Tip na výlet: Pařížov, přehrada

Jedním z takových je labská přehrada Les království poblíže Dvora Králové nad Labem. O té někdy příště, dneska mám v úmyslu obrátit pozornost zájemců na podobné dílo, i když o trochu menší a také daleko méně známé.

Západní svahy Železných hor, východně od Čáslavi, jsou poměrně prudké. Zde pramení řeka Doubrava, aby zamířila severozápadním směrem k Labi, které ji posléze pohltí. Díky značnému spádu však jarní tání a bouřkové lijáky znamenaly pro sídla podél řeky značné nebezpečí. Každou chvilku přišly devastující lokální záplavy. S postupem doby a znalostí výstavby přehradních hrází se dospělo k rozhodnutí, vybudovat na toku Doubravy nad většími městy přehradní nádrž. Jejím primárním úkolem bylo vyrovnávat a stabilizovat průtok, a zadržet či alespoň zmírnit záplavovou vlnu.
K urychlení zámyslu realizace „přispěly“ povodně v létech 1885, 1888 a 1897. Projekt počítal se sumou 1,5 milionu rakouských korun. Nad vesničkou Pařížov začal v roce 1909 stavební ruch, a před počátkem první války bylo hotovo. Shodou okolností čerstvě dokončená hráz zachytila povodeň, která naplnila přehradní nádrž za čtyři dny místo uvažovaných čtyřech týdnů.

Kamenná hráz z kyklopského zdiva (nepravidelné kvádry spojované cementovou maltou) nese na své koruně obslužnou komunikaci, pod ní jsou pak přelivy. Dvojice technologických věží na návodní straně doplňuje stylově siluetu celé přehrady, která nenásilně zapadá do siluety údolí a okolní krajiny.
Areál přehrady je dostupný po domluvě s hrázným (třeba zazvonit u vrat, pan hrázný je ochotný), motorky je možno zaparkovat na prostranství před vstupem, místa je dost.

Nejjednodušší příjezd k přehradě je z Golčova Jeníkova, ležícím na silnici „30“ mezi Kolínem a Havlíčkovým Brodem. Z obchvatu města odbočíme na Chotěboř, ale dojedeme jen do první obce, Vilémova. Zde v prudké pravé opustíme hlavní silnici vlevo na „340“, která míří na Seč a dále na Chrudim. Hned druhá vesnice je Pařížov. Tady je třeba trocha pozornosti, odbočka vpravo k přehradě je značena jen žlutými „cyklistickými“ směrovkami. Najdeme ji ve stoupání a zatáčce za mostem přes Doubravu. Úzká, ale kvalitní místní silnička už nás pak dovede až k areálu přehrady.
Z druhého směru je výchozím bodem Seč, z náměstí vede silnice na jihozápad na Golčův Jeníkov. Do Pařížova se dostaneme z opačného směru, ve sjezdu u kostela je třeba dát majzlíka a včas uhnout vlevo, opět pomohou žluté cyklo směrovčičky :o)…

Po prohlídce hráze je čas na výlet okolím, tedy nejprve částí rovinatého Polabí a poté západní částí Železných hor.
Od přehradní hráze sjedeme do Pařížova a odtud hezky po okreskách do Kněžic, zde zahneme vpravo, v Mladoticích překročíme tok Doubravy, po chvilce přejezd lokálky do Třemošnice a jsme v Závratci. První náš dnešní „bod zájmu“ je nepřehlédnutelný, po naší pravé ruce leží na kraji obce areál Berlovy vápenky.

Ve skutečnosti vápenka sestává ze dvou částí, Malé a Velké. První z nich je ta zrekonstruovaná, druhá část na svoji opravu teprve čeká.
Vápenka zde nevznikla náhodou, západní část Železných hor v okolí Prachovic je totiž bohatá na kvalitní vápenec. S počátkem průmyslové revoluce zde vyrostla řada menších vápenek, ty ale sotva stačily pokrýt potřeby blízkého okolí. Bylo tedy nasnadě, že na úpatí západního hřebene začala v roce 1880 stavba velké, průmyslové, vápenky. Postupně byly do provozu uvedeny dvě, obě dvojité, tedy se zde „činily“ čtyři pece. Surovina a palivo se do pecí zaváželo ze (v Čechách unikátní) železné lávky, kdysi za provozu kryté.

Vápenec se z prachovických lomů zpočátku dovážel povozy, po dvou létech byla postavena nákladní košová lanovka o délce pět kilometrů a hřeben překonávala v zářezu poblíž zříceniny Lichnice. Zrušena byla roku 1949. Poháněna byla parní lokomobilou o výkonu deseti koňských sil, umístěnou hned vedle vápenky. Za směnu dopravila cca sto tun suroviny.
V padesátých létech vznikla v Prachovicích nová velká průmyslová vápenka a cementárna, deset let poté byl zdejší provoz ukončen a areál ponechán svému osudu.
Roku 2010 se povedlo získat patřičnou finanční sumu, která umožnila opravu „malé“ vápenky a její přeměnu na muzeum vápenictví, „velká“ vápenka a zavážecí lávka byly alespoň zakonzervovány.
V bývalé provozní budově vedle vápenky je otevřeno malé zemědělské muzeum, motorky lze odstavit na parkovišti mezi oběma budovami.

Z Třemošnice/Závratce budeme víceméně pokračovat patou výrazného hřebene Železných hor, táhnoucího se k severozápadu. Vyjedeme směrem na Ronov nad Doubravou, na jeho náměstí však hlavní opustíme a dáme se vpravo okreskou na Lipovec.
Zde se nám nabízí další zajímavý „bod zájmu“. Je jím jedna z mála soukromých rozhleden v České republice, tedy objekt, vybudovaný „na svém a za své“. Najdete jej na konci místní části Licoměřice v lokalitě, nazývané „Na kopečku“, ve svahu hřebene, vypínajícího se nad obcí. Postavili ji v roce 2007 na svém pozemku manželé Bohuňkovi, dřevo na výrobu poskytl jejich vlastní les. Rozhledna je volně a bezplatně přístupná, pár mašin lze odstavit poblíž.

Vrátíme se zpět do Lipovce a pokračujeme dál podél hrany lesa a hor (a taky CHKO Železné hory) až k hlavní silnici „17“. Na ní se dáme vlevo na Čáslav, hned na příští křižovatce ji opustíme a pokračujeme dál okreskou. Přes Starkoč dorazíme do Semtěše, kde se nám ve středu obce nabízí k prohlídce řádně mohutná, z kamene vyvedená a dvacet dva metrů vysoká věž, sloužící dnes jako rozhledna.

Popravdě, ze stejného důvodu také někdy na přelomu 13. a 14. století vznikla. Byla součástí zdejší tvrze a jak ze středověku známo, každý majitel podobné stavby měl rád přehled, co se v okolí jeho nemovitosti děje. Suma sumár, rozhlíželo se odsud od nepaměti…
V druhé polovině šestnáctého století byla již tvrz opuštěna, a jak se zhusta stávalo, posloužila posléze jako zdroj kvalitního staviva pro rozrůstající se obec. Rozebírání věže zřejmě vesničanům nešlo, a tak její přízemí přeměnili na obecní kovárnu. Výheň tak zřejmě měla kvalitní tah a hned tak se nezanesla sazemi :-).
Ke konci minulého století nechala obec věž (místními nazývanou Bašta) opravit a zpřístupnit. Vstup je na vyžádání jedné ze dvou správkyň (č.p. 38 nebo 49) nebo na tlf. 606039769. Místa na motorky je na přilehlé návsi halabaděj, z ochozu věže je výborný rozhled jak na pláně kolem Čáslavi, tak i na strmá úbočí Železných hor.

Ze Semtěše zamíříme trochu mezi kopce a lesy. Sice by to i dále šlo podél úpatí, ale bude fajn se trochu ochladit v lesním příšeří. Za Zdechovicemi se z hlubokých hvozdů vynoříme a čeká nás menší odskok do polabské roviny. Bude stát za to.
Přejedeme hlavní „322“ a souběžný železniční koridor, projedeme Řečany nad Labem, následuje most přes Labe a poté se před námi otevře krajinný komplex, který hned tak někde není k nalezení. Koneckonců, UNESCO to vidí podobně :-)

Již od šestnáctého století se zde na podnět císaře Maxmiliána II chovali ušlechtilí koně, o půlstoletí později se místo zalíbilo císaři Rudolfovi II. Zřídil tady císařský dvorní hřebčín pro chov kočárových ceremoniálních starokladrubských koní a přikoupil ke Kladrubům nad Labem i okolní vsi Selmice a Hrabečník. Okolí se tak postupně přeměnilo z ničím nevýznamné zemědělské krajiny v unikátní komplex pastvin, výběhů, cvičišť a dalších prostor, nutných pro chod hřebčína.

Po rozpadu monarchie přešel areál do majetku státu. Po roce 1948 sice hřebčín moc nevyhovoval z ideového hlediska, nicméně tradiční chov a tím pádem i zdroj chtěných valut (koně byli stále dodáváni královským dvorům v Evropě i mimo ni) byl dostatečným důvodem pro pokračování činnosti.
Roku 2002 bylo kmenové stádo starokladrubských koní prohlášeno za národní kulturní památku, následně byla v roce 2019 krajina pro chov koní zařazena do seznamu světového dědictví UNESCA.
Uděláte-li si patřičný čas, rozhodně si dopřejte prohlídku hřebčína. Poznáte tradiční a dnes už dost neobvyklou činnost, koneckonců tak trochu společnou s naší zálibou. Jo, přede dvěma a více staletími bychom místo motorek zřejmě sedlali „jednokoňské“ speciály.

Kdo až tak času nemá a chce za chvilku pokračovat dále, tomu doporučím alespoň výstup na rozhlednu a obhlídku areálu shora. Rozhledna byla nedávno adaptována z bývalého vodojemu. Klíč k ní si můžete vyzvednout v pokladně hřebčína oproti záloze. Parkování motorek není problémem, všude kolem je místa hafo.

Když už jsme v nivě Labe, tak se podél něj trochu projedeme. Zvolíme směr proti proudu, projedeme Semín (kdo má zájem, může si zde prohlédnout mohutnou roubenou zvonici u zdejšího kostela) a kousek za obcí se vlevo v lese ukrývá nepříliš známá a navštěvovaná technická památka, Semínský akvadukt.

Mezi léty 1491 až 1560 nechali Pernštejnové, vlastnící rozsáhlá panství na Pardubicku, postavit 32,7 km dlouhý Opatovický kanál mezi Opatovicemi u Pardubic a Semínem. Účelem kanálu bylo zavlažování, zásobování soustavy nově založených rybníků a pohon pil a mlýnů. Šířka kanálu je od 15 metrů u jeho začátku do 2,5 metrů v koncové části, hloubka osciluje od jednoho do dvou metrů a průtok je v rozmezí jednoho až tří m3/s. Kanál na své trase kříží několik přirozených vodních toků a vzhledem k různým niveletám bylo nutno postavit dva akvadukty, v podstatě mosty převádějící jeden tok nad druhým.

Zdejší akvadukt převádí kanál přes Sopřečský potok, (zvaný též Mulda), rozdíl hladin je cca dva metry. Původní akvadukt byl postaven dubových trámů, spáry byly těsněny jílem. Dnešní stavba je po opravě v roce 2003 betonová, přibyl přepad mezi kanálem a potokem, sloužící k odvodu přebytečné vody do potoka. Akvadukt je dlouhý přes třináct metrů, jeho šířka činí metrů sedm.
Až ke kanálu vede značená odbočka ze silnice, odstavit motorky lze poblíž akvaduktu.

Od akvaduktu pokračujeme dále až do obce Břehy, odkud zamíříme přes Labe do Přelouče. Na chvilku využijeme hlavní silnici na Pardubice, za benzínkou odbočíme vpravo a okreskami se dostaneme do Choltic. Kdo má zájem a čas, může se zastavit u zdejšího zámku, naše cesta ale pokračuje dále až do Horních Raškovic, na jejímž západním okraji leží areál rozhledny Barborka.
Podnětem k postavení rozhledny byly dobré rozhledové poměry z blízké Vysoké skály. Roku 2004 vyrostla v blízkosti bývalých lomů dřevěná, třináct metrů vysoká, rozhledna, hned poté se rozrostl i okolní areál.

V roce 2013 však musela být rozhledna uzavřena z důvodů degradace konstrukce a následně byla dřevěná konstrukce snesena. Kovové prvky byly zakomponovány do nové ocelové konstrukce, pohledově navazující na tu původní. Rekonstrukce trvala několik měsíců, takže znovuotevření rozhledny připadlo na červen téhož roku.
U areálu rozhledny je docela velké parkoviště, tady s odstavením motorek problém nebude.

Od rozhledny sjedeme do nedalekého Heřmanova Městce, kterým projedeme po hlavní, a za osadou Nový Dvůr odbočíme opět na zdejší okresky. Jenom pozor, „naše“ odbočka je až za kruhovým objezdem…
Silničky nás dovedou až k zalesněnému kopci Hůra západně od Slatiňan. Na jeho vrcholu stojí zajímavá rozhledna s trochu pohnutou historií. Sice se k ní musí kousíček pěšky do kopce (necelých 400 metrů), ale v půlce výletu snad menší protažení těla spíše prospěje. Navíc, je to pěkně ve stínu lesa.
S přeměnou lesa na kopci Hůra z hospodářského na rekreační na počátku tisíciletí přišla zákonitě myšlenka na stavbu rozhledny. Projektu se ujala architektonická kancelář Martina Rajniše a zvolila netradiční až odvážnou konstrukci trojbokého jehlanu z 98 vrstev naskládaných modřínových hranolů, zpevněného třemi kotvícími lany. Rozhledna dostala jméno Bára a pro veřejnost byla otevřena 21. června 2008.

Ale co čert nechtěl… o čtyři dny se do rozhledny opřela větrná bouře a její konstrukci rozebrala na prvočinitele. Opravdu kratičká životnost, chybička při projektování se zřejmě vloudila.
Místní se nicméně nevzdali a dohodli stavbu nové rozhledny Bára II. Původní konstrukce byla doplněna o další zesílení a jištění, čímž se zvýšila odolnost vůči větru až do rychlosti 200 km/h. Vylepšená rozhledna byla otevřena v září 2009, a i když se od té doby republikou prohnala řada vichřic, tentokráte rozhledna všechny vydržela.
Parkoviště pro motorky najdete na kraji lesa poblíž místní části Podhůra, místa je tu víc než dost.

Z parkoviště se vrátíme na silnici „340“ a po ní pokračujeme dále jižním směrem. Trochu souvisleji se projedeme, v Rabštejně opustíme hlavní silnici a dáme se okreskou vlevo. Přes Licibořice dojedeme na okraj Křižanovic, zde prudce zahneme vlevo a ponoříme se do hlubokého údolí Chrudimky. Řeku překonáme po koruně přehradní hráze, zdejší Křižanovická nádrž je vodárenská a tedy neposkytující žádné koupací ani rybářské zážitky, takže dál.
Silnička se vyšplhá na opačný břeh, dojedeme do Českých Lhotic a východně od nich nás čeká …. co? Inu další vyhlídková věž :-)

Dřevěná rozhledna Boiika vyrostla na příznivém rozhledovém místě zdejší Keltské naučné stezky v roce 2005 (roku 2015 proběhla rekonstrukce) a kromě ideálního výhledu hlavně do severního a východního sektoru (Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky a Pardubicko) nabídne i krytý prostor pro spočinutí či piknik.

Městečko Nasavrky se chlubí skutečností, že se v jeho okolí nacházelo několik keltských sídel, největší z nich bylo oppidum jižně od Českých Lhotic (jeli jsme kolem). Keltům se věnuje městské muzeum, a tak ani není divu, že poblíž vznikl i keltský skanzen. Takže když už jsme zde, tak se do něj mrkneme.

Od rozhledny pokračujeme do obce Hodonín, kde se napojíme na hlavní „337“ a po sjedeme na další křižovatku, kde se dáme pro změnu vpravo. Sotva vyjedeme ze zástavby a ponoříme se do lesa, jsme na místě.

Archeoskanzen Země Keltů vznikl před několika léty na tříhektarovém pozemku na okraji Nasavrk s cílem vybudovat zde část typického keltského sídla, oppida z prvního století před naším letopočtem. Jako vzor a „mustr“ posloužily nálezy z nedalekého oppida nad řekou Chrudimkou (vstupní trakt skanzenu je jeho replikou), jakož i dokumentované průzkumy dalších známých keltských sídel na našem území. Postupně zde vyrostly a i nadále se staví jak obytné, tak i užitkové stavby a jejich příslušenství. Samozřejmostí je i vnitřní vybavení budov, dobové nástroje a pomůcky.
Místo pro zaparkování motorek je hned u vstupu do skanzenu.

Po dvou na sebe navazujících zastaveních je načase trochu se projet. Budeme sledovat hranici lesa kolem nejvyšších vrcholů Železných hor. Nejprve chvilku použijeme hlavní „37“ pouze proto, abychom v Nové Vsi odbočili vlevo a dále pokračovali nejprve na východ až k Miřeticím a poté se stočili na jih. Víceméně lesnatým a neobydleným krajem dorazíme ke Rváčovu, uděláme vpravo a následně vlevo v bok, sestoupíme do údolí a zde se opět potkáme s řekou Chrudimkou. Ocitli jsme se v osadě Svobodné Hamry, kde za zastavení stojí hned dva objekty.
Prvním z nich je, jak již z místního názvu lze odvodit, vodní hamr.

V patnáctém století zde vznikla železářská huť, zpracovávající rudy vytěžené v blízkém okolí. Její součástí se stal i vodní hamr, později po zániku huti přestavěný na vodní mlýn.
Další, a podle mého názoru i významnější, památkou je přes silnici stojící Hamerská hospoda. V Čechách ojediněle dochovaná roubená hostinská usedlost, přestavěná do dnešní podoby roku 1794. Odhaduje se, že původní stavba vznikla současně s železářskou hutí, inu i tehdejší hutníci zřejmě měli patřičnou žízeň :-).
Pakliže povětšinou ve svých článcích nedoporučuji jednotlivé hospody či restaurace, tady učiním výjimku z důvodů ryze edukativních. Uvnitř totiž získáte autentickou představu, jak to asi tak v pozdně středověké a raně novověké venkovské hospodě vypadalo, tedy odmyslíme-li si elektrické osvětlení a další „moderní“ vybavení. I výčepní pult je více než sto let starý…
S parkováním je to ve stísněném údolíčku trochu horší, nicméně pro pár motorek se místo poblíž zastávky autobusu vždycky najde.

Další skvosty lidového stavitelství najdete o kousek dále, v lokalitě Veselý kopec. Zaplňuje jej neustále se rozrůstající Skanzen Vysočiny. Ten zde ale zmiňuji pouze pro úplnost, neboť jeho prohlídka zabere půlden jen to fikne a kdybychom do něj vstoupili, tak se do soumraku cíle dnešní vyjížďky nedočkáme. Doporučím proto si sem udělat separátní výlet, z vlastní zkušenosti je zajímavá návštěva v období masopustu.
Pro motorky a auta je na okraji skanzenu plně postačující parkoviště.

My se vrátíme zpět na hlavní silnici a zamíříme do Trhové Kamenice. Přejedeme hlavní „37“ a pokračujeme stoupáním protějším svahem. Máme-li čas a chuť, jest tu možnost zastavit se u zdejší rozhledny na Zuberském kopci. Stojí hned vedle silnice, takže žádná krize :-). Díky tomu, že zde byla postavena jako základnová stanice mobilního operátora pro pokrytí městečka a okolí v roce 2004, poskytuje rozhled hlavně východním směrem až ke Hlinsku a dále na vrcholky Žďárských vrchů. Kladem rozhledny je i její atypické a netradiční řešení.
Motorky lze odstavit na prostranství před rozhlednou.

Další etapa bude poněkud delší, neboť se budeme pohybovat v centru Železných hor, kde vládne spíše příroda. Pokračujeme dále okreskou, v Chloumku se stočíme na sever do Horního Bradla. Z obce na Chrudimce zamíříme na sever a přes hřeben jedeme přes Krásné (cestu ukáže vedle obce stojící stožár televizního vysílače) a postupně sestoupíme do údolí, ejhle, Chrudimky:-). Zde se dáme vlevo a malebnou údolní silničkou pokračujeme přes Bojanov až k mostu přes řeku u Padrťského mlýna. Zde se dáme vlevo, mineme vyrovnávací nádrž Seč II a vystoupáme až na hřeben do Proseče. Na hlavní „343“ zahneme vpravo, ponoříme se do lesa až nás silnice dovede přímo na korunu přehrady Seč.

Tady se dá motorka odstavit a projít se po koruně přehrady, postavené v létech 1924 – 1934.
Jedna z posledních přehrad, postavených klasickým způsobem z kyklopského zdiva (z lomu u Libkova byl kámen dopravován deset kilometrů dlouhou nákladní lanovkou) zajímavě a důvtipně využívá dvou skalních ostrohů nad Chrudimkou, oba dva kdysi nesly středověké hrady. Zatímco ten na levé straně, Vildštejn, (či spíše jeho zbytky) je díky své poloze nepřístupný, k areálu hradu Oheb na pravém ostrohu se lze dostat buď pěšinou od silnice nebo po místních komunikacích (ke konci pěšky) z nedaleké osady Ústupky.

Prvotním účelem přehrady byla zábrana proti povodním a energetika, nádrž je v současnosti využívána pro napájení úpraven vody a v sezóně též pro rekreaci.

Pomalu ale jistě se blíží konec našeho výletíku, před námi je jeho poslední etapa.
Od přehrady dojedeme do Seče, kde se na náměstí dáme vpravo a klesající silnicí „337“ směřujeme do míst, odkud jsme na začátku vyjeli. Za osadou Starý Dvůr hlavní silnice míří do Třemošnice, my však odbočíme vpravo do nedaleké osady, nad níž se na hřebeni proti nebi rýsuje silueta hradní zříceniny. Menší parkoviště přímo pod ní, zde tedy končí naše cesta. Zbývá ještě návštěva zříceniny nad námi.

Hrad Lichnice tvoří hlavně při pohledu z nížiny za Čáslaví nezaměnitelnou siluetu, dobře viditelný je i od Seče. Je zřejmé, že jeho zakladatel, Smil ze Žitavy měl v druhé polovině třináctého století velmi dobrý smysl pro volbu strategické polohy pro opevněné sídlo, hlídající přístupy a přechod přes hraniční hřeben Železných hor.
Největšího rozmachu dosáhl hrad na přelomu patnáctého a šestnáctého století, kdy byl Mikulášem mladším Trčkou z Lípy přestavěn a doplněn o fortifikace podle tehdejších aktuálních vojenských poznatků. Roku 1610 hrad vyhořel, byl sice provizorně opraven, ale sídlem panstva se již nestal, zůstala zde jen vojenská posádka. Naposledy se tady bojovalo za třicetileté války, poté byl hrad pobořen, opuštěn a pozvolna se i díky dobývacím aktivitám místních změnil v malebnou zříceninu.
V posledních létech zde proběhly zabezpečovací práce a roku 2017 byla postavena ve zbytcích severní hradní věže ocelová rozhledna, nesoucí jméno Milada.

Tímto tedy definitivně končí výletní okruh, takže popřeji šťastnou cestu domů i do dalších putování.

Mapa:

160 km, 03:15 hod

Catering

Trasa okruhu vede vnitrozemím a poměrně slušně obydleným krajem, takže se dá důvodně očekávat, že se dříve nebo později narazí na slušnou restauraci. Je mě jasné, že v dnešní hospodářsky turbulentní době uplatňovat své tipy na základě třeba i dřívějších zkušeností je tak trochu hazardní a nelze ne na ně plně spolehnout, ale pokusím se:-). Neberte mne ale za slovo.
Slušně jsme se na trase najedli v Ronově nad Doubravou na náměstí „U Vavřince“, v nově otevřené jídelně v Kladrubech nad Labem (parkoviště hned naproti hřebčínu, N50 3 31.749 E15 29 10.374), nebo hned vedle v Semíně (Hospoda Na Haldě). V Heřmanově Městci jsme se slušně nadlábli v restauraci „Beránek“ přímo na náměstí. Ve skanzenu u Nasavrk bych mohl doporučit místní podnik „U dubového Kelta“ a o kus dále i Hamerskou hospodu ve Svobodných Hamrech. Rekreační lokalita Seč také může nabídnout pár podniků. Samozřejmě, jsou tu i další možnosti, ale výběr je již na Vás.

Palivo

Ani s doplněním věčně prázdných nádrží to na trase není špatné. Učinit tak můžete v Třemošnici, Přelouči, Heřmanově Městci, Nasavrkách, Trhové Kamenici a Seči.

 

Informace o redaktorovi

Jiří Bašný - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE