300 ZGH 2013 ... ale ještě předtím Uherské Hradiště

Se svým téměř pravidelným reportrem z vrcholného podniku českého motocyklového závodění jsem si tentokrát nechal týdenní odstup.

300 ZGH 2013 ... ale ještě předtím Uherské Hradiště

Kapitoly článku

prolog
Ze všeho nejdřív se ale musím vrátit pár měsíců zpátky. Příprava na sezónu začala na e-Bay trošku adrenalinovou dražbou docela zajímavé Suzuki GSXR.
Postavená jako tréninková pro Stefana Nebela do IDM, všechno Yoshimura - tj. roury, laufy, jednotka, elektrika, quickshifter, plus lehoučká kola PVM ... Taktika pro dražbu byla jasná, udržet nervy a nabídku dát nejdřív 5 sec před koncem. Pár dní už se tam přetahovala asi čtyřka zájemců, ale možná vzhledem k ospalému únoru byla cena stále více než zajímavá. Všechno dopadlo dobře, internet nelehnul a tak byla Suza 4 sec po mé nabídce doma. Tedy virtuálně. Doopravdy jsem pro ní jel asi za 14 dní, prakticky až na konec světa, někam tam, kde němečtí soudruzi pěstují na zahrádkách francouzské kedlubny.
Další kapitolou bylo shánění dvoutaktní bestie 125 ccm. Vloni jsem díky zákeřné zápůjčce motorcyklu od démona Jirky propadl kouzlu sportprodakšnového racingu a protože v kasičce po K8 něco málo zbylo, skončila v garáži i Aprilie RS 125. .... a to bylo na dlouhou dobu z příprav všechno. Zima odcházela až do pozdního jara, ozvaly se pracovní povinnosti a proto prakticky bez přípravy, nečekán, nezván, zaklepal na dvířka garáže stále plné punku první letošní závodní víkend.

Starák alias Uherák

S RS na trajleru ubíhala cesta na jih Moravy v klidu a velmi svižně, tedy až do chvíle, než ta pí..p v navigaci nahlásila sjezd z dálnice. To co se dělo potom bych nepřál ani nikomu. Stále užší a užší silnice okresní přešla v cestu obecní, aby i ta byla posléze vystřídána stezkou lesní. Stále optimistická slečna Garmin hlásila, že prakticky za moment jsem v cíli ... jen počet zbývajících kilometrů vytrvale vzrůstal, stejně jako nadmořská výška. Převýšení často dosahovalo dost kritických hodnot, na mnohé statné smrky jsem po zatočení u jejich paty koukal po pár metrech shora .... Vrchol všeho byl, když se z temnot vyrojilo stádo temných stínů, smradlavých a totálně hluchých vepřů divokých, beze slova obstoupivších mondeo ... v tu chvíli bych docela uvítal společnost Dr. H. Lectera.
Každé dobrodružství ale jednou končí a tak po další půlhodině strmého sjezdu bylo Staré Město u Uherského Hradiště na dostřel. Zbývalo probrodit rybník na místním atletickém stadionu, postavit stan a časem i jít spát. Sobota už byla standardně závodní. Tj. formálka, přejímka, zmatky, nějaké šroubování a tréninky. Pro mě to znamenalo rychle naskenovat neznámou trať a dále zdokonalit všechny špatné návyky v ovládání pekelného, italského, aerodynamicky přirozeně nestabilního raketoplánu.

První runda byla strašně fajn. Hned ve druhém kole se cosi posr..ozbilo, samozřejmě strašně daleko od depa. Tímto chci poděkovat živě gestikulujícímu kolegovi, který mě upozornil na bílá mračna v mém úplavu a místnímu sboru dobrovolných hasičů, jehož dva příslušníci se ujali stroje a dotlačili ho až do stanu. DÍKY KLUCI! Následná rozborka odhalila závadu na instalaci čínského tepelného senzoru spojenou s únikem vody. Rychlá kontrola po sundání hlavy neukázala nic špatně, takže do druhého tréninku jsem jen upravil převod a dal si guláš a caffeé.

Druhá runda byla nejsvětlejším momentem víkendu. Aprilka fungovala celkem obstojně, trať nebyla nijak extra složitá ... jo, docela spokojenost s vyjetou čtvrtou řadou, navíc do závodu jsem si se vší skromností věřil ještě mnohem, mnohem výš ... :P
Jenže preventivní rozborka, tj, hlava ven, válec ven, ukázala sice nepatrnou, ale docela zásadní prasklinu ve stěně válce a stopy přidírání jak na pístu tak na válci. Závěr rady moudrých byl jasný - radši se nepouštět do tance s medvědicí a natransplantovat do motorky náhradní dílky. Modří už vědí že tak úplně rychlovka to není (hele, už jste v trávě hledali toho drátěnýho prevíta, co se s ním zajišťuje píst :) ?) Znamená to všechno smontovat, štěrbinku přeměřit (jo, už vím co to je ;) ) znovu sundat, upravit a přeměřit .... a znova a pak ještě jednúc. No, nějak se to povedlo, jenže už zaváděcí a pak i zahřívací kolo ukázalo, že je něco špatně. Ze startu se motorka nechtěla odlepit a něž jsem se rozkoukal, byly všichni v trapu. Radši zapomenout jak moc to nejelo, protože nedat si za celý závod šestku je fakt hodně smutný příběh ...

Jak později po zkoumání válce pravil p. mistr Havelka, guru přes dvoutakty, napřed se začal píst přidírat v místě praskliny a později i na výfuku. Řešení - válec vyhodit ...
Tím je uzavřena a snad navždy zapomenuta kapitola Starák 2013.

300 ZGH Hořice

Vrcholný podnik českého nejen road racingu. Bohužel veškeré sámsobě sliby o trénování a přípravě vzaly za své. Nekonečná zima a demoliční zakázka na druhém konci Česka dovolily jen málo. Opravdu první rozbruslení s Amboseli (díky Venco) sice nevypadalo vůbec zle, odpolední tréninkové rozjížďky naznačily potenciál Ká osmy a díky přístupu Honzy Halbicha při nastavení podvozku se všechno ubíralo správným směrem, jenže hned první runda skončila v pravé na Áčku ztrátou předního kola a výletem do kačera ... Něco málo se ještě povedlo nakroužit s Racetrackem (díky Michale) ... a to bylo všechno :(

pátek
Zatáčky se blížily a v punkevně stále panovala veliká, ale veliká rozpracovanost. Navíc, v pátek okolo oběda přinesla paní pošťačka nový válec, hlavu, píst ... Znamenalo to hektické montování, několikeré měření štěrbiny a nakonec zajíždění ... Finální balení tak probíhalo ještě později než kdy v minulosti, tj.skoro za tmy. Naštěstí se povedlo úplně na poslední chvíli stihnout formálku i technickou přejímku i když s komentářem Jeho Nejvyšší Brblavosti, jinak ale dobré duše, Libora Kamenického, který už pomalu balil úřad : "no jó, pan Mysliveček, jako vždycky, ty taky nevíš do kolika tady jsme, že jo" aby se pak začal chechtat : "ale jsme rádi že už tě tady máme"
... a bylo to.


sobota

Ráno dobíhalo balení, tzn. přeházet z punkevny kola, gumy, nářadí a tisíc dalších věcí ... a je už tradičně samozřejmé, že mezi tím začalo přeukrutně dojit. Mírné zpoždění a příjezd po uzavřené trati už ani nikoho nepřekvapil, veliká podívaná tedy mohla začít.
Po předchozím lijavci byla jediným tématem volba pneu do tréninku. Litry už to měly tak, že mokro bylo jen v lese s pomalu se rozšiřující uzoučkou suchou stopou. Volba padla na suché gumky, ale vlastně to bylo úplně jedno, protože časy všech byly stejně nic moc a všem šlo hlavně o nakroužená kola.


Vzhledem k programu byl po dojetí do depa čas tak akorát na ohřátí stopětadvácy do prvního tréninku hvížďal. Pro ukrutný zájem mladých a perspektivních jezdců o tuto kubaturu budoucnosti, bylo startovní pole rozděleno na dvě menší políčka podle sudolichosti startovního čísla. Jel jsem až se sudými, protože lichá jela hned po litrech a vzniklý časoprostorový konflikt jinak vyřešit nešel. Aprilia čerstvě úplně překopaná, letěla poměrně slušně a doletěla až na třetí čas v sudých. Jízda na ní byla po rundě se Sůzou jako relaxační masáž. Tam kde už se na velké hystericky brzdí, na prckovi furt klídek a full gas. Fakt je to tak, že se buď brzdí, nebo tam je totál plnej ... nekonečný labůžo.

Druhé tréninky se už jely za krásného letního počasí, v teple a suchu. Všichni pochopitelně pekelně zrychlili, jen mě to šlo úplně nah.... nešlo.
Na litru bylo výsledkem 14. místo na gridu s časem daleko za tím loňským, na dváce, v Hořicích premiérově, plácek dvanáctý.
Tady musím zmínit dost nešťastný způsob jakým bylo pro SP nakonec sestaveno pořadí na startu. Logické a naprosto všemi očekávané by bylo pořadí vzniklé prostým seřazením podle časů z obou skupin. Bohužel jury, aby vyrovnala drobné rozdíly v podmínkách za jakých se kvalifikace jely, postavila jezdce na rošt podle pořadí ve skupinách. První řada tak patřila oběma prvním jezdcům, druhá druhým a tak postupně dál .... stalo se tak, že rychlejší někdy stáli za pomalejšími. Bylo z toho pochopitelně dost haló a chtělo se i punkově demonstrovat ...
A pak už se otevřely pípy a sobota se tradičně halasně a vesele překulila do neděle

neděle
... nezačala kdo ví jak parádně. Soused z depa, démon Pearson, rozvěsil svou šestkovou Suzuki u lukaveckého vracáku tím bylo na dlouhou dobu vymalováno. Warmupy pro naše třídy byly napřed zrušené, aby pak alespoň litry přece jen mohly vyjet ... jenže ač přímo v depu, k nám se tahle informace vůbec nedostala a o tom, že už se jede, nám jen tak mezi řečí oznámil kolemjdoucí ... Odjetá tři kola tak byla spíš kontrolní, to jestli je partička od vodojemu čilá, svěží a při chuti.
Jak to tak bývá, průběh jednotlivých závodů známe spíš z vyprávění, protože hlavně na italském super1/8biku je furt co dělat. Poslední hodinka před startem je tradičně vyhrazena horizontální meditaci, kterou ukončil až nemilosrdný budík.

125 ccm

Závod 125 SP byl zpestřen dvěma zahřívacími koly, snad jako kompenzace za zrušené warmupy. V zásadě nic proti ničemu, ale smysluplnost tohoto rozhodnutí vrtala nejednou řepou.

Do startu zbývají jen minuty .... pak vteřiny .... a nervozita daná nutností zkrotit 125 ccm a raketově odpálit, bez protočení a bez svíčky :) ok, spíš bez chcípnutí, žene teploty, tlaky a tepy daleko za hranici uvedenou v rukověti mladého medika.
Světla zhasla, aprlika naštěstí ne, naopak za vysokofrekvenčního kvílení a vůně připálené spojky vystřelila jak Ota Knebl na svém Top Fuelu.
Sice jsem si zase zapomněl posunout sedačku dozadu, ale jinak byl závod od prvních metrů moc příjemnou záležitostí .... Jo, až do zatáčky U schodů ... zaregistroval jsem vznikající chaos, Komára, jak se po prdeli sune zleva doprava a někoho nehezky letícího ... no jako hadrová panenka ...
Ti vpředu samozřejmě tahali, ale bylo jasné že závod prozatím končí. Všichni jsme zajeli do depa a dlouho čekali na jakoukoli zprávu. Nějaké oficiální byly pochopitelně dost mlhavé, o to víc strašily ty šířené šeptandou.
Komár se mezitím telefonicky ozval, takže přes všechno naražené a záda přejetá byl automaticky zařazen do škatulky zdravých. Podobně dopadli i dva nešťastníci, kteří jeli až za námi a v tom zmatku to nejspíš opřeli o Komárovu motorku polehávající na trati. Mezi tím začal bojovat svůj největší boj Mates - Martin Turma. Jeho stav samozřejmě řešili všichni, nicméně v tu chvíli nikdo nevěděl nic.

Restart zkráceného závody byl cca o hodinu později. Znovu se mi povedlo celkem rychle vypadnou od startu ... a nějak se mi po tom už zase stýská ... začala královská zábava. Bylo i nějaké předjetí, ale protože rychlíkům vpředu motorky fakt strašně letěly, vedoucí grupka nám rychle cukla.
Zbytek závodu jsem se proto snažil zmizet Kubovi Vojtíškovi, jenže ten se držel a pustit se nechtěl. Došlo i na mírný kontakt hned za cílovkou ... údajně to byla rána, že spadlo pár šišek. Nahoře mě Kuba dost docvakával a já čekal že to pustí na vnitřek té první pravé ... jenže se překvapivě přiřítil venkem a přesto, že jsem brzdil až se od špalků kouřilo, načudil jsem to do jeho boku.

Oba nás to hodně rozhodilo a pohled na blížící se jehličnany nesliboval zrovna vlastivědnou procházku.
Situaci jsme nicméně bravurně zvládli a souboj pokračoval. Hned u garáží jsem Kubovi předjetí vrátit a s vypětím všech cca 35 koní celých a možná pár poníků k tomu, jsem ho udržel za zády až do cíle.
Konečné 8. místo bylo po všech peripetiích s motorkou docela fajn a potěšilo mě i proto, že přeskakování z nejslabší na nejsilnější motorku nebylo zásadním problémem a probíhalo vlastně celkem příjemně.

volná nad 600

Další dlouhé čekání už ale vůbec příjemné nebylo. Ká osma byla připravená a do mně se v tom mezidobí bez činnosti jako červotoč nenažranej zakousnula únava. Taková ta protivná, daná nerozhýbáním, ztuhlostí a nepřivyknutím na pohyb na motorce, hektickým posledním týdnem, nevyspáním a tak vůbec... Prostě najednou se vytratila ta omamná chuť co tě pořád žene nejen za řídítka ... ale z boje se neutíká.

Starty obvykle mám hodně povedené, tentokrát, jak jsem si ale stačil všimnout, nejen u mě zapracovala nervozita a nezvykle dlouhá prodleva před zhasnutím světel. Jo, poposkakovalo nás docela dost.

Hlavní ale je že pár kolegů jsem vyřešil hned z kraje a že do prvních zatáček jsme se poskládali celkem bez problémů. Je zvláštní, jak hned po startu se všechno uvnitř uklidní a člověk se soustředí jen na jízdu, na to, co je v tu chvíli důležité. Samozřejmě, vnímá se všechno okolo, atmosféra, lidi u trati, jejich pískání a řev, protivný slunce do očí, trumpety, vůně spálenýho benzínu... věci pro ten moment na pozadí, součastně ale naprosto neoddělitelné ... něco jako Morriconeho harmonika. Nádhera, o který to všechno je ...
Snaha byla veliká, už během druhého kola ale bylo jasné, že tentokrát nevylepším osobní statistiku, Nebylo to prostě ono. Chyběl rytmus, lehkost, navíc mě začalo trochu nepochopitelně lítat řízení skoro z dorazu na doraz, hlavně v lese a na cílovce, přesně jako na babičce k5 .... Občas jsem se otočil na vláček za mnou, vedený vlčákem Petrem Holancem - tak alespoň tenhle boj neprojet.
Pár kol se dařilo, ale když cca v polovině závodu přišla krize, a já začal trochu dřív brzdit, přihnal se ze stínu newcomer Kolda a dole pod Borkem, vnitřkem, mi nemilosrdně vyprášil kožich.
tzv. hořický paradox - Kolouch honí Myslivce

