Isle of Man - pátek 5.6.

Doufali jsme, že problémy se už nevyskytnou, ale jako první nás přesvědčuje o opaku kompresor, který si vesele přestal fungovat. No nic, mrknem na to večer, říkáme si.
Dnes se konečně vydáváme na pořádnější nákup, a tak je místo konzervy na oběd normální jídlo. Do Milana padá jako „němci do krytu“, jak říkávala babička, a dává se do přípravy motorky na přejímku. Dnes na ni vyrážíme trochu později, a tak se kolem nás postaví asi patnáct technických komisařů, kteří už očividně nemají co na práci a všichni si mě dobírají a ten nejstarší je pohlavkuje. Bezva, alespoň si tolik nevšímají motorky a dnes odcházíme bez problémů. Indián má dnes v plánu alespoň dvě kola, i když je zima, v horách 7°C a vítr 35 mil za hodinu. Hned po prvním kole zajíždí do boxů a Milan dopíná nový řetěz Tsubaki. Indián si stěžuje, že se mu zkřížila na hrudníku „psí známka“ a tlačila ho, tak si vše upravuje, doléváme benzín a znovu vyráží na trať, ale s roztlačením, protože nešlo nastartovat. Zajíždí si pěkný čas 19:28 a druhé kolo již zajíždí zpět do boxů, protože kvalifikace pro nás končí. Slyšíme, jak má motocykl problémy, až u nás chcípl úplně. „Celé kolo mi to vynechává“ a já s Milanem hned podezříváme zase dobíjení. Před stanem motorku znovu nakopáváme a točíme motocykl přes dvanáct tisíc otáček, kde malý racingový alternátor teprve začíná dobíjet. Nic. Doufáme pouze v uklepaný káblík, ale jen co Milan sundá víko, je jasné že tam proběhlo něco, co proběhnout rozhodně nemělo. Jiný racingový s sebou samozřejmě nemáme, a tak přichází na řadu originální od výroby. Milan vytahuje z bedny obrovskou několikakilovou věc a už je mi jasné, proč teď ztratíme zhruba tři koně a proč bude mít motor problém se dostat tak lehce do otáček jako dosud. Nedá se ale nic dělat. Indi si bude muset poradit i bez něj, ale štve mě, že jediná „supersportová“ věc co na motorce byla, už nefunguje, a tak pojedeme SuperSporty vlastně se Stockem. Po kvalifikacích se u nás zastavují další návštěvy a večer se Milan dává do opravy kompresoru, zatímco Indi vyfasoval od Victora Gilmora „kompresor“ ve formě pumpičky na kolo. S tou se taky rozhodl dofouknout „postel“ a zadělal si tak na pořádný tělocvik. No a do třetice se ještě rozhodlo stávkovat topení v autě, takže technika u nás měla dnes prostě špatný den. Kompresor dnes ve dvě ráno nakonec Milan svýma šikovnýma rukama rozchodil, topení prozatím také, tak teď ještě motorka, abychom ji mohli zítra odzkoušet. Převod máme už 15-40 a tak musíme zjistit, jestli nebude třeba vrátit zpět 41, aby se motor zvládl vytočit. Zítra dostaneme automaticky přiřazené nové startovní číslo dle výsledků, takže je větší šance, že se Michalovi v závodech nepřiplete do cesty nikdo pomalejší, alespoň první kolo. Zítra proběhnou první závody TT Superbike a TT Sidecary (více na oficiálních stránkách www.iomtt.com) a v neděli se určitě všichni návštěvníci těší na „Mad Sunday“, kdy se pro ně trať uzavře a mohou si vyzkoušet pocity závodníka.

Tentokrát ještě nakonec pár slov Michala „Indi“ Dokoupila:

Jaká byla první kola po trati?:

První kolo jsem cítil obrovský respekt k trati, kde se jelo i mistrovství světa a respekt k jezdcům, kteří tu už hodně dokázali. Největší strach jsem měl hned z první části po startu, tedy Bray Hill, protože na oko to působí hrůzostrašně a je to kopec skoro jako sjezdovka.
Po tom pvrním kole jsem ale zjistil, že je tam rovný asfalt a silnice není hrbolatá a že horší úsek je od Ginger Hall, kde je trať opravdu hodně uskákaná a dle mě nejvíce nebezpečná.
Zjistil jsem ale také, že mi tento typ trati opravdu sedí a moc mě to baví, cítím se na ní skoro jako „doma“ a začal jsem na to celé nahlížet jako na rychlý výlet po krásném kraji, kde mě neobtěžuje provoz, policie apod. Jsou tu tak rozdílné podmínky po celé délce trati, že se tady otestuje všestrannost jezdce.

Jaká byla příprava na tento závod?

Musím říct, že když jsem jel za nováčkama ve skupince, nebo už později i v kolech samostatně, vždycky jsem vyjížděl ze zadních pozic, abych nikomu nepřekážel. Nakonec jsem ale zjistil, že jsem tu přípravu asi vzal za správný konec, protože jsem se nikde neztrácel, věděl jsem v každém úseku kde jsem a to mi dodávalo větší pocit jistoty při jízdě a to mi také pomohlo zlepšovat časy. Ani já jsem netušil, že ty časy půjdou dolů tak rychle. V tomhle jsme byli všichni při zemi a odhady byli střízlivější, okolo kvalifikačního limitu, tedy 20:30 na konci tréninkového týdne a modlili jsme se za to, abych kvaldu vůbec dal!

Nemáš problém se skoky a jízdou po zadním, co z českých okruhů neznáš?

Zjistil jsem, že skoky a jízda po zadním mi doma chybí, je to jiný styl jízdy, který si buď užíváte a nebo se toho obáváte. Mě to ale strašně baví! Čím jsem rychlejší, tím jich také přibývá a já se na to těším.

Padla i otázka, jaký byl „stav beztíže“ při skoku?:

Na Ballaugh Bridge je to prostě paráda, člověk má pocit, že motorka nic neváží a on taky ne…dokud nedopadne zase tvrdě na zem…tak jako v životě.

Máš strach z nehody?

Samozřejmě že mám, ale snažím se jet tak, abych tomu zabránil. I když to tak teď možná nevypadá  Větší strach mám spíše ale z technické závady, než ze své chyby, nebo z jiného jezdce, protože tady je hodně náročné kdekoliv předjíždět.

Co pneu?

Fungují výborně, vydrží 500km a to mi bohatě stačí. Moji důvěru mají.

Máš tady teď tedy vůbec nějakou negativní zkušenost?

Určitě...málem jsem tady přišel o jednoho z mých nejlepších přátel, který mě možná tímhle směrem navedl, aniž by si to uvědomoval. Byla to pro mě dost těžká chvíle a vypětí, ale o to víc jsem se pak snažil na trati a zajel tak svůj dosud nejlepší čas 19:17s pevným startem.

Jak vnímáš nehody ostatních na trati, které vidíš?

Přeju si jen, aby ten člověk přežil. Mám to chvíli v hlavě, ale člověk se musí plně soustředit, a tak se snažím i tyto věci z hlavy vytěsnit.

Je ještě něco, co bys chtěl napsat?

Tahle trať je pro mě nejhezčí na světě a je to pro mě nejkrásnější závod na světě a plním si tak sen. Rád bych se sem, pokud to půjde, vracel každý rok a stejně jako František Šťastný si přál „Jen jednou, jednou vyhrát Tourist Trophy“