Dobrodružství Centrální Asie – díl 1. Ruským zeleným nekonečnem k Bajkalu

Vždycky jsem chtěl vidět, napít se a vykoupat v Bajkalu. Po řádných přípravách nasedám na motorku a vydávám se směrem Rusko. Cesta přes Ukrajinu probíhá vcelku rychle a moje první zastávka je Moskva, kde trávím několik dní ubytován u mého kolegy Denise, který v Moskvě dlouhodobě žije. Společně navštěvujeme centrum metropole, kde mě provází a ukazuje veškeré zajímavosti.

Po třech dnech vyrážím opět na cestu. Západ Ruska je plochý jak hruď čínské plavecké závodnice a silnice jsou převážně rovné s občasnou mírnou zatáčkou. Ano, je to nuda, ale s tím jsem počítal. Z monotónnosti mě čas od času vyvede docházející benzín nebo policejní hlídky, které mě naštěstí ignorují a vybírají si spíše kamiony. Vzdálenosti mezi velkými městy jsou obrovské a většinou je vyplňuje zelené nekonečno.

Po dvoutisících kilometrech rovinek konečně změna. Údolí s horskými říčkami, bujně porostlé kopce, nádherně zelené louky. Jsem na Uralu. A za ním začíná ta pravá Sibiř. V každém velkém městě se snažím nějaký čas zůstat a trochu ho prozkoumat. Ufa, Omsk, Novosibirsk, Irkutsk. Po dvou týdnech jsem skoro u Bajkalu a v Irkutsku zůstávám u jedné mladé rodiny.

Po pár dnech skvělé společnosti jsem opět zatoužil po samotě a odjel na největší bajkalský ostrov Olchon. Příroda v okolí jezera, tvořená lesy a loukami, je vcelku kopcovitá a fakt mě baví. Čím více se blížím k vodě, tím ubývá lesů, až nakonec zmizí úplně. Na ostrov mě přepravuje trajekt. Zapomeňte na asfalt, benzínky, či obchody. Jen já a příroda.

Od jezera už mě čeká cesta do Mongolska se zastávkou v posledním velkém městě před hranicemi. Během přesunu k Ulan-Ude mnohokrát zastavuji u kolejí Transsibiřské magistrály a mlčky pozoruju projíždějící vlaky. Pomalu se loučím s Ruskem, které bylo dosti podobné mé představě o něm a v duchu se připravuju na novou zemi, nové dobrodružství. O tom ale až příště.

Informace o redaktorovi

Michal Prskavec - (Odebírat články autora)