Na Stalingrad!

Koupel v Donu

Dojeli jsme k Donu, přejeli jej po přísně střeženém mostě a hned za ním zkusili odbočit dolů k vodě. Ale ani nápad! Nejen most samý, hlídané je i jeho nejbližší okolí, takže tady se zcela určitě nevykoupeme...
Že bychom si neporadili? Asi o půl kilometru dál zatáčíme do vesnice, která se jmenuje Kalač na Donu. Už je dost pozdě, nejvyšší čas se utábořit, ale v místním Magazínu je ještě otevřeno, takže kupujeme čerstvý chleba. Bílý bochník pro Miloně, tmavý pro mě. A stačí se zeptat: “projedete vesnicí po asfaltě, molodci, za mostíkem zahnete doprava, ještě ču-čuť popojedete no a tam už uvidíte!”
Petr píše deník před setměním, na břehu Donu, po kvalitní koupeli.

Je to přesně tak, už z dálky vidíme asi tři omšelé Žigulíky a pět rybářů, sedících na břehu. Projíždíme kolem nich a zastavujeme až u betonového plotu jakéhosi opuštěně vypadajícího objektu. Dál už to nejde. Břeh je hodně vysoký, shora je to dolů k vodě deset až patnáct metrů a slézt se dá jen někde. S plavkami si nelámeme hlavu, až na těch pár postarších rybářů o kus dál tu není ani noha. Ta voda se nedá ani popsat, je nám v ní líp než báječně! A co teprve panoráma širokánského Donu s odříznutými písčitými břehy v zapadajícím slunci!
Stan stavíme podél oné zdi a konzervy s fazolkami si ohříváme už po setmění...

Jestlipak Rusové obstojí?

Ráno říká Miloň, že stan nebudem balit. Do Volgogradu už to máme jen sedmdesát kilometrů, tak ho necháme tady a až se večer vrátíme, vlezem rovnou do něj. Bude to taková zkouška ruského národa, jestli ho někdo neukradne...
Den útoku zahajujeme koupelí a pak už se jede. Poslední městečko před Volgogradem se jmenuje Gorkovskij. Stojí tu ruská parní lokomotiva jako pomník, takže fotíme a já se chechtám, když si všimnu, že hned vedle je “Kafé u parochóda”. Jenže na vývěsní ceduli si nechali místo parochóda namalovat lokomotivu dieselovou!
Miloň se ptá, jestli je továrna GAZ (Gorkovskij avtomobilnyj zavod) tady? Říkám že ne, že v Gorkém...
Už při příjezdu k první ceduli je na obzoru vidět známá silueta pomníku Máťušky Rossie. Jen se nám zdá, mezi paneláky, nějaká mrňavá. Jako by to nebyla pro tohle město dost veliká dominanta.
Jenže to je tím, že je ještě hrozně daleko a to ani netušíme, že asi tři kilometry ještě za městem!
Nejvyšší ženská socha na světě – socha Matky Rusi.

Stalingrad je dobyt!

Dobývání sochy polním terénem.

Projíždíme po magistrále, směrem kde si myslíme, že by pomník měl být. Ale odtud ho vidět není. Těsně před vrcholu kopce se ptám šoféra, stojícího na červenou vedle mě a on říká, že pořád rovně. Ještě nejmíň tři kilometry. Ale pak už to prý uvidíme sami. Najednou máme po pravé ruce docela slušný kopec, za jehož vrcholem trčí pouze hlava a koneček meče. Až když ho objíždíme a stoupáme, silueta se pomalu vynořuje. Pak odbočka, ještě pět set metrů na parkoviště a jsme tady.
Cílová fotografie.

Stalingrad je dobyt, dokázali jsme to my, i naše skvělé motocykly!
K soše jdeme pěšky. Celý vršek kopce je pojednán jako park a všechny příjezdové cesty mají závory. Je tu spousta návštěvníků a všichni směřují jedním směrem.
Její velikost je ohromující, její postava impozatní a rysy jejího obličeje nádherné. Samotná socha je ještě větší, než socha svobody. Co říct jiného, než že to stálo za to!
Neuvěřitelně přesný a fyzicky náročný pochod čestné stráže věčného ohně padlým rudoarmějcům

Jsme u toho, když se střídá čestná stráž

O kus níž je obří kruhový památník, zpoloviny zapuštěný v zemi. Má lehce klenutou střechu s otvorem uprostřed a uvnitř plápolá pochodeň s věčným ohněm. Stojí tu čestná stráž, tak nehnutě, že vojáci snad ani nemrknou. A právě ve chvíli, kdy vcházíme, pomalým pochodem s nesmírně vysokým našlapování přichází je jednotka vystřídat.
Návštěvníci scházejí dolů po šikmém ochozu, kolem nehož jsou mozaikou do stěn na věčné časy vysázená jména padlých v boji o město. Přicházejí poklonit se jejich památce a tiše postát přímo u paty pochodně.
Počítáme to – jen tady je uvedeno přes sedm tisíc jmen! Celkem ale v bojích o Stalingrad padlo 650.000 vojáků německých a ještě o něco víc sovětských. Napadá mě, jak je strašné, myslet na to jen v těch číslech. Vždyť pro každého to byl velmi osobní, krutý osud. Vážnost a pieta tohoto místa na nás v téhle chvíli opravdu pořádně doléhá.
Interiér působivého památníku.

Útok zezadu

Chtěli bzchom udělat fotku našich motorek se sochou v pozadí – tak, protože oficiálně do parku nelze, pozorně zkoumáme, jak se sem dostat. No a pak si všímáme, že kolem kopce vedou vyježděné stopy, vedoucí podle železničních kolejí, a ty se v jednom místě stáčejí do kopce a míří mezi borovicemi do míst, kde se u záchodů a regulační plynové stanice věčného ohně napojují na cesty areálu. Tudy to půjde!
Odjíždíme z parkoviště a pak se krademe kolem kopce a lesní cestou až na místo, které jsme si vyhlídli. Bacha, těsně vedle je hlídací kamera, tak opatrně!
Děžurná v parku neví, co se děje. Má y nás strach a vyfotit nás odmítá. Prchá, tak odchytáváme jednoho ruského návštěvníka pánských záchodků. No a pak honem pryč!

Ještě pokořit Volhu!

Podařilo se nám zmizet a teď jedeme přes most a u vesnice Bobry sjíždíme k řece. Němci během postupu ke Stalingradu šprýmovali, tady že Ivana naučí ve Volze plavat. No, dopadlo to jinak, Ivan naučil Němce bruslit a dobře jim tak! My sem přišli jako hosté a k nám je Volgograd vlídný. Ač se to na obzoru mračí, nechává nám dost času na příjemné vykoupání i se smočením kol našich bavoráků a spouští bouřku s lijákem teprve, až když v pohodlí sedíme v “Kafé-Čeburek”. Dáváme si dvojitou porci placek plněných mletým masíčkem...
Když máme dojedeno a domlsáno, ještě natankovat, krátkou procházku centrem a honem “domů” - tedy do našeho stanu na břehu Donu, pokud tam ovšem je!
A jako obvykle, první kluk, kterého se u pumpy ptáme, kudy nejlíp zpátky, říká “davaj, pojeďte za mnou!” a vyváží nás až ya město.
Dojíždíme už za tmy, ve Volgogradu jsme si užili celý den. Stan je na svém místě, Rusové obstáli, tak ohřát večeři, dát si panáčka jako desinfekci a pak hup do spacáků a dobrou noc.

Den ve znamení oprav

Ráno vstávám velmi brzy, už v šest. Mám v úmyslu přepsat včerejší záznam z diktafonu, dokud ještě Miloň spí. Ale než k tomu zasednu, jdu si dát koupel v řece, umýt ešusy a vyprat košili a slipy. A nějak jsem to přehnal. Je chladno, voda se zdá teplá, ale když po dlouhénm a vydatném cachtání lezu ven, roztřásám se tak, že na sebe navlékám všecko co mám s sebou a honem lezu znova do spacáku. No, není mi moc teplo ani v deset, když se oba probouzíme!
Jedeme do vsi hledat někoho, kdo má svářečku, abychom svařili klec kanystru na pískovce a jeden držák beden na šedivce. Daří se to v soukromé autodílně a chlapi jsou z našich motorek tak nadšení, že když se ptám, co za to, jen mávnou rukou. Prý to udělali rádi a ještě poradili zajet na nedaleký památník setkání ukrajinských a ruských vojsk u Volho-Donského kanálu, který prý spojuje pět moří, leč ani místní jich nevyjmenovali více, než tři.
Jak nás Ivan učil ve Volze plavat

Poběda u “Kafé Samarkand” a co z toho pošlo:

Vracíme se zpět k mostu přes Don a těsně před ním zajíždíme na plácek pro šoféry. Kupujeme tu pětilitrovku hodně hustého minerálního oleje 20W-50, jaký mají naše er-dvanáctky rády. A jdem si vyfotit parádní Pobědu, jaká už se u nás nevidí. Stojí tu jako poutač před jídelnou Samarkand. Vychází takový bodrý ruský chlápek, typ asi jako býval Gagarin, akorát zuby má všechny zlaté. Pochvalně kývne na naše mašiny a pak jen tak prohlásí, že má Poběd několik, starých careven Volha 21 kolik chceme, taky Volhu Combi a k tomu ZIM, Čajku a kdovíco ještě! Trochu nám to připadá jako chvástání, ale zve nás dál a že prý nás chce uhostit ve své rezidenci. Nabízí nám nejen večeři, ale i koupel a nocleh. O své peníze nemusíme mít strach, nic za to nechce. A nakonec startuje ometenou Volhu čtyřiadvacítku, která stojí vedle a vede nás za sebou k sobě domů. A tak už jsme zas zpátky v Kalači na Donu, v pohostinné ruské náruči!
Pohostinný sběratel sovětských automobilů Lev a jeho půvabná dcera Sofija.