Dunlop Moto Tour 2014

Novou řadu sportovních gum Dunlop Sportsmart² už sice známe z podzimního testu, ale pozvání do Alp se prostě neodmítá. Zvlášť když nabídka obsahuje i zapůjčení firemního KTM 1290 SuperDuka, tedy jedné z nejpovedenějších novinek letošní sezóny. Ten se mimochodem dodává na nových Dunlopech SportSmart² už z fabriky a musím uznat, že to od Rakušanů byla moc dobrá volba. Tvrdší střed dvousměsové zadní pryže bez problémů přenáší na asfalt brutální výkon 180 koní aniž by guma mizela před očima, a měkké boky zase motorku spolehlivě podrží když jí naložíte na výjezdu, takže se kontrola trakce moc často ani nedostane ke slovu. Profil předku vypadá trochu neobvykle - protože nemá žádnou hranu, připomíná závodní slick. Přední SportSmart² je guma jednosměsová.

Protože celá letošní Mototour byla věnovaná právě seznámení s novými SportSmarty, obuli do stejného dezénu všichni ostatní účastníci. Jejich počet se proti minulému ročníku trochu zredukoval, tentokrát se do Rakouska vydalo třináct motorek různých značek i kategorií. Převládaly supernakedy - jmenovitě 2 x Kawasaki Z1000 a zmíněný SuperDuke a velká cestovní endura (2 x BMW R1200GS + 1 Honda CrossTourer na RoadSmartech 2 - SportSmart² se v jejich rozměru nevyrábí), zbytek taková všechochuť: Yamaha MT-09, Honda VFR800, Honda Fireblade, BMW R1200S, Suzuki SV1000 a Kawasaki Z800. Titul nejpaličatější motorky hned první den získala za svéhlavé chování při startech Ducati 999.
Jako základna pro celou čtyřdenní akci tentokrát posloužil malý rodinný penzion Natura nedaleko jezera Faakersee, známého v motorkářském světě díky srazu European Bike Week. Na ten sem každoročně přijíždí víc než 100 tisíc lidí z celého světa, a pravděpodobně se jedná o největší evropský motosraz. V "našem" penzionu pravidelně během srazu bydlí jeden italský chapter HOGu, který si všech dvanáct dvoulůžkových pokojů rezervuje z roku na rok. Penzion Natura provozuje italsko-český manželský pár (Giuliano je navíc motorkář), takže i my jsme se tu cítili jako doma. Jestli někdy budete hledat ubytování v okolí Villachu, tohle místo můžu rozhodně doporučit.
Z Prahy je to sem něco přes 500 km, a vzhledem k tomu že skoro celou cestu pršelo, mi role řidiče servisního transportéra zas tak moc nevadila. SuperDuke dorazil ze Slovenska na místo v druhé dodávce, a zbytek výpravy přijel po ose. Cestou se začalo ozývat jedno neodborně namontované ložisko v zadním kole, takže hned první večer přišla vhod Giulianova solidně vybavená garáž, kde se našlo všechno potřebné k výrobě náhradní rozpěrky (původní na svém místě prostě nebyla). Ložisko samotné se sice pořád tvářilo jako funkční, ale preventivně jsme začali po internetu a telefonu shánět nové. A protože Rakušané měli další den jeden ze svých tajemných státních svátků museli jsme naplánovat první alpskou trasu směrem do Itálie. Podle předpovědi počasí bylo stejně nejjistější vyrazit tím směrem. Naplánovaná porce kilometrů nás zahnala celkem brzy spát, ani jsme se nedočkali příjezdu opožděných Maďarů, kteří asi dvě hodiny kroužili kolem Villachu a nemohli trefit ten správný směr.
Hned po snídani a povinném focení (už včetně maďarské části výpravy) jsme tedy zamířili do Tarvisia pro ložisko, a potom už na jih přes první rozcvičovací průsmyk Passo Predil do Slovinska. Kromě dvou maďarských dealerů a jednoho tamního novináře jeli v partě samí staří známí z minule, takže netrvalo dlouho najít ideální rytmus a tempo. SuperDuke se hned od začátku ukázal jako ideální motorka do alpských klikatic - díky štíhlé stavbě a širokým řídítkům jde ochotně do náklonu, motor je v nízkých otáčkách jako samet, a na výjezdu si se zapnutou kontrolou trakce nechá líbit i hrubší zacházení s plynem. Při ježdění stylem nahorů dolů skvěle vynikne i brzdný účinek dvouválce a šikovně nastavení převodovka - v kopcích si vystačíte s jedničkou a dvojkou, ani brzdy skoro nejsou potřeba.
Další průsmyk Vršič s poněkud horším asfaltem prověřil nastavení podvozku, ale ani tady jsem nenašel slabší místo. Těžko říct, jaký podíl na tom mohou mít pneumatiky SportSmart², ale výrobce o nich tvrdí, že zvyšují jízdní komfort. Možnost přímého srovnání s jinou gumou jsem ale neměl. Každopádně na sportovního naháče je SuperDuke hodně pohodlný.
Z Kranjske Gory vedla další cesta na Bled a pak hurá do dalšího sedla. Loibl pass na hranicích Slovinska s Rakouskem vás sice nevyveze až do nebe, ale jeho zatáčky jsou vymodelované naprosto luxusně. Vrácáků, které se dají projet maximálně třicítkou, tady moc nepotkáte, zato rychlejších "dvojkových" zákrut s dokonalým povrchem jsou tu mraky. Podobně to vypadá i na vedlejším hraničním průsmyku Seeberg Sattel, ale výrazně lepší povrch je z rakouské strany.  Slovinci mají v údržbě asfaltu ještě velké rezervy, a je třeba dávat bacha na díry.
Zatáček jsme si za první den užili dosyta, takže rychlejší přesun údolím řeky Drau přišel všem k chuti. Nad Faakersee se objevily těžké mraky, a k penzionu jsme dojížděli už v dešti, ale to nemohlo pokazit celkově skvělý dojem z parádních čtyř stovek kiláčků. Na focení během dne moc času nebylo, takže batoh s foťákem jsem spíš vzal jenom na výlet, ale druhý den už si od něj záda odpočinou. Vejde se totiž akorát do 35litrového zavazadla Givi XStream, které pěkně pasuje na zadní sedlo SuperDuka. To zároveň funguje jako opěrka zad a ledviňák.
První den dal docela zabrat všem, ale plán na další den byl ještě odvážnější - náš průvodce při večeři říkal něco o moři a šesti stech kilometrech. Tahle informace zafungovala jako povel k brzkému odchodu na kutě, protože i ráno se mělo vyrážet trochu dřív. Takže viva Italia!
V osm jsou skutečně všichni u motorek a za chvíli už začínáme den tradičním rituálem u nedaleké benzínky. Pak už to jde podle stejného scénáře jako včera: rychlý přesun k prvnímu průsmyku, krátká zastávka na vrcholu Nassfeldpass, a šup dolů do Itálie. Ta nás v každé vesnici vítá výzdobou z růžových balónků, pentlí a dokonce i jízdních kol přetřených na růžovo - jede se totiž zrovna Giro, a to je pro Italy svátek. Pokračujeme na Tolmezzo, odkud je v plánu výjezd do dalšího průsmyku po silnici SP1. Ta je známá tradičními závody do vrchu, něco jako Ecce Homo ve stonásobném zvětšení. Nahoře si ale bohužel zrovna rozbalili nádobíčko italští siničáři, a nekompromisně nás posílají zpátky stejnou cestou, jakou jsme vyjeli nahoru. Jedeme si tedy spravit chuť na passo Mauria, a pak už nás čeká zlatý hřeb dne, passo Giau. To jsme projížděli už při minulém ročníku, ale za úplně jiných okolností. Tentokrát nahoře ležel kolem silnice ještě metr sněhu, což je vzhledem k letošní zimě poněkud překvapující. Hlavně kolegové z Maďarska se na tento přírodní úkaz nemohli vynadívat, a dokumentovali opravdu pečlivě.
Další tradičním bodem zájmu na akci Dunlop Mototour je lyžařské středisko Cortina di Ampezzo, které jsme s vidinou dlouhé cesty před námi tentokrát skutečně jenom proletěli. I když se celý den nikde zbytečně dlouho nezevlovalo, blížící se večer nás donutil vynechat některé zajímavé úseky na zpáteční cestě, a jet po rychlejší trase. Na rovných silnicích mě SuperDuke potěšil svými cestovatelskými kvalitami. I když se pořádně není za co schovat, budíky a světlo rozráží masu vzduchu jako ledoborec. Pohodlně sedět se tak dá i ve vyšších rychlostech, aniž byste s museli prát s náporem větru.
Další den už nastala poslední možnost, jak udělat alespoň nějaké jízdní fotky, a tak jsme dopoledne věnovali prachsprostému ježdění tam a zpátky na asi šestikilometrovém okruhu, promiňte úseku silnice 87 nedaleko městečka Weissbriach. Už nevím kdo to místo před dvěma lety objevil, ale silnice, která vede prakticky odnikud nikam je pro jízdu na motorce hotový ráj. Nádherné zatáčky, do kterých je skoro všude vidět, téměř nulový provoz a kvalitní asfalt - někde poblíž bych docela chtěl bydlet. 

Každá legrace ale bohužel jednou končí, a Dunlop Mototour 2014 není výjimkou. Hlavní skupina v sobotu ještě pokračovala přes Spittal a Nockalm na Turracher Hohe a zpátky do penzionu, já jsem se odpojil po obědě a vzal to po předloňské trase na Katchberg, Gmunden a Linz. Cestou se pořádně ochladilo a naskytla se také příležitost vyzkoušet nové Sportsmarty na vodě. Opět se mi potvrdilo, že v brzdění i náklonech snesou víc než si dovolím, protože nepřišla ani jedna krizovka.
Se zpáteční cestou přibylo na tachometru SuperDuka necelé dva tisíce kilometrů, a celkem se na původních gumách najeto něco přes 5 000 km. Na zadku zbývalo po návratu zhruba 40 % vzorku, předek na tom byl ještě o něco lépe. I za předpokladu, že v druhé polovině životnosti pneumatika ubývá rychleji si troufnu odhadnout, že nějakých 8 tisíc kiláků ve sportovním tempu by Dunlopy SportSmart² v klidu zvládly.