Pokusím se jako začátečník ukázat pohled z opačné strany. Ze strany žáka. Dnes jsem měla první jízdy! Jezdila jsem na banditu.Moje výška je 163 cm! Chvíli jsme jezdili na cvičišti a poté jsme se vydali do provozu. Jezdím s autem, takže z provozu mám mnohaletou praxi. Na cvičišti jsme zkoušeli hlavně rozjezdy, zatáčky i v podobě velkých osmiček a zastavování. Nevím jestli jsem nějaká vadná , ale vždycky mi trošku dělalo (i na kole) problém jezdit v kruhu na pravou stranu. Teď si uvědomuji, že i parkování mezi auty (třeba na parkovišti) je pro mne příjemnější vlevo než vpravo. A tak mám nepříjemný pocit, že moto se pode mnou zlomí a půjdu k zemi. Jsem si přitom vědoma, že v kruhu nemůžu zastavit dokud to nevyrovnám. Hodily by se mi takové ty kolečka co se dávají dětem na zadní kolo, když se učí jezdit . Abych zjistila jak se to bude chovat a kam až můžu zajít... A tak jsem v křeči. Se závistí čumím na borce, co to naklopí a projedou elegantně zatáčku, div že neolíznou asfalt
Uklidňovalo mě trošku, že za mou sedí instruktor. Rozjezdy celkem šly, zatáčka mírně od plynem jakž takž - chce to trénink.. a tak bylo zaveleno - jedeme do provozu! Byl krásný slunečný den, takže spousta aut na výletě, motorkářů a hlavně cyklistů. Musím říct, že jsem si říkala začátečník každým coulem. Musela jsem se soustředit co a jak mám zmáčknout, snažila jsem se řadit podle zvuku (brala jsem to podle auta) a modlila se, abych nemusela řešit situace, kdy je nutné rychle zastavit. Asi by mi nějakou vteřinu trvalo, než bych si z vybavila, že je nutné brzdit zvolna a případně zadní brzdu jen lehce přišlápnout. Mezi obcemi jsem to rozjela na 90. Rychlost mi nedělala problém. Když jsem se blížila k obci začalo zase přemýšlení. Přibrzdit, zmáčknout spojku, podřadit, pustit spojku po chvíli zase zmáčknout spojku zase podřadit atd. Začátek obce byl do levotočivé zatáčky a do kopce a těsně na jejím začátku skupina cyklistů zabírající přes polovinu mé strany vozovky. Nejdřív jsem chtěla jít až na jejich rychlost, protože jsem neviděla za zatáčku. Pak jsem si uvědomila, že nemám šířku auta a najela jsem vedle nich do zatáčky. V protisměru jelo auto, ale bylo ještě dost daleko na to, abych přidala a skupinu předjela. Byl to takový zvláštní a docela příjemný pocit, kdy mě motka krásně vytáhla a šla za plynem. Na druhou stranu mě zamrazilo, že to jsou přesně ty adrenalínové pocity, které svádějí k tomu otočit plynem a které pak nemusí dobře skončit. Jízda pokračovala celkem v klidu. Jen to přemýšlení před každou zatáčkou, zpomalovacím retardérem, kdy co jak zmáčknout, jestli cvakl další převodový stupeň, pouštění spojky - abych s tím neškubala jak s divokým koněm... Naštěstí to tady v okolí dobře znám a jezdím zpaměti. Kdybych měla ještě k tomu sledovat značky, nevím... Při návratu do města, jela přede mnou dvě auta a do vozovky před nimi celkem bezohledně vstoupili na přechodu chodci. Moje reakce byla v pohodě, začala jsem plynule brzdit už v předstihu s informací v hlavě, že nejsem v autě a tady to bude asi na delší vzdálenost. Mezitím jsem honem podřazovala.. Nakonec jsem zastavila asi ještě 5 metru před autem přede mnou. Instruktor říkal, že jsem brzdila zbytečně hodně. Možná s tím souviselo i to, že mi hodně dřevěněla pravá ruka. Asi strach a křečovité držení, nové kožené rukavice a možná i přenos vibrací od motoru. Určitě je to o tom zvyknout si na to.
Když to zrekapituluji - přijela jsem bez úhony a ve zdraví. A s velkou pokorou a vděčností, že ta velká černá potvora byla ke mně shovívavá. Musím se s ní oťukávat, musím zjistit co má ráda a co ne, abych se jí dostala pod kůži. Ale nevzdám to. Připadám si sice jako totální kopyto, ale musím to zlomit. V garáži na mě už totiž čeká můj Gladius. A já se v sobě zařekla, že to dám! Držte mi palce

Xdemi> Zkoušel jsem si, co musela dělat dcera před novelou na A1, na chopperu je to docela nářez a přiznávám´, že se ještě musím hodně učit a to na něm mám najeto 30 000 km, tak se drž!