Aprilia Tuono 1000 R
Text: Lukáš Růžička | Foto: Lukáš Růžička | Zveřejněno: 6.11.2006 | Zobrazeno: 69 874x
Kapitoly článku
Názor majitele Lukáš Neumann (Aprilia Tuono04 – první generace):
Tento, mimo komunitu italského nebo dvouválcového vyznání, nepříliš známý stroj je často vnímaný jako naháč, ale nevěřte tomu, rozhodně to není obyčejný naháč. Motor „Mille-bicilindrico“ tisícovka V60 od Rotaxu, známá z „proláklejší“ sestřičky RSV Mille, podvozek, brzdy od stejného dárce, všechno důležité je Mille. Ona to totiž taková trochu civilnější a pro denní ježdění pohodlnější verze “Majle“ je.
A jsme u toho - poloha za řidítky je poměrně vzpřímená, uvolněná, ležérní – prostě nahatá. Současně však možnost zalehnout, schovat se za štítek a svištět předaleko za rychlostní limity není žádný problém. Výchozím nastavením a myšlenkou je Tuono však pohoda s velmi slušným 125 koní potenciálem ovládaným pravým zápěstím. Stejně jako úžasné nadání toho strojku pro sportovní jízdu v zatáčkách a na okruhu je už dávno mezi těmi, kdo měli tu čest, „veřejným tajemstvím“. Tohle tajemství však můžu, ačkoli nejsem honič okruhových desetin, pouze potvrdit. Jsme však na apeninském poloostrově a hodně by nás bylo v šoku, kdyby všechno bylo úplně OK. Takže i pár nedostatků, se kterými jsem se setkal. Mnohokrát zmiňovaná zadní brzda a její „účinnost“ - člověk si na ní prostě musí zvyknout. Za studena nepoddajná převodovka, najít neutrál vyžaduje cvik a někdy i pár sprostých slov. Hrubší projev motoru v nízkých otáčkách pod cca. 2800 ot/min. Podle mě snese kritiku i příliš strmý stojánek - nezaručující ideální stabilitu. Pěkná, neprůhledná nádobka chladící kapaliny s ryskami min. i max., bez možnosti zahlédnout úroveň hladiny by také snesla změnu.
A proč jí mám tak rád?
Mám rád její vyvážený, velmi lehký styl, který není agresivní, spíš drzý a plný napětí, ale velmi elegantní. Jeden docela malý obdivovatel prohlásil, že se ta motorka usmívá a měl pravdu, je to blahovolný úsměv krásné ženy, která ví, že stačí trochu zavrnět a … ano je tu ten nádhernej, plnotučnej zvuk a zvířecí síla velkýho dvouválce. Jo, prostě se ježí chlupy, když zavřeš plyn a dobržďuješ motorem nebo jí naopak vyženeš až k omezovači. Je to orgasmus, pravá nirvána, šílená vášeň, co chceš znovu a znovu a který v sobě tyhle italský kočky mají nějakým kouzlem naděleno víc než ostatní. To proto se tetelím štěstím a usmívám jako pako pokaždé, když s ní můžu jet. Tak proto.
Tento, mimo komunitu italského nebo dvouválcového vyznání, nepříliš známý stroj je často vnímaný jako naháč, ale nevěřte tomu, rozhodně to není obyčejný naháč. Motor „Mille-bicilindrico“ tisícovka V60 od Rotaxu, známá z „proláklejší“ sestřičky RSV Mille, podvozek, brzdy od stejného dárce, všechno důležité je Mille. Ona to totiž taková trochu civilnější a pro denní ježdění pohodlnější verze “Majle“ je.
A jsme u toho - poloha za řidítky je poměrně vzpřímená, uvolněná, ležérní – prostě nahatá. Současně však možnost zalehnout, schovat se za štítek a svištět předaleko za rychlostní limity není žádný problém. Výchozím nastavením a myšlenkou je Tuono však pohoda s velmi slušným 125 koní potenciálem ovládaným pravým zápěstím. Stejně jako úžasné nadání toho strojku pro sportovní jízdu v zatáčkách a na okruhu je už dávno mezi těmi, kdo měli tu čest, „veřejným tajemstvím“. Tohle tajemství však můžu, ačkoli nejsem honič okruhových desetin, pouze potvrdit. Jsme však na apeninském poloostrově a hodně by nás bylo v šoku, kdyby všechno bylo úplně OK. Takže i pár nedostatků, se kterými jsem se setkal. Mnohokrát zmiňovaná zadní brzda a její „účinnost“ - člověk si na ní prostě musí zvyknout. Za studena nepoddajná převodovka, najít neutrál vyžaduje cvik a někdy i pár sprostých slov. Hrubší projev motoru v nízkých otáčkách pod cca. 2800 ot/min. Podle mě snese kritiku i příliš strmý stojánek - nezaručující ideální stabilitu. Pěkná, neprůhledná nádobka chladící kapaliny s ryskami min. i max., bez možnosti zahlédnout úroveň hladiny by také snesla změnu.
A proč jí mám tak rád?
Mám rád její vyvážený, velmi lehký styl, který není agresivní, spíš drzý a plný napětí, ale velmi elegantní. Jeden docela malý obdivovatel prohlásil, že se ta motorka usmívá a měl pravdu, je to blahovolný úsměv krásné ženy, která ví, že stačí trochu zavrnět a … ano je tu ten nádhernej, plnotučnej zvuk a zvířecí síla velkýho dvouválce. Jo, prostě se ježí chlupy, když zavřeš plyn a dobržďuješ motorem nebo jí naopak vyženeš až k omezovači. Je to orgasmus, pravá nirvána, šílená vášeň, co chceš znovu a znovu a který v sobě tyhle italský kočky mají nějakým kouzlem naděleno víc než ostatní. To proto se tetelím štěstím a usmívám jako pako pokaždé, když s ní můžu jet. Tak proto.
Informace o redaktorovi
Lukáš Růžička (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 182 cm
Stáhněte si vybrané fotografie na pozadí vašeho PC
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz