Mark Miller vypráví o TT Isle of Man

Poprvé jsem viděl Isle of Man v televizi. Byl jsem přilepený na obrazovku, od které jsem se nemohl odtrhnout. Byl jsem němý, omráčený. Byl to nejfantastičtější pohled, jaký jsem znal. Okruh na veřejných ulicích mimo pobřeží Anglie a Irska, 37 mil každé kolo a žádní policajti. Žádná omezená rychlost, žádné auta. Byl to skutečný závod.
Vím, že jsou na světě dva druhy motocyklových závodníků, ti kteří si myslí, že TT na Manu je šílený a nebezpečný závod, na kterém by nikdy nestartovali a ti, kteří by udělali cokoliv, aby to alespoň jednou prožili. Já jsem spadnul k těm druhým
Při silničních závodech ve státech [myšleno USA – poznámka redakce], s profesionálními týmy jako je Erion Honda, Graves Yamaha a Attack Performance, jsem měl jen malou příležitost urvat se ze závazku v šampionátu AMA, a tak jsem prozkoumával každou příležitost, jak se dostat na TT. Ovšem mé rozhodnutí opustit plné zatížení v AMA, mi nakonec dovolilo tento můj sen proměnit v realitu.
Již jsem se během mých pěti startu v Macau Grand Prix spřátelil s většinou špičkových jezdců tohoto druhu závodění. Jednou jsem měl štěstí stát na pódiu vedle vítězů z TT Michaela Ruttera a dále Davida Jefferiese. Také John McGuinnesse a další elitní hvězdy z TT vždy v listopadu startovali v Macau, měl jsem proto základní představu o mentalitě této formy závodění na veřejných silnicích. S použitím této znalosti a za pomoci dalších lidí z TT, jsem nakonec našel potřebné indicie k tomu, aby na jejich konci bylo skutečné přehození nohy přes motorku a spustit se dolů po startovní rovince okruhu Isle of Man.
Jako prémii jsem byl pozvaný závodit na North West 200 v Severnim Irsku. To je také šílenost na veřejných silnicích, které lemuje víc jak sto tisíc diváků. Okruh protíná krásné pobřežní města, která jsou podobná těm v severní Kalifornii v zimě. Měl jsem štěstí jezdit ve špičkovém irském týmu TAS Suzuki, několikanásobném vítězi TT. Vše bylo tedy dané a bylo na čase podívat se na peklo, na které jsem se těšil. Rychle na cestu k North West 200, který se jede dva týdny před TT. Přijel jsem k setkání s mým novým týmem, který pro mě měl dvě nové kombinézy. První trénink byl před námi a já byl připravený jezdit na jejich týden staré GSX-R1000.
Tento irský okruh jsem nikdy předtím neviděl. Okruh Isle of Man jsem mohl rok studovat, věděl jsem hodně o TT, vše co šlo zjistit pro někoho, kdo tam nikdy nebyl. Irský okruh byl ovšem pro mě neznámý až do doby, kdy jsem po tiskové konferenci objel okruh ve vypůjčeném autě od Michaela Ruttera. Dokonce jsem tento okruh neznal ani z videa. Bylo to drastické, na konci prvního tréninku mi radar na této veřejné silnici naměřil 187 mph [cca 300,95 km/h – poznámka redakce]. Další věc, která se mi stala během tohoto prvního tréninku, bylo to, že jsem na jeho konci havaroval. Oh! To byl mizerný břídil, kterého jsem jim zde předvedl.
Takže jsem posbíral ten zbrusu nově pomalovaný motocykl ze země, což bylo uvnitř klasického kruhového objezdu. Jako správný nováček jsem tuto věc hodil za hlavu. Nechápal jsem ovšem důvod mého pádu, proč jsem sakra havaroval? Kde jsem udělal chybu, kde byl problém? Profesionální závodník s velkou zkušeností z AMA, víc jak 20 pódií v závodech AMA, s vítězstvím v AMA, s traťovými rekordy v AMA a já na to nemohl přijít. Samozřejmě ne nejlepší a nejrychlejší na světě, ale přinejmenším jsem byl vždy dobře a rychle informovaný. Co se vlastně stalo? Vše co jsem mohl udělat, bylo popsat problém, abych tohle hovno rychle přeskočit. Majitel týmu Hector Neil starší, klasický starší irský pán s hrozně červeným nosem, nemohl uvěřit, že jsem havaroval v prvním tréninku. Nebyl se mnou spokojený. On mluvil se svým synem Philipem Neilem, který ve skutečnosti semnou uzavřel dohodu o závodění v jejich týmu. Stáli v povzdálí, přesto jsem z jeho rtů mohl odezírat slova na mou adresu: „Hazardujeme angažováním tohoto amerického zkratového chlapce a myslím si, že nás pouze stojí peníze“.
O dva dny později jsem mluvil s nejrychlejší ženskou závodnicí na TT Marii Costello. Ona má pro závodění talent od boha. Pak jsem konečně vyřešil problém mého pádu. Neznám jak se jezdí s měkkým nastavením, které se na těchto motocyklech musí používat kvůli jízdě po hrbolatých silnicích. Také jsem nikdy předtím nejezdil na pneumatikách Pirelli. Dokonce jsem neměl ani představu o přilnavosti na takto hrbolaté dráze, která již na pohled ukazovala jak je špinavá tím, že jste viděli odletovat písek od zadních kol motocyklů. Musel jsem změnit brzdění do zatáček, pochopit jak bude motorka klouzat nebo jak naopak nebude, nedávat moc váhy na přední kolo. Ovšem hlavně jsem nevěděl, že tyto speciální motocykly jsou vybavená obrovským dorazem řízení na obou stranách rámu. Znal jsem to z minulosti, kdy se to zkoušelo pro průjezd velmi ostrých, nerovných zatáček. Je to kvůli rychlému otočení řidítkem, když chcete rychle vyjet ze zatáčky. Nikdy jsem si nemyslel, že to bude použito pro závod na okruhu. Mohlo by to možná zlepšit kontrolu nad motorkou a zamezit nárazu brady do nádrže. Každopádně, když jsem do ostrých zatáček nenajížděl zeširoka, jednoduše jsem nedokázal dostatečně otočit řidítka kvůli těmto dorazům. Proto jsem také havaroval, s hrůzou jsem sledoval, jak nedotočený motocykl jde přes obrubník.
Nakonec jsem tedy pochopil důvod mého pádu a od té doby jsem se cítil opravdu lépe.
V každém případě budu od Hectora udržovat dostatečnou vzdálenost. Viděl jsem jeho zklamání ze mě a nenáviděl jsem to. Nezískal jsem si jeho respekt, ovšem zatím jsem si ho ani nezasloužil. Byl jsem však rozhodnutý získat si tento respekt.
Přesunuli jsme se přes první závodní víkend poznamenaný hromadou malých technických problémů na novém motocyklu, například mít dva defekty pneumatiky během jednoho víkendu je velmi vzácné. Měl jsem pád, což mi dalo málo radosti ze závodění mezi obrubníky. Byla to prostě malá pohroma. Také jsem se setkal s mnoha pohostinnými irskými lidmi, s promotérem Mervynem Whytem a jeho asistentkou Ellen. Pokud jde ovšem o závodění, pojďme se raději přesunout na TT.
Dohoda mezi továrnou Suzuki, týmem TAS a mnou nebyla pro TT závodit na tisícovce, měl jsem předvést nový motocykl GSX-R750. Ukázal se jako velmi chladný motocykl.
Sedmsetpadesátku tým TAS koupil v Irsku prakticky den před naložením k cestě na ostrov Man. Takže vše bylo sériové, s brzdovými destičkami, brzdovým potrubím, kapotami, ocelovými hadičkami a bezpečnostních drátů. Proč ne? Pojďme se s tím pobavit, pojďme si pohrát s touto hračkou, začít se učit okruh.
Především si hned po příjezdu na Man musíte uvědomit, že jste zde poprvé a jste tedy nováček. Se vším, s čím se setkáte, s kým budete mluvit, vše pro vás bude nové. Tím myslím absolutně vše, promotér, kolegové závodníci, moderátoři rádií, kameramani, starosta, guvernér, váš tým, vaši přátelé, vaše rodina, taxikáři, dodavatele pizzy, barmani, jejich hosté, děvčata v barech, všichni vám budou říkat pro vás nové informace, stále vám budou zdůrazňovat, že jste zde poprvé. Představte si, že neustále slyšíte dokola:
"Jste nováček. A jako nováček je vaší povinností být velmi pozorný při vaší premiéře na TT. Musíte jezdit během svého prvního závodu velmi opatrně, jednoduše musíte kroužit a bavit se, učit se okruh, aby jste se příští rok znovu vrátili. Tři roky se budete tento závod učit."
OK, v pořádku řeknete si. Ale slyšíte to stále, až do doby, kdy se obléknete do kombinézy. Berete to na vědomí, ale přemýšlíte o něčem jiném. Já jsem přemýšlel o tom, jak rychle zde jezdil nejlepší nováček. Jaký k tomu použil motocykl a kdo bude nejrychlejším nováčkem letos. Ostatní věci co mi říkali jsem registroval, ale nechtěl jsem je poslouchat. Samozřejmě jsem si důležitost těch slov uvědomoval, bylo to skutečně poprvé v mém životě, kdy jsem si uvědomoval nebezpečnost celé akce.
Pro ty z vás, kteří nevíte nic o ostrově Man, dovolte několik základních informací. Je to závod na přírodní trati, který v roce 2007 oslaví sté výročí. Také je bohužel známý jako velmi nebezpečný, na kterém se v průběhu let zabilo mnoho dobrých závodníků. Ale je to pro ně osvobozující mužský sport. Je to místo, kde opravdový muž slaví společně se strojem úspěch. Je to velmi nebezpečné místo. Na ostrově je silná atmosféra, jiná než jsem poznal kdekoliv jinde. Hned od začátku cítíte jinou mentalitu. Je to hmatatelné. Jednak z úcty k motoristickému sportu. Jednak kvůli ohromné důstojnosti k jezdcům. Je to zvláštní odměna pro ty, kteří zde závodili a přežili to.
Smrt se zde objevuje v mnoha debatách. Jsou zde přinejmenším dvě velké bronzové sochy na památku tragédiím závodníků. Jedna socha je Joey Dunlop sedící na Hondě RC45, druhá vysoká socha je Steve Hislop, stojící v kombinéze, ruce zkřížené a kouká do moře. Lidé zde své jezdce milují a někteří jim to oplácí tím, že zde žijí, jako například Neil Hodgson a James Toseland. Další rodina, která tam žije, jsou Cubbonsovi, u kterých jsem společně s mými třemi anglickými kamarády tři týdny bydlel. Oni nás nakrmili a pečovali o nás. Bylo neuvěřitelné jak tam každý žije Tourist Trophy. Velký tam byl i noční život a zvláštní akce organizátora Paula Phillipse. Okruh TT je velmi nebezpečný, když zde s motocyklem havarujete, letíte do obytné zóny. Již jsem zde ztratil dva kamarády. Nyní na něm pojedu i já. Excelentní okruh má během jednoho kola přes 200 zatáček, jedno kolo trvá dvacet minut. Závody se zde jezdí až na šest kol, což jsou dvě hodiny jízdy, během kterých minimálně dvakrát zastavujete v boxech pro doplnění paliva. Aktuální rekord je ohromujících 129 mph [cca 207,6 km/h – poznámka redakce]. Můžete si tak představit, kolikrát na této veřejné silnici jezdíte na maximální rychlost.
Únikové zóny jsou zde živé ploty, zahrádky, ploty, sloupy osvětlení, pouliční lampy, stromy, chodníky, zdi domů, hospody, benzínové čerpadla, obchody, strmé svahy a naopak klesající útesy. Prostě neuvěřitelné. Je to okruh, kde fanoušci sedí přímo u dráhy, hltají odlétající písek. Kolikrát se vám zdá, že sedící fanoušky musíte přejet. Přesto je tam obrovský důraz na bezpečí. Je srandovní když jedete rychlostí 175 mph [cca 281,5 km/h – poznámka redakce] a míjíte tenisky fanoušků. Přísahali by jste, že lidé stojí pouze centimetry od vás. Každopádně si myslím, že jezdec nemůže na tomto okruhu ztratit koncentraci ani na sekundu. Mohlo by to mít katastrofální důsledky.
Nevím proč, ale tyto podmínky pro závodění se mi líbí. Není to riziko, které mě přitahuje, já bych chtěl aby tam bylo nulové riziko. Přitahuje mě prostředí tohoto okruhu, brzdění do zatáček, průjezd rychlými zatáčkami. Jezdit zde je věda, ale i umění.
Nebudu vám nic nelhávat, riziko tohoto okruhu vás hodně ovlivní. Dal jsem se ovšem na tuto cestu a ta mi změnila život. Začal jsem si všímat svého zdraví, změnili se moje vztahy k jiným lidem, pozoroval jsem změny mého cítění. Byly to jednoduché věci, jako například všimnout si jak pracují oči, jak budou reagovat na změnu světelných podmínek.
Na Man jsem přijel o několik dnů dříve, a tak jsem se po okruhu projížděl na vypůjčeném cestovním motocyklu od Mika Ouayleho. Jezdil jsem v plném provozu, nemohl jsem využít nájezdu a výjezdu ze zatáček z obou stran vozovky. Rozhodl jsem se proto motorku zaparkovat a počkat až na první trénink. Nakonec tento první trénink přišel a já poprvé se závodní motorkou vyjel na okruh Tourist Trophy.
Od startu jsem jel ve skupině s jinými nováčky, se kterými jsem následoval jednoho zkušeného jezdce TT. Je to instruktor, za kterým jedete dvě nebo tři kola, než vás samotné pustí dál. Je to zajímavý pocit. Celý ostrov, všichni obyvatelé uvolní cesty, abychom je mohli používat my závodníci. Najednou byl okruh náš. Žádné vozidla v cestě, krásná modrá obloha, malé bílé mráčky, zelené louky plné ovcí, světle safírový oceán na obou stranách ostrova. Uvnitř helmy si říkáte, že vás domorodci touto krásou asi provokují.
Velmi často jsem si na videu přehrával závody na Manu, také jsem hrál superbikovou hru TT. Byla to má příprava na tento závod. Všeobecně řečeno jsem znal, kudy mám jezdit. Hlavním rozdílem byla pouze barevná hloubka, která byla lepší než ve dvourozměrné televizi. Také toho ze sedla motocyklu vidíte více než na obrazovce televize. Okamžitě jsem se cítil bezpečněji než jsem očekával. Také se mi zdálo, že je na okruhu více výškových změn, a i dráha byla užší.
Pak najednou instruktor opustil naší skupinu. Byl přede mnou prázdný okruh. Zůstal jsem na TT sám. Uvědomil jsem si, že je to splnění mého snu. Bylo to lepší než jsem ve svých snech předpokládal. Bože, kolik různých typů zatáček a jak hodně jich opravdu je. Stále zatáčíte. Zdůrazňoval jsem si: „Nechci se stát rozšířením zdejších statistik již během mého prvního roku“. Jak jsem projížděl okruhem, říkal jsem si o jednotlivých pasážích, jaké asi budou při ostré jízdě. Tady jsem si říkal, to bude jednoduché, tam zase to bude zabiják. Překvapení bylo, jak je tato část skutečně pomalá a kluzká, naopak jsem poznal, že jiná část je ve skutečnosti hrozně rychlá. Věděl jsem, že některé části okruhu jsou extrémně hrbolaté, ale některá místa mi doslova vyrazila dech. Byly úseky okruhu, kde mi doslova vibracemi cvakaly zuby, nádrž bušila do mé hrudi. Musel jsem jezdit jako žokej stojící ve třmenech svého koně. Nedá se to porovnat s ničím, s čím jsem se zatím po světě setkal, a to jsem profesionální závodník. Není nic jako toto. Jediné co máte, je malý motocykl v tomto obrovském světa, který ženete přes 14 tisíc otáček a na rovinkách často za hranicí 178 mph [286 km/h – poznámka redakce]. Jak jsem se postupně seznamoval s tímto okruhem, dokázal jsem jezdit každé kolo rychleji. Okruh se stával jako můj dávný přítel, stále víc byl ke mě důvěrnější. Tento okruh se neustále musíte učit. Ve skutečnosti, když ukončíte den, nebo celý týden, stále máte ohromný pocit, který vás nutí pokračovat v učení. Věřím, že bych se dokázal lepšit o jednu míli za hodinu, asi 10 sekund na každé další kolo. Místní rádio, kde moderuje devítinásobný vítěz zdejších závodů Charlie Williams, by pak hlásilo každé ráno mé zlepšení v předchozím dnu. Na stockové GSX-R750 se 133. koňmi na zadním kole, pneumatikách se vzorkem, jsem začal na průměru 100 mph během prvního tréninku. Druhý den jsem dal 108 mph, pak jsem po čtyřech kolech dalšího dne dal průměr 112 mph, pak 115 mph, 118 mph a po dvou týdnech jsem ve třídě Senior TT zajel nakonec průměr 119,86 mph [cca 192,8 km/h – poznámka redakce]. Byl jsem šťastný nejen z průměru 119,86 mph, ale také z toho, že nejrychlejším nováčkem byl můj americký kámoš Jeremy Toye, který na GSX-R1000 se slickama dal průměr 120,5 mph. To na tomto 37 mil dlouhém okruhu je asi 5 sekund tvrdé jízdy. On měl také šest kol tréninků navíc. Myslím, že vrátit se a závodit na rychlejším motocyklu, bude příští rok excelentní. Můj týmový kolega Bruce Anstey zaznamenal maximální rychlost 207 mph [cca 333,1 km/h – poznámka redakce], a to prosím se superbikovou suzuki týmu TAS na veřejné silnici...
Zatraceně!
Ovšem více důležité, než moje spokojenost s dosaženým časem, byl fakt, že Hector, šéf týmu, který na mě byl naštvaný po havárii v Irsku, při samém začátku této křížové výpravy, vypadal konečně s mým výkonem spokojený. Dokonce mi večer po závodech předal při týmové večeři speciální toast, kterým prý ukázal, jak je pyšný, že jsem v jeho týmu. Dokonce mi začal říkat „můj synu“. Byl jsem hrdý, to je profesionální závodění.
Pokud bych měl ze svého zážitku specifikovat jednu nejneobyčejnější věc, jedno největší překvapení, tak by to bylo to, jak mě překvapil okruh coby totální a nekonečná zábava. Myslel jsem si, že okruhem a motocyklem budu více znepokojen, než jsem nakonec opravdu byl. Bál jsem se situace, kdy bych si mohl říci, že absolvuji tento závod a již znovu nebudu riskovat. Nakonec jsem na motocyklu jezdil co nejtvrději to šlo, jak jen jsem dokázal. David Jefferies mi jednou se svým anglickým akcentem řek: „Jezdíš tady podle toho, co máš v hlavě, kolik ti dovolí podstoupit rizika.“ To je pravda. On také ovšem řek: „stanou se různé věci“ a jak víme, také se staly. On byl před pár lety rekordmanem tohoto okruhu, pak slickou najel na nějaký předmět povalující se na dráze a to bylo vše, byl to konec. Teď už vím, kde se to přesně stalo. Vím, že se to může stát znovu. Myslím si, že úroveň závodění přichází s tím, kolik jste schopni do něj dát, jakou máte osobní touhu zlepšit svůj čas na jedno kolo, a to i v tom nejnebezpečnějším prostředí. Musí to být zajímavá návnada, která nutí závodníky vracet se sem zpět, osobní nutnost překonat svůj nejrychlejší čas, být rychlejší než rok předtím. Jaké to je dobrodružství!
Díky všem, kteří mi pomohli, zvláště pak mým chlapcům Mugsymu, Richardu, Biscuitovi, Philipu, Markovi a Paulovi.
Příští rok, tedy 2007, bude mít TT Isle of Man sté výročí a proto to bude zřejmě opravdu vynikající. Dokonce jednají o tom, že by tam svou propagační jízdu jely Formule 1. Velmi se na to připravují také u Hondy, Suzuki, ale i u jiných výrobců.
Nesmíš to propásnout!

Informace o redaktorovi

Petr Štola - (Odebírat články autora)