Tip na výlet: Šumavský plavební tunel

Dnes vyrazíme do malé horské osady Jelení, ležící v samém srdci národního parku Šumava jižně od Volar a jihovýchodně od hraničního přechodu Strážný. V době (naštěstí) již dávno minulé by Vás před ní zastavil bdělý pohraničník s věrným vlčákem po boku, měl by mnoho všetečných a vlezlých otázek a hned poté by Vás otočil na zpáteční cestu. Dnes je cesta volná.
Předmětem zájmu turistů je tu význačná technická památka, Schwarzenberský plavební kanál. Byl vybudován v druhé polovině osmnáctého století a jeho účel byl jednoznačný – doprava dřeva.
Rozvíjející se hlavní město habsburské monarchie, Vídeň, začalo pociťovat nedostatek dřeva, jediného tehdejšího topiva i důležitého stavebního materiálu. Na Šumavě, v panství Schwarzenberků, jej bylo habaděj. Problém byl, jak jej z Šumavy do Vídně dostat. Klasická voroplavba nebyla možná, v cestě stálo rozvodí Dunaj – Vltava.

Koncem osmnáctého století pověřil kníže Jan Nepomuk I. Schwarzenberg inženýra Josefa Rosenauera vypracováním projektu plavebního kanálu pro metrová polena, spojujícího panské lesy v povodí Vltavy přes rozvodí u osady Rosenhűgel se severními přítoky Dunaje.
Stavba první etapy proběhla v letech 1789 – 1793 a cca padesát kilometrů kanálu propojilo vltavské a dunajské povodí, plavba dřeva započala ihned po ukončení prací. Doba přepravy ze Šumavy do Vídně činila průměrně osm dní.
V létech 1821 a 1822 byl v druhé etapě postaven tzv. „nový kanál“, který vedl od Jelení do bavorské bystřiny Lichtwasser.

Ke konci osmnáctého století poklesl zájem o palivové dříví, naopak stoupaly požadavky na dodávky užitkového, stavebního dřeva, hlavně na na české straně. Roku 1887 tedy došlo k úpravě původního kanálu tak, aby jím bylo možno plavit celé kmeny až do délky 24 metrů, a byl postaven Želnavský smyk, kterým se kmeny dopravily k Vltavě. Odbytu také dopomohla stavba železnice z Českých Budějovic do Želnavy / Nové Pece (1892) a její prodloužení na bavorskou stranu přes Nové Údolí (1911), v Želnavě vzniklo rozlehlé překladiště, vybavené i jeřábem.
Podél celého kanálu byla vedena cesta, kterou používali dělníci při plavbě pro pochůzky a uvolňování uvázlých polen či kmenů. Pro vylepšení průtoku byly podél kanálu vybudovány zásobní nádrže (tzv. klausy), z nichž byla voda stavidly řízeně přiváděna do kanálu v čase plavení.
Po skončení plavby palivového dřeva se využívala jen část kanálu a smyku do Nové Pece, zde poslední splavení a nakládka proběhla roku 1962.

Od té doby kanál víceméně chátral, pouze jeho kratší úseky byly udržovány soukromou aktivitou lesáků a místních obyvatel. Po roce 1989 udržovací a renovační práce nabraly tempo a byl založen spolek „Bratrstvo Schwarzenberského plavebního kanálu“. Jeho členové postupně rekonstruují jednotlivé sekce kanálu, provádí běžnou údržbu a čas od času pořádají akce s plavením dřeva.
Nejzajímavější částí kanálu je tunel, kterým se stavitel Rosenauer elegantně vyhnul dlouhé oklice a překonal hřeben mezi Plešivcem a Jelenskou horou. Jeho původní délka byla 419 metrů, později byl při úpravě pro plavbu dlouhých kmenů zkrácen na 389 metrů. Jižní portál je původní empírový, severní novogotický byl postaven za pozdější rekonstrukce. Jižní portál je přístupný z osady Jelení, a tak si jej může prohlédnout a případně i prolézt i ten, komu je líto vlastních kroků a raději si na výletík dojede na motorce.
Cca dvě stě metrů pod portálem tunelu je možno navštívit expozici, přibližující historii i současnost kanálu.

Přístup

Do Jelení vede jen jedna přístupová cesta pro vozidla poháněná spalovacím motorem.
Podél lipenské nádrže prochází hlavní silnice „39“ z Vyššího Brodu do Volar. Na samém konci vzdutí přehrady leží vesnička Želnava. Přímo v jejím středu odbočuje dolů k řečišti Vltavy okreska do Nové Pece. Překročíte řeku, na křižovatce ve středu obce pokračujete rovně a těsně před železničním přejezdem uhnete vpravo. Na kraji obce je další železniční přejezd, a za ním se už ponoříte do hlubokých šumavských hvozdů.

Úzká silnička neustále mírně stoupá až k osadě, kde končí. Dál už vedou jen lesní cesty, cyklostezky a turistické trasy, které jsou nám, motocestovatelům, zapovězeny :-).
Přímo u portálu tunelu je velké (placené, jak kdy, hlavně o víkendech v turistické sezóně) parkoviště, odstavit motorku lze i u muzea. Hlídač parkoviště byl ochotný a uschoval mi ve své boudičce motopropriety, takže jsem mohl po okolí bloumat hezky nalehko.

Okolí

Levý břeh lipenské nádrže je zaslíben masovému turistickému „průmyslu“, a i z našeho pohledu to zde není nic moc. Daleko víc zážitků z víceméně nerušené přírody nabízí břeh pravý.
Sjedeme do Nové Pece a pokračujeme úzkou silničkou podél pravého břehu Lipna do osady Bližší Lhota, kterou spojuje s levým břehem a městečkem Horní Planá přívoz, schopný přeplavit i menší náklaďák.

Zde máme dvě možnosti – pakliže je průjezdná hranice (když tohle píšu, tak tedy není…..), uhneme vpravo a vydáme se přes Přední a posléze i Zadní Zvonkovou k rakouské hranici. Těsně za ní jsou kousek od sebe při jedné silničce dvě rozhledny. Zatímco Alpenblick (GPS: N48 41 42.256 E13 56 28.298) je klasická dřevěná rozhledna, poskytující výhled především jihovýchodním směrem k alpským velikánům.

O kus dále stojící Moldaublick (GPS: N48 42 10.086 E13 58 16.841), umožňující výhled směrem severním na údolí Vltavy a lipenskou nádrž, je svým způsobem raritní. Nevznikla totiž za účelem turistickým, nýbrž pracovala jako těžní naftařská věž na ropném poli nedaleko Gänserndorfu a po vyčerpání ložiska byla roku 1967 zakoupena obcí Ulrichsberg a vztyčena na svahu hory Sulzberg.

Od rozhleden se vrátíme zpět na břeh nádrže a přeplavíme se do Horní Plané.

Zde nezbude nic jiného, než se svěřit levobřežní magistrále a po ní dojet do Černé v Pošumaví. Zde se lipenská silnice stáčí vpravo, my se dáme nalevo směrem na Český Krumlov. Hlavní silnice už není až tak hlavní, takže občas se dá i slušně svézt.
Zážitky ale přijdou až po odbočce za Kájovem, kde uděláme vlevo v bok, opustíme hlavní a vyrazíme směrem na Lhenice.
První větší obcí jsou Chvalšiny. Zde se můžeme zastavit a navštívit na náměstí expozici, věnující se inženýru Rosenauerovi a jeho technickému dílu.

Pokračujeme dál, kvalitní a skoro prázdná silnička se vine západním úbočím masívu Kleti a Blanského lesa. Sem tam osada či samota, jinak jen podšumavská příroda a my, prostě pohoda.
Ve Smědči se napojíme na silnici „143“, pozvolna se vyšplháme do Chrobol a odtud se táhlým klesáním spustíme do centra oblasti, Prachatic. Město založilo svůj věhlas a následně i bohatství na poloze při středověké obchodní cestě, známé pod názvem Zlatá stezka. Na tom, že výběr mýta vynášel, se lze přesvědčit návštěvou zdejšího náměstí, lemovaného bohatě zdobenými štíty renesančních domů bohatých měšťanů.

Naše další cesta směřuje do Volar. Musíme překonat Libínské sedlo, což znamená delší stoupání několika vlásenkami silnice „141“. Na vrcholu leží osada stejného jména, kousek za ní se nám nabídne odbočka vlevo. Lesní silnička nás dovede až k chatě a vedle ní stojící zděné rozhledně. Rozhled z jejího ochozu je vynikající, dobře si dovedli zdejší turisté vybrat polohu pro stavbu!

Vrátíme se zpět na hlavní a pokračujeme do dalšího významného sídla oblasti, Volar. Město těží ze své polohy na křižovatce železničních tratí i silnic, což přispívá jak průmyslu, tak i turistice.
Pro zbytek dnešního vejletíku, který byl spíše o přírodě než o pamětihodnostech, využijeme hlavní silnici „39“, což je nám již známá lipenská magistrála. Dovede nás až do Želnavy, kde jsme začali svoji cestu na Jelení. Takže zde je ofiko konec, dál už je to na každém dle jeho libostí a preferencí.

Catering:

V turistické sezóně není problém se v Jelení lehce občerstvit. Mimo sezónu ale nastane problém s redukcí nabídky, a pakliže dorazíte v mimosezóně a mimo víkend, dá se očekávat, že bude všude zavřeno. Takže za nasycením se musí popojet do Nové Pece a ještě lépe do Horní Plané.

Palivo:

Nejbližší čerpačku naleznete také v Horní Plané, pří výletním kolečku lze dočerpat v Černé, Chvalšinách, Smědči, Prachaticích a Volarech.

Informace o redaktorovi

Jiří Bašný - (Odebírat články autora)