Tip na výlet: Krkonoše na obzoru

Podhůří našich nejvyšších (nejnavštěvovanějších, nejznámějších…) hor, Krkonoš, je členité. To se odráží i na zdejších silničkách, takže Podkrkonoší je pro motorkáře regionem zaslíbeným.
Jeden z nejdelších podkrkonošských hřebenů prochází souběžně s Labem podél jeho pravého břehu. Zdaleka patrnou dominantou kraje je vrch Zvičina (671 m. n. m.), po němž se hřeben nazývá.

Putování na Zvičinu má dlouhou tradici. Nejprve zde pouze stál nejdříve dřevěný a poté zděny barokní poutní kostel (náboženské poutě, to byly svým způsobem předchůdkyně dnešní turistiky :), s rozmachem putování, jak jej známe, k němu na konci devatenáctého století přibyla nejprve prostá hospůdka a od dvacátých let minulého století dodnes sloužící Raisova turistická chata. K ní byla o něco později přistavěna věžička se zaskleným rozhledovým ochozem. Do roku 2009 byla nepřístupná, v současnosti už opět slouží příchozím. Vrchol je ale naštěstí tak rozsáhlý, že je z něj výhled takřka dokonalý i bez výstupu na ochoz rozhledny. Moderní doba pak na vrchol vetkla dva účelové stožáry radiokomunikací a mobilních operátorů, bohužel turisticky nepřístupné.
Počátky turistiky se na zdejším vrcholu nesly pod znamením rivality českých a německých turistických spolků. Ty se přetahovaly o možnost vybudovat zde klasickou rozhlednu. Po zamítnutí obou žádostí došlo následně ze strany Němců k vyrabování české turistické chaty a k „trucpodniku“, spočívajícím k vysázení lesního pásu na německé (severní) straně vrcholku za účelem zábrany výhledu z české sekce na „německé“ Krkonoše, tedy Riesengebirge :-).
Vyjížďka na Zvičinu by rozhodně neměla chybět v plánech toho, kdo do okolí zamíří a má rád zapadlé silničky a pěkné rozhledy. Z vlastní zkušenosti mohu dodat, že u místních motorkářů je Zvičina dosti oblíbeným cílem, takže o víkendech zde vždy nějakého najdete. K pohoštění zve chata, navíc je vedle ní vybudováno poměrně rozsáhlé venkovní posezení i s prodejním stánkem (v dnešní abnormální době výdejním okénkem), takže posedět u kafe nebo limošky a vychutnávat si výhled je potěšením. A když se natrefí dobré počasí, je možné sledovat i báječné muže na hadrových ptácích, pro které je Zvičina velmi výhodnou a oblíbenou startovní plochou.

Přístup

Vyjet na Zvičinu lze od jihu či severu, vždy ale po úzké okresce. Ze severní strany odbočíme ze spojnice Pecka – Dvůr Králové v Horní Brusnici, následuje kratší ale prudké stoupání (je nutno překonat necelých 300 m výškového rozdílu), průjezd osadou Zvičina, a kousek za ní už je parkoviště u Raisovy chaty. Silnička nedávno obdržela nový asfaltový povrch.
Jižní přístup zahájíme odbočkou v Miletíně (silnice Hořice – Dvůr Králové) a přes Chroustov se dostaneme pohodlně až na křižovatku pod Zvičinou, pak už je cesta shodná.
Pro ty, kteří bez GPS ani nevyjedou z garáže, jsou tu souřadnice vrcholu: N50 27 17.647 E15 41 40.487

Okolí

Podkrkonoší je region bohatý na „body zájmu“ různých kategorií, takže si lze do sytosti vybírat z toho, co každého jedince na cestách zajímá. Takže se vydáme omrknout okolí.
Údolím na severovýchodním úpatí Zvičiny protéká naše nejdelší a nejmohutnější řeka, Labe. Zde je to ještě dost divoká horská řeka, v dřívějších dobách s neúprosnou pravidelností sužující své okolí častými jarními povodněmi. Ke konci předminulého století se začalo se stavbou přehrad, které měly hrozbu zátop v kraji kolem Dvora Králové zabránit. Jako první byla postavena přehrada Labská před Vrchlabím, za ní následovala těsně po první světové válce přehrada Les Království. Postavena v klasickém stylu z kyklopského zdiva se dodnes považuje za nejhezčí přehradu v České republice. Ze Zvičiny se k ní dostaneme sjezdem do Dolní Brusnice, poté kousek údolím do Bílé Třemešné, a skoro na konci je odbočka vlevo, která nás dovede až na pravý břeh nádrže. Moc místa tady na zaparkování není, ale na motorku by se najít mělo. A když ne, tak na opačné straně hráze ano.

Z hráze pokračujeme okreskami přes Vítěznou do Pilníkova, vyhneme se tak frekventované a ne až tak záživné hlavní „16“ na Turnov. Přes Vlčice objedeme západně centrum regionu, Trutnov, a pokračujeme dále na sever vstříc hraničním horám směrem do Žacléře. Vystoupáme na hřeben nad Babím, a je tu další možnost k zastavení.

Těsně před druhou světovou válkou zde započala stavba tvrze pohraničního opevnění Stachelberg. Měla za úkol postřelovat údolí východně od ní, které se svou silnicí a souběžnou železniční tratí bylo ideálním místem pro průnik wehrmachtu do vnitrozemí ČSR. Jako všechny další tvrze se i tato nedočkala dokončení výstavby a montáže všech uvažovaných zbraní, ale i přes to je dodnes impozantním důkazem vůle tehdejší branné moci čelit silnějšímu nepříteli.

V nedávné době vyrostla poblíž objektů tvrze rozhledna Eliška, která nabídne výborný výhled hlavně na severní stranu do Slezska.
Motorky je nutné ponechat na parkovišti u hlavní silnice, k tvrzi i rozhledně je to naštěstí jen pár set metrů víceméně po rovině, takže procházka :-)

Ze sedla Babí sjíždíme po úbočí Žacléřského hřbetu do města, které mu dalo jméno. Projedeme jej, lehce se stáčíme vpravo k údolní komunikaci až dorazíme k odbočce k dalšímu „bodu zájmu“ a možnému zastavení.
Před námi se rozkládá areál bývalého uhelného dolu Jan Šverma. Důl ukončil činnost v roce 1992, v dnešní době je jeho šachta zasypána a znepřístupněna. Z části povrchových provozů je hornický skanzen, kde se lze seznámit s každodenní činností horníků jak nahoře, tak i dole pod zemí. V rámci prohlídky se mimo jiné dostanete jak pod povrch do sto metrů dlouhé prohlídkové štoly, tak i na vrchol těžní věže.

Polská hranice je na dosah, a jelikož naše trasa směřuje k jihovýchodu, máme tak dvě možnosti. Buďto pojedeme po hlavní směrem Trutnov a dál, cože tedy není zrovínka vyhlídková trasa vzhledem k husté zástavbě v okolí města. Pro svezení se hezčí krajinou se nabízí „zkratka“ přes výběžek Polska, navíc tu lze navštívit další zajímavůstku.

Sjedeme k hlavní a dáme se vlevo směrem na Lubawku. Na kraji města zahneme vpravo a vydáme se vstříc zalesněnému hřebeni. Jakmile vyjedeme z lesa, otevře se před námi údolíčko a městečko Chelmsk Ślᶏski. Přejedeme náměstíčko a za ním se po levé ruce objeví řada roubených stavení. Jsou částí města, postavené na počátku osmnáctého století pro tkalce, kteří se do tehdejšího Slezska přistěhovali z nedalekých Čech. Dvanáct domů bylo navrženo v jednotném stylu s charakteristickým průběžným podloubím na čelní straně, jejich počet dal vzniknout jejich přezdívce – Dvanáct apoštolů. Do dnešní doby se jich dochovalo jedenáct, jeden podlehl ohnivému kohoutovi.

Pokračujeme dál východním směrem, zapadlá silnička víceméně kopíruje hranici až na okraj Mieroszówa. Zde zahneme ostře vpravo a po chvilce jízdy překročíme hranice zpět do naší vlasti a dojedeme do Adršpachu.
Pro další pokračování směrem do vnitrozemí máme dvě možnosti. První z nich je cesta přes Teplice nad Metují, druhou je objet Teplicko-adršpašské skály západním obloukem přes Janovice a Jívku. Obě trasy se setkají ve Stárkově, trasa pokračuje údolím bystřiny Dřevíč. Za Horním Dřevíčem se za mostkem objeví po pravé straně areál vodního mlýna Dřevíček.

Budova mlýna i jeho technologie spadají do období první republiky a díky shodě okolností je dodnes plně funkční, od zdroje, kterým je Francisova turbína, přes pohony soustavou řemenic a transmisí až k mlecím a pomocným strojům. O tom všem je možno se přesvědčit při případné prohlídce, tu doporučím hlavně fandům starých strojů. Navíc se zde z umleté mouky pečou i různé dobrůtky, takže tip i na občerstvení:-)

Naše cesta pokračuje dále do Hronova, kde opustíme hlavní silnici a vydáme se vpravo svahem na hřeben nad městem. Mineme předválečný bunkr a po chvíli můžeme zastavit u dalšího postupného cíle dnešního výletu.
Na nevýrazném vrcholu tu stojí rozhledna Na Signálu. Klasická dřevěná rozhledna s ocelovým centrálním schodištěm zde vyrostla před několika léty díky projektu, ve kterém byla postavena i rozhledna Eliška na Stachelbergu. U paty rozhledny je odpočinkový altán a parkoviště.

Pokračujeme dále po hřebeni, až se před námi otevře kotlina města Náchoda. Chtě nechtě musíme sjet dolů a přejet vysoce frekventovanou mezinárodní silnici k polské hranici. Kousek za silnicí lze navštívit jeden z objektů těžkého opevnění, N – S 84 „Voda“. Stejně jako nad ním umístěné objekty Březinka a tvrz Dobrošov i tento je zrekonstruovaný a přístupný veřejnosti.

Obranná linie směřuje vzhůru podél hranice, stejným směrem budeme pokračovat i my. Bohužel rovnou nahoru to nejde, musíme projet Náchodem, uhnout vlevo a přes Lipí vystoupat do Dobrošova. Kdo chce, může se zastavit u tvrze Dobrošov, kdo má zájem o kratší zastávku, rozhled po kraji a/nebo občerstvení, zahne vlevo a dojede k Jiráskově chatě. Prvorepubliková stavba poskytne vše, co jsem uvedl, doporučím posadit se u venkovního posezení, dát si něco dobrého a přitom si vychutnávat výhled do české kotliny.

Předchozí úsek byl spíše zastávkový, tak se teď trochu více svezeme, i když sem tam něco zajímavého mineme. Ale, nelze stihnout vše…
Pokračujeme podél hraniční linie horskou silničkou až do Borové, za ní uhneme a jedeme úzkým údolím Olešenky. Zde je možné udělat si zastávku v malém a zapadlém poutním místu Rokole.

Popojedeme kousek do Slavoňova, tady stojí za zastavení a skouknutí areál dřevěného kostelíka z poloviny šestnáctého století. Ve stejném stylu je postavena i zvonice a márnice, celek tudíž tvoří zajímavou ukázku raně novověké venkovské architektury.

Na své cestě po chvilce dorazíme do centra zdejšího regionu, Nového Města nad Metují. Jeho historický střed, umístěný spolu se zámkem na výrazném skalním ostrohu nad obloukem Metuje, se díky prostorovému omezení prakticky nezměnil a uchoval si svůj renesanční ráz dodnes. Zajímavostí náměstí je dlouhé podloubí, které jej lemuje po velké části obvodu.

Z náměstí se spustíme do novodobé městské části, kde se dáme vlevo a lehce zvlněnou krajinou jižně od vodní nádrže Rozkoš zamíříme západním směrem na Jaroměř. Až do ní ale nedojedeme, zůstaneme na levém břehu Metuje a zastavíme se v Josefově.
Barokní pevnost vznikla stejně jako jeho terezínské „dvojče“ na obranu přístupů do české kotliny ze severu, odkud hrozilo habsburské říši po ztrátě Slezska militantní a agresívní Prusko. Pevnost byla postavena „na zelené louce“ na místě několika zrušených vesniček a samot u soutoku Labe a Metuje v létech 1780 až 1787. Paradoxně za dalšího prusko - rakouského konfliktu v roce 1866 se o ni vůbec nebojovalo, Prusové ji prostě a jednoduše obešli…. Pevnost tak nedoznala úhony a tak se dnes můžete projít (a třeba i prolézt) většinu vnějších opevnění i vnitřních chodeb a kasemat.

Z pevnosti vyjedeme západní branou a pokračujeme po levém břehu Labe do Smiřic. Přejedeme most, na chvilku se napojíme na hlavní „náchodskou“, a popojedeme po ní jen k další odbočce vpravo. Zde se dáme směrem na Hoříněves a Cerekvici nad Bystřicí, po vedlejších silničkách dorazíme do Hořic.
Když už jsme tady, tak je možno si udělat kolečko po slavné trati okruhu „300 zatáček Gustava Havla“ a poté se zastavit v prostoru startu a cíle. Nedaleko něj stojí zajímavá prvorepubliková stavba.
Kamenný památník s Masarykovou věží samostatnosti zde vyrostl po první světové válce jako připomínka boje československých legií za nový stát. Mohutnou přízemní stavbu měla doplnit čtyřicet pět metrů vysoká rozhledna.
Do roku 1938 byl sice památník dokončen, ale rozhledna dosáhla výšky pouhých dvaceti pěti metrů, po válce se již v dostavbě nepokračovalo. V současnosti je sice připraven projekt na dokončení rozhledny, k realizaci však zatím nedošlo.

Zvičina je již na dohled, takže zde naše dnešní putování končí (cca 210 km, 5 hodin). Kam dál, je už na Vás:-)

Catering

Raisova chata poskytne jak klasickou plnohodnotnou stravu v jídelně uvnitř, tak i menší rychlé občerstvení ze stánku na boku chaty s přilehlými stolky.
V nedalekých Hořicích mohu doporučit pivovar JungBerg v Riegrově ulici.

Palivo

Nejbližší čerpací stanice je v Hořicích, na trase pak můžete dočerpat v Pilníkově, Horním Starém Městě, Žacléři, Lubawce, Hronově, Náchodě, Novém Městě nad Metují a Smiřicích.

Informace o redaktorovi

Jiří Bašný - (Odebírat články autora)