Route 66: Matka silnic

Pár faktů

Cestovatelé, kteří o putování po téhle legendární silnici sní, případně se na něj už chystají nebo ho dokonce mají za sebou, tyhle skutečnosti nejspíš znají. Ale pro jistotu je uvedu. Silnice označená Route 66 oficiálně vznikla koncem roku 1926. Tedy v době, kdy se postupně rodil ucelený, federální systém silnic a dálnic a jejich značení. Hlavně v okolí velkých měst vedla po už existujících zpevněných silnicích, částečně se ale vinula po prašných cestách, které se teprve postupně asfaltovaly nebo betonovaly až do roku 1938. Začínala v Chicagu, končila v Santa Monice na předměstí Los Angeles. Protínala státy Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, New Mexico, Arizona a Kalifornie, měřila 2 448 mil (3 940 kilometrů). Postupně se rozšiřovala a modernizovala, ale nakonec jí byl osudným zrod sítě federálních mezistátních dálnic (Interstate). Route 66 v době stále větších aut a náklaďáků rychle zastarala, stala se na mnoha místech prokazatelně nebezpečnou a formálně zanikla v roce 1986. Ale už v příštím roce začaly vznikat první organizace pečující o její odkaz, obraz a význam, který sehrála v americké historii 20. století.

Kulturní a společenská ikona

Route 66 je ztělesněním toho, po čem většina Američanů touží a mnoho lidí z celého světa ještě pořád sní: když se mi někde nedaří, jak si představuji, sbalím svých pět švestek a vyrazím jinam, na Západ. Tím hlavním cílem nemusí být nutně nějaké konkrétní místo, ale putování samotné. V případě Route 66 dokreslené malebným pozadím starých benzínek, dinerů a motelů, s malebnou kulisou nekonečných obzorů, blankytného nebe a jasného slunce.
Přestože tahle silnice formálně neexistuje, z velké části můžete velkou část její původní trasy absolvovat, pokud si dáte trochu práce rešerší starších map, které dneska snadno najdete i na internetu. Spousta lidí nejenom z USA ale z celého světa to také dělá. Mnohá města toho využívají, na trase najdete úseky té opravdu původní Matky silnic se stylizovanými čerpacími stanicemi, restauracemi a hotely. Jejich autentičnost není tím hlavním magnetem. Jsou to spíš více nebo méně zdařilé kulisy velmi působivého symbolu našeho svobodného putování krajinou, životem, vesmírem.

Route 66 vs. sovětská (ne)svoboda

O síle inspirace takovými obrazy svědčí osud filmu Hrozny hněvu v Sovětském svazu. Zfilmovaný román Johna Steinbecka líčí příběh rodiny farmářů z Oklahomy zchudlých kvůli prachovým bouřím, které skutečně zasáhly americký středozápad ve 30. letech minulého století, způsobily obrovské ekologické škody a přivedly na mizinu mnoho chudých zemědělců. Steinbeckova románová farmářská rodina Joadových se ocitne na mizině, sbalí veškerý majetek a právě po ikonické Route 66 zamíří hledat štěstí do Kalifornie. Prosperitu nenajde, dostává se na sociální dno, film končí smutně.

Stalin se v době studené války domníval, že depresivně kritický snímek o stinné stránce života v Americe bude účinnou propagandou a nechal ho promítat v kinech v Sovětském svazu. Dosáhl naprosto opačné reakce než té, v kterou doufal. Sovětští proletáři nejenom pochopili, že i ti nejchudší v Americe mají vlastní auto, o čemž si oni můžou nechat tak leda zdát. Ale když si navíc umanou, prostě se seberou a vyrazí po Route 66 na Západ! Nemusejí se nikoho doprošovat, nikde to hlásit! V Sovětském svazu, kde jste potřebovali zvláštní povolení i k přejezdu mezi jednotlivými městy, bylo něco takového naprosto nemyslitelným projevem osobní svobody a volnosti. Hrozny hněvu musely být ze sovětských kin staženy, cesta náklaďákem po Route 66 v tom sehrála, byť nechtěně, klíčovou roli.

Síla mýtu a symbolu

Američané jsou relativně mladý národ. Na rozdíl od nás Evropanů mají samostatné dějiny krátké jen dvě a půl století. Samozřejmě nepočítáme-li historii původních domorodých národů, kterou ale bílá většina těžko může považovat za svou vlastní. Víc než jiné národnosti proto Američané potřebují společně sdílené mýty a symboly. A jedním z nich dodnes Route 66 určitě je. Co na tom, že se té původní silnice dochovaly jen některé úseky? Co na tom, že jsou ty klasické „dinery“ a benzínky často spíš trochu kýčovité napodobeniny těch původních, autentických? Cesta po Route 66 je stavem mysli, vyjádřením víry, že zítra někde tam na Západě bude líp než dnes. Tomu zjevně rozumí nejenom Američané. Proto na Route 66 jezdí mnoho svobodomyslných lidí z celého světa.

Informace o redaktorovi

PR článek - (Odebírat články autora)