Hiro Aoyama: Mistr světa 250-tek
Text: Jiří Mikšík | Foto: Honda Racing | Zveřejněno: 9.11.2009 | Zobrazeno: 1 694x
Posledním historickým mistrem světa dvoutaktních dvěstěpadesátek se včera ve Valencii stal japonský tovární jezdec Hondy, Hiroshi Aoyama.
Hodně motocyklových jezdců má velký talent a přesto závodí hrozně dlouhou dobu, aniž by se stali mistry světa. To platilo až do včerejška i o Hiroshi Aoyamovi. Nikdo jistě nepochyboval o tom, že patří k nejlepším světovým pilotům. Hiro se poprvé objevil na závodech Grand Prix jako jezdec s divokou kartou v roce 2003 doma v Suzuce a v cíli byl poražen jen pozdějším mistrem světa Manuelem Poggialim. A když na závěr sezóny dojel ještě v Motegi na solidním 5. místě, tak ho Honda poslala v roce 2004 do Evropy na celou sezónu.
Od roku 2004 patří Hiro Aoyama k té lepší polovině závodního pole dvěstěpadesátek. Za dvě sezóny na Hondě získal celkem 4 podiová umístění a své první vítězství v Grand Prix si schoval domů, při Grand Prix Japonska 2005 stál poprvé na nejvyšším stupni na podiu.
Pro rok 2006 změnil Aoyama značku motocyklu na KTM, a hned skončil celkově čtvrtý. Sedm podiových umístění, navíc vítězství v Turecku a pochopitelně doma v Japonsku.
2007 a 2008 se už sice Hiro v celkovém pořadí zlepšit nedokázal, připsal si ale 6 dalších "beden" a v roce 2007 vyhrál na Sachsenringu a v Malajsii.
A přišla sezóna letošní: Před jejím začátkem, tedy přesně před rokem, stál Aoyama bez motocyklu, neboť KTM překvapivě ukončila svou závodní účast, ačkoliv měl Hiro s nimi podepsanou smlouvu na rok 2009.
V roce 2005 ukázal Aoyama Hondě záda a to se v Japonsku nezapomíná. Přesto však HRC udělala výjimku a dala Hiroshimu šanci. I on sám se tomu netradičnímu japonskému způsobu velmi divil!
"Ztracená ovce" tak dostala místo po Yuki Takahashim v týmu Scot Racing a mohlo se začít závodit.
Jistě, Honda chtěla vyhrát poslední titul dvoutaktů a tak motocykl kubatury 250 ccm přece jen dále vyvíjela. Ovšem armáda "Piaggio-Group" byla nejen početná, ale i hodně rychlá. například v Sepangu byl Top-Speed Aoyamy o 7 km/h pomalejší než nejrychlejší Aprilie. A přesto tam Hiro dokázal díky svému jezdeckému nasazení a umění závod vyhrát a zvýšil svůj náskok na obhájce titulu Marca Simoncelliho na 21 bodů.
Hiro dokázal letos bodovat ve všech závodech, neudělal tedya ni jednu jezdeckou chybu. Přitom měl k dispozici pouze jeden motocykl, nemohl si tedy dovolit ani žádný velký tréninkový pád.
Finále ve Valencii bylo snad napsáno tím nejlepším autorem detektivek. Bodová strategie byl jasná, při vítězství Simoncelliho musel dojet Aoyama minimálně 11. Pokud si ale někdo myslel, že pojede Japonec na "údržbu", tak by se hrozně mýlil. Od samého začátku - ostatně to řekl i jako svou taktiku už dávno před závodem - jel ve špici a neuhnul žádnému souboji, ba naopak je vyhledával. Zcela podle hesla: "Nejlepší obranou je útok", se doslova řítil za světovým titulem. V okamžiku kdy se dostal SuperSic konečně do vedení v závodě, tak musel Hiro použít v první zatáčce "nouzového východu". Zůstal však v sedle a na trať se vrátil na povinném 11. místě - tedy na pozici zajišťující mistrovský titul. A když Simoncelli zase jednou v závodě upadl a Aoyama dojel do cíle sedmý (za našim Karlem Abrahamem), tak bylo o titulu rozhodnuto.
Hiroshi Aoyama vešel tedy do historie jako poslední dvoutaktní mistr světa dvěstěpadesátek a je tak třetím japonským jezdcem, kterému se podařilo stát mistrem světa v této třídě (po Haradovi - 1993 a Katovi - 2001) .
Že i Japonci dokáží slavit a radovat se se svými fanoušky, to nám všem dokázal Ayoama v prvním kole po projetí cílem. A bylo se na co dívat.
