Velké postavy Velké ceny 3 - Jim Redman

Další z velkých postav naší Velké ceny je nepochybně Jim Redman. Jako jeden z mála jezdců světové extratřídy závodil v Brně ještě před rokem 1965, tedy ještě v letech, kdy se naše Grand Prix v Brně jezdila jen jako mezinárodní podnik pod názvem Závod družby národů a přes svůj již poněkud pokročilý věk (ten byste mu ale rozhodně nehádali) se k nám dodnes s velkým potěšením často vrací na různá veteránská klání.

Velké postavy Velké ceny 3  - Jim Redman
Narodil se sice v Anglii, ale životní cesty jsou rozmanité, a to je i případ Jima Redmana. Celou svou závodní kariéru absolvoval totiž pod vlajkou africké Rhodezie (dnes Zimbabwe). Jako malý kluk si prožil hrůzy 2. světové války a nálety fašistických raket V1 a V2 na Londýn a rovněž po válce to neměl vůbec jednoduché. Během jednoho jediného měsíce přišel o oba rodiče a v pouhých 16 letech se stal de facto hlavou rodiny s nelehkým úkolem postarat se o starší sestru a o pět let mladší dvojčata. Do toho všeho se zakrátko ještě přimotala armáda s povolávacím rozkazem. Byla to nanejvýš svízelná situace: pokud by byl Jim opravdu odveden, nemohl by ze svého vojenského platu zabezpečit rodinu ani v těch nejzákladnějších potřebách. Nástupu do armády by se v podstatě ani nebránil, ale muselo by být postaráno o jeho sourozence.
Armáda však nebrala jeho situaci příliš na vědomí a víceméně to považovala za jeho osobní problém. Pomoc hledal také u různých sociálních orgánů a institucí, leč rovněž marně. Po zvážení všech pro a proti musel nakonec zvolit radikální řešení nechtěného odchodu z vlasti. Prodal, co mohl, včetně svého prvního motocyklu, a poměrně narychlo odcestoval na jih Afriky do Rhodezie, kde se trvale usadil. V této zemi našel možnost lepšího živobytí a z finančního hlediska mohl mnohem lépe podporovat své sourozence, kteří ho posléze do jeho nové domoviny následovali. Nejprve začal pracovat jako mechanik, ale brzo společně s Johnem Lovem (známý též ze závodů Formule 1) založili motocyklový obchod „Love & Redman Motor Cycles“. Byl tedy s motorkami v podstatě v každodenním kontaktu, ovšem než začal závodit, tak to ještě nějaký čas trvalo. Musel nejdříve vydělat nějaké peníze pro rodinu a až pak mohla přijít na řadu jeho zábava – motocyklové závody.
Svou kariéru tak začal pořádně až ve svých 23 letech a když po čase vyhrál svůj první závod a za vítězství dostal 100 liber, začala v podstatě jeho profesionální kariéra. Jezdil po závodech po celé Africe a pravidelnými soupeři mu byli mimo jiné například též Paddy Driver a Garry Hocking, příležitostně rovněž třeba Geoff Duke či Mike Hailwood. Vcelku dobrá společnost, co říkáte? A Jim se mezi nimi rozhodně neztratil. Závodilo se na všech možných a někdy spíše „nemožných“ okruzích všeho druhu a byla to rozhodně dost drsná škola. V roce 1957 se stal mistrem Jižní Afriky ve třídě do 350 ccm a od r. 1958 už začal závodit na evropském kontinentu, kde si do svého diáře neopomenul zahrnout také Velkou cenu Československa v Brně.
Hned se zde prezentoval v popředí výsledkových listin (se svými Nortony dojel ve 350 ccm jako šestý a v pětistovkách mu patřilo 4. místo) ale v dalších letech už v Brně sbíral vavříny nejvyšší - a nejen v Brně. Až do konce své kariéry Brno téměř nikdy nevynechal, i když už byl později velkou hvězdou na nebi Grand Prix mistrovství světa a brněnský závod na tento status zatím jen čekal. V roce 1961, kdy se u nás poprvé představil s Hondou, hned vyhrál dva závody – 125 a 250 ccm – a rok na to navázal na své úspěchy vítězným závodem třistapadesátek. Ten rok už plně zářil také na světové scéně a získal mistrovský double v kubaturách 250 a 350 ccm.
Zásadní zlom v jeho kariéře přinesla vlastně shoda okolností a zranění jeho závodního kolegy Toma Phillise při tréninku na Velkou cenu Holandska 1961. Tovární tým Hondy hledal Tomova náhradníka a v hledáčku měl rovněž Redmana jako jednoho z adeptů na takto uvolněné místo. Na přímluvu samotného Phillise se pak vedení Hondy rozhodlo pro Redmana. Určitě nemuselo svého rozhodnutí litovat, protože spojení Redman+Honda se ukázalo jako jedno z nejefektivnějších v celé historii motocyklových závodů. Vždyť Redman v dalších letech vyhrál pro Hondu 45 Grand Prix a 6 titulů mistra světa a pouze jediný Mick Doohan dokázal značce Honda vydobýt více vavřínů. Větší počet mistrovských titulů však pro Hondu dosud nedokázal získat nikdo ze všech těch nejvěhlasnějších jmen, která pro tuto značku jezdila.
První tituly získal Redman v roce 1962, a to hned dva naráz. Bylo to v kategoriích 250 a 350 ccm a stejný kousek zopakoval rovněž o rok později! Jim byl nepřekonatelný zejména ve třídě 350 ccm, v níž nenašel přemožitele ani v dalších dvou letech. Považte, že v roce 1964 dokázal dokonce vyhrát všech osm závodů „třipade“ vypsaných v rámci mistrovství světa! V této třídě na něj prostě nikdo neměl, ať již byli jeho soupeři Hailwood, Beale,Duff, Read, Havel… Ovšem skvěle jezdil i další třídy a řadí se mezi několik málo jezdců, kteří dokázali vyhrát závod Grand Prix MS ve čtyřech různých objemových kategoriích – 125, 250, 350 a 500 ccm. Na Grand Prix Holandska v Assenu 1964 dokázal dokonce vyhrát tři závody v rámci jediné Grand Prix, což se v celé historii MS podařilo už jenom Miku Hailwoodovi. Ve třídě 125 ccm porazil Phila Reada, v třistapadesátkách Hailwooda a ve dvěstěpadesátkách opět Phila Reada. Tento závod považuje Jim Redman za jeden ze svých vůbec nejlepších. Honda rychlostně výrazně zaostávala za vynikající Readovo Yamahou a na rychlém okruhu v Assenu to byl značný hendikep, který musel Redman nahrazovat svým jezdeckým uměním především v technických pasážích. Jejich vzájemný duel trval po celý závod a nakonec dokázal Redman svého soupeře v cíli o 0,1 vteřiny porazit.
Své umění předvedl též na Grand Prix v Brně 1965, kam přijížděl se všemi světovými esy jako obhájce titulu 350 ccm a vedoucí muž průběžné klasifikace této své nejparádnější kubatury. Zatímco většina jeho kolegů byla u nás vůbec poprvé, Jim se vracel již do známého prostředí z předešlých let, ovšem tentokráte se jednalo poprvé o závod Mistrovství světa.
Redman startoval ve „svých“ dvou kubaturách – tedy 250 a 350 ccm a nezůstal nic dlužen své pověsti. Ve třídě 250 ccm sváděl v podstatě po celý závod nádherný souboj s dvojicí Mike Duff a Phil Read a v jednom šiku s oběma jezdci na továrních Yamahách nechal všechny ostatní daleko vzadu. Vedoucí trojice si mnohokrát prostřídala pořadí a udržovala nadšené diváky stále v napětí, kdo se vlastně stane vítězem. Postupem času jakoby ale Yamahy poněkud uštvaly Redmanovu Hondu a malinko se utrhly. Nakonec se v posledním kole prosadil Phil Read a prolétl cílem tohoto nádherného závodu pár vteřin před Duffem a třetím Redmanem. Ovšem přišel závod třistapadesátek a Redmanovo velké představení. Z diváckého hlediska byli možná atraktivnějšími jezdci Mike Hailwood a Giacomo Agostini, ale již tréninkovým jízdám suverénně dominoval Redman. Od startu šel také hned do vedení, pronásledován právě oběma jezdci MV Agusty. Na přímý souboj ale nedošlo. Redman si vcelku bezpečně držel první pozici, a když nejprve havaroval Agostini a později odstoupil Hailwood s poruchou svého stroje, nezůstal v jezdeckém poli nikdo, kdo by mohl jeho suverenitu ohrozit. Redman tak zvítězil zcela bezpečně více jak tři minuty před druhým Woodmanem a třetím Sevostjanovem. Bylo to vlastně již jeho čtvrté vítězství na brněnské trati. Později se ukázalo, že ale také poslední.
V roce 1966 dostal Redman u Hondy za kolegu Mika Hailwooda, kterého Japonci přetáhli po mnohaletém působení od svého největšího konkurenta MV Agusty! Ovšem stáj Honda angažovala Mika především pro třídy 250 a 350 ccm, zatímco titul v pětistovkách měl vybojovat Redman. Ten si nový půllitr během předchozí sezóny vypiplal a tak s ním i vyrukoval do závodů. A šel na to pěkně zostra – první dva závody naHockenheim a v Assenu a hned dvě vítězství. Poraženým byl v obou případech Agostini na MV Agustě. Pak ale přišla nešťastná belgická Grand Prix na trati ve Spa-Francorchamps, kde si Redman po pádu zranil ruku natolik, že to následně znamenalo konec jeho závodnické kariéry. Za deště toho moc vidět nebylo a tak si Redman chtěl v jedné zatáčce trochu více nadjet, aby nebyl přímo uprostřed klubka jezdců. Bohužel zrovna tam byl příval vody tak velký, že se doslova proudem valil po trati. Jimovi to „ustřelilo“ a už letěl. Výsledkem bylo zraněné zápěstí, kotník a různé pohmožděniny.
Hailwood pak „zdědil“ Redmanovu pětistovku a do konce sezóny s ní třikrát vyhrál. Chybějící body z počátku sezóny ale již nedohnal a v celkovém pořadí MS skončil na druhém místě za Agostinim. Je to možná poněkud paradox, že právě pád znamenal konec Redmanovy jezdecké kariéry. Platil totiž za jezdce, který jezdil maximálně úsporným stylem a nepouštěl se do žádného nepřiměřeného rizika. Nikdy nebyl žádným „divočákem“ a jeho jezdecký styl byl na první velice klidný až nenápadný – ale na druhou stranu byla jeho jízda zatraceně rychlá, o čemž se všichni jeho soupeři mohli přesvědčit v každém závodě. Sám ovšem s trochou nadsázky říkal, že jeho zásadou je zvítězit co nejpomaleji…. Pádům se však samozřejmě nevyhnul ani on, i když jich moc nebylo. V Belgii na mokré trati se to ale seběhlo tak nešťastně, že zlomené zápěstí se ani po dlouhé rekonvalescenci nepodařilo plně vyléčit. Ještě to zkoušel, ale dál to už prostě nešlo a Redman byl nucen předčasně ukončit svou bohatou a veleúspěšnou kariéru.
Poté se Jim stáhl ze světové scény Grand Prix, ale až do roku 1969 se ještě občas účastnil některých lokálních závodů v Africe. Na svém ranči poblíž Durbanu v Jihoafrické republice se kromě rodiny už ale stále více věnoval též různým obchodním aktivitám od farmaření až po obchod s motocykly.
Do světa motocyklových závodů se vrátil po mnoha letech až v důchodovém věku a zase se začal objevovat na různých motoristických podnicích v podstatě po celém světě. Obnovenou premiéru si odbyl v Daytoně 1995 ve vítězném závodě historických motocyklů. Bylo to tehdy sice na bývalé Agostiniho MV Agustě, ale později v několika případech osedlal dokonce svou vlastní originál dvěstěpadesátku Hondu RC164. K té se váže pěkný příběh. Na tomto motocyklu mimo jiné zvítězil v již zmiňovaném Assenu 1964, a když se po sezóně vracely motorky zpět do továrny Honda, vyjádřil Redman prosbu, zda by si mohl tento motocykl ponechat. Po čase obdržel od nejvyššího vedení Hondy list, v němž mimo jiné stálo: “Dear Sir… přijměte prosím tento stroj jako vřelý dar a jako naše obrovské poděkování za Vaše úsilí vyhrát v roce 1964 na Hondě titul mistra světa…“. To bylo do té doby něco zcela nevídaného. Cena tohoto motocyklu byla však odhadována zhruba na 400.000 liber a možná ještě více, a tak sloužil především jako výstavní unikát a Jim se na něm představil opravdu jen v několika ojedinělých případech. Jelikož se jedná o originální motocykl s úžasnou historií, byl pochopitelně také v hledáčku různých sběratelů. Nikdo však nedokázal nabídnout požadovanou částku, a tak motocykl dodnes nadále zůstává v držení Jima Redmana. Jinak ale na různých motocyklech projížděl od devadesátých let řadu veteránských závodů jako jezdec nebo se účastnil různých akcí jako vzácný a velice milý host. Nevynechal ani Českou republiku a Brno. Před pár lety zde objel v rámci GP České republiky před nadšenými tribunami čestné kolo a na Masarykově okruhu nechyběl ani letos při prvním ročníku Grand Prix revivalu. Několik posledních let je také pravidelným hostem veteránských závodů Kyjově a setkání s ním je vždy velkým zážitkem.

Jim Redman

*8.11.1931
Počet titulů MS: 6
Počet vyhraných GP: 45
Účast na GP Československa: 1958-1965
Nejlepší umístění v Brně: 4 x 1. místo

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.38
Známkováno: 8x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist