Moto Guzzi V7 Classic (2011)

Příležitost k otestování nové V100 Mandello se naskytla ve čtvrtek 11. května, kdy jsem se pracovně vyskytl v Písku. Odpoledne po práci jsem stihl ještě zajet se svou V7 na STK, pak už jen složit zálohu, krátká instruktáž, a jdeme na to.
Startér mačkám s velkým respektem, přece jen mám pod sebou litr zdvihového objemu, ve kterém se skrývá víc jak stovka koní, nikdy jsem na ničem takovém nejel. Zvuk sériového výfuku je hutný, na zahřátí stačí jen chvilka, přece jen je to vodník, tak rychle zapnout bundu, nadechnout se, zmáčknout spojku... prásk! Jednička zaskočí s kovovým třeskem a motorka sebou škubne dopředu, tázavý pohled na pana Říhu, tohle moje V7 nedělá, ale asi to tak má být. Rozjíždím se, nic na tom není, jde to samo. Najíždím na obchvat města, dvojka, trojka, prý mám taky vyzkoušet quickshifter, když už tam je. Od trojky výš, točit alespoň 4000 rpm, nepovolovat plyn. Prásk! Je tam čtyřka! Funguje to! Hlavně si moc nezvyknout, mé staré V7 by se asi moc nelíbilo, kdybych na ni něco takového zkoušel. Najíždím na výpadovku na Tábor, jsem zvědavý, jak se protáhnu serpentinami, a kousek za cedulí dojíždím náklaďák s koňmi. A jede, jako by ho snad ti koně táhli. A v protisměru auto za autem, riskovat nechci, na půjčené motorce už vůbec ne. Zbytek kolečka jsem projel bez problémů, provoz jen minimální. Zahoří - Chřešťovice - Albrechtice - Tálín a zpátky do Písku, jen jednou mi na krajnici vyběhl zajíc, tak jsem aspoň vyzkoušel, jak to brzdí.
Výsledný dojem? Skvělý! Chtěl bych tu motorku? Nechtěl, protože bych ji nevyužil, a vysypat se ze všech úspor, to bych ani sám před sebou neobhájil. Má stará dobrá V7 mi bude ještě hezkých pár let stačit.