V dalším kole už měl dost náskok o vzducholoď a když se na rovince před Křížkem otočil, úplně jsem viděl jak se spokojeně šklebí ...
Tím ovšem jeho drzost překročila hranice přátelství, proto jsem s myšlenkou : "jen počkej Kolouchu" natáhl a odjistil. Přesně o kolo později jsem se musel šklebit já, to když se znovu ohlédl ... a ze tří metrů koukal do očí smajlíkovi na čumáku mého Gixera. Chystal jsem si ho a připravoval k veřejné dehonestaci, jo, vyloženě se mi pletl a už, už to vypadalo ... když nám zamával pán s praporkem a byl konec.
Gratulace veliká, kamaráde :)

Poslední kolečko už bylo věnované všem těm kteří se jako traťáci podíleli na zabezpečení celého víkendu i těm, co se  přišli podívat na tuhle naši podnikatelskou, mrzkou a neperspektivní vesnickou zábavu.
Díky patří i mnoha dalším - ať vezmu zázemí v depu, rady i pomoc s nastavením toho bláznivýho dvoutaktu i podvozku na Sůze, nebo šroubování mezi jízdami, díky i fotografům za úžasnou dokumentaci ...

Special thanx pak letos míří výš než obvykle, protože ti na stráži tam nahoře si letos docela mákli.
Své o to vědí třeba Michael Pearson i Komár, kteří z karambolu vyběhli líp než to vypadalo v prvních chvílích, povídat může i Mára Hartl, kamarád který si chtěl užít první Zatáčky a stopku mu vystavila guma propálená nahřívákem, na kterou se přišlo až na startu. Smůla ale zaplaťpánbůh za to. Náš karambol s Kubou taky mohl dopadnou všelijak .... a když jsem doma večer dával motorky zpátky do punkaráže zjistil jsem, že příčinou třepání řízení je Ohlinsův tlumič, který zůstal viset jen na vidlici a z uchycení v rámu se vyškubnul. Prakticky nic mu nebránilo v zašprcnutí se za kapotu ...


... ale nejvíc ze všeho teď  všichni děkujeme tam nahoru za to, že Mates je na tom den ode dne líp ... jo, drž se chlape!

osoby a obsazení
guru: Jirka #32
mekánik crew: Libor, Tomáš
karbenator ladič: Komár #51
mistr zvuku: Pierrko
přezouvač: Vítek
hlavní šroubovač: Kuba
chemie: Aleš

hospitality: Roman
střecha: Šuli
dort: Petra
halušky: Zdena
točená polifka: Roman

caffeé: španělskej badzmek
deštník + b&h: Michala
a ovše
m - bordel: Mates & Vojta


... vloni jsem se asi dva týdny po zatáčkách dozvěděl, že pořád ještě lítám jak papírovej, stále mírně naspídovanej drak. jo, protože vloni to byly zatáčky na jaký se nezapomíná... zatím co letos, po týdenním odstupu, vidím Hořice jako docela fajn víkend. nic víc, ale taky nic míň. zatímco ve dvácách jsem si udělal velkou radost, v litrech to už tak happy nebylo.... proč? to je docela jasný, jeden a půl dne tréninku na dromu je na Hořice málo a tak cíl, dojet líp než minule zůstal prozatím neodškrtnutý .... zatím - chci zas lítat  :)


Road racing 2013
- další reportáže
1. report z 1. a 2. závodu - Slovácký okruh ve Starém Městě a 300 ZGH v Hořicích
2. report ze 3. závodu. Česká Tourist Trophy 2013, Hořice
3. 4. závod - Radvanice, okruh Fr. Bartoše



poměrně punkevní společenstvo


.... a nezapomeňte, že v termínu 
15. a 16. 6. 2013
se v Hořicích jede tradiční Česká Tourist Trophy,
tentokrát se zcela novým programem!


Kromě klasických tříd 175 + 250 ccm, 350 ccm, side a
500 + 750 ccm,
pojedou premiérově i rychlé třídy 125 SP

Supermono + Twin a samozřejmě také 600 + 1000 ccm !!

všichni jste srdečně zváni





a ještě něco pro toho, kdy by náhodou netušil, co je road racing:

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.87
Známkováno: 15x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist