yamaha_mt09




Kawasaki W800? Kdepak, Meguro K3!

Že japonskou značku Meguro neznáte? Ani se vám nedivíme, vždyť je už dobře půl století mrtvá. Její název ale teď u další verze W800 vytáhla na světlo boží Kawasaki, pod jejíž křídla v 60. letech patřila, a nabízí se otázka: je to jenom jednorázová akce, nebo Meguro čeká znovuzrození?

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Motocyklové značky vznikají a zanikají, to je prostě koloběh života. Některé skončí „natvrdo“ bankrotem, jiné nejprve převezme nějaký větší výrobce a posléze je, když se jejich potenciál vyčerpá, v tichosti nechá usnout. Takovýmto spánkem jich spí na světě spousta, snad každý velký výrobce má pod svými křídly nějaký ten klimbající potenciální poklad, který může v případě potřeby probudit. U Kawasaki to, kromě jistě mnoha dalších, které už si nikdo nepamatuje, byla značka Meguro.

Meguro je název jihozápadní části Tokia, kde protéká stejnojmenná řeka, a přesně tam vznikly v roce 1924 stejně nazvané železárny. Po čtyřech letech od svého založení začaly vyrábět převodovky a počátkem 30. let značka Meguro vyvinula první jednoválcovou OHV pětistovku. Na kompletní motocykl Meguro si ovšem svět musel počkat do roku 1937, na model Z97, který se brzy dostal do služeb japonské policie. Po válce se značce Meguro podařilo opět postavit na nohy, vyráběla i další motocykly s menšími objemy a byla velmi úspěšná v závodech. Zásadní ovšem byla první polovina 50. let, kdy Meguro získalo licenci na britský půllitrový dvouválec BSA A7, přičemž tento stroj byl považován za kvalitnější než jeho britská předloha a prodával se pod názvem K (zpětně se o něm hovoří jako o K1). Jenže ono vyrábět dobré motorky nestačí a Meguro se svou orientací na velké objemy v době, kdy Japonsko potřebovalo spíše ty malé a levné, dostalo do finančních problémů, což vyvrcholilo v roce 1960 partnerstvím se značkou Kawasaki a od roku 1964 už Kawasaki vlastnila Meguro kompletně. Došlo k modernizaci „káčka“ a vznikl stroj, jenž se prodával jako Kawasaki 500 Meguro K2 a posloužil jako základ pro šestsetpadesátku W1, představenou v roce 1965. Poté už byla značka Meguro uložena k předlouhému šlofíčku…

Značce Meguro se dařilo v závodech, zásadní byl typ K, tedy licenční BSA A7 (nahoře). Z něj později vznikl slavný půllitr W1, to už pod křídly Kawasaki

Z něj se nyní probírá a jak už bylo řečeno v úvodu, je otázkou, jestli si Kawa protentokrát jen vypůjčila toto jméno pro ozvláštnění nabídky, nebo plánuje nějakou větší akci. A skoro to vypadá na to druhé, neboť už před rokem se objevily zprávy, že si výrobce z Akashi nechává všude možně po světě, EU nevyjímaje, zaregistrovat ochrannou známku „Meguro“ pro použití s „jednostopými motorovými vozidly; motocykly; jízdními koly; konstrukčními díly pro motocykly“. To nevypadá, že by se mělo týkat jenom jedné varianty wéčka. Je tak klidně možné, že se Kawasaki pustí cestou exkluzivních dceřinných značek, jako je to běžné v automobilech – jeden koncern, jeden hlavní proud a k němu nějaká ta luxusní nebo sportovní alternativa. Jako to donedávna měla Yamaha v USA s cruisery, které prodávala pod značkou Star, a o něco podobného se pokouší Ducati, když svoje modely Scrambler vyčleňuje bokem – jsou to Scrambler Ducati, nikoli Ducati Scrambler. Otázkou je, kterým směrem by se stroje Meguro měly vydat. Ve své době to byly výjimečné sportovní motocykly a u Kawy by tak klidně mohli přejmenovat celou řadu H2 (která mimochodem pro letošek prakticky zmizela z evropské nabídky, takže je možné, že se něco chystá), ovšem trochu tady narážíme na to, že si Kawa předloni pořídila významný podíl v italské Bimotě, a to jsou jen a pouze sportovní stroje, exkluzivní a dosti technicky specifické. Další možností tak bude nějaká retro řada, čemuž by napovídal i model Meguro K3, představený v Japonsku, kvůli kterému celá tahle úvaha vlastně vznikla.

Kawasaki ve své domovině nyní nabízí již čtyři verze známého retro stroje se vzduchem chlazeným dvouválcem 773 cm3, vybaveným charakteristickou královskou hřídelí: W800 Café, W800 Street, W800 a Meguro K3. Jak vidíte, o wéčku v tom posledním názvu ani slovo. Ale wéčko to samozřejmě je se vším všudy. Akorát že na nádrži není znak W ani nápis Kawasaki, nýbrž je tam pouze trojrozměrný velký hliníkový emblém Meguro, ručně malovaný šikovnýma rukama v pěti barvách. Nádrž je navíc vyvedena v kombinaci ebenové černé, jež pokrývá celý zbytek motorky, a chromu, přičemž její lakování je taková ta šikovná barva, co si umí sama opravit škrábance, jako ji Kawa dává na H2.

Na nádrži najdeme ještě gumové placky na kolena, která známe z modelu W800, a když se na Meguro K3 podíváme ze všech stran, nelze si nevšimnout, že to je vlastně mix W800 a W800 Street. Plus samozřejmě něco vlastního, kromě té barvy a loga se nedá přehlédnout červený kroužek na královské hřídeli, trubicový kryt horní části zadních tlumičů či jiné sedlo. Tvarování zůstává stejné, liší se vnější design, když tady není žádné prošívání, povrch je hladký a ozvláštňují ho pouze bílé lemování a stříbrný tištěný nápis Kawasaki na zadní straně – aspoň někde se objevuje jméno výrobce. Specifický je také bílo-černý podklad jinak identických dvou kruhových budíků, přičemž ten červený nápis v levém, který vypadá jako číslovka 170, je japonskou katakanou psané slovíčko Meguro. Stejný najdeme i na bočních kastlících. Prvkem méně klasickým, ale o to příjemnějším jsou vyhřívané hefty, a v sobě má Meguro také jednotku k japonskému mýtnému systému ETC, což si někteří zahraniční novináři spletli s kontrolou trakce.

A jak je to tedy s tím mixem W800 a W800 Street? Z klasického roadsteru přebírá Meguro centrální stojan, oranžové kulaté blinkry, chromovaná zrcátka, barvu motoru (hliníková plus černý válec) a velikost kol, vpředu je tedy devatenáctka. Stejné jsou také blatníky, ovšem jen velikostí a provedením, protože zatímco W800 je má chromované, na Meguru jsou černé. Model Street potom dodal černou vidlici a především černá, dozadu natažená řídítka, jež mají připomínat staré W1.

Pokud byste od motorky, jež je mixem dvou modelů, čekali cenu někde uprostřed, jste na omylu. Meguro K3 je z celé řady wéček nejdražší – Street v Japonsku stojí 1,012 milionu jenů, roadster W800 1,1 milionu jenů a za Meguro dáte 1,276 milionu jenů. Má to svou logiku, tenhle model má určitý punc luxusu a jedinečnosti, ale bojím se, že v Evropě by s ním Kawasaki narazila. Už takhle je pro W800 složité se při ceně 260 tisíc korun postavit indické a evropské konkurenci, modelu Street loni pomohlo až výrazné zlevnění na 200 Palackých. Meguro by u nás vycházelo na tři kila, a jelikož na Starém kontinentě a v Česku už tuplem tohle jméno nikomu nic neřekne, jen těžko by asi ká-trojka hledala majitele. Uvidíme, jak to bude s dalšími modely s tímto označením, až přijdou.

Informace o redaktorovi

Jan Rameš - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 15 Kč od 3 uživatelů.
Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Zdenek54 přispěl 5 Kč
Kit přispěl 5 Kč
Freddy_X přispěl 5 Kč
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



TOPlist