Vespa GTS 125 Super (2023)

Konec pokukování po Vespě - žijeme jen jednou a mít možnost vyrazit s manželkou na dvou kolech na kávu, to je pro mě kratochvíle z kategorie SEN!

• 

• 

• 

• 

• Jedině RAC...

• Coffee break!

Více fotografii

Výška jezdce: 192 cm

Vybíráno z těchto modelů (a proč jsem nekoupil):
Vespa Primavera 125: nižší výkon, slabší podvozek, menší velikost. Primavera je určitě skvělá do města, my ale budeme jezdit \"meziměsto\"...:-)

První dojmy - Po usednutí za řídítka mě překvapilo, kolik se mi dostalo prostoru. Určitě na ní nevypadám dobře, to je mi ale jedno, hlavní je pocit, a ten mám prostě skvělej! Až hračkoidní ovladatelnost, skvělý brzdy a pohodlný podvozek, to jsou asi ty nejzásadnější věci, které jsem v takové míře nečekal.

Motorku bych doporučil pro - Klidně pro úplné začátečníky a taky pro všechny ty, kteří se chtějí na dvou kolech bavit, na léto mohou třeba odložit auto do garáže a většinu věcí budou chtít zkusit obsáhnout Vespou. Pracovní logistika / rozumně velké nákupy jsou určitě bez ztráty kytičky. Pod sedlo se třeba na délku vejdou dvě velké francouzské bagety. Pod sedlem to trochu hřeje, takže je k snídani přivezete v dokonalým stavu!

Doplňky na motorce - Zatím žádné, čas ukáže, jestli manželka uvítá nízké Vespa plexi - prý spolu totiž letos pojedeme na týden po krásách ČR... Uau!

Recenze

Začátky na dvou kolech bývají různé. Většinou je to v dětství nejprve kolo, pak se něco stane a u někoho se dostaví touha ta dvě kola podpořit motorem. Na delší čas je pak postaráno o zábavu a sbírání zkušeností, často je z toho celoživotní láska.

Tahle Vespa není pro mě, je pro manželku. Vždycky se jí Vespy líbily, sem tam si posteskla, že by ráda jezdila na motorce, ale postupem času si sama sobě vysvětlila, že už se jí začínat na motorce v tomto věku nechce, protože provoz, kterého je každý den v autě součástí, jí úplně nenaplňuje touhou vydat se do něj na motorce. A má vlastně pravdu, všichni, kdo jezdíme, moc dobře víme, že riziko číhá doslova na každém rohu, a že i když uděláme všechno dobře, neznamená to automaticky úspěch, protože na té silnici nejsme sami…

Na skůtru je super, že odpadá práce se spojkou, řadicí pákou a hmotnost, kterou člověk kočíruje je také taková snesitelnější. Minulý rok bylo téma Vespa na teoretické rovině, letos už jsme přešli do praxe!

Výběr byl jednoduchý. Musí to být Vespa a musí splňovat podmínky pro řízení s ŘP sk. B. Primavera je krásná, ale primárně určená spíše do města, pro meziměsto nemá výkonu na rozdávání a podvozek nedosahuje takových kvalit jako u modelu GTS, který mi celkově přijde dospělejší - výkonem, podvozkem ale i hmotností – je o cca 30 kg těžší než Primavera. To je na úplný začátek spíše nevýhoda, ale nic, s čím by se nedalo pracovat.

Když jsem objevil bílou GTS 125 ihned k odběru u stejného prodejce, od kterého máme Guzzi, byla Vespa druhý den doma. Testovací jízda, porovnávání, jestli by se nedalo za podobné peníze koupit něco lepšího (to víme, že z pohledu užitných vlastností dalo)? Nic takového!

Cestou domů mě čekalo asi 70 kilometrů záměrně zapadlých silniček a v tu chvíli i krásného počasí. Za poslední dva roky jsem prožil v jedné stopě několik zásadních uvědomění. Když jsem z Monstera přesedlal na Guzzi, mrzelo mě, že jsem to neudělal dříve. S Vespou je to stejný. Na velkých motorkách toho mám ujeto nepočítaně, proto jsem si nemyslel, že by mě Vespa něčím mohla ohromit. A přece.

Ovladatelnost, účinnost brzd, pohodlí, jistota od prvních metrů na těch vlastně malých dvanáctipalcových kolech, to se chápe opravdu obtížně. A pak přijde zatáčka. Očekávání, jaký to asi bude, jakou rychlostí tam vjet. Má to přece malý kola a vpředu navíc letmáč. Napoprvé to je opatrný, napodruhé taky, ale napodruhé už si začínám říkat, že to bylo teda srabácký, že spolu máme rozhodně na víc!
A taky, že ano, vnímání rychlosti je úplně jiný oproti velký motorce, ale rozhodně nemám pocit, že bych v zatáčkách jel pomalu, skoro mi připadá, že letím jako ďas na malým stopětadvacítkovým skůtru a cítím se na 17. Když pak letím dolů z dlouhýho kopce, zalehnutý, co se dá, a zkouším, kolik z ní vytáhnu „indiánským během na lehce přes půl plynu“, protože zajíždím, je to jasný, je mi prostě 17 a nikdo mi to nevymluví!
Je mi úplně jedno, jak na tom vypadám, co si kdo o mě myslí, já se prostě bavím. Bavím se cestou do práce, cestou na nákup, cestou pro cestu, protože se chci jít svézt, cestou z pumpy, protože jsem toho hektar ujel a nic nenatankoval.
Cestou z práce jedu domů hodinu a půl, i když to umím normálně za 15 minut. Hledám chvilky, kdy bych mohl kousek na Vespě vyrazit. Zajíždím to přece manželce. To se musí – kvalitně zajet. V 1000 km garančka. Vezmu to záběhový břímě na sebe, ať se s tím chudák moje milovaná nemusí zaobírat. Jsem hrdina? Ne! Žádnej hrdina. Jsem pěkně vychcanej, ale nikomu to nebudeme říkat. Zajíždím! Jasný?!

Manželka se hned po tom, co jsem Vespu přivezl domů, drala do sedla. Byl jsem rád, že do toho tak odhodlaně jde. Vypadala šťastně, zároveň byl cítit respekt a trochu strach. Našli jsme si pěknou slepou ulici na první tréninky. Nikdy nejela na ničem se dvěma koly a motorem jako řidič. Maximálně se mnou jako spolujezdec. Najednou začala všechno vnímat úplně jinak z oboru kolem dvou kol. Na první pohled to vypadá jako sranda, ale koordinace všech pohybů není vůbec easy. Za 40 minut intenzivních rozjezdů, brždění, otáčení a bůhví čeho všeho, co jsem jí tlačil do hlavy, se prakticky fyzicky vyšťavila, ale pozor – byla nadšená, a i když jsme byli už dávno doma, byla pořád v příběhu „VESPA“!
Druhý den chtěla jet znovu – znovu ta samá silnice. Oproti prvnímu dni ZÁSADNÍ zlepšení všeho. Byl jsem na ní fakt pyšnej! Třetí den chtěla jet znovu…zase ta samá silnice na trénink… A mě bylo jasný, že jsme tam už zbytečně, že už budeme moci na to naše první společný dvoukolový kafe zajet.
A jak řekli – tak udělali. Během víkendu jsme dali v kombinaci Guzzi a Vespa prvních společných 200 kilometrů. Manželka šťastná, že jí to jde, jen sedí, jede, kouká na krajinu, v hlavě čisto a pocit euforie. Jo, takhle to má být. Má časově a psychicky náročnou práci, potřebuje ventil. Nemohla ho ale za poslední roky nějak najít. Vespa tedy bude mít nejspíše přesah, nebude to jen dopravní prostředek, bude to terapeutická pomůcka!
A abych tu nepsal jen moje dojmy z řízení, zeptal jsem se včera manželky, jak by Vespu popsala po prvních dvou dnech a 200 km na velký silnici.

„Jede se mi na ní příjemně, docela rychle jsem si našla cit v pravé ruce na plyn, jede předvídatelně, vůbec z ní nemám strach, když potřebuji zrychlit, vím, co mě čeká, brzdím už oběma brzdama najednou, zpočátku to byla hlavně zadní.“

A můj dovětek? Ducati to má nahnutý, Vespa GTS 300 se mi usadila v hlavě… Už chápu těch několik jedinců kolem mě, kteří Vespí, velké motorky už nepoužívají a zůstala jim ta jedna jediná - Vespa. Ta naše, tedy ta manželčina, má za prvních pár dní doma na tachometru už skoro 700 kilometrů...

Není to v ničem méně, než velká motorka, ve spoustě věcí je to naopak možná víc - intenzitou zážitku rozhodně!