BMW R 1200 GS Adventure (2017)

Naši známí nám říkají,že jsou i ostatní země kam jet k moři na dovolenou,ale nám připadá,že to Řecko a zvláště Zakyntos je náš druhý domov. Je příjemné,když jdem po městě,hospodští nás zdraví,paní u zmrzliny se ptá kdy jsme dorazili a že letos jsme zde nějak později,než minulý rok,ale dříve než ten předminulý. Vedoucí od prodeje lodních výletů je ráda že nás vidí a povypráví nám co dělala v době volna,jak že se máme my...a ne,opravdu jsme si nikdy žádný výlet u nich nekoupili a ví,že ani nekoupíme,protože jezdíme na své výlety... Manželka od hospodskýho z našeho hotelu nás objímá a líbá nás na obě zpocené tváře a sestra obou bratrů (hoteliéra i restauratéra) nechá hosty čekat,žene se k nám se širokým úsměvem a vyptává se jak se máme,kudy jsme jeli tento rok,jestli jsme OK,jak jsme se měli od minulé dovolené,jak se má náš syn... Já nevím proč bych jel jinam!!! Jasně že jsem turista a vezu peníze,ale to by klidně mohli nahodit jen profi úsměv,potřást nám rukou,říct unifikovanou otázku, jak se máme a stejně unifikovaně odpovědět na naši stejnou otázku jak se mají oni,že Fajn!!! Ne...je to jiné,je to nefalšované,je to od srdce,je to s pověstnou řeckou pohostiností a je to nehrané! Tak proto opět Zakyntos.

Začal jsem tak obecně od prostředka,tak by se slušelo začít naše vyprávění do tohoto deníku nějak od začátku

Jako každý rok vyrážíme v druhé půlce srpna. Maďarsko se snažím projet co nejrychleji,tak trasu na Györ,Szekeszfehervar,Szekszard už znám po těch letech nazpaměť. Hrozný vedro... teploměr několikrát ukazuje i 40°C. Je cítit asfalt ze silnice,jak se taví a jízdu si vůbec neužíváme První noc chceme spát na Chorvatsko/Bosenských hranicích v městečku Brčko. Hotýlek najdeme rychle,ale slečna na recepci umí anglicky ještě mizerněji jako já,přesněji řečeno já jsem proti ní jako rodilý mluvčí Nakonec to dáváme dohromady v anglo-německo-jugoslávštině Co jí scházelo v jazykové zdatnosti,dohonila v pohostinnosti. Hned nám nabídla si zaparkovat motorku do podzemní garáže. Zaplatit za to nechtěla,byť jsem byl rozhodnutý takovou vymoženost zaplatit. A to bylo tak asi všechno pozitivní na tomto ubytování. Dostali jsme poukaz na snídani do restaurace vedle. Zašli si do městěčka na jídlo a pití,po tom celodením,úmorném dnu a šli spát. Ráno nás vzbudí černá obloha a lije jak z konve. Vůbec, ani trochu to nevypadá to na sluníčko. Jdeme na snídani a doufáme,že to přestane. Ráno v restauraci sedělo pár lidí a všichni takoví nasraní a od pohledu protivní. Přišel i protivný pinkl,kterému jsem dal poukaz a objednali nám pití. Čekáme na snídani a stále se nic neděje. Po půl hodině se ptám na tu snídani a pinkl mě nasraně sdělí,že jsme si k snídani vybrali pití,tak nám donesl pití. Čumím na něj s otevřenou hubou,neschopen slova a on nakvašeně odchází. Naštval jsem se,protože toto se nám v Bosně ještě nestalo! Než abych vyřizoval s blbcem,že zaplatíme pití zvlášť ať nám dá na poukaz snídani,nebo že zaplatím snídani,tak se na to vykašlu a jdem na snídani jinam. Stále prší. Oblíkáme nepromoky a jedeme směr Srebrenica,kde chceme prohlídnout hřbitov z Jugoslávské války z 90' let. Potom pokračujeme na srbský Zlatibor a pod městečkěm Tutin máme zamluvené ubytování.

Přijíždíme k hotelu a všude je plno nazdobených aut. Tak to asi zažijeme muslimskou svatbu. Na recepci nikdo. Pak přichází takový 12-13 letý soplák,který je drzý jak lázeňská veverka. Čumí do počítače a odfrkne, že tam žádnou rezervaci nemají a chce nás odpálkovat. Vytáhnu telefon,kde mám potvrzenou rezervaci z Bookingu. Blbeček kamsi volá a potom mě řekně,že mám počkat. Mizí kdesi v útrobách hotelu a já stojím v motorkářských hadrách jak tvrdé Y. Svatebčané chodí okolo a čumí na mě dost pochybovačně. Těžko jsem jim mohl připomínat striptéra-motorkáře,jako spestření svatební veselice... Přichází paní,prohrabává klíče od pokojů a pak mě ukazuje klíč číslo 107. Vysvětluje,že nám ho připraví a že mám dojít za 15min do prvního patra. Lenka venku stojí u motorky a když mě viděla,tak ji očividně spadl kámen ze srdce,protože prý se jí někteří svatebčané na něco ptali a ona jim nerozuměla. Táhneme věci nahoru do pokoje okolo sálu,kde bude svatba. Dívají se na nás až nepřátelsky. Mám z toho divný pocit Než vlezeme do sprchy,tak už zní hotelem muslimské melodie,které jsou zezačátku příjemným zpestřením,ale s přibývajícími hodinami a decibely nám začíná lézt na nervy stále ty stejně podobné akordy a podobné i melodie. Jsme unavení,tak usnem i v hluku svatebních písní. Hotel je bez snídaně,tak ráno vyrážíme nalačno. Po pár kilometrech zastavujeme u pekary a dáváme si horký burek a kafe
Pokračujeme pak ze Srbska do Černé Hory a z Černé Hory do Kosova přes přechod Kosove Mali Zi Už jsme tama jeli,tak si užívám docela pěkné silnice a zatáček,kterých je tam opravdu hodně. Příroda je tam krásná a trochu nám to kazí opět přicházející déšť. Přejedeme do Kosova a musíme zastavit v první dědině,protože už prší docela dost,tak si u nějakého bistra oblíkáme nepromoky a k tomu nás pozorují štamgasti,pro které jsme opravdu atrakce
Po pár kilometrech musím zastavit pod přístřeškem na mytí aut,protože lije jak z konve a na silnici je asi 10cm vody,kterou kanály nestíhají pobrat. Po 20min pokračujeme dál. Voda opadla. Paradox je,že asi za 2km byla úplně suchá silnice Jedeme směr Dakovica,Prizren po silnici R115. Myslel jsem,že to bude nějaká zapadlá šoustka a nepotkáme živáčka,ale byl to docela frekventovaný tah. Prizren byl dost ucpaný,protože tam byla nějaká muslimská slavnost,všude narváno,plno aut,tak jedeme krokem přes město. Vyjedeme z města a silnice se vine okolo říčky a pomalu stoupá do hor. Měl jsem strach,že přejezd přes hory bude nějaká divočina bez asfaltu,ale jeli jsme v pohodě po asfaltu,který byl místy lepší a místy horší. V zimě asi těžko průjezdné,ale teď v srpnu pohoda i ve dvou a s naloženým mastodontem. Zastavujeme se na oběd a dáváme si oba dva hovězí steak v přepočtu 180,-Kč na osobu. Donesli nám každému 2ks masa velikosti obálky na dopisy o síle asi 1,5cm. Kdybychom to věděli,tak jsme si dali jednu porci steaku s přílohou na půl a i jeden salát. Salátu byl kopec v hlubokém talíři. Podíváme se na sebe,pak na blížící se dešťové mraky,které nás celou cestu pronásledují a s povzdechem se dáváme do jídla.
Černé mraky,nás vyhání a jedeme dále směr hraniční přechod RKS/MKD Jazhince. Celou cestu z Prizrenu až na tyto hranice byla pěkná silnice s poměrně dobrým asfaltem,pěknými zatáčkami. Jak Kosovci,tak i Makedonci jsou velice souteživí a žádné předjetí nám nedarují zadarmo Naštěstí GSo má výkon,tak to chce jen to dobře naplánovat,někdy i trochu zariskovat a hned jak to jde,dát plný plyn a předjíždět. I tak se vás pak snaží držet a zezadu se na vás tlačit. Takže svižná jízda,místy stylem brzda-plyn-brzda
Na malém hraničním přechodu nikdo není. Kosovský policajt chce vidět jejich pojištění a pouští nás. Na makedonské straně jsou před námi 2 auta. Bublavý zvuk mého GSa, rozléhajícího se pod plechovou střechou celnice,vytáhne z kanclu 2 celníky a jednu celničku,na čumendu. Něco si mezi sebou říkají,uznale pokyvují hlavou a celnička ukazuje na sedadlo spolujezdce,pak mojí ženě na zadek a ptá se: OK?!? Žena neumí anglicky,stejně jako soudružka celnička,tak se jeden celník lámanou angličtinou ujme překladu a ptá se mojí ženy Toho se pak ujímám já,stejně krkolomnou angličtinou odpovidám... a tak si tam ty dvě děvčata prostřednictvím nás vykládají. Ještě teď když to píšu,tak se tomu opět směji. Mračna nás dohnali a začalo krápat. Velké kapky buší do plechové střechy celnice a plech z toho dělá horší déšť než to vypadá. Zatlačím motorku na druhou stranu přechodu a ještě před závorou,ale tak abychom byli ještě pod střechou se začnem oblíkat do nepromoků. Celníci si sedli na lavečku a mají divadlo v pracovní době Začíná pršet víc a víc. Celníci na nás volají,že máme zůstat stát jak jsme a čekat,že v dešti na motorce je nebezpečné pokračovat. No klidně bychom i rádi zůstali,byli opravdu moc milí a prdelatá makedonská celnička vypadala,jako taková kvočna ochranitelka ale máme ještě před sebou přes 200km a už je docela pozdní odpoledne. Ubytování máme dohodnuté v motelu Majska rosa a ještě nás čeká průjezd okolo Ohridského jezera. Mám strach,že tam bude provoz a ještě více nás to zdrží. Ptám se celníků jestli jsou muslimové. Kývnou,že ano. Říkám,že bych jim dal trochu alkoholu (vezu sebou pro dobré lidi a nebo jako malou odměnu,malé Becherovky),jestli můžu?!? Usmívají se a tvrdí,že jim to nevadí. Dávám každýmu tu skleničku Becherovky a říkám,že je to málo alkoholu,že je to spíš likér. Studují vinětu Becherovky a srdečně se s námi loučí. Zvednou závoru,já to odškrábnu,troubím,mávám na rozloučenou a vjíždíme do Makedonie za bubnování kapek do našich helem. Ubytování v Majské rose známe,už jsme tam jednou spali,tak jedem na jistotu. Dorážíme k motelu a už se stmívá. Čeká na nás otec majitele. Vede nás na pokoj,ptá se jestli je to OK a nechá nás být. Vytáhnem si věci,dáme rychlou sprchu a jedeme do restaurace Dve Liri kterou už máme také vyzkoušenou z minula. Hladní jako vlci objednáváme dlabanec,pivo,flašku vína a dva vizoury jako aperitiv. Číšník nehne ani brvou,vše si píše,ale když to pak u baru diktuje kolegovi,tak ten zvedne obočí a podívá se směrem k nám Jídlo bylo skvělé,ostatně jako vždy,víno už je dopito,ale ještě tak něco...něco...malého...Pane vrchní ještě 2x whisky a jednu colu...a za 20min objednáváme znovu to stejné... Pak jsem si teda uvědomil,že jsme tam vlastně na motorce a já jsem řidič Tak to je teda zjištění [lol] Pivo,víno,3x whisky...hmm panečku...to se to pojede zpátky. Naštěstí to máme asi 2km. No dojeli jsme bez ztráty kytičky
Ráno jedeme k Ohridskému jezeru na čumendu. Je to typické turistické městečko. Parkujeme na chodníku kousek od přístavu a převlíkáme se u motorky do kraťasů. Manželka se stydí,tak jdu do turistického centra,jestli by se tam nemohla převléct. NEMOHLA!! Slečna Makedonka je protivná až běda. Jdu teda do směnárny vyměnit pár Eur na makedonské denáry,aby mohla jít na placené WC a mohla se převléct. Jdem na promenádu do přístavu a poohlížíme se po nějaké hospodě s jídlem. Což o to,hospod je tam hodně,ale ty ceny jsou jak v Rakousku. nechce se mě platit 3x takovou cenu. Chudáci Makedonci...u Ohridského jezera tam pro ně musí dost draho.

Jak tak jdem a vyhlížíme kde bychom si dali oběd,tak dojdem až do centra a konečně usedáme v hospodě,která má trochu normálnější ceny. Po cestě zpět se stavíme na kafe a zmrzlinu a už nás opět pronásledují těžké,černé mraky. V hospodách sklápějí slunečníky a poklízejí stolky. No nic...platíme,jdem k motorce,převlečeme se a chceme odjet. Začíná krápat. Přemýšlíme,jestli jít i do nepromoků,nebo to risknout a zkusit tomu ujet. Přijíždí auta a crčí z nich voda. To nás přesvědčí a oblíkáme i nepromoky. Dobře jsme udělali!!! Zase nás chytl liják jak sviňa a drží se nás skoro až do Resanu. Jsme na pokoji,dáme sprchu, rozložíme sušit věci a na chvíli si lehnem,než půjdem zase do Dve Liri. Tentokrát máme smůlu. Dve Liri jsou zadané a je tam svatba No nic,aspoň ušetříme. Stavujeme se v místním obchodu,kupujeme veku (tvrdou jak štolverk) nějaký balený salám,pivo,vino,oříšky a nějaké sladké trubičky. Jedeme zpět na motel a dnes budeme mít večeři ve vandr stylu
Ráno chceme odjet,ale šéfik nikde. Píšu tedy zprávu,že chceme odjet a chceme zaplatit. Máme to prý nechat na stolku,děkuje za návštěvu a šťastnou cestu. Manželka jen neveřícně kroutí hlavou,že nám tak důvěřují...zlatý Balkán!!

Jedeme směr Bitola,kde natankuji na poslední makedonské pumpě relativně levný benzín (33,-Kč),udělám dobrý skutek a svezu okolo pumpy synka od pumpaře,kterému svítí očka,pořád různě hladí mé GSo a překotně mě vykládá,že doma má také motorku. Krosku. Ale malou... Usmívám se. Děti jsou všude na celém světě stejné,tak proč by Makedonie měla být vyjímkou. Loučíme se,troubíme a mává nám celá pumpa [lol]

Jedeme směr kláštery Meteora. Vedle státní silnice staví dálnici...ach jo...to kouzlo řecké silničky,kroutící se vedle řeky Pineios za chvíli vezme za své.
Projedeme kláštery a směřuji na Trikalu,kde mám naplánovanou "zkratku horama" do našeho hotelu To Rizoma
S letošní "adventure zkratkou" jsem to tentokrát trochu podělal Tato cesta nám trvala 4hodiny 20min!! V horách najednou skončila silnice,dále byla jen šotolinová cesta,vinoucí se horama,nad námi olověné mraky,lilo jak z konve, sem tam udeřil blesk a zahřmělo. Po dlouhé době jsem byl upřímně a doopravdu podělaný strachy. Lenka byla skvělá,nestresovala,nenadávala a byla ve střehu,kdybychom někde uklouzli a padali. Hrozná cesta,v hrozném počasí nebrala konce.

Už nám byla zima,nepromokavé věci nám pomalu promokly a kilometry vůbec neubíhají,protože místy jedu pomaleji než krokem. Ale bez pádu, za drkotání zubů přijíždíme do hotelu To Rizoma ,tešíme se na horkou sprchu,na teplé jídlo a na spánek. Rodinný hotýlek kde číšníka a recepčního dělá usměvavý a úslužný mladík,v kuchyni je jeho tatínek a s maminkou a asi sestrou.
K večeři nám doporučuje skopové kolínko s citronovou omáčkou a opečenými brambory. Z opatrnosti to objednávám jednou a jednou nějaký těstoviny.
Donesl kolínko a to bylo vynikající Maso se jen rozsýpalo,nebylo to cítit po ovci,no zkrátka opravdu vydařený recept. Řeci to prostě umí. Spláchli jsme to pivem a po celodenním únavném tripu nám padají víčka. Jdeme spát.
Poslední noc,než dorazíme na Zakyntos.

Snídaně byla více do řeckého stylu,ale dalo se vybrat a najíst se do sytosti. Snášíme věci k motorce a pantáta Řek se na nás usmívá a něco nám vypráví. Bohužel neumím řecky a pantáta zase anglicky,tak nevím co nám chtěl sdělit. Tak už jsme fertig,zamáváme a napojujeme se na hlavní silnici,která vede horama a nabízí panoramata,že člověk musí obdivovat přírodu,kam pořád na ty nápady chodí
Už směřujeme přes Patru do Kyllini,odkud přeplujeme na Zakyntos.



8 dní válečky u moře,přežírání se [lol] a odpočinku uteče jak voda. Denis má další hosty hned po nás,tak nás tentokrát nemůže nechat na pokoji do večera. Včera jsme si sbalili věci a dnes to snosíme dolů,navěšíme na motorku a jdem k vodě. Poslední koupaní,poslední oběd,nostalgické pohledy na tyrkysové moře a člověk si chce vše to krásné vrýt co nejhlouběji do paměti,aby z toho mohl čerpat,až zase bude doma. Ze Zakyntosu jedeme posledním trajektem ve 20:30. Ještě před tím se stavujeme v přístavu v bistru Pita-Pita na večeři. Přijíždí náš "žluťák" a to už je opravdu konec...jakmile vjedeme do útrob lodi,tak realita nás neúprosně upozorní na to,že je to definitivní tečka za naší letošní dovolenou


Trajekt Patra-Benátky má posunutý odjezd z půlnoci na druhou hodinu ranní,tak máme času habaděj. V Patře zajedu do přístavu na check-in a po obdržení lodních lístků jedeme do Patry do hospody na kafe a pivo,abychom zabili čas,než dorazí trajekt. Pak už jen nalodění,check-in na lodi,najít kajutu a po sprše vlízt do pelechu. Nevím co bych více popisoval. Pro nás už je ten trajekt Patra-Benátky rutina,tak jen poleháváme,procházíme se,jíme a čekáme,až dorazíme do Benátek.
Myslel jsem že trajekt zpoždění dožene,ale do Benátek přijíždíme se 4hodinovým zpožděním. Proč mě to ani neudivuje,ani nepohoršuje?!? Nikdy jsme na čas nepřijeli,tak asi proto [lol] Kontrola italskou policií a už frčíme směr CZ. Dovolená a nádherné chvíle jsou za námi. Musím se usmívat,protože zatímco tento zápis dopisuji,tak už mám naplánovanou dovolenou na rok 2023 a jak jiinak než opět na Zakyntos [lol] Ale ve 2023 pojedeme přes Itálii (manželka ji chce neustále poznat) do Bari...přeplout do Patry...do Killini...na Zakyntos a zpět jako vždy. Už to asi nebudu ani zapisovat,protože je to pořád dokola. Tak je půlka února a já už se těším na plány pro rok 2023. Bosna se Standou,Albánie s manželkou,dovolená přes Itálii do Řecka, a na podzim bych velice rád vyrazil na nějaký trip na Balkán a sjezdit něco mimo asfalt. No uvidíme jaký rok 2023 bude...