Motohotel Napoleon Susa Itálie – a přece to jde!

Proč jsme se ubytovali v malém městečku Susa na severozápadě Itálie povím později, ale nejdříve k tomu hotelu samotnému. Jak jsem na něj přišel? Náhodou – samozřejmě. Věděl jsem, že se chceme ubytovat v Suse a tento hotel mě gůgl naservíroval jako první.

Popravdě jsem vůbec dál nepátral, jestli je tam i jiný hotel a hned se jal rezervovat.
Rezervace proběhla normálně, a tak jsme se vydali na cestu. Jeli jsme tři dny po vlastní ose přes Zell am See, kde jsme spali první noc a tu druhou jsme strávili v Hotelu Tibet na vršku průsmyku Del Stelvio. To jsou obě nádherné destinace a překrásné cestičky, takže jsme já i moje manželka jako batůžek vrněli blahem. No a kdo jel po Italských dálnicích chápe, jaké peklo to vystřídalo. Sice jsme se vyhnuli Milánu, ale i tak jsme strávili cca. 30 – 40 min v koloně v Turíně, což je asi tak 60 km od hotelu. Tedy na závěr cesty pěkně propotit motohardy. Bylo 33°C a manželka, která se mnou byla poprvé na týdenní dovolené na mašině začala být už hodně zpruzelá a moje obvyklé vtípky na rozveselení jali se mít opačný efekt. I přesto jí musím vyseknout poklonu, jak to vše dobře snášela jak se na mašině nakonec ani moc nebála!

Zapíchnul jsme motorku před vchodem do hotelu s tím, že úkol číslo jedna je dostat kartu od pokoje a předat jí manželce, ať může spáchat očistu a lehnout si na chvilku do betle v duchu zažitého přísloví „Happy wife, easy life“ (wife, ne „wifi“… :)
Fousatý Ital na recepci, nám velmi mile začal vše vysvětlovat s pochopením pro naše útrapy. Vůbec jsme si tehdy nestačil všímat výzdoby a celkově prostoru před recepcí, který se prolíná s barem a posezením. Večer se recepční mění na recepční/barman, až nakonec končí jako čistý barman a zavírá každý den bar v krásných 00:30 hod.
Toho jsme využili hned první den, kdy jsme si dali velmi dobré červené vínko, samozřejmě italské. A s oním příjemným recepčním si celkem pěkně pokecali. Mimochodem vše anglicky, italsky neumíme – tedy angličtina nebyla problém s kýmkoliv v hotelu.

Manželka dostala kartu do ruky a na nic nečekala a utíkala za výdobytky moderní doby, jako je sprcha a postel. Já jsem ještě páčil z recepčního druhou kartu pro případ, že půjdeme odděleně (ne, zase tak špatné to nebylo – manželka byla nakonec v pohodě...:) a taky pro případ, že bych chtěl na pokoji nechat nabíjet intercom v helmách, či mobil. Recepční mě asi četl myšlenky a hned odvětil, že druhé karty netřeba, protože zásuvky běží i když je pokoj prázdný a karta není zastrčena. Prima detail. Pokoj samotný popisovat nebudu – jsou naprosto dostačující a pohodlné, v našem případě s balkonem, na kterém jsme jeden večer seděli opět ve společnosti italského vína, tentokrát bílého.
No a pojďme parkovat – kde jako že je vjezd do garáží se ptám? Objeď celý blok a já na tebe budu čekat před vjezdem venku odpověděl recepční starostlivě.
Stalo se a já jsem obkroužil blok a fousáč na mě mává u vjezdu – no je to pěkný sešup dolů tam vjet a člověk musí dát pozor hlavně na sloupy dole, které musí v zatáčce minout. No ale pak přišlo to největší překvapení. Garáž. Viděli jste někdy takovou garáž v hotelu?
Takto vypadá vjezd – my jsme přijeli poslední nabalení s kufry.

Za jedním sloupem vzadu v rohu garáže je posezení a nad ním na zdi to co vypadá jako police s knížkami (pouze polep), jsou boxy na helmy a rukavice – no není to paráda?
I když jsme to neudělali, tak si dokážu představit si tam sednout s pivkem v ruce, které si koupíte v baru o poschodí výš, a rozjímat s kamarády v pohovkách, a přitom koukat na všechny ty mašiny kolem. Hrábněte si do duší chlapi (a i holky samozřejmě taky), že garáž s mašinou je magický místo a čas od času máme všichni chuť si v garáži pustit Clash, Lennyho Kravitze, či Led Zeppelin a čumákovat na ty trubky, kola, pneumatiky, blok motoru a všechny ty udělátka kolem, které dohromady dělají něco tak krásného jako je motka.

No byl jsem z toho paf – takovou garáž jsem ještě v hotelu neviděl. No, a ještě jedna drobnost v garáži mě dostala. Cíl naší cesty byla Susa, protože jsem chtěl projet staré vojenské šotolinové cesty s pevnostmi na vrcholcích nádherných kopců kolem Susy a proto se hodí to co bylo v dalším rohu garáže a to je místo na umytí motorky! Místo s kovovým roštem a odtokem vody – tady někdo přemýšlel již na začátku, když se hotel tvořil na papíře…
Jo a abych nezapomněl – hotel je příznivcem nejen motorkářů, ale i cyklistů – tedy i ti si tu přijdou na své.

Hadici s vodou jsem nakonec nezkoušel, ale ruce jsem si po mazání řetězu rád v umyvadle umyl. Jak mýdlo, tak papírové utěrky tu byly. Opět jeden malý pozitivní bodík.
No, a to, jak je stylově vyzdoben samotný hotel ať už na chodbách, či v jídelně, kde jsme si s chutí dali snídani, opět jasně mluví o zaměření, a i zálibě majitelky v motorkách.

S majitelkou hotelu jsem krátce hovořil a je to milá blondýna, která dle jejích slov už nemá na motorku čas, jelikož je třeba se o hotel pořád starat, ale její nastavení a pozitivní vztah k motorce a motorkářům byl samozřejmě cítit. Ptala se mě, co vše jsme stihli projekt, když jsme byly v Suse jen plné dva dny a společně jsme naznali se smíchem, že je stále proč se vracet. Je to opravdu krásná oblast Alp. Na závěr našeho rozhovoru mě dala jako malý dárek balíček kosmetiky na motorku – milá pozornost.

Musím ještě zmínit důvod, proč do Hotelu Napolen v Suse jet. Kdysi jsem si koupil průvodce po Alpských šotolinách od Michala Petrlíčka. Ležela mi doma cca 5 – 6 let a já jen slintal, že „tam musím někdy jet“. No a zadařilo se až letos.
Brožurka je fakt pěkně udělaná – jsou tam popsány souřadnice, náročnost tratě, převýšení i délky tras.
Pokud se odhodláte tu dálku do Susy jet, ať už po vlastní ose jako my, nebo autem a mašinou na vleku, tak vás čekají krásné šotolinové cesty legálně přístupné s úžasnými výhledy z výšek okolo 2.500 m.n.m. Jako ochutnávku připojuji pár vlastních fotek.

Výjezd na Colle delle Finestre a skupinka motorek co se tam sešla. Trochu si rýpnu – zajímavé je, že téměř všichni na KTM… :)

Dále cesta po nádherné hřebenovce Colle dell´Assietta

Výjezd na Forte Pramand – posledních cca 500 m byla celkem výzva ve dvou! Technická pasáž…

Výjezd na Monte Jafferau – to je obzvlášť krásné místo!

Na závěr jedna domněnka. Až zpětně jsem se zamýšlel nad tím, proč se Hotel Napoleon jmenuje Napoleon. Když už jsme byli tak blízko Francouzských hranic, tak jsme se chtěli za čáru aspoň podívat, abychom mohli přičíst další zemi do našeho výčtu letos navštívených zemí na motorce. Přímo nad Susou je krásné sedlo Mont-Cenis a v něm jezero s dalšími pevnostmi, takže cíl byl jasný a my jsme po zhruba půlhodinovém výjezdu po krásných serpentinách a zakroucených silničkách dojeli k vodní hladině. Minuli jsme restauraci u cesty a plácli jsme se na lavičku s výhledem na vzdálený Forte a nádherné jezero.

Kochačka to byla krásná a poté co jsme si odpočali, jsme u silnice objevili návštěvnickou terasu s vyhlídkou a popisky z dob minulých, co vše se tu odehrálo a kdo všechno tudy prošel. Hned první byl popisek pod soškami slonů a popis, jak kolega Valiant Hannibal tudy prošel se svými bojovými slony, aby napadl Řím. Úplně to na mě padlo – fíha, tady kde stojím pobíhali sloniska Hannibalovic někdy roku 218 před Kristem. No a pak jsem popošel dále a už tu vidím další známou postavičku dějim matičky země – Napoleona. Velký to válečník Napoleon Bonaparte tudy prošel přes Mont-Cenis Pass roku 1798, tehdy ještě zanedbanou cestu přes hory. No a tak ta domněnka, že se Hotel o kterém píšu snad jmenuje kvůli tomu po Napoleonovi. Na to jsem se nezeptal, tak mám další důvod se vrátit a poklábosit s příjemným recepčním, či s paní majitelkou.
Mějte se.
Otta