Tip na výlet: Malá velká dráha

Příčinou vzniku dráhy o rozchodu 600 mm bylo otevření dolů na lupek na nedalekém hřebečském hřebeni. Komu lupek nic neříká, tak je to nerost, který se využívá jako komponent při výrobě šamotu, sloužícího jako ohnivzdorná vyzdívka pecí a kamen všeho druhu.
Z poměrně nepřístupných dolů Emil, Václav a Gerhard uprostřed lesů na Hřebečském hřbetu bylo nutno dopravovat stovky tun suroviny do zpracovatelského závodu u lokální železnice, procházející Mladějovem. Zpočátku se materiál přepravoval koňskými potahy, brzy ale bylo jasné, že tento způsob se kapacitně vyčerpal. S rostoucím objemem produkce bylo nutno najít výkonnější dopravní systém.

Nejdříve se uvažovalo o lanovce, pak o kombinaci lanovky a dráhy, a nakonec zvítězila dráha, samozřejmě úzkorozchodná. Ta ovšem na své poslední části při sestupu z hřebene měla dosti extrémní sklon, takže bylo nutno této skutečnosti přizpůsobit trasování dráhy a zvolit co možná největší a pro adhezní železnici bezpečné stoupání/klesání do 40 ‰. Že bylo nakonec zvoleno nejvhodnější řešení, je nejlépe vidět ze skutečnosti, že dráha sloužila spolehlivě až do devadesátých let, kdy byla výroba šamotu zastavena.

Další pozoruhodností zdejší dráhy je skutečnost, že od začátku až do konce vlaky tahaly původně dodané parní lokomotivy, vyrobené továrnou Krauss z Lince s výkonem 70 či 80 HP v počtu šesti kusů. Ty se osvědčily natolik, že i když sem byly za socíku dodány a zkoušeny dieselové stroje rumunské výroby, tak parní stařenky dokázaly sloužit spolehlivěji a efektivněji. Nové lokomotivy totiž byly příliš těžké (vyšší nápravový tlak) a rychle opotřebovaly původní železniční svršek.
Doprava probíhala tak, že souprava prázdných výklopných vozíků byla po částech vytažena prvním stoupajícím úsekem až do místa zvaného Veksl. Odkud už trať vede takřka vodorovně a až k dolům už opět spojený vlak jel snadno. Zde byly vozíky naloženy a souprava odjela opět do stanice před klesáním. Zde byla opět rozdělena, nastoupili brzdaři (vozy se musely brzdit jednotlivě ručně) a opatrně se na několikrát sjelo do fabriky.

Parní trakce sloužila až do uzavření provozu v šamotce ke konci roku 1991.
Průmyslová dráha je jedinečná svým stavem, zachovaným prakticky od doby vzniku přes celou dobu provozu až dodnes, tedy po více než jedno století. Když k tomu připočteme skutečnost, že dráha provozuje některá trakční vozidla i vagony stejně staré jako ona, máme tu zcela autentickou podobu průmyslové železnice, dosti rozšířeného řešení nákladní dopravy v první polovině minulého století. Při pomalé a kolébavé jízdě a klapotu kol na stycích kolejnic není žádný problém představit si dlouhého hada výklopných vozů, zvolna se sunoucího svahem s titěrnou, ale na svoji dobu výkonnou a spolehlivou parní lokomotivou v čele.

Vlastní areál bývalé šamotky nalezl smysl svého dalšího fungování v několika expozicích technické historie strojů a dopravních prostředků. Celé to vzniklo a funguje díky skupině nadšenců, zapálených do uchování a provozu historické techniky, která by jinak skončila kdesi v kopřivách nebo jícnech vysokých pecí.

Přístup

Hřebečský hřeben probíhá severojižním směrem v polovině vzdálenosti mezi Svitavy a Moravskou Třebovou. Tato města spojuje hlavní silnice „35“, která může být východiskem k cíli. Nejjednodušší je uhnout v Moravské Třebové k severu a okreskami přes Staré Město a Rychnov na Moravě dojet do Mladějova.

Od severu se lze do Mladějova dostat z České Třebové po silnici „14“ či z Lanškrouna po silnici „43“. Odbočíme na Anenskou Studánku či Damníkov a přes obec Trpík dojedeme do Mladějova.
Areál (GPS: N49 49 25.183 E16 35 12.858) najdeme v západní části obce kousek od nádraží normálněrozchodné železnice. Motorku lze zaparkovat před vchodem nebo po dohodě s personálem i uvnitř areálu.

Okolí

Z Mladějova vyjedeme severním směrem na Českou Třebovou, protáhneme se okreskami přes Anenskou Studánku, a po severní straně rybníku Hvězda se přes Nový Rybník dostaneme do Semanína. Zde může být první zastávka, ve středu obce je jednak původní kamenný most z první poloviny devatenáctého století, kousek za ním je poměrně raritní areál kostela sv. Bartoloměje s oddělenou zvonicí z přelomu 16. a 17. století. Je zděná s dřevěnou nástavbou, kromě prvotní funkce měla i druhé využití, neboť sloužila jako obranná věž v případě napadení obce.

Z obce pokračujeme dále na sever, nepojedeme dlouho, neboť další zastávkou je nedaleká víska Kozlov. Zde se nabízí rozhledna Kozlovský kopec (klasický ocelový stožár, na vyhlídkovou plošinu ve výši 33 metrů vede 174 schodů, výborný kruhový rozhled).

Ve středu obce ti, kdo mají rádi původní venkovskou architekturu, mohou navštívit dřevěnou kapli, typickou pro přeci jen chudší podhorské kraje.

Pokračujeme dále na sever k Ústí nad Orlicí. Hlavní cesta údolím, kudy vede i frekventovaná železniční trať je nuda, vezmeme to tedy trochu oklikou mezi kopečky přes Litomyšl, Horní Sloupnici a Řetůvku, kde si užijeme víc kopečků i zatáček.

Při sjezdu do Ústí nesmíme minout odbočku vpravo, slepá silnička nás vytáhne na vrchol Andrlova Chlumu, k patě další rozhledny. I ona je klasická ocelová, svými parametry i nabídkou výhledů podobná té předchozí, a stejně jako u ní i zde najdeme u paty rozhledny chatu s nabídkou občerstvení.

Z Ústí nad Orlicí vyjedeme údolím Tiché Orlice směrem na Letohrad, po pár kilometrech se před námi objeví na stráni po pravé straně výrazná zřícenina hradu Lanšperk. Lze k ní vyjet silničkou, která odbočí z hlavní hned za železniční zastávkou a přejezdem, motorku lze odstavit hned u přístupové cesty do areálu. Zřícenina byla nedávno doplněna ocelovou vyhlídkovou věží v rohu hradeb, takže i tady si můžete užít zajímavý pohled na údolí i okolní kopce.

Až do Letohradu nedojedeme (necháme si jej na jindy) a kousek za Lanšperkem zahneme vpravo na Dolní Dobrouč, Petrovice a Dolní Čermnou. Silnička se klikatí typickými podhorskými vesničkami, nastrkanými jako korálky po dně údolí. V Horní Čermné opustíme hlavní silnici a zahneme vpravo, vystoupáme na hřeben (prochází po něm rozvodí Černého a Severního moře) a cíl další zastávky je jasný – rozhledna Mariánka.

Je volně přístupná, na motorce lze dojet až k ní a díky své poloze na nejvyšším bodě hřebenu nabídne i při své nižší výšce překvapivě dobrý kruhový výhled. Lehkou procházkou lze navštívit i nedaleké poutní místo.
Od rozhledny se spustíme údolím přes Horní Třešňovec do Lanškrouna, pokračujeme na Tatenice a Krasíkov a přes Staré Město se vrátíme do Mladějova.
Trasa výletu měří 114 km a potřebujete na ni necelé tři hodiny čisté jízdy (se zastávkami vydá na celý den:-))

Kdo by měl zájem si výlet prodloužit jihovýchodním směrem, tomu mohu doporučit projížďku plochým údolím tzv. Boskovické brázdy, probíhajícím od severu k jihu. Roku 1938 zde začala stavba německé exteritoriální dálnice, která měla přes území Protektorátu spojit Breslau (Vratislav, Wroclaw) s Vídní. Ačkoliv byla stavba v roce 1942 pro nepříznivý válečný vývoj ukončena, zbylo zde znatelné dálniční těleso s řadou dokončených mostů a můstků. Dodnes jsou v překvapivě dobrém stavu a můžete je bez problémů navštívit. Najdete je ponejvíce v úseku Chornice – Lysice.

Catering

Drobné občerstvení poskytuje areál muzea, pro klasický obídek spíše doporučím nějaké větší město na trase výletu nebo turistické restaurace u rozhleden Kozlovský kopec a Andrlův Chlum.

Palivo

V Mladějově a okolí je to s doplněním paliva horší, nejbližší benzínka je v Moravské Třebové.
Když se vydáte na výlet, můžete doplnit nádrže svých strojů v Litomyšli, Ústí nad Orlicí, Dolní Dobrouči a Lanškrouně.

Informace o redaktorovi

Jiří Bašný - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE