journeyman_brezen




Motocykly Suzuki kategorie off-road a enduro (dvoutaktní modely)

Suzuki v šedesátých letech minulého století vyráběla cestovně sportovní motocykly s horem vedenými výfuky, které si bez problémů poradily s prašnou cestou, ale prvním motocyklem, se kterým se nechalo jezdit i těžším terénