Harley-Davidson Low Rider S – tenhle vzducháč není pro starý

Ještě i dnes v mnoha mladších motorkářích žije představa Harleye jako motorky pro páprdy. Motorky, která se v poklidném tempu sune krajinou, motor bublá v rytmu stabiláku, četné chromy hazí prasátka všude okolo a břichatý pán v koženém sedle „tyhlety hluboký náklony“ na motorce v zatáčkách moc neuznává – to je přece pro mladý, on by akorát drhnul stupačkama. Jenže co když to není jen o tom?

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Cítíte se jako celoživotní černá ovce nejen vaší rodiny? Už od mala jste přilévali rum do limonády a zadní gumu na motorce měníte teprve tehdy, kdy je ta předchozí zgumovaná úplně na kaši? Přesně na vás, vy floutci, mysleli kluci v Milwaukee, když navrhovali tuhle motorku a nebojte se – ona se vlastně cítí dost podobně. Low Rider S je na první pohled docela obyčejný zástupce rodiny softailů. Na druhý pohled je to ale nejostřejší a hlavně nejschopnější zástupce Harleyů ze staré školy – tedy těch, jejichž motory chladí akorát vzduch s olejem, a které si na modernu v podobě digitálních budíků a nastavitelných jízdních režimů nepotrpí.

Naopak, Low Rider S razí filozofii „kde nic není, ani smrt nebere“. Žádná sofistikovaná elektronika, žádné chromy a designová cingrlátka, žádné složitosti a žádný spolujezdec. A na rozdíl od varianty ST ani žádná ochrana před větrem a žádná cestovní bagáž. To co staticky i při jízdě vnímáte nejvíc, je vidlicový Big Twin Milwaukee-Eight v našláplé kubatuře 117 kubických palců, tedy po našem 1 917 cm3, a taky dragstery inspirovaný budík velkého otáčkoměru, vykukující zpoza minimalistického štítku kolem světlometu. Ten bude vaším společníkem v zorném poli kdykoliv, kdy na Low Ridera usednete, a musím říct, že prohánět červenou rafičku tím masivním středním spektrem otáček, mě bavilo vskutku iracionálně.

Všechno je to zabaleno do černočerné stavby, která je na poměry Harleye vlastně celkem drobná a lehká. Pořád je to velká motorka pro velké kluky, ale třeba pohotovostní hmotnost 308 kilogramů se u Harleye řadí mezi ty nižší, stejně jako se zadní guma o šíři 180 milimetrů řadí mezi ty hubenější. To jsou všechno parametry, které dělají z Low Rideru v rámci katalogu značky lehkou motorku.

Dalo by se říct, že je Low Rider vlastně Harleyáckou představou o sportovním naháči. Potvrzuje to hned první usednutí. Sedlo není při výšce 710 milimetrů vlastně úplně nízko a navíc jsou tu stupačky uprostřed – po americku „mid-controls“, které vás donutí pokrčit nohy. K vysokým řídítkům se musím maličko natáhnout a prostě si tady nemůžu vegetit tak, jako jsem byl zvyklý z jiných Harleyů. Nemůžu říct, že by mi bylo úplně nepohodlně, ale dvouhodinovou cestu už jsem v kyčli začínal cítit.

Je však otázka, jestli menší míra pohodlí bude někomu vadit, když primární pole působností Low Rideru spočívá v kratších projížďkách okolo komína po zakroucených silnicích, ideálně zakončených pořádným oslavným burnoutem. Přesně v tomhle režimu mě Low Rider S bavil ohromně a já si užíval každou příležitost, kdy jsem mohl vzít za heft a nechat se unášet ohromným točivým momentem. Je to právě velká „stosedmnáctka“ motor, kombinovaná s pocitově dost lehkým šasi, která vykouzlí v helmě spoustu radosti. Jeho 106 koní v 5 020 otáčkách sice nezní nijak fantasticky, ale krouťák 168 Nm, přicházející ve 3 500 otáčkách, to už je jiná paráda. Stejně jako každý jiný Harley s Big Twinem, umí i Low Rider poklidně vyklusávat v otáčkách do dvou tisíc při „kochačce“, ale zrovna tahle motorka dává jezdci tak nějak podprahově najevo, že kvůli tomu tady nejsme, a že za to má trochu vzít. A tak jsem za to bral kdykoliv to šlo a byla to pecka. Síla motoru ve středním spektru – rozumějte zhruba od dvou do pěti tisíc – je masivní. Výfuky spolu s otevřeným filtrem sání duní a chroptí a stroj se řítí vpřed stejně jako ta rudá rafička otáčkoměru, díky které si konstantně přijdu jako na drag stripu. Prostě absolutní motorkově-testosteronová nirvána.

