invelt_unor2



Kubánec: původní český román o životě motorkáře

Před rokem začal vznikat román Kubánec. Vyprávění o motorkářích, kteří tu brázdili silnice v osmdesátých letech minulého století. Není to příběh jen toho, kdo jej napsal, a není to ani příběh pouze jeho kamarádů z těch dob. Jedná se o příběhy, které prožila většina motorkářů té doby. S usměvem se zde vypráví o jejich cestě k splnění snů o motocyklu. O hodinách strávených v garáži, aby z několika krabic plných součástek zpět postavili motocykl. O přátelství. O tom, jak putovali po našich krájích, aby si nalezli své místo, kam pravidelně zajížděli, a kde se pravidelně scházeli. Vypráví i o tom, že nestačilo dojet do cíle a posadit se do místní hospůdky, ale byl tu čas i na mnohá klání...

Jsou to příběhy, které prožili takřka všichni, kteří v té době sedlali své stroje. Právě o tom vypráví Kubánec. Vypráví, jak je možné přijít k přezdívce. O příslušnících Veřejné bezpečnosti, o strachu z fízlů a fízlování. O vykradení garáže i o tom, že vyuční list člověku nedal tolik jako hodiny strávené u motocyklového mechanika a závodníka. O škole, o učnáku, o holkách,...
Vypráví o všem, co obklopovalo a utvářelo život tehdejších motorkářů dnešních padesátníků. Někdo si může myslet, že je to od nich póza - sedlat dnes motocykly. Věřte mě, že tomu tak není.
V současné době se román Kubánec připravuje a svůj výjezd v podobě audioknihy, kterou svými kresbami na obalu a bookletu doprovodí Petr Urban. Hlas Kubánci propůjčil Norbert Lichý. V současné době dáváme dohromady finanční prostředky na vydání (vylisování a vytištění), i proto se chceme obrátit na vás, zda nám s tím nechcete pomoci. Podpořit nás můžete na stránkách www.startovac.cz/projekty/kubanec. Děkujeme za vaši podporu a pomoc. Věřte, že v tomto románu naleznete určitě i svůj příběh. Kdyby se tak nestalo - věřte, že tu naleznete příběh svého otce. Vydání Kubánce je teď i ve vašich rukách.

A tady je malá ukázka:

Konec motorkáře?

Poslední motorku jsem vyměnil za skříň, přesněji řečeno za obývací stěnu. Jo, oženil jsem se, stejně jako všichni kluci okolo. Ten randál trubek, co jsem dával dva roky v garáži do kupy a v techničáku to mělo napsáno Jawa 500 OHC, jsem prodal za pár švestek a koupil za ně obývací stěnu z výrobního družstva Lípa.

Byl jsem zamilovanej a taky poslední z naší party, kterej si ještě ráno co ráno opřel kolena o nádrž a vyrazil vydělat nějakou tu pětku do povinný práce. Bydlel jsem u rodičů a každý ráno jsem řádně nasral sousedy. Nemohl jsem tam nechat originál výfuky. To by nebylo dost dobrý. Dnešní mluvou in. Jo, jezdil jsem „podzvukovou“ rychlostí. Napřed jste slyšeli stovku decibelů a pak jsem se objevil já. Některý sousedy jsem za ty roky vycvičil tak, že si dávali budík, aby si stačili zavřít okna dřív, než vyjedu z garáže. Dokonce si už i přestali stěžovat fotříkovi. Byl to kliďas a vždycky jim říkal: „A co mám proboha dělat? Vždyť je to dospělej chlap!“

První motorka

Jezdil jsem na motorce od patnácti, tedy oficiálně. Byla to Jawa 21. Neoficiálně jsem tenhle stroj poprvé osedlal v deseti u strejdy na vesnici. Když jsem se zvládl rozjet a po několika metrech zastavit, byl jsem ztracenej. Strejda mně fichtla nechal na celý tři týdny a díky němu jsem taky okusil, co je práce. A hlavně, že za fachu se platí. Vozil jsem mu na pole pivo a sváču. Tedy kus chleba a nějaký maso. Strejda byl pořez chlap a maso miloval. Tvrdil sice, že jeho největší láska je teta, ale už tenkrát jsem pochopil, že teta je až na třetím místě. Maso – pivo – teta. Do tohohle mně ale nic nebylo. Bylo to to nejlepší léto. Jezdil jsem na motorce, dostával od strejdy za dovoz pětikorunu a holky mě nezajímaly. Psát o tom, že můj byznys vzkvétal, je zbytečný. Vozil jsem svačiny i dalším. Jo, jasně že nezůstalo u jednoho piva, ale tetička to, stejně jako ostatní selky v týhle vesnici, raději přehlížela.

Policajta, tedy příslušníka Veřejné bezpečnosti, jsem potkal jenom jednou. V sobotu v pět odpoledne v místní hospodě, kde jsem zrovna kupoval svačinu. „Prej mi tu, mladej, jezdíš na motorce. Tak si dej bacha. Tady jsem zákon já a žádnej smrkáč mě tu srát nebude!!!“ Jízda na motocyklu dostala novej rozměr. Postavil jsem se zákonu, byl jsem desperát.

Vůbec nechápu, jak jsem mohl po téhle zkušenosti vydržet bez motorky pět let. Pravda byla, že jsem si kolikrát představoval, když jsem jel na kole, že se řítím po silnici na strejdově fichtlu, a na pusu jsem dělal motor.

Vlastně jsem se před patnáctým rokem svezl ještě jednou. Ne, nestydím se, i když je to potupný, ale jel jsem na Stadionu. Tenhle zážitek nechám bez komentáře. Poslední rok předtím, než jsem vyrazil na svém stroji, jsem čuměl přes plot do otevřených vrat garáže místního klukovskýho boha Pepy Štefla, kterej tu každou sobotu leštil svýho červenýho půllitra se sajdou. Přeblejskal chrom na nádrži a otočil se na mě: „Co tu čumíš, smrade?“

„Taky budu mít půllitra. A lepšího.“ A už jsem zdrhal. Sobotu co sobotu jsme si takhle s Pepou povídali a sobotu co sobotu jsem měl strach, že se tenhle chlápek rozeběhne a nakope mi prdel. Pepa Štefl měl nejsilnější stroj v našem městě. Jo, je pravda, že tu byl jeden Harley z Unrry, ale i když jsem měl bohatou dětskou fantazii, uvědomoval jsem si až moc, že do téhle ligy se nikdy nedostanu. Jediné, co by to mohlo změnit, byla válka, ale soudruzi to tady drželi pevně a bratrstvo komunistů imperialistům zpoza oceánu jasně vzkázalo, že tady jim pšenka nepokvete. Náš svět, to byla Jawa, MZ, Babeta a Simson. Nedovážel se sem ani Ural. Jo, ještě jste tu mohli potkat jednu Hondu 250 CB, přivezl ji jeden šífák. Byl jsem patnáctiletej kluk s vědomím, že se podívám nanejvejš do NDR, a Jawa 500 OHC byla maximem, kam jsem mohl dosáhnout.

Bylo mi patnáct, a i když mám narozeniny takřka na konci léta, v druhé půlce prázdnin, mazal jsem do školy dobrovolně a rád. Byla to autoškola. Fotřík mně k narozeninám zaplatil kurz řidiče malého motocyklu. Po první lekci jsem vyměnil své kolo – pochopitelně s doplatkem – za nepojízdnou „jednadvacítku“ a začal se kamarádit s o rok starším klukem Jardou, kterej se učil automechanikem. Když jsem nebyl v autoškole nebo neležel v testech, dřepěl jsem v garáži a dával jsem do kupy svůj stroj. Poprvé jsem se na něm projel už před tím, než jsem získal svůj růžovej řidičák. Nevím proč, ale byl jsem zklamanej. Jednadváca byla malá, moc nejela, ale přece jen to byl stroj bez šlapek, s motorem a její modrej kouř byl božskej. Rvaly se ve mně vzpomínky na strejdova fichtla s tím, co jsem měl v garáži já. Ještě jsem si nepřipouštěl rozdíl pětatřiceti a sedmdesáti kilo mý živý váhy.

Papíry jsem měl dělat v půlce září. Taky jsem prvního dne nastupoval na učňák, kterej jsem dostal podmínečně doporučenej mou třídní na základce. Měl se ze mě stát opravář zemědělskejch strojů. Bál jsem se, že nedostanu z učňáku volno a k papírům se dostanu kdovíkdy. Fotřík, kterej cítil kus zodpovědnosti za to, že ze mě bude kolchozník, sehnal někde flašku bulharskýho koňaku, a já dělal zkoušky před koncem prázdnin. Udělal jsem je napoprvý, a tak ani ředitel autoškoly neměl boby, že mi zkrátil kurz o dva a půl týdne.

Do konce prázdnin zbývaly dva dny, během nichž jsem poprvé oficiálně vyrazil na pozemní komunikaci. Jednadvacítka se dýchavičně plazila po silnici k nedalekému jezeru, kterému jsme říkali Letovisko, a já si myslel, že tam snad ani nedojedu. Těch třicet kilometrů jsem jel snad hodinu a půl. Celou dobu do kopce. Byl jsem hodně nespokojenej, spíš nasranej, že to nejede. Chyba byla asi v tom, že Jarda měl za sebou teprve prvák, a tak jsme ještě nedokázali vychytat všechny nuance záhad padesátikubíkovýho motoru. Tím jsem se tehdy utěšoval. Pravda ale byla taková, že jsem na patnáctiletýho kluka byl tlustej a motor toho fichtla už měl to nejlepší za sebou.

Cesta zpátky byla hodně vo hubu, protože jsme s Jardou brzdám nevěnovali příliš pozornosti, ale byl jsem volnej, byl jsem svobodnej… Byl jsem motorkář. A když napíšu, že jsem měl vítr ve vlasech, nebudu kecat. Tenkrát ještě na fichtla nebyla povinná přilba. Jo, to byly časy. Jezdili jste si tady po silnici stejně jako někde v Kalifornii.

Po návratu z první vyjížďky mně bylo jasné, že cesta na učňák na tomhle stroji bude trvat dýl než vlakem, a tak moje radost ze svobody dostala první ránu.

Easy Rider

Učňák byl od první chvíle na hovno. Totálně mi změnil život. Pochopitelně k horšímu. Nastal konec volna. Vstával jsem ráno v půl šestý a v šest jsem dobíhal ranní autobus, abych byl v půl sedmý na nádraží. V šest čtyřicet se do stanice vplížil můj courák a za hodinu, po sedmi zastávkách, líně vjel do mé výstupní stanice. Učňák byl dva kiláky od nádraží, a tak do zvonění v osm to byla hoňka. Dobrý bylo, že s námi ve vlaku jezdily holky z vedlejšího učňáku. Nevěřil jsem, kolik hezkejch holek je blbejch a musej chodit na učňák namísto toho, aby dřepěly někde na gymplu. Vzdělání nás drželo v lavicích do tří hodin odpoledne. Ve čtyři mně jel vlak zpátky. V pět jsem dorazil do svého města, vystoupil z osobáku a hnal se na autobus. V půl šestý jsem vystoupil z autobusu, slabej kiláček od našeho domu v kopcích na konci města. Shrnuto, pět dní v tejdnu bylo v prdeli. Tedy čtyři, v pátek jsem se dostal domů v půl pátý. Tohle člověk s duší dobrodruha a touhou po svobodě nemohl dlouho vydržet. Ten první tejden byl prostě pro můj život neakceptovatelnej. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že přijde počasí, který mi jasně řekne, že motorky na silnici v prosinci nepatří.

Druhej tejden jsem se už řítil na učňák na svým fichtlu. Matka sice lomila první den rukama, ale já jsem osedlal ty dva koně a vyrazil do světa. Časově jsem na tom sice nic moc nezískal, ale byl jsem svobodnej. I když na druhou stranu jsem přišel o hihňání holek v kupé našeho vlaku. Motorka ale byla lepší společník. Šílenej jsem byl akorát při návratu na domovskou hroudu. Poslední kilák k domovu do strmého kopce nedělal radost ani mně, natož utahanému motoru mého stroje.

Na konci září jsem se s mým prvním motocyklem rozešel. Umíral mně pod zadkem při návratu domů každý den. Poslední dva dny jsem mu do toho kopce musel pomáhat i nohama. V pondělí už jsem si ráno v garáži říkal, že je to jeho poslední cesta. Vůbec jsem netušil, že je to pravda. Dorazil jsem před učňák, kde kouřil Svoboda, kterej na mě čekal.

„Koupím od tebe ty plechy za patnáct stovek. Bereš?“ procedil mezi zuby, které svíraly frajerskou cigaretu Sparta.

„Máš prachy? Na splátky nehraju.“ Svoboda vyndal z kapsy peníze na říjen od fotříka, jednoho z posledních soukromejch zemědělců na Litoměřicku, a podal mi je.

„Zejtra ti přivezu velkej techničák.“

Celej den jsem koukal z okna učňáku na svůj stroj, kterej mně od rána neříkal pane, a v kapse mačkal patnáct stokorun. Odpoledne jsem dorazil vlakem domů. Matka hystericky pobíhala před domem a vyhlížela mě. Přece jen jsem na fichtlu bejval doma dřív. Když jsem jí oznámil, že jsem svůj stroj prodal, propadla v neskrývanou radost. Určitě to byl jeden z nejšťastnějších dnů jejího života. Pro mě to byla hotová tragédie.

Radost jsem matce zkazil po týdnu, když jsem domů dostrkal Mustanga. Koupil jsem ho od rybáře pana Šolce za dvanáct stovek. Nákup to byl super. V zadní kapse jsem měl kupní smlouvu, papíry mně přinesla paní Šolcová večer. Byla to určitě vzdělaná dáma, protože přinesla malej, ale i velkej techničák. Pan Šolc o svůj stroj přišel. Díky tý jejich hádce, že pořád dřepí na rybách, jsem přišel k motorce, která v padesátkách byla jedničkou. Aspoň v našich zeměpisných šířkách.

Myslel jsem, že Mustang má proříznutý gumy, což by odpovídalo vzteku paní Šolcové na svého muže, ale určitě to byla hodná a citlivá dáma, protože ta kola byla jenom vypuštěná. Padesátkrát jsem se „zhoupnul“ u předního kola a padesátkrát u zadního a Mustang byl připraven k naší první společné jízdě. Matka na zahradě ještě chvíli doufala, že je to nepojízdný krám, ale chytnul na první našlápnutí. Ten zvuk běžícího motoru byl důkazem, že v přírodě vládne rovnováha. Moje radost a štěstí vystřelily až ke hvězdám, nálada matky naopak klesla pod teplotu na Antarktidě. Nechápu, proč vdaný ženský nenáviděj motorky.

Žiju ve střední Evropě, ale od října bych radši žil někde na jihu. Tenkrát to nešlo. Nedostal bych devizovej příslib, kterej člověk potřeboval i do socialistické Jugoslávie, a tak jsem okusil rozmary počasí babího léta i krutost podzimu. Tenkrát pršelo snad celej listopad a na konci už mrzlo a padal sníh. Mrzelo mě, že táta nemá nějakýho kámoše na ÚV, aby „poručil větru dešti“ a bylo pro mě na silnici trochu vlídno. První prosincový týden jsem od tohohle skrytého fandy dvou kol dostal zákaz výjezdu na motorce. Nemohl jsem se ani naštvat. Na svým Mustangu jsem jezdil jako malej kluk. Pořád nohy na zemi, abych sebou někde neprásknul, jak to klouzalo.

I když to bylo nepříjemné, život mně tuhle újmu nahradil zrzkou Janou. Poprvé jsem se s ní líbal 20. prosince ve vlaku cestou z učňáku. Musel jsem jí slíbit, že to nikdy nikomu neřeknu. Taky jsem to nikdy nikomu neřekl, ale napsat jsem to tady musel. Líbat se se mnou začala po tom, když zjistila, že ten modrej Mustang před učňákem byl můj.

Vánoce nebudu komentovat. Matka přesvědčila otce, že mě musí řádně ochránit před asfaltovým lišejem. Dostal jsem svářecí rukavice, přilbu a vatovanou pracovní bundu. To bylo v té době základní oblečení na motorku, ale já jezdil v lyžařský bundě, v lyžařských rukavicích a kulichu. Mobily neexistovaly, a tak nebylo divu, že jsem neměl šanci domluvit si se zrzkou Janou nějaké rande. Propadl jsem depresi a ráno na Hod boží jsem se uklidil do garáže. Nevím, co mě to popadlo, ale začal jsem svého perfektního Mustanga rozebírat. Sundal jsem blatníky, sedlo, kapsu na nářadí, nádrž… Matka nechápavě, ale radostně kývala hlavou. Otec procedil mezi zuby: „Ježišmarja Panno,“ a odešel si dopít dopolední kávu.

Od toho dopoledne jsem trávil v garáži všechen volný čas, který mně zbýval, když jsem nebyl se zrzavou Janou. V garáži jsem se naučil rozebrat karburátor, seřídit odtrh a předstih a řadu dalších důležitých věcí. Za volný prachy jsem si kupoval spreje, lékařskou papírovou náplast a další blbosti. Jarda, kámoš automechanik, mě seznámil s jednou paní, co uměla čalounit. Přešívala mně sedlo, a protože nedávno byly Vánoce a já dostal od babice s dědou nějaký peníze, koupil jsem v domácích potřebách černou koženku na svou první motorkářskou bundu s cvočkama. Paní Irena ušila oboje a já byl lehčí o pět stovek. To je, jako byste dneska zaplatili čtyři, nebo snad i pět tisíc. Prachů to byly mraky, ale já byl šťastnej jako blecha.

Zrzavá Jana mě pro změnu naučila, jak se holce jednou rukou rozepnou džíny, knoflíky na halence nebo podprsenka. Pokud bych měl tu dobu dneska hodnotit, přiznám poctivě, že jsem nevynechal jednu jedinou chvilku, abych se naučil nebo objevil něco nového.

Musím přiznat, že jsem nezahálel, a najednou tu bylo jaro. Tedy byl konec března, už nepršelo každej den, a dokonce se objevilo první sluníčko. První den, kdy byla silnice ráno suchá, jsem otevřel vrata garáže a vyrazil na učňák na svém Mustangu. Ten den jsem nasral matku, zrzavou Janu…, a když náš učňák navštívili příslušníci VB, tak i třídního a ředitele. Ale zrekapituluju ty pohromy hezky popořádku.

První člověk, kterej byl patřičně naštvanej, byla Jana. Čekala na mě na nádraží do poslední chvíle. Potom se jí v kupé všichni vyptávali, kde mě má. A když spatřila mého Mustanga před učňákem, byla už rozpálená doběla.

„Proč jsi mi včera neřekl, že pojedeš na motorce?! Kašleš na mě?“ Otázka střídala otázku a já nechápal. Zrzeček Jana se proměnila v ohniváka. Rudá vzteky tu dělala scénu přede všemi a já se nezmohl na žádnou odpověď. Jediné, co jsem ze sebe vypravil, bylo: „Já tě miluju.“

Trvalo ještě pár let, než jsem pochopil, že tahle věta nastartuje v takovéto chvíli u každý ženský přívaly výčitek. „Když mě tak miluješ, můžeš mi říct, proč jsi se ráno pro mě nezastavil na nádraží a neřekl mi, že jedeš na motorce? Můžeš mi říct, proč jsem nemohla jet s tebou? To ses potřeboval předvádět před nějakejma káčama? Můžeš mi říct…?! Můžeš mi říct…?!“ pokračovala ve svém výlevu na plný plyn a já pochopil, že i za krásnými polibky se může ukrývat pěkná pipina, která vás chce připravit o vaši svobodu motorkáře.

Až do příchodu třídního spolu s ředitelem v doprovodu příslušníka VB jsem si lámal hlavu, jestli jsme se se zrzečkou rozešli, nebo ne. Měl jsem divný pocit. Na jednu stranu mě rozchod s Janou mrzel, na druhou jsem cítil, že jsem utekl před něčím, co by pro mě a moji motorku nepřineslo nic dobrého. Příslušník VB si stoupl před tabuli a přísně položil svou otázku: „Je tu mezi vámi majitel motocyklu s poznávací značkou US 2427?!“ Stoupl jsem si ve své lavici, a než jsem stačil cokoliv říct, dostal jsem stručný rozkaz: „Tak pojď, mladej, s náma!“

Skončil jsem v ředitelně, kde v ředitelským křesle seděl druhej zelenej policajt. Ředitel i třídní zůstali stát a mě posadili na dřevěnou židli. Viděl jsem, jak mají oba vzteky naběhlé žíly na krku. Tohle byla velmi nepříjemná chvilka mého života. Zvlášť když nevíte, o co jde.

„Tak tady soudruh učeň si myslel, že se nám bude producírovat po silnici s americkou vlajkou? Jo, mladej! Máš tu změnu v techničáku? Tak si ho připrav a domů jdeš pěšky.“

Jakmile se začnete pohybovat na hraně zákona, musíte mít vždycky připravenou únikovou cestu. Když jsem tehdy v garáži nasazoval na rám nově nastříkanou nádrž, věděl jsem, že jsem si zadělal na průser. Venku tenkrát ještě sněžilo, když jsem se seznámil s Ondrou. Pochválil mi repliku nástřiku nádrže podle filmového plakátu Easy Rider a konstatoval, že ještě těžší než ten nástřik bude vymyslet k té hvězdě a pruhům příběh, kterej mi policajti uvěří. Na tom příběhu jsem makal tři tejdny. Teď jsem mohl vyzkoušet, jak byl dobrej.

„To není vlajka USA. To je vlajka prvního svobodného státu na americkém kontinentu Kuby. Američani mají asi padesát hvězd, ale Kuba má hvězdu jenom jednu.“ Všichni dospělí v místnosti vytřeštili překvapením oči. Tuhle fintu nečekali. Zelená uniforma v ředitelským křesle na mě ještě vyštěkla: „Nekecáš, mladej?! Neděláš z nás blbce?!“

„Nekecám.“

„Nekecá,“ potvrdil můj třídní a já byl poslán zpět do vzdělávacího systému. Pravda byla taková, že Kuba má sice na vlajce jednu hvězdu, ale v červeném poli, které má tvar klínu, a pruhy má modré. Nevím, jestli to třídní věděl, ale co řekl, jako by řekl Pán Bůh. Já jsem se díky téhle příhodě stal nejslavnějším prvákem na tomhle učňáku.

Matka mě navečer po mém příjezdu přivítala, jako by byla v té ředitelně taky: „Jak to, že jsi jel na motorce bez výbavy, kterou jsi dostal k Vánocům? Chceš se zabít? Na Janu dneska zapomeň a na motorku zítra taky. Dokud nebudeš nosit tyhle rukavice, bundu a přilbu, máš s motorkou konec.“

„Nejezdím v tom, mami, protože bych se v tom fakt nejspíš zabil. V tý bundě se nemůžu hejbat, rukavice jsou moc pevný, a tak nemám potřebný cit k ovládání motorky. A v té přilbě nic neslyším, takže nevím, jestli mě předjíždí auto nebo ne. Nemusel bych mu uhnout, a on by mě mohl srazit.“

„Nekecáš?“ slyšel jsem dnes podruhé tuhle otázku.

„Nekecám. Vždyť si tu výbavu zkus.“

Navlékl jsem ještě venku matku do vatované pracovní bundy, natáhl jí na ruce rukavice a na hlavu usadil přilbu. Nasraná, že ty krámy, co nakoupili, jsou k ničemu, vyrazila za otcem do domu. Šla si zchladit žáhu na mém fotříkovi. Na mě se ještě otočila a rezignovaně řekla: „Buď na tý silnici opatrnej, jezdí tam samej vrah.“

Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak moc je máma z mé lásky ke dvěma kolům nešťastná. Sehnal jsem si tedy aspoň žaluda. Umně jsem na něj nastříkal „kubánský“ motiv a začal jezdit s přilbou. Alespoň do té vzdálenosti, kam matka a kamarádské sousedky dohlédly.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.05
Známkováno: 97x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist