Suzuki GSX-R 1300 Hayabusa (2015)

Druhý den pohodového courání po východním Slovensku jsem přibalil do podsedláku k peněžence i cestovní pas a vyrazil znovu na Duklu. Tentokrát jí ovšem jen projíždím jako nůž máslem na polskou stranu a po úzkých silničkách druhých tříd kopíruji hranici se Slovenskem co nejdál na východ. Cesta mě přivádí do národního parku plného úchvatných přírodních scenérií. Kvalita asfaltu se tu dost různí a na mnoha řidičsky atraktivních místech je bohužel potřeba kvůli štěrku volit maximálně defenzivní stopu a sportovní ambice raději spolknout. I přes bolavá zápěstí a ztuhlé kotníky to ale stojí za to. Přede mnou vyrůstá horský hřeben za kterým se podle všeho už rozkládá Ukrajina a je třeba zatočit na sever. Pohodová okreska se má časem napojit na větší státovku a ta už vede rovnou na vnější hranici Schengenu. Dojíždím dlouhou kolonu a jako správný motorkář nadrzo předjíždím a sunu se rovnou k celní prohlídce pro občany EU. S pasem v ruce se cpu k úřednici která právě vyšla ven ze své budky. Rusky bohužel neumím ani slovo a na pokus o navázání konverzace v angličtině jsem dostal jako odpověď jen chladné nět. Nakonec si jakž takž porozumíme v češtině a dostanu kartáč za to, že si dovoluji předbíhat. Ať se prý vrátím na své místo ve frontě. To se mi nechce, ale navrhuji, že se postavím na kraj ať nezavazím a zařadím se až projede auto za kterým jsem původně stál. To celnici uspokojí. Nakonec mě nechá péct na sluníčku třičtvrtě hodiny než se jí mě sželí a pošle kolegu, aby si mě vzal na starost. Celní prohlídka je poměrně zábavná, úředníka zajímá i malá krabička s nejnutnějšími cestovními léky a ověruje si VIN motorky přímo z rámu. Běhám tam s doklady jak trubka od jednoho okénka k druhému abych dostal potřebné bumážky a byl vpuštěn na divoký východ. Zjevně tam takového exota s hypersportovní motorkou nevidí každý den a tak se stávám zdrojem všeobecného povyražení. Za okénky naštěstí mají někteří i smysl pro humor a jeden celník mi dává lekci ukrajinštiny/ruštiny s pomocí své pohledné kolegyně. Nakonec odevzdávám malý lísteček s razítkem a můžu jet. Moje představa, že na hraničním přechodu na silnici první třídy mi nic nehrozí se brzy ukáže jako krutý omyl. Asfalt se ztrácí stejně rychle jako sníh z českých hor a výtluky v tom, čemu říkají silnice dosahují rozměrů mých sedmnáctipalcových kol. Prostě ideální terén pro 266 kilového mastodonta se sportovně tuhým podvozkem. :) Představa příjemné projížďky k hraničnímu přechodu Malyj Berezinyj a zpět na Slovensko tak vzala rychle za své. Ručička tachometru stěží překročí šedesátku a zařazená dvojka je maximum, co si dovolím. Kupodivu po příjezdu ke státovce která mě má dovést až ke slovenským hranicím narážím na úplně nový asfaltový koberec. Oddychuji si a cestovní tempo se opět dostává na obvyklé hodnoty. Až do chvíle, kdy potkám první most. Tady narážím na zajímavý fenomén této silnice. V normálním terénu by se za povrch nemusel stydět ani závodní okruh, ale na veškerých mostech nebyl kolikrát vůbec. Jen uježděná hlína s výtluky o hloubce jednoho až dvou decimetrů. V duchu jsem děkoval Suzuki za montáž třmenů Brembo, i tak jsem napoprvé brzdil i očima. Ukrajina je zvláštní země, kde zdobnost kostelů ostře kontrastuje s omšelými domy místních lidí. Krajina je nedotčená turistikou a osídlení je tu poměrně řídké. Všude kolem jsou nádherné horské scenérie. Stáda dobytka tu pasáčci v naprostém klidu vedou přímo po silnici, což by ještě nebylo nic neobvyklého. Průšvih je, když se rozhodnou vést stádo ve vašem směru jízdy a zabrat přitom celou silnici. Probíjet se na motorce když je to všude kolem vás statný býk je hodně adrenalinový zážitek. Cestou potkávám pár dobrodruhů na cestovních endurech, kteří mě s naprostou samozřejmostí nechávají za sebou hned když zmizí kvalitní koberec. K hraničnímu přechodu na Slovensko tak dorážím až za tmy. Celní inspekce je i tentokrát důkladná. V dobré víře, že mám tu ukrajinskou už za sebou v klidu přijíždím k té slovenské. Sotva sesednu z motorky už za mnou běží celnice vzteky zelená že jsem ujel od prohlídky. Do věci se dávají slovenští celníci a pomáhají mi s komunikací. Dávám paní všechny požadované doklady a sundávám helmu, protože prý vypadám jako kosmonaut a ona musí vědět, že já jsem já. :) Nakonec všechno dobře dopadlo a vracím se zpět do Schengenu. Vrcholem už regulérního nočního dobrodružství byla hlídka slovenské policie, která mě vzápětí zastavila. Vypínám motor a s přátelským úsměvem se ptám příslušníku, co pro ně můžu udělat. Policajt ze sebe jen překvapením vykoktá že si myslel, že jsem auto a že mi nesvítí jedno světlo. :) Já na to že jsem taky fakt nečekal, že se budu z Ukrajiny vracet v deset večer. Tentokrát z toho žádná pokutička nebude a tak mě už notně vysmátí pouští dál. Večer se ochladí a na penzion dorážím krátce před půlnocí. Je mi jasný, že mít s sebou batůžek, prokleje mě do pátýho kolene, ale za tu srandu to dneska stálo.