Každý další kvalt doprovází autentické ocelové řachnutí, a po něm další porce zátahu až do chvíle, kdy se na silnici přede mnou objeví úhlavní nepřítel každého Harleyáře – zatáčka! Jenže je to právě zakroucená silnice, na které Low Rider předvede další ze svých pečlivě připravených zbraní. V první řadě jsou to pořádné brzdy. Třeba u Breakoutu, jehož parametry jsou hodně podobné, dostanete vpředu jeden kotouč, který – světe div se – na třísetkilovou motorku s takhle ohromnou párou prostě nestačí. Low Rider S však vzhledem ke svojí chuligánské povaze dostal brzdové kotouče dopředu dva a já můžu s klidným svědomím prohlásit, že brzdný účinek je prostě parádní. Masivní brzdovou páčkou se skvěle dávkuje a na zadní brzdu, která má u mnoha Harleyů podobnou důležitost jako přední, jsem si tentokrát ani nevzpomněl. Tady ohromný palec nahoru.

Druhou zbraní, kterou Low Rider S vytasí v momentě, kdy přestane být silnice rovná a hladká, je podvozek a hlavně ovladatelnost. Opět se tady odrazím od Breakoutu, který s velkým jednadvacetipalcovým kolem vpředu a širokánskou 240 gumou vzadu není etalonem stroje, který by se do zatáčky sklápěl pohledem. Oproti němu působí Low Rider S s devatenáctkou vpředu a užší zadní gumou vyloženě lehkonoze. Stačí se podívat do zatáčky, trochu si pomoci tělem, a Low Rider zatáčí jako víno, navíc bez toho, aby tahal stupačky po zemi. Jasně, že se evropské sportovní naháče jeho ovladatelnosti mohou vysmát, stejně jako maximálnímu úhlu náklonu 31,3 stupně, ale to nic nemění na tom, že je Low Rider S v porovnání s ostatními softaily skvěle ovladatelnou motorkou. Konzervativnější geometrie s méně předkopnutou vidlicí a delší zdvih zadního odpružení navíc znamená i slušný komfort. Pořád jde o tuhou motorku, ale na nerovnostech z vás duši nevytřese a tuhost oceníte v zatáčkách, kde si Low Rider počíná s příkladnou jistotou a stabilitou.

Hodně často u testů cruiserů a chopperů říkám, jak je ta která motorka ideální na krizi středního věku, a jak se těším, až tohle životní období nastane, abych si mohl jít něco takového koupit. Je to v principu pochvala, ale pořád smrdí takovým tím „pro páprdy dobrý“. Low Rider S ale vnímám trochu jinak a vedle toho, že jde o nejschopnější a nejostřejší klasický Harley současné nabídky, si dovolím přidat ještě jedna adjektivum. Low Rider S je totiž současně „nejmladistvějším“ vzducháčovým Harleyem. Jeho chuligánské pojetí, podpořené skutečně dobrými schopnostmi a vlastnostmi, mě zkrátka bavilo už teď, když si ještě úplně stár nepřijdu. Namísto chromů, klidné síly a ležérní jízdy, sází Low Rider na minimalistické pojetí, velký motor v malém těle, pořádné brzdy a říznou ovladatelnost. Je to hot-rod, který spíš než s ostatními Softaily snese srovnání s novým vodou chlazeným Sportsterem. Opravdické sportovní naháče s ním sice nedohoníte, ale každé zatáhnutí na výjezdu ze zatáčky si užijete o to víc, nemluvě charismatu, který z té převážně ocelové masy přímo sálá. Prostě tenhle vzducháč není pro starý. Je pro mladý, kteří na motorce rádi řádí, ale zároveň si nepotrpí na novoty.

Zbývá poslední otázka, a sice otázka ceny. A tady nesu dobrou zprávu, protože jakkoliv Low Rider S rozhodně není levný, jeho cena není (ve světě Harleye) přemrštěná vzhledem k tomu, že dostáváte stroj s motorem Milwaukee-Eight 117. Samozřejmě nemá moc výbavy a vlastně je to motorka s velkým motorem v nejjednodušší možné formě, ale není to pro mnoho lidí přesně to, co chtějí? Oficiální web uvádí 18 438 euro bez DPH, což je v přepočtu na koruny rovných 450 tisíc. Když pak k této částce přidáme ještě 21 % DPH, vychází to na 545 tisíc. Třeba zmiňovaný Breakout se stejnou technikou je o celých 150 tisíc dražší.