Dobrodružství Centrální Asie – díl 2. Krajinou nomádů a koní

Text: Michal Prskavec | Foto: Michal Prskavec | Video: Michal Prskavec | Zveřejněno: 4.4.2021 | Zobrazeno: 8 762x

Vydejte se se mnou na dvouměsíční visuální výpravu po Rusku, Mongolsku, Kyrgyzstánu, Tadžikistánu a Uzbekistánu. Od hlubin Bajkalu přes písky mongolské pouště až po zasněžené vrcholky Pamíru. Boj s mračny komárů při cestě po nekonečném Rusku, abych se mohl napít z největší zásobárny pitné vody na světě. Putování písečnými cestami pouští, abych mohl strávit noc v naprosté divočině pouště Gobi. Stoupání do čtyřtisícových nadmořských výšek, abych se mohl setkat s pohostinností a přátelskostí obyvatel Pamíru a vidět to nejúžasnější hvězdné nebe.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Plný očekávání vyrážím brzy ráno k mongolsko-ruské hranici s nadějí, že se vyhnu velkému zdržení na přechodu. Ruská celnice je plná Mongolců čekajících na vyřízení papírových formalit. Celníkům nefunguje systém v počítači a nezbývá, než si stoupnout do fronty a trpělivě čekat. Mongolci jsou poněkud nervózní a neustále na sebe něco pokřikují, postrkávají se ve frontě, nebo přerovnávají a kontrolují své dokumenty během čekání. Po dvou hodinách vše opět funguje, takže jsem propuštěn na další stanoviště, kde mě celníci trochu dusí spoustou nesmyslných otázek, zatímco důkladně prohlíží můj pas.

Oproti tomu mongolský celník, ten mě přivítá s úsměvem a procedura je o poznání rychlejší. Ještě projet dezinfekcí, koupit pojištění motorky a jedu. Mám rád ten pocit, když mám všechny formality za sebou a už mě čeká jen další dobrodružství v nové zemi.

První zastávkou je hlavní město Ulánbátar. Centrum města je úplně jiný svět, než zbytek země. Moderní budovy, obchodní centra, rušné ulice plné spěchajících lidí a mezi nimi já. Jako vysoký blonďák sem prostě nezapadnu, ať se snažím sebevíc. Místní jsou sice zvyklí na turisty, přesto na mě mnoho Mongolců kouká, jako by zrovna spatřili Yetiho. Pár dní se toulám po centru, zkouším místní kuchyni a navštěvuji veškeré zajímavosti, které metropole nabízí.

Památek bylo dost, táhne mě to do divočiny. Něž se vydám do údolí řeky Orchon, mám namířeno do Čingischánova komplexu asi 70 km východně od Ulánbátaru. Hlavní podívanou je 40 metrů vysoká socha největšího mongola všech dob na jeho koni. Dalším zajímavým místem pro návštěvu na mé trase je klášter Erdene Zuu.

Cesta do údolí není dlouhá, přesto po písčitých cestách zabere celý den. Údolí Orchon je přírodní rezervace, kde se vláda snaží udržet původní životní styl nomádů i jejich zvyků a je úžasným místem, kde vládne klid, který se lehce vkrade i do vaší mysli. Rozbíjím tábor hned u řeky a za zvuku bečících ovcí, hrkajících jaků a občasného pokřiku projíždějících Mongolů, si vychutnávám západ slunce.

Strávit noc v drsné divočině mongolské pouště byl můj sen od záčátku výpravy a proto se vydávám k nehostinné Gobi. To se mi nakonec i povede, ale rozhodně to nebylo zadarmo. Po stepích a nekonečných mongolských pláních se proháním ještě pár dnů, než se vydám do Ruska a nádherné horské krajiny Altaje.

Je 5 stupňů a z teplého spacáku se mi moc nechce. Slunce, které vykouklo nad vrcholky okolních hor, rychle rozehřívá mé tělo. Vypadá to na pěkný den. A byl! Jen jsem vyjel na cestu, otevřel jsem pusu a nezavřel ji až do večera. Tolik přírodní krásy je těžké zpracovat v tak krátkou dobu. Zastavuju každou chvilku a pokaždé je výhled jiný a něčím zajímavý. Altaj je nepochybně jedno z nejkrásnějších míst, které jsem doposud viděl. Po devíti dnech kempování v kuse si zasloužím sprchu. Vybírám si slušný hostel v Rubtsovsku, posledním městem před kazašskou hranicí. Kazachstánem už jen projíždím, jelikož mě táhne divočina jiné země a tou je Kyrgyzstán. Ale o tom až příště.