"Byl to neuvěřitelný závod. Chtěl jsem vyhrát, zřejmě až moc. A tak jsem musel použít i kačírku. Moje šance že nespadnu, byly 50 : 50, ale já jsem hodně dobrý motokrosař. Nebyl to ode mě dobře zajetý závod, ale pocit, že odletím domů do Japonska jako mistr světa zas tento pocit potlačí", řekl hned po závodě Hiro Aoyama, který sice vyhrál v celé sezóně "pouze" 4x, ale další 3 podiová umístění a především schopnost bodovat v každém závodě mu tento titul právem zajistily.
Od roku 2004 patří Hiro Aoyama k té lepší polovině závodního pole dvěstěpadesátek. Za dvě sezóny na Hondě získal celkem 4 podiová umístění a své první vítězství v Grand Prix si schoval domů, při Grand Prix Japonska 2005 stál poprvé na nejvyšším stupni na podiu.
Pro rok 2006 změnil Aoyama značku motocyklu na KTM, a hned skončil celkově čtvrtý. Sedm podiových umístění, navíc vítězství v Turecku a pochopitelně doma v Japonsku.
2007 a 2008 se už sice Hiro v celkovém pořadí zlepšit nedokázal, připsal si ale 6 dalších "beden" a v roce 2007 vyhrál na Sachsenringu a v Malajsii.
A přišla sezóna letošní: Před jejím začátkem, tedy přesně před rokem, stál Aoyama bez motocyklu, neboť KTM překvapivě ukončila svou závodní účast, ačkoliv měl Hiro s nimi podepsanou smlouvu na rok 2009.
V roce 2005 ukázal Aoyama Hondě záda a to se v Japonsku nezapomíná. Přesto však HRC udělala výjimku a dala Hiroshimu šanci. I on sám se tomu netradičnímu japonskému způsobu velmi divil!
"Ztracená ovce" tak dostala místo po Yuki Takahashim v týmu Scot Racing a mohlo se začít závodit.
Jistě, Honda chtěla vyhrát poslední titul dvoutaktů a tak motocykl kubatury 250 ccm přece jen dále vyvíjela. Ovšem armáda "Piaggio-Group" byla nejen početná, ale i hodně rychlá. například v Sepangu byl Top-Speed Aoyamy o 7 km/h pomalejší než nejrychlejší Aprilie. A přesto tam Hiro dokázal díky svému jezdeckému nasazení a umění závod vyhrát a zvýšil svůj náskok na obhájce titulu Marca Simoncelliho na 21 bodů.
Hiro dokázal letos bodovat ve všech závodech, neudělal tedya ni jednu jezdeckou chybu. Přitom měl k dispozici pouze jeden motocykl, nemohl si tedy dovolit ani žádný velký tréninkový pád.
Finále ve Valencii bylo snad napsáno tím nejlepším autorem detektivek. Bodová strategie byl jasná, při vítězství Simoncelliho musel dojet Aoyama minimálně 11. Pokud si ale někdo myslel, že pojede Japonec na "údržbu", tak by se hrozně mýlil. Od samého začátku - ostatně to řekl i jako svou taktiku už dávno před závodem - jel ve špici a neuhnul žádnému souboji, ba naopak je vyhledával. Zcela podle hesla: "Nejlepší obranou je útok", se doslova řítil za světovým titulem. V okamžiku kdy se dostal SuperSic konečně do vedení v závodě, tak musel Hiro použít v první zatáčce "nouzového východu". Zůstal však v sedle a na trať se vrátil na povinném 11. místě - tedy na pozici zajišťující mistrovský titul. A když Simoncelli zase jednou v závodě upadl a Aoyama dojel do cíle sedmý (za našim Karlem Abrahamem), tak bylo o titulu rozhodnuto.
Hiroshi Aoyama vešel tedy do historie jako poslední dvoutaktní mistr světa dvěstěpadesátek a je tak třetím japonským jezdcem, kterému se podařilo stát mistrem světa v této třídě (po Haradovi - 1993 a Katovi - 2001) .
Že i Japonci dokáží slavit a radovat se se svými fanoušky, to nám všem dokázal Ayoama v prvním kole po projetí cílem. A bylo se na co dívat.
"Byl to neuvěřitelný závod. Chtěl jsem vyhrát, zřejmě až moc. A tak jsem musel použít i kačírku. Moje šance že nespadnu, byly 50 : 50, ale já jsem hodně dobrý motokrosař. Nebyl to ode mě dobře zajetý závod, ale pocit, že odletím domů do Japonska jako mistr světa zas tento pocit potlačí", řekl hned po závodě Hiro Aoyama, který sice vyhrál v celé sezóně "pouze" 4x, ale další 3 podiová umístění a především schopnost bodovat v každém závodě mu tento titul právem zajistily.
Informace o redaktorovi
Jak se Vám líbil tento článek?