Suzuki GSX 750 F (2000)

Výroba kufrů na GSX-F - část I.
Výroba kufrů na GSX-F - část II.
Je tu takřka konec sezony 2017 a konečně mám čas sepsat třetí díl výroby mých laminátových kufrů na Suzuki GSX-F 750, r.v. 2000. Pokud jste nečetli díl první a druhý, můžete to napravit.
Navážu tam, kde jsem posledně skončil, a tedy u formování kopyt kufrů. V podstatě už jsem jen ladil hrubé tvary, sjednocoval kufry, aby byly stejné a následně jsem začal vymýšlet designové úpravy - zaoblení, různé prohlubně, zkosení atp.
Abych také mohl upravit vnitřní strany kopyt, musel jsem částečně rozebrat zadní část motorky kvůli přístupnosti. To se bohužel neobešlo ani bez sundání zadního kola, které stálo v cestě demontáží blatníku, což je plastový díl, sahající až k sacímu boxu. Nicméně, potom už to byla radost, vše šlo daleko lépe.

Když byly hrubé tvary dokončeny, mohl jsem se pustit do další fáze. To obnášelo zpevnění povrchu kopyt. Extrudovaný polystyren je docela tuhý, ale polyuretanová pěna moc ne, a tak tedy bylo zapotřebí s tím něco vyvést. Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi dávno s otcem modelovali krajinu u elektrických vláčků typu TT - postup úplně stejný: z polystyrenu jsme vymodelovali tunel, kopec či cokoli dalšího a to jsme následně natírali ředěným duvilaxem a na to vrstvili noviny. Výsledkem byl poměrně tvrdý povrch. Teď si ještě vybavuji, že jsme tam snad i přidávali obvazy kvůli celkovému zpevnění, ale tím jsem se nezatěžoval.
Po nějaké době jsem usoudil, že už je těch novinových vrstev dost. Teď bylo třeba povrch doladit k dokonalosti - vyhladit, spravit nedostatky atd. Proto jsem povrch nepatrně zbrousil a kde to bylo nutné, tam jsem použil bílou modelářskou sádru - zejména u kapes pro blinkry a v místech, kde měly být uchyceny nosiče. Aby dobře přilnula a nepraskala, povrch stačí zvlhčit a do sádry přidat trochu duvilaxu.

Samozřejmostí je, že to někde přeteklo nebo naopak nedoteklo, takže jsem postup musel párkrát zopakovat. Pak bylo nutné nechat vše dobře proschnou, jinak by docházelo k lámání sádry, drolení atd., což je zcela nepřijatelné. A tak jsem tedy kopyta přenesl do pokoje, kde se sušila asi 4 hodiny. Sušení však postupovalo strašně pomalu, tak jsem musel přijít s nějakým lepším způsobem. Tím byla rozehřátá trouba

Kopyta už tedy schla výrazně rychleji, trvalo to asi jen 3 hodiny. V mezičase jsem přemýšlel, jak provést laminaci kapes pro blinkry - zda-li laminovat kapsy zvlášť přímo na blinkrech a pak je zalaminovat do kufru, anebo to provést vše dohromady. Vzhledem k tomu, že laminace dohromady vyžadovala složitou přípravu a nemusel bych trefit vůli a díky tomu bych pak nemusel blinkry nasadit, usoudil jsem, že první možnost bude vhodnější. Ale na to bude čas později, teď jsem musel doladit celkový tvar kopyt. To obnášelo odstranění přetoků sádry, zabroušení pomocí vzduchové frézky, což byla ovšem lahůdka.

Sádra byla potom v podstatě všude kam jsem zavítal.
Nicméně, pojďme dál. Abych se někam konečně pohnul, nachystal jsem si blinkry. Z jejich zadní strany, která je utopená v kapotáži, se nachází mimo patici s žárovkou také dva kotvící šroubky a dále i lem, který je po celém obvodu. Tento lem se mi velmi hodil, jelikož jsem potřeboval blinkry nějakým způsobem utěsnit, aby mi do kufru nezatékalo. Abych nasimuloval sílu těsnění, celý lem jsem olepil oboustrannou lepící páskou, na kterou jsem nalepil obyčejnou dvoulinku, jejíž výška byla asi 3 mm, což stačí. Dále jsem začal celý blinkr zezadu olepovat různými typy lepicích pásek, abych docílil hladkého povrchu, respektive následně hladké kapsy - v rámci možností. Sem tam bylo potřeba si poradit, když se třeba vrstva izolačky propadala, tak jsem si pomohl papírovým kapesníkem, natrhaným a zmuchlaným do dutiny. Ten dutiny vyplnil a tak se páska již nepropadala. Když bylo toto takřka ďábelské dílo hotovo, mohl jsem se pustit do přípravy na laminaci. Poslední drobnost, kterou jsem musel provést v rámci přípravy, bylo ukotvení blinkrů na pracovní desku. Opět jsem využil oboustrannou lepicí pásku a polystyrenové klínky - jednoduše řečeno, slepil jsem si takovou polystyrenovou vaničku, do které jsem blinkr usadil. Pak už jen stačilo aplikovat separační vosk. Doporučují nejméně 3 vrstvy, které se mají průběžně vyleštit. Vzhledem k tomu, že povrch byl celkem hrbatý, bylo by leštění zbytečné, a zároveň jsem raději nanesl vrstev 7, protože jsem to dělal poprvé v životě, takže jsem se radši posichroval vůči případným chybám v postupu práce. Později se ukázalo, že to stejně moc nepomohlo, ale nevadí, k tomu se dostanu.

Pak došlo na samotnou laminaci. Zde jsem musel vyřešit pár zásadních problémů. Materiál byl, což o to, ale neměl jsem jej jak připravit, tzn. chyběla mi váha s dostatečnou přesností, abych pryskyřici s tužidlem namíchal ve správném poměru. Po půldenním shánění váhy jsem na tento postup rezignoval a přešel jsem na plán B. Ten obnášel přepočet hmotnostního poměru na poměr objemový. Vyhledal jsem v katalogových listech hustoty daných látek, zprůměroval intervaly a přepočítal poměr. Někdo možná namítne, že výrobce či dodavatel uvádí i objemový poměr. To je pravda, ale pouze u některých pryskyřic či tužidel, v mém případě byl k dispozici pouze zlomek hmotnostní. Ale to nevadí. Jakýsi orientační poměr jsem zjistil a upřesnit jej už nebude problém experimentálně. Takže jsem si doma našel asi milion kelímků od jogurtů (upozorňuji případné kutily, že ty polystyrenové epoxidová pryskyřice leptá), dvě odměrky od léčivých sirupů a vzhůru do boje. Vinylové rukavice jsou samozřejmostí. Postup, jak se laminuje, a další tipy a fígle usnadňující práci nebudu dlouze popisovat, to ať si každý zjistí sám, mně to taky nikdo pořádně neřekl, nicméně ty dnešní internety jsou toho plné.


První pokus laminace se docela podařil, čekal jsem to horší. Vzduchové bublinky v nitru sice trošku byly, ale až tak to nevadilo, jelikož to není příliš namáhaný díl (takřka vůbec) a stejně vše půjde do laku. Tato zkouška mi pozvedla náladu a o to víc mě to motivovalo na kufrech pracovat a dokončit je včas. Abych nezapomněl, času na dokončení jsem měl teoreticky dost, ale kufry jsem chtěl mít hotové do té doby, než vyrazím na letošní trip - mototrip na Balkán, můj první pořádný výjezd za hranice republiky (Slovensko moc neberu jako zahraničí). A proto jsem se musel snažit. Vrátil jsem se tedy k dokončování kopyt. Fáze sádrování byla konečně za mnou, teď bylo potřeba doladit povrch k dokonalosti. Na to jsem si pořídil dvousložkový polyesterový karosářský tmel. Asi to nebude nic extra z hlediska kvality, ale na toto využití je to naopak více než výborné. Tmel měl tu výhodu, že mi vypomohl s domodelováním detailů, jako jsou rovné plochy, hrany apod.

Pro zajímavost: jako podložku k míchání tmelu s tužidlem jsem využil starý kalendář - jakmile zbytky zatvrdly, stačilo utrhnout list a jedeme dál! Další výhodou tohoto tmelu je krátká zpracovatelnost, respektive rychlá brousitelnost. Jelikož jsem pracoval v horním patře dílny (v podkroví) a tehdy panovala extrémní letní horka, teplota vzduchu dosahovala nejméně 30°C, v důsledku čehož mi často tuhnul tmel pod rukama a díky tomu šel brousit už za 10 minut. Horko to bylo docela úmorné, ale pracovní tempo tak bylo docela rychlé a plynulé bez větších časových prodlev. Já to sice píšu vše v rychlosti a tak to možná vypadá, že toto vše zabralo pár večerů po odpolední kávičce, nicméně rád bych zde zdůraznil, že celá příprava a dokončení kopyt od začátku tvarování, přes lepení novin, sádrování, kitování apod. zabrala asi dva týdny práce, kdy jsem vstal v 6 hodin, v 7 jsem začal pracovat a z dílny jsem vylezl až někdy kolem osmé večer, když nepočítám oběd a nějaké krátké pauzy na návštěvu záchodu atd.
No, ať tady nemachruju, kopyta byla tedy konečně nachystána k laminaci, poslední drobnost byla jen nanesení separačního vosku. Zde jsem aplikovat pouze 5 vrstev, protože povrch byl rovný, tvrdý a nenasákavý. Později jsem zjistil, že jsem měl pár vrstev přidat, ale zas taková hrůza to nebyla.

Voskování povrchu je celkem nenáročná práce, ale pokud se udělá špatně (jak jsem již psal, vrstvy se mají průběžně leštit a také se musí dát pozor, aby se nevynechalo místo), může to dopadnout i tím, že to můžete všechno nakonec vyhodit, přinejmenším bude separace takříkajíc porod. Mně se to docela podařilo, jen na pár místech zůstaly nalepené noviny z kopyta, případně kus PUR pěny, tmelu atd.

Separaci jsem prováděl pomocí tlakového vzduchu z kompresoru. Nebýt toho, tak nevím, jak bych to z toho dostal. Samozřejmě jsem si zapomněl namalovat na kopyta dělící roviny, protože kopyta jsem chtěl zachovat, a tedy kufry jsem musel laminovat ze dvou částí (respektive z více částí, když budu počítat i víko, kapsy pro blinkry atd.), ale nic není ztraceno, zatím to lze spravit. Další postup pokračoval laminací vík a následně druhých polovin kufrů, tedy těch vnějších.

Když bylo vše hotovo, pokračoval jsem úpravou vnitřní poloviny levého kufru. Zde bylo potřeba přizpůsobit jeden velmi důležitý detail, a to otvor pro přístup k zámku, kterým se uvolňuje sedák na motorce. Zde jsem již měl jakousi představu, jak to provést - na soustruhu jsem stočil nerezovou trubku na co nejtenčí stěnu, zároveň abych i srovnal povrch. Jedno čelo vzniklého kroužku jsem oříznul a zabrousil tak, aby osa kroužku co nejlépe ladila s osou zámku. Tento kroužek jsem pak natvrdo zalaminoval k vnitřnímu boku kufru. A samozřejmě jsem musel vyřešit také vodotěsnost tohoto prvku. K tomu mi dopomohl kus plastové desky, ze které jsem si korunkovým vrtákem odvrtal kolečko příslušného průměru, a z něj jsem následně vysoustružil takový bazmek, lidově zvaný špunt nebo-li zátka. Samozřejmě bylo třeba dořešit, aby tam nějak držel a zároveň se pohodlně nasazoval, nemohl jsem tam tento špunt pokaždé natloukat kladivem a vytahovat sikovkama, takže jsem jej stočil s nepatrnou vůlí a dále jsem na jeho obvodu vytvořil drážku na o-kroužek. Ten měl za úkol utěsnit zmiňovanou vůli a zároveň držet zátku na svém místě. Stručně řečeno, guma se zmáčkne a drží to tam.

Následovalo vlaminování kapes pro blinkry. Toto byla taková část náročná na přesnost, jinak řečeno, musel jsem si dát pozor, abych blinkry usadil stejně, aby nebyly nějak pootočené, posunuté atd.

Později jsem sice opravdu zjistil, že jejich poloha není úplně stejná (zrcadlově samozřejmě), ale v rámci možností ok. Další fází je vytvoření lemu pro utěsnění víka kufru. To byla jedna z nejobtížnějších částí celé výroby. Nechci to moc rozepisovat, pouze zmíním, že jsem musel opět lem usadit o něco níže, aby byl utopený a bylo zde tak místo pro těsnění mezi lemem a víkem kufru. Zásadní problém byl pouze v tom, jak vytvořit formu pro tento lem. Jako nejlepší nápad se mi jevilo nalepit z horní strany kufru nějaký silnější papír a do míst, kde měl být lem, nalepit pěnové těsnění, které bylo dostatečně tuhé a jeho tloušťka byla 4 mm, což by mělo být dostačující. Opět jsem tedy nanesl vosk a jal se laminovat. Výsledek nebyl až tak špatný, ale vždy je co zlepšovat.

Lemy byly hotové, teď bylo potřeba osadit držáky pantů. Ty jsem frézoval z hliníkového L-profilu, do kterého jsem nakonec zanýtoval nýtovací matice. Tyto držáky jsem dočasně nanýtoval, aby mi držely v poloze, později jsem je zalaminoval. Po této operaci konečně nastal čas obě poloviny kufrů spojit v jeden celek (respektive dva). Zde bych se částečně vrátil k laminaci obou polovin jednotlivých kufrů. Aby se mi hotové dílce lépe separovaly z kopyt, laminoval jsem je pouze ve dvou vrstvách, aby byly pružnější. Po separaci jsem je očistil a pokračoval dál, proto se také stalo to, že při dalších úpravách se nepatrně zdeformovaly a díky tomu poloviny sem tam neseděly přesně proti sobě. Nicméně stačilo pár drobných úprav, sem tam nějaké to nastřižení atd. a mohl jsem poloviny začít spojovat. Zde jsem si opět pomohl stavebnicí Merkur, kterou jsem poloviny sešrouboval proti sobě a pak jsem mohl "slepovat".


Tuto část jsem chtěl dokončit ještě před odjezdem na vodu, kdy jsme jeli s partou na Otavu (celkem divočina to byla...), proto jsem byl na dílně až do jedenácté večer. Jak jsem již psal, na patře v dílně bylo docela horko, takže laminát tuhnul docela rychle, vždy to trvalo asi 12 hodin - přes noc.
A tak tedy máme kufry konečně pohromadě, teď zbývá jen dokončení. To zní sice jako pohodová fáze, ale rozhodně není. Troufl bych si tvrdit, že společně s přípravou kopyt je to jedna z nejdelších částí výroby. Pokračoval jsem dolaminováním lemu pro těsnění víka v druhé polovině kufru, a to stejným způsobem, jako u vnějších polovin kufrů, a na úplný konec v rámci těles kufrů dolaminování posledních vnějších i vnitřních výztužných vrstev.

Další věc, co bylo potřeba udělat, je vyztužit víka, usadit do nich opět držáky pantů a také vytvořit přípravu pro zámky. Výztuhu jsem zkombinoval s otvorem pro zámek - vyřezal jsem si na plazmě výztuhy z 0,8 mm nerez plechu, které jsem následně zanýtoval do vík. Samozřejmě jsem si musel pohlídat jejich správné umístění.

Další nutná část byla tzv. podkova, na kterou jsem následně vyráběl hliníkový trámek, o který se měla opírat západka zámku. Tu jsem opět vyřezal z nerez. plechu, tuším tl. 1,5 mm, to už nevím přesně.

Podkovu jsem opět zalaminoval do rožku vstupního otvoru do kufru. Potom jsem zkusil osadit víka na panty, jestli sedí i otvory pro zámky, a celkově, jestli víka sedí.

Teď tedy samotná konstrukce trámku pro západku. Ten jsem ladil na míru podle toho, aby šlo víko dobře zaklapnout a zámek držel, ale naproti tomu, aby zde nevznikla nežádoucí vůle - prostě tak akorát.

Toto už byla taková chuťovka, nic příliš obtížného. Pak konečně došlo na osazení motorky kufříky. Neuvěřitelně jsem se těšil, až si zablikám blinkry Po třech bliknutích mi radost zkazila prasknutá žárovka, ale ne nadlouho

A to už máme vlastně pátek, 7. července. Na trip odjíždíme v neděli 9. července. Za dva dny to sice nedokončím na 100%, s tím jsem smířený, ale minimálně do stádia, kdy budou alespoň použitelné, bych to stihnout mohl. Zbývá pouze zabrousit a zatmelit ty nejhrubší nerovnosti, zajet pro těsnění, nalakovat to dočasně černým akrylátovým lakem ve spreji, nalepit těsnění pod víka a pod blinkry, usadit gumové průchodky na kabely k blinkrům a prakticky je hotovo. To je teorie. Praxe se měla tak, že těsnění jsem sehnal vlastně až v sobotu večer, lepil jsem jej skoro po tmě na již nabalené kufry na trip a to nejlepší na závěr - kufry jsem vyzkoušel jen prázdné na 20 km dlouhé trase domov - OBI - domov, takže se můžu jen modlit, aby se nic nepřihodilo

Lak jsem nanesl v průběhu soboty, kdy jsem mezitím dokončoval nerezový nosič na bagáž, konkrétně spacák, karimatku a plachtu nebo stan

Rozměry jsem volil dle toho, jak jsem chtěl zmíněná zavazadla vozit, kotvení jsem řešil pomocí dvou popruhů, které jsem navléknul skrze drážky po stranách. Čelo nosiče má dva účely - jednak je tvarováno podle sedáku, abych měl možnost jej zvednout bez nutné demontáže nosiče, a zároveň slouží jako zpevnění a doraz pro utažení zavazadel. Na konec jen dodám, že jsem rád, že jsem je, byť na poslední chvíli, stihl dokončit před tripem.

Kufry bez problémů přežily celý mototrip (v zimě plánuji sepsat cestopis) a nejen ten, dokonce i několik dalších vyjížděk a doteď jsou bez jakéhokoli poškození. Nadcházející zimu bych je rád dotáhnul do úplného konce, tzn. doladit nedokonalosti a nalakovat je.