Aprilia Tuono 660 Factory vs Ducati Monster+: když dva dělají totéž, není to totéž

Text: Martin Hakl , Vláďa Novotný | Foto: Jiří Jevický | Video: Marek Štvrtecký | Zveřejněno: 23.6.2022 | Zobrazeno: 14 255x

Kapitoly článku

Rozhodne rozum nebo srdce?

Marná sláva, tohle Taloši prostě umí a myslím, že se od nich ostatní můžou učit. Roštácká Aprilia Tuono 660 Factory je živým důkazem, jak z relativně mála se dá upéct hodně. Z pohledu dnešní doby relativně malý motor mě doslova posadil na zadek a úplně stejné nadšení odpálila skvělá ovladatelnost a pocitově nízká váha. Pravda, před svezením jsem něco tušil, ale že mě malý tuňák pošle do kolen takovým způsobem, to jsem nečekal. Přiznávám, Ducati Monster+ s větším motorem to potom nemohl mít úplně jednoduché a musel se pekelně snažit, aby mě přesvědčil, že také on má co nabídnout a Tounu může zdatně sekundovat. Proč bude naháč z Boloni s letitou tradicí sbírat plusové body u trošku jiných motorkářů, než malý tuňák? To by měl napovědět tento srovnávací test.

Jak to tak bývá, před srovnávákem si v redakci hodíme korunou a podle toho, jak to dopadne, si vyrázíme vyzvednout tu či onu mašinu. Jenže tentokrát byly kostky vrženy už dávno dopředu a já rovnou vyfasoval Aprilii Tuono 660 Factory, na kterou jsem byl zvědav už delší dobu a vlastně si ji přál dostat do opatrovnictví. Jelikož je ale Martin kamarád, a jak jednou napsal, má mě rád hlavně proto, že prý téměř vždycky přijíždím na lepší motorce a odjíždím na horší, tak mě po společném svezení posílá domů na Monsteru a se šibalským úsměvem a rozloučením po italsku "Ciao amico" mizí v dáli za řídítky Tuona. Teď si ale nejsem úplně jist, jestli mu to vyšlo i v tomto případě a bude trvat na své dedukci o lepší a horší motorce. Mám pocit, že se po delší době neshodneme a každý dáme vyšší počet bodu jiné mašině.

Myslím si, že Ducati Monster+ a Aprilia Tuono 660 Factory rozhodně stojí za srovnání, a to i v případě, že Monster má o dost větší motor než Aprilia. Ve spoustě věcech totiž mají k sobě hodně blízko a myslím si, že rozlousknutí otázky, kterou si upíchnout do garáže, nadělá vrásky nejednomu fandovi libujícím si ve sportovně střižených naháčích střední třídy za rozumný peníz. No a teď babo raď.

Dáváme si několikrát do kola stejný úsek s moc hezkým asfaltem a točíme si mezi sebou dvě temperamentní Italky, které jsou si alespoň při pohledu do technických tabulek v mnohém dost podobné. Bude tedy ve finále ale potřeba nalítat stovky kilometrů, aby každá z nich ukázala svou pravou tvář a ukázala své přednosti? Jak Martin napsal, oba po první střídačce jednoznačně tverdíme, že absolutně nevíme, co by nás asi tak přinutilo kupovat za stejné peníze tu druhou mašinu. Jenže pak vyrážíme dál a poflakujeme se po středních Čechách, kde to je o nejrůznějších silnicích s nejrůznější kvalitou asfaltu a setkáváme se s realitou všedních dnů, což ukazuje také druhou stranu mince.

Aprilia Tuono 660 Factory mě baví a to dost! Je to divoška, která člověku nedá chvíli pokoj a fikaně pobízí, aby vzal za plyn a nechal ji rozeznít dvouválcový řaďák široko daleko. Tahle holka to má ráda pěkně zostra a jenom kroutím hlavou, protože se mi nechce věřit, že mám pod zadkem jenom šest set šedesátku. Jasně, na menší motor upozorňuje méně výrazný spodek a nejlépe použitelný výkon situovaný do středních a vyšších otáček. Z toho pramení potřeba častěji a přesně řadit, což beru všemi deseti, protože roztočený motor, vždycky jen na maličkou chvíli utne skvělé rychlořazení, a to opravdu nemá jedinou chybu. Přesně tahle charakteristika je ve velkém kontrastu s Ducati Monster+, který funguje trošku jinak a těží především z většího elkového dvouválce, co si daleko víc lebedí v nižším spektru otáček, než Tuono.

Právě proto je potřeba jezdit krapet jinak a trošku ubrat na razanci na plynu a vytáčení do motoru do bezvědomí. Teprve potom začínám Ducati víc chápat a víc si užívat potenciál téměř litrového dvouhrnku. Všechno je totiž mnohem víc o krouťáku a tak to prostě je. Teď mi přijde svezení o něco víc na pohodu, něž za řídítky černého raracha s nápisem Factory na prsou, ale je fakt, že má něco do sebe a rozhodně se o tolik víc na stejném úseku neflákám. Zkrátka projev obou motorů je logicky jiný a jde o to, přizpůsobit se mu a vytěžit z jednoho či druhého to nejvíc. Jestli tedy chcete hodně temperamentu a mašinu divokou na plynu, doporučuji Aprilku, a jestli mašinu o chlup rozvážnější s citelně mohutnějším spodkem, zaměřte se na Ducati.

Docela jiná je také jízdní pozice a vnímání velikosti mašiny. Aprilka působí mnohem drobnějším dojmem a je bez debat, že bude vyhovovat hlavně menším a středním postavám. Je celkem vtipné, jak se Italům povedlo nakombinovat sportovní stavbu se širšími a rovnými řídítky posazenými výš, než je zvykem u supersportovních střel, konec konců, nemusíme chodit daleko, tak to je u "racingové" ségry RS 660. Mě to dává smysl a fakt není nic, co by mě štvalo a při jízdě v běžné provozu při každodenním životě mi pilo krev. V klidu se dá jezdit v rozumné vzpřímené poloze, ale zároveň se pak přihrbit a naordinovat si sportovnějšího svezení. Jasně, možná kombinace širokých řidítek versus kapatované motorky není oku úplně lahodící a musím si na to chvíli zvykat. Pak si ale říkám, vem to čert, důležitější je super svezení, a také to, že při každém vrknutí emoce jen tečou. Ducati Monster+ je mnohem vstřícnější pohodlnějšímu posedu a od první chvíle dělá dojem o kus jemnější, a hlavně měkčí mašiny, i když k řidítkum se musím víc předklonit. Ani nohy nejsou tolik pokrčeny v kolenou a posazeny tak vysoko vzadu jako v případě Aprilie, což jeen dokazuje, že Monster+ není tak sportovně vyhraněn, jako ona. Teď je to pouze a jenom na vás, co chcete a co vám bude sedět při vašem stylu ježdění a zrovna tak prostředí, kde budete dávat jedné či druhé Italce za uši. Je dobře, že ani u jedné Italky není nic vyloženě špatně, nebo co by bylo po stránce ergonomie na draka. Prostě tu máme na výběr z pohodlnější nebo o něco sportovnější pozice a račte si vybrat.

Dá se v klidu říct, že to krásně koresponduje s charakteristikou motorů a také z pohledu jízdních vlastností, podvozků i pocitové váhy tomu není jinak. Aprilia Tuono je sporťandou jak vyšitou a libuje si v silnicích s krásným povrchem a miluje, když donekonečna jedna zatáčka střídá druhou. Tuhý podvozek a neskutečně jasná a čitelná odezva od předního kola mě nutí se smát pod helmou a užívat si všech možných zatáček, zejména pak neuvěřitelného zátahu při výjezdu z nich. Tohle nemá jedinou chybu a ovladatelnost i hbitost hodné daleko menší motorky mě nepřestává udivovat. Aprilka je přesná, absolutně do ničeho nehází vidle a je ji vlastně fuk, jestli vykružuje delší táhlé zatáčky, nebo se protahuje utaženými vingly. A váha? To je bezesporu její další velkou předností, protože působí velice lehce do ruky, a neříkejte, že právě tohle nechcete. Jasně, na rozbitých silnicích to není taková hitparáda a vím o každé díře nebo s troškou nadsázky o každém kamínku na silnici, ale holt je to sportovně založená rošťanda a v tu chvíli je vždycky všechno tak trošku víc podřízeno účelu.

Ducati svou dávku universálnosti a použitelnosti v nejrůznějším prostředí nemá šanci zapřít ani teď, kdy to není jenom o vyhlazeném asfaltu a dochází i na horší okresky. Dává mi mnohem více pohodlí, a to jak po stránce ergonomie, tak podvozku, který je citelně komfortnější. Také ona za to umí vzít hezky zhurta a ani na chvíli neprotestuje proti svižnějšímu sklouznutí. Je ale znát, že jde o pohodovější nahatou Italku pro každý den a je fuk, jestli se zrovna proplétám rušnou metropolí nebo tahám na oblíbených okreskách. Všechno je víc o pohodě a líbí se mi, že i Ducati působí příjemně lehkým dojmem do ruky a krásně se ovládá. Jediné, co vnímám jinak, to je pocit z předního kola, který jednoznačně nedává tolik pozitivní zpětné vazby, co umí Aprilka. Naopak u Ducati vnímám o málo lepší stabilitu a klid při průjezdu horších silnic, konec konců, celkem zásadně delší rozvor někde musí projevit, a to vlastně z obou úhlů pohledu.

Úhel pohledu na obě mašiny je vždycky subjektivní záležitostí a jde hlavně o to, abych si vybral tu pravou, co mi splní požadavky a očekávání. Pro jednoho to bude Ducati Monster+ a pro druhého Aprilia Tuono 660 Factory. Z jednoho úhlu pohledu jsou obě mašiny docela podobné a z druhého pohledu totálně jiné. Za mě to je takhle jedině dobře, protože každá z nich zacílí na jiného motorkáře a každá z nich bude bodovat někde jinde. Aprilka platí za mnohem sportovně založenou mašinu a skoro se o ni bojím mluvit, jako o naháči, protože tak to není. Těží ze skvělého motoru, co se v nejlepším světle předvádí ve vysokých otáčkách, zrovna tak těží z výborného podvozku sportovní charakteristiky a v neposlední řadě pocitově nízké váhy, díky níž se vodí jedna radost. Už proto bude dobrou parťačkou na parádních silnicích, kde jedna zatáčka střídá druhou a radost nezkazí ani při výletu na okruh. Ani při každodenním životě nebude vedle jak ta jedle, ale je fakt, že tak vstřícná jako Ducati nebude.

Ducati je nahotinkou, i když je zahalena více plasty, než bych si přál, která si v klidu poradí s ježdění po městě, dojížděním do práce, ale i cestou na kafe do oblíbené kavárny, stejně jako za svižným svezením po okreskách, kde se cítí opravdu dobře. Myslím si, že ostudu rozhodně neudělá ani při svezení na okruhu a pokud tam vyloženě nepojedete lámat rekordy a pokořovat borce na supersportech, budete se náramě bavit. Je ale pravda, že v okruhovém nasazení nebude tak silná jako tuňák, ovšem nutno dodat, že ona vlastně takové ambice nemá a dost pravděpodobně to nechá na svého sportovnější sourozence Ducati Monster SP. Teď je pouze a jenom na vás, co chcete a jakou cestou se vydáte. Pokud by bylo na mě, asi bych v tuhle chvíli sáhl po Aprilce z Noale a dal ji přednost před Dukně z Boloni.