Jo, tohle je jak déjavu Taky mi bylo 19, když jsem si udělala papíry na 25kW (dneska A2), s těma problém nebyl, inkasovala jsem jen oči v sloup a poznámku "motorku si ale kupovat nebudeš". Co já se naškemrala, naprosila, nadělala očí na taťku, kterej byl většinou při mě, ale všechno marný. Argumenty nepomáhaly žádný, mamka měla o mě tak velkej strach, že prostě nepovolila. Nutno říct, že jsem si přišla tehdy jak mistr světa amoleta a chtěla samozřejmě minimálně pětikilo a kapotovaný A červený, samozřejmě... Ty zníš rozumněji, tak snad se ti tátu povede přesvědčit. Mně se to nepovedlo, motorku jsem si pořídila až po osamostatnění. Byl pro mě přednější klid a rodiče jsem respektovala, byť peníze na motorku jsem měla. Jen se mi nechtělo dělat zle. Argument namachrovaných blbečků, co si za sebe posadí holku a pak jezdí jak tydýti, to by zabrat mohlo, sama s tím mám svou zkušenost. Za řídítky jsi schopná tu jízdu ovlivnit sama.
Je fajn, že máš na své straně maminku, zkuste se spolčit a s tátou to probrat ze všech možných směrů. A pokud můžu doporučit, běž cestou 125/250ccm - 500ccm - dál jak se budeš cítit. Já takhle šla, původně jsem měla jako první pětistovku a bylo to na mě těžký, velký, neohrabaný, ale přece jen já jsem prcek, co má 160cm, když si stoupne na špičky, takže v tomhle mám handicap. Ale ta lehoučká dváca mi dala strašně moc, naučila mě základy, odpustila chyby a byla s ní ohromná sranda Rodiče mají o tebe strach, budou ho mít pořád, to poznáš, až jednou sama budeš mít děti. Taky pořád slyším, že jako matka dvou dětí bych měla mít rozum a ne jezdit na motorce, protože se na ní určitě zabiju.
Jinak holky na motorky patří, proč by ne, znám ji dost, co si namažou na chleba spoustu chlapů

Kitty píše: Jo, tohle je jak déjavu Taky mi bylo 19, když jsem si udělala papíry na 25kW (dneska A2), s těma problém nebyl, inkasovala jsem jen oči v sloup a poznámku "motorku si ale kupovat nebudeš". Co já se naškemrala, naprosila, nadělala očí na taťku, kterej byl většinou při mě, ale všechno marný. Argumenty nepomáhaly žádný, mamka měla o mě tak velkej strach, že prostě nepovolila. Nutno říct, že jsem si přišla tehdy jak mistr světa amoleta a chtěla samozřejmě minimálně pětikilo a kapotovaný A červený, samozřejmě... Ty zníš rozumněji, tak snad se ti tátu povede přesvědčit. Mně se to nepovedlo, motorku jsem si pořídila až po osamostatnění. Byl pro mě přednější klid a rodiče jsem respektovala, byť peníze na motorku jsem měla. Jen se mi nechtělo dělat zle. Argument namachrovaných blbečků, co si za sebe posadí holku a pak jezdí jak tydýti, to by zabrat mohlo, sama s tím mám svou zkušenost. Za řídítky jsi schopná tu jízdu ovlivnit sama.
Je fajn, že máš na své straně maminku, zkuste se spolčit a s tátou to probrat ze všech možných směrů. A pokud můžu doporučit, běž cestou 125/250ccm - 500ccm - dál jak se budeš cítit. Já takhle šla, původně jsem měla jako první pětistovku a bylo to na mě těžký, velký, neohrabaný, ale přece jen já jsem prcek, co má 160cm, když si stoupne na špičky, takže v tomhle mám handicap. Ale ta lehoučká dváca mi dala strašně moc, naučila mě základy, odpustila chyby a byla s ní ohromná sranda Rodiče mají o tebe strach, budou ho mít pořád, to poznáš, až jednou sama budeš mít děti. Taky pořád slyším, že jako matka dvou dětí bych měla mít rozum a ne jezdit na motorce, protože se na ní určitě zabiju.
Jinak holky na motorky patří, proč by ne, znám ji dost, co si namažou na chleba spoustu chlapů

Tak já nejsem nijak splašená, je to sice i o emocích (nemusím tu objasňovat, že je to prostě blaho),, ale dost jsem to i promýšlela, analyzovala a kdo ví co ještě, na toto jsem strašná, dokážu se pro něco hrozně moc nadchnout a "zakousnout se", zároveň ale všechno detailně promýšlím... Nejde mi o to mít co nejvyšší kubaturu a tahat maximálku. Jak už jsem slyšela "Vzít za heft umí dneska každá pí*a, ale řídit už tolik lidí ne ... " Jde o ten pocit prostě.
Já ten strach chápu. Neberu jim to, z jedné stránky mi to lichotí, aspoň vím, že jim na mně záleží.. Ale na druhou stranu, ať mě klidně poučují, nakazují, jak jezdit nebo v čem jezdit, ale pro Bůh, ne zákaz.... Jen se tím oddálí to, co stejně nastane.
Sice jsem držka, co vždycky nachází argumenty a kolikrát se s tátem hádáme, tohle mi ale přijde jiný, nějak nevím, jak na to přivést řeč. Naštěstí v tom nejsem sama. A taky sbírám odvahu tady