Na Stalingrad!

Hornická oblast

ZIS 5 jako pomník frontovým šoférům.

Před vesnicí Měževjanka fotíme náklaďák ZIS 5, památku frontovým šoférům z druhé války, postavenou sem vděčnými obyvateli vesnice, jak praví nápis. ZIS je jenom torzo. Celá kapota i kabina už je jen svařená krabice z plechu a pod kapotou nic. Žádný motor, žádná převodovka a zadní náprava je také jen prázdný obal. Jako působivý pomník to ale stačí...
Jedinými kopci v ploché východní Ukrajině – Donbasu jsou haldy výsypek po těžbě uhlí.

Oblast Doněcku je samá šachta a sem tam haldy vedle. Miloň říká, že ve zdejší placaté krajině jsou to ty největší kopce, které tu máme možnost vidět. Cesta před námi je nekonečná, chvíli dobrý asfalt, chvíli zvlněná tak, že by člověk přední vidlici odprošoval a celý rám motocyklu i rám sajdkáru taky. Těch ran! Samoyřejmě, že na stav ydejší voyovkz těžce doplácí i mnohem modernější stroje. Jedna “šesťorka”, jak se tady Ladě 2106 říká, stojí přímo v silnici. Levé zadní kolo má venku, auťák je na heveru a šofér něco opravuje na uložení zadní nápravy. Jak jsem se ale nasmál, když jsem viděl, že povrch silnice je tak strašlivý, že na něj nelze ani spolehlivě postavit výstražný trojúhelník!!!
Ukrajinské bicí. Ministrant by mohl zfleku odhodit kostelní oděv a zasednout za bicí soupravu rokové kapely. Šlo mu to rytmicky dokonale

V Karlovce zastavujeme hned na kraji vsi. Je tu plácek před supermarketem Quartal, kde je kiosek se zmrzlinou. Hlavně ale naproti, přes silnic je kostelík, kde probíhá pravoslavná bohoslužba. Ozývá se odtud vyzvánění a tak se jdeme podívat. Neuvěřitelné! Na otevřené věžičce sedí mladík v dlouhém plášti a rukama nohama šlape a tahá za provazy, kývající jednotlivými zvony a zvonky. Tak rychle a pravidelně, že jsem nejdřív měl dojem, že zdejší zvonkohra je poháněná elektromotorem. Fousatý, ale nijak starý kněz namáčí koště do kýblu svěcené vody a vyprovází odcházející věřící takovými cákanci, že se určitě nemusí celý příští týden sprchovat.
Po našich motorkách mezitím lezou děti, když po vychutnaném stakánečku smetanového morožennoje odjíždíme, máme celé nádrže upatlané od jejich tlapek.
Naše motocykly někdy připomínají plastové motorčičky, které se u nás za desetikorunu pohupují v rukách dětí u dveří supermarketů. Jsou velkým lákadlem nejen pro motoristy, ale i pro děti.

Tady, panečku, zatočili s železnicí!

Pěrevalsk je město, kde snad bych chtěl bydlet. Tady poprvé vidím železniční závory ne přes silnici, ale tak, jak si celý život myslím, že by měly být. Totiž napříč přes železniční koleje! Tady musí dávat přednost mašinfíra, tady svět patří automobilistům a motorkářům.
V tomhle městě je taky první ukazatel směru s nápisem Volgograd a počet kilometrů něco pod šestset. No a když se s námi Pěrevalsk loučí, ještě jednou dává najevo svůj nekompromisní poměr k ajznboňákům druhými, stejně montovanými závorami...
Není tu krásnějších pomníků, než starých veteránů – traktorů a náklaďáků. Krásný zvyk, který nás vždycky, narozdíl od betonových monumentů, donutí zastavit a někdy nejen fotit.

Osmdesáti-oktanový benzín nás začíná zlobit

Už od Mukačeva tankujeme osmdesátku (sedmdesátšestka, která tu bývala ještě v roce 2006, když jsem se tudy vracel z Hedvábné stezky, už definitivně není). Našim motorům to chutná, jdou měkce a heboučce, vždyť byly původně konstruované na OZ 74. Jenže tady, jak se blížíme k Rusku, je ten benzín nějaký jiný. Rozpálené motory jinak voní, ale hlavně, zůstávají nám viset šoupátka karburátorů!
Už po několikáté musíme zastavovat, protože nemůžeme otočit plynovými rukojeťmi. A dokonce plyn zůstává viset, najednou nejde ubrat! Z benzínu se v karburátorech usazuje černá lepkavá vrstva a tu je dost obtížné odstranit, vytřít.
Kropení svěcenou vodou: očista duše i těla!

A je tu hranice!

Na čáru dorážíme k večeru, kolem šesté. Říkáme si fajn, za půl, maximálně za hodinu, jsme na druhé straně, vždyť je před námi jen asi šest auťáků. Na ukrajinské straně je to hned. Ale v Rusku ouha! Jak už jsem to zažil mockrát: velká země, velká byrokracie, velké problémy.
Dneska už je vybavení počítači samozřejmostí, jenže: ruské kompjutery neumí zaznamenat dopravní prostředky staršího data výroby, než 1950. A my máme veteránské motorky, jednu z roku 1940, druhou 1941. Nepřekonatelný problém! Čekáme, úředník za okénkem telefonuje náčelníkovi, a když se nakonec dohodnou, co s tím, je po osmé a už se stmívá. Z hranice odjíždíme se světly a moc toho s našimi historickými reflektory nevidíme. Tak za město a nejbližší prašňačkou kousek od silnice. Víc tušíme, než vidíme, že kolem jsou všude hromady odpadků a velká plechová hala kousek od nás, na obzoru, je asi určená ke zpracování odpadů. Ale plácek pro stan nacházíme a je to akorát. Na stavění už skoro není vidět.

Cesta je jednoduchá: Po 40km vpravo, vlevo, a pak prjamo, prjamo, prjamo a zítra jste ve Volgogradu.

Když sedíme u vařiče na kterém bublá voda na kafe, přicházejí dva v černých kombinézách s baterkami. Tady je zakázaný prostor! Ubezpečujeme, že brzy ráno vypadnem, že teď už nikam dál jet nemůžem, protože nevidíme na silnici. Nakouknou do stanu, jestli jsme tu doopravdy jen sami dva, abychom eventuelně nebyli v nebezpečné přesile a s pozdravem odcházejí. Nezapomněli nám zakázat rozdělávání ohně. To by totiž v téhle stepi bylo holé šílenství. Všude kolem je vyschlý porost stepní trávy a bodláků.
Po nich se přicházejí skamarádit dva psi, každý zcela jiného, leč velmi neurčitého plemene. Když dostanou ochutnat, ještě chvíli okukují a pak ejhle! Jeden z nich je fena a tak se s chutí pouštějí do sexu! Tak to vám pěkně děkujem! My už jsme tři neděle na cestě a i bez vás na nic jinýho nemyslíme!!!

A zase další kamarád!

Po ránu se vracíme do města. Potřebujeme vyměnit peníze a tady do bude jednodušší, než někde dál na cestě. Na první křižovatce nás dojíždí auťák a ptá se, jestli něco nepotřebujeme? Když volám, že děngi změnit, zajíždí ke kraji a okamžitě volá svému známému. Pak bere Miloně, já mám prý počkat u motorek a odjíždějí. Za chvíli jsou zpátky a Miloň říká, že snad ještě v lepším kurzu, než je oficiální. Rubl hodně klesl, v přepočtu za korunu dostáváme jeden a půl rublu a v tom nám teprve dochází, jak levný je tu benzín. Naše oblíbená, koprová osmdesátka vychází pod 15Kč!
Sergej sloužil v Čechách, respektive na Moravě. V Červené Vodě u Králík. Dává nám své číslo, má prý tady, v Doněcku autodílnu, kde opravuje náklaďáky. Kdyby se nám na mašinách cokoliv stalo, máme jenom brnknout, má kdyžtak spoustu známých, kteří jezdí s kamiony po celé Evropě. Všecko zařídí! A rád.
Další z řady Rusů ochotných pomoci. Peníze vyměnil, napsal svůj mobil pro případ poruchy a ještě nakreslil cestu z města až do Volgogradu.

Voda, kvas a zmrzlina, to jsou naše tři milované živly

Před námi teče Doněc a my přijíždíme s kopce dolů, k obrovskému střeženému mostu přes jeho hluboké údolí. Za ním nahoru a tam se Miloň po mně otáčí: Jen kývnu, že “jasně!” a už sjíždíme prašnou vyjetou stopou zpátky dolů. Je to taková terénní vložka s toužebně očekávanou vodní hladinou dole, na jejím konci. Ale přístup k vodě je pod mostem prachbídný. Břeh je zarostlý, ve vodě tu stojí poloshnilá lávka, dva rezavé plechové čluny a jedny visící, už dávno opuštěné, dámské plavky. Ani druhý pokus, o pár desítek metrů vedle, není úspěšný. Ale přicházejí dva chlapíci, okouknout ty podivné motorky a ti nám ukazují, že máme jet dál. Podjet další most a za ním je prý pláž.
A fakt! Plážička nádherná, vedle Kafé-Bistro se zmrzlinou i jídlem, pár lidí se tu koupá. Tak šup do vody a pak stranou i trochu umýt. Já přepírám ponožky i košili, je vedro, za chvíli to bude suché.Dněpropetrovsku nešlo jinak, než se vykoupat v širokánském Dněpru a smočit v něm kola našich er-dvanáctek.

Jen v bistru nás nějak nepochopili. Chtěli jsme “stakánčiky” jak se obvykle říká té nejlevnější zmrzlině v oplatkových pohárcích a tady nám servírka po chvíli přináší pořádné stakany, skleněné poháry se zmrzlinou rozsekanou na pravidelné kostičky a zasypanou strouhanou čokoládou. Fajn, chutná to dobře. Ale platíme takovou pálku, že bysme za to natankovali celou nádrž a ještě by zbylo na kafe z automatu. V Rusku je kromě benzínu draho! Vystačí nám peníze na celou cestu?

Slušnou asfaltku jsme vystřídali za pole – to když se kamion srazil s protijedoucím vozidlem a zatarasil silnici.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE