Silné stránky
Tak jsem se maličko zpozdila se svěřením se svými zkušenostmi a porovnáním s transalpem, v současnosti se mi na tachometru přehouplo 25 tis. najetých kilometrů, brzy nás čeká 4. garančka. V průběhu času se z mé nové motorky stala „pacičková“ (až bude více fotek, pochopíte proč :) )
Kdybych chtěla vyzdvihnout silné stránky této krásky, která se usídlila v mém srdci čestně po boku alpíka, musela bych v prvé řadě zmínit její dravost. Není to žádná jemnocitná slečna, naopak pěkně vášnivá a brzdu v hlavě vyžadující dračice. Mám z ní pocit, že ode mě stále vyžaduje tempo, nechce se jí moc toulat s rukou zlehka na plynu, jako to se mnou uměl alpík. Svou dravostí mi nahradila něco, co alpík neměl – ten byl moc hodný na to, aby mě lákal k rychlé jízdě, i když občas i s ním takové chvilky přišly. Jenže to jsem ještě neznala pacičkovou :) Na ní se cítím neuvěřitelně bezpečně a „jedno tělo“ při projíždění zatáček i při předjíždění. Reaguje na všechny mé choutky velice rychle a třicet koní navíc je opravdu hodně znát. Chová se naprosto stejně i s třemi naloženými kufry, stále má dostatečnou rezervu, možná i díky mé „muší“ váze. Musím říct, že nejraději s ní mám opravdu zatáčky, které můžu projíždět rychle, nemám na mysli zrovna alpské vracečky, kde se trápím právě proto, že při malé rychlosti se mi hůře ovládá. Ale za to může její výška a moje nejistota došlápnutí oběma nohama v případě potřeby.
Na co jsem si dlouho zvykala a co mi naopak „padlo do ruky“ hned? Tak asi nejdříve rozjezd na jedničku. Alpík byl měkoučký a heboučký, nevyžadoval po mě extra přesné zacházení se spojkou , moje pacičková vyžaduje akci a každé „spojkové“ zaváhání mi dá pořádně znát. Párkrát jsem tedy startovala na křižovatkách, kdy jsem po zařazení jedničky a za koukání davu jednoduše „chcípla“ :) Dnes už se mi to stává výjimečně, ale pořád si to musím hlídat. Je ale pravda, že se mi to málokdy stalo při absenci diváků, ach ty slabé ženské nervy ...
Další věc, s kterou jsem bojovala a víceméně bych ji nejraději změnila i dnes, je vypínání blinkrů směrované na pravý palec. Vadí mi kombinace ovládání plynu i blinkru jednou rukou, protože se často stává, že potřebuji dělat oboje najednou. Změna v ovládání blinkrů na dvě ruce jako taková mi problém nedělala, řeším pouze nepohodlnost vypínání v určitých situacích.
V létě mi vadí poměrně velké teplo od motoru, které mi zahřívá nohy od kolen dolů. Při teplotách kolem 30 stupňů je to už dost nepříjemná záležitost, kterou jsem u alpíka vůbec neznala. Navíc i v zimě jsem měla na alpíkovi nohy více schované v prohlubni kapotáže, což bylo příjemnější při nepřízni počasí.
V terénu a ve stupačkách vnímám velký rozdíl právě pro její citlivost na práci se spojkou, zatímco alpík byl takový hodný medvídek a nechtěl mi odjet zpod rukou jen proto, že maličko více přidám plyn :)tohle mi pacičková dělá, takže občas mám pocit, že jedu na motorce poprvé v životě a zatímco mi motorka ujede zpod zadku, zůstanu sedět někde na mezi. je to ale všechno o zkušenostech, věřím, že chlapi (i zkušené terénní holčiny) tyto problémy vůbec nemají. Přesto s ní do terénu jezdím velmi ráda, nejraději šotolinky, polňačky, lehčí brod. Těžší terén pro mě znamená boj s nedošlápnutím (alpík byl o fous nižší). Z terénu asi vůbec nejvíc nevyhledávám sjezdy ve vyjetých kolejích nebo po kamenech, které se valí pod koly. Ale zase je to o zkušenostech, takže věřím, že moje pacičková jen čeká, až doženu, co ještě neumím a spolu si to třeba někdy s radostí užijeme. V terénu mi hodně pomáhají obuté tkc, jezdí se mi s nimi ale velice dobře i po asfaltu, jen holt více plavou při jízdě po dálnici nad 140 km/h. Ale budu je obouvat zase, cítím se s nimi opravdu jistě.
Vyhřívání rukojetí mi na alpíkovi strašně moc chybělo, protože jsem děsná „zmrzlina“ a ruce mám pořád studené. Na pacičkové si je zapínám i v létě, když se k večeru ochladí, prostě tahle dnes už běžná věc mi přijde jako obrovská úžasnost! A k dalším úžasnostem patří i ukazatel zařazené rychlosti, protože šest už je na počítání fakt moc :) ABS se mi osvědčilo už mnohokrát, to co mi na alpíkovi nechybělo, tady vysoce cením.
Když to tedy shrnu za alpíka i pacičkovou – obě tyto motorky jsou skvělí společníci na cesty. Alpík je společník tichý, nenápadný, nezkouší na mě žádné provokace, protože to prostě nemá v povaze, ale zároveň je to vynikající tahoun, který nezná únavu, neustále opakující, že se na něj můžu kdykoliv spolehnout, protože je tady jen a jen pro mě a vždycky mě doveze domů, když už mě z domu vytáhl. Zabydlí se v srdci a moc dobře ví, že tam navždy zůstane. Pacičková v garáži stojí vyzývavě, netouží po pohlazení, ale po startu a svižné jízdě, chce to hned a rychle, na co taky čekat, od toho tu není. Má ráda cestování terénem i rychlé přesuny asfaltem, nemá z ničeho strach a pořád mě někam popohání. Je to prostě fikaná provokatérka, která ví, jak na to. Svým elektronickým jazykem mi za jízdy dává spoustu informací a tak vím, jak moc často budu tahat kreditku, když pojedu po dálnici několik hodin v plné polní a nad rychlostním limitem dálnice nebo že průměrnou spotřebu má při běžném nedálničním ježdění stále celý jeden a půl litru pod alpíkem. Pacičková má sice menší objem nádrže, ale s menší průměrnou spotřebou jsou na tom s dojezdem kolem 400 km na jedno natankování v podstatě stejně.
Nechtějte po mě vědět, která z nich je favorit. Není to u mě totiž jen o technických parametrech, ale o tom, kolik radosti mi každá z nich přinesla. Každá po svém, ale obě to se mnou umí, prostě s jednou jsem jekyll, s druhou hyde. a aby to nebylo tak černobílé, role se mohou prohazovat i během jedné jediné vyjížďky :)
