Yamaha SCR 950: městský scrambler?

Předně je potřeba zdůraznit, že scrambler je dnes už především o stylu a o detailech. Dávno pryč jsou doby, kdy bezprizorní poválečná mládež trávila volný čas v sedle motorek, co sloužily jako prostředek úniku ze sešněrovaného a zahnívajícího městského prostředí. Většinou se oprášil nějaký starší stroj, sundaly se nepotřebné prkotiny typu nosiče, zrcátka, blatníky, sedlo spolujezdce nebo i světlo, osadil se hrubšími pneumatikami, převařenými řídítky nebo menším sedlem, ještě zvedly se stupačky a výfuk, aby nedřely, a už hurá za dobrodružnou rebelií do opuštěných míst daleko za městem a hlavně mimo dosah autorit. Dnešní scramblery však už nejsou nositeli společenského postoje, ani nejde o primárně terénní stroje s tomu odpovídajícími jízdními vlastnostmi. Dnes jde spíš o styl, design, prezentaci majitele. Jak si na tomto poli SCR 950 vede?

Na první pohled je na scrambleru patrný jeho základ – moderní cruiser XV 950. Dlouhá úzká stavba s kapkovitou nádrží a kulatým světlometem je svou strohostí dobrým základem pro všemožné customizace, čili scrambler se zde vyloženě nabízel. Ale ouha, scrablerm s véčkovým dvouválcem? Z pravé strany, dejme tomu. Výrazný tubus koncovky výfuku je stejně jako na XVéčku, zde ovšem scramblerovsky nepatřičně, nízko. Aspoň, že mohutné válce bezmála litrového motoru jsou trochu maskovány svody výfuku a víkem vzduchového filtru, takže přes veškerou mohutnost nepůsobí pohonná jednotka tak zvláštně, oko spočine hlavně na žebrování válce.  Zleva už je to horší, tady se nám „nescramblerovský“ motor odhaluje v plném nudismu svých válců a nepřehlédnutelné klikové skříně. A co to vidíme hned vedle? No jasně, z XVéčka tu zůstal řemen, ten tedy o terénu nic nenapovídá. Scrambler zkrátka svůj criuserovský původ nedokáže nikterak zapírat.

Oproti mateřskému modelu XV tu však je několik patrných změn. Fádní liťáky byly nahrazeny tradičnějšími a k terénu padnoucími drátěnými koly na lehce enduro pneumatikách (přední 19“, zadní 17“ – o palec větší, než na XV). Přestavba na scramblera, to znamená především zvedat a zvyšovat, a tak u SCR najdeme vyšší sedlo (830mm; vyžádalo si drobnou úpravu podsedlovky), vyšší řídítka s nezbytnou hrazdou a kulatými zrcátky a také zvednuté a dozadu posunuté stupačky. Scramblerovskému purismu se pak snaží dostát užší zadní blatník a užší koncové světlo s blinkry, gumové harmoniky na předních šavlích nebo kulaté panely kryjící podsedlové schránky. Detaily povedené, zpracování na výbornou.

Jak ale styl SCR vnímat? Když ještě přihlédneme k přístrojovce, sice klasicky kulaté, ale tvořené vyjma běžných kontrolek jen nevelkým digitálním displejem bez otáčkoměru (tripy se přepínají tlačítkem na pravém řídítku) je jasné, že tohle nejen že není, ale ani nemá být žádný stoprocentní scrambler, jako je třeba Boneville. Yamaha svým Urban Scramblerem prostě jen předvádí, jak lze z nepokrytě současného, moderního cruiseru šikovnou customizací jakoby mimoděk vydestilovat další stylovou variaci. Ale předvádí to šikovně, vždyť nebýt XVéčkového motoru (včetně koncovky a řemenu), byla by iluze takřka bezchybná, což platí dvojnásob o verzi s červenobílou nádrží.

Sveřepý a zdánlivě nesourodý styl SCR prostě bud přijmete takový, jaký je, nebo jej, nejspíš kvůli nepatřičnému motoru, necháte zcela stranou pozornosti. To by ale byla škoda, protože právě skvělý motor dává téhle motorce plusové body. Vzduchem chlazený véčkový dvouválec si nemohl vynachválit už Lukáš v recenzi modelu XV, a v případě SCR, kde je motor v nezměněné podobě a parametrech, platí naprosto to samé.

Dvouválec má mnohem silovější projev, než by jeho maximální výkon 52 koní (38 kW při 5500 ot./min.) napovídal. Směrodatným údajem je totiž nejvyšší točivý moment, plných 80 Nm už při 3000 otáčkách. Dvouválec se tak už odspoda snadno a hbitě rozmotá, na přidání plynu nijak neprotestuje a energicky šplhá výš a výš. Nechá se i slušně vytočit, přičemž při ubrání plynu vás dosud spíš tlumeně brumlající výfuk odmění nějakým tím hlučným práskancem, ale jeho dominantou je klidné střední pásmo, kde je jeho zátah nejsilnější, přitom prosto hladký a příjemný – zkrátka takový fajn cruiserovský středněpásmový dvouválec, který vás svým průběhem výkonu nijak nenachytá, ale když je třeba, tahá jak traktor. Jen málo přes padesát koní nemá se čtvrttunovým scramblerem sebemenší potíž, akcelerace v nižších rychlostech i dynamika při předjíždění je naprosto velkorysá, tedy aspoň během testování na běžných trasách po městě a okolí, na okreskách ani na dálnici jsem na nedostatek výkonu nenarazil. Maximálka sice leží daleko za hranicí 170 km/h, ale vzhledem ke stavbě stroje je déle únosných jen nějakých 140 km/h, kdy má motor ještě stále dost síly hnát se vpřed. Spotřeba necelých 5,5 l/100 km sice nedává při 13 litrové nádrži kdovíjaký dojezd, ale svým dílem přispívá k univerzalitě motoru, potažmo celé motorky.  

I v hodnocení dalších technických parametrů SCR totiž musím dát za pravdu Lukášovi a jeho zkušenostem s XVčkem. Přívětivému motoru zdárně sekunduje tichá a přesná převodovka s lehoučce chodící jemnou spojkou. První tři kvalty jsou spíše kratší a po městě a blízkém okolí poskytnou dobrou akceleraci, čtyřka a pětka pak umožní motoru pořádně rozvinout silné střední pásmo. Stejně jako XV, i SCR padne do ruky naprosto perfektně i vyšším postavám. Zvýšené sedlo a vyšší řídítka asi nebudou to pravé pro jemné motorkářky, ale běžně urostlý Evropan nemá s dosažením na zem nebo na řídítka žádný problém. Komfort je takový cruiserovsko-scrablerovský, čili rozhodně ne nejvyšší. Rovné úzké sedlo je vcelku tvrdé, ale vzhledem ke stylu nic nečekaného, to spíš spolujezdec bude po pár chvílích v sedle skučet. Za celou dobu testu jsem si ale nedokázal navyknout na stupačky, respektive si  na nich nohy nějak přijatelně uložit.

Tedy ne že by samy stupačky nějak nefungovaly, co taky na nich zkazit: jsou malé, hliníkové a v zatáčkách i přes svou vyšší polohu (oproti XV jsou o 3 cm výš) často škrtají – to tak nějak patří k věci. Zásadní je ovšem jejich umístění. Na SCR ale byly totiž nejen zvýšeny, ale hlavně posunuty o 15 cm dozadu, takže větší postavy musí i přes zvýšené sedlo poměrně dost krčit nohy. To by nebylo nic tak zvlášť mučivého, kdybych přesně u pravého kolena neměl široký kryt vzducháče, výrazně vystupující mimo jinak úzkou linii stroje. Noha se tak o kryt neustále opírala a ohýbala, ve stupačce byla poněkud vystrčená ven, asi jako při spolujízdě na malém skútru, a posez tak byl, i přes svůj celkově vzpřímený a roztažený charakter, jakoby mírně vychýlený z osy jízdy. Ne že by otázka pohodlí měla být zrovna u scramblera tou zásadní hodnotící kategorií, ale věřím, že pro spoustu nových majitelů bude právě překopání stupaček (a tudíž i řadičky a páčky zadní brzdy) tou úplně první customizací.  

I přes menší pohodlí se SCR vodí tak intuitivně a příjemně, že si jeho 252 kg pohotovostní hmotnosti uvědomíte leda při manipulaci na místě. Jak se kolos rozjede, nabírá s rychlostí i lehkost. Po městě, kde se vejdete, tam i snadno prokličkujete, protože SCR má i přes svůj relativně vyšší rozvor (1575 mm) docela slušný rejd. Hlavně ve městě je znát, že podvozek je spíš tužšího ražení, to když vás skrze tvrdé sedlo na výmolech mnohdy pěkně kopne. Tužší nastavení tlumičů se ovšem zúročí při ostřejší jízdě, kdy i v rychlých táhlých zákrutách, kde už stupačky dávno jiskří, nepocítíte jediný náznak neklidu od podvozku.

Zatímco neúnavně tahající motor a agilní podvozek vyloženě vybízejí (ale nenutí) k dost svižnému svezení, jeho citelným limitem jsou brzdy. Přední kotoučovka má totiž celkem mdlý nástup, ve vyšších rychlostech už sama přesátá stačit, takže jí na pomoc musí přijít zadní kotoučovka. V základu přítomné ABS tak vzledem ke spíše citlivému a plynulému brždění nepřijde na řadu často a když už, není jeho účinek nijak zbytečně uspěchaný. Na asfaltu se SCR každopádně chová vlastně identicky, jako jeho mateřský model, tady prostě jde o skoro až o power cruiser, jehož motor a podvozek dobře dostojí nárokům dost dynamické, pořádně divoké jízdy (až na ty slabší brzdy…).

Jenže když už tedy scrambler – no dobrá, „Urban Scrambler“ –  tak co vlastně terén? Už jsme odhalili, že svým stylem není SCR rozhodně typickým a plnohodnotným scramblerem, a on takový není ani svým primární jízdním určením. Osvědčené pneu Bridgestone Trail WIng sice odvádějí v  terénu stejně suverénní práci, jako na asfaltu, ale hřištěm čtvrttunové motorky je tak maximálně posekaná louka, kultivovanější polňačka nebo štěrková cesta. Jakmile vyrazíte do většího terénu, třeba na hrbolatou, kořeny a kameny posetou lesní cestu, musíte zákonitě zpomalit, motorka ztěžkne a řízení se z radostně zábavného zážitku změní na mix vzpěračství a krotitelství splašeného dobytka. Tenhle scrambler má zkrátka rád spíše lehčí a rychlejší terén, kde ovšem – a to pro mnohé možná překvapivě – přidává ke své všeobecné přívětivosti a poddajnosti ještě bonus v podobě zábavy okořeněné špetkou dobrodružství.

Pro SCR by se tak snad lépe hodilo označení „subUrban semiScrambler“ – je to taková stylovka na předměstí, motorka do města, na okresku i na dálnici, co příležitostně zvládne i menší nástrahy příměstské přírody – prašné polňačky, louky, parky.  Ale poměr je zhruba 80% Urban : 20% Scrambler, takže od hlubokých lesů a bahnitých kopců se raději držte dál. Yamaha SCR 950 je především důkazem široké upravitelnosti základního modelu XV (přičemž i pro SCR je dostupná široká škála originálních doplňků a příslušenství). Yamaha tak tímto modelem demonstruje, že jednoduchá rovnice scrambler = retro nemusí platit pokaždé.  Vždyť SCR vlastně žádné retro není, je to zcela současná, moderní, naštěstí ale jednoduchá motorka, která se skrze některé detaily a celkový výraz inspiruje kdysi slavným a dnes opět oblíbeným stylem scramblerů. SCR se přitom nijak netváří, že by jej snad měla beze zbytku a autenticky naplnit, a tak je i potřeba k ní přistupovat. S cenovkou 274 900 Kč je jasné, že nebude ohromovat masy, ani purisické vyznavače scamblerů. Pokud ale pokukujete po retro-stylu  a zároveň vám nejsou cizí moderní stroje, může právě pro vás představovat Yamaha SCR 950 to nejlepší spojení obou světů.

Informace o redaktorovi

Jan Krajíček (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 188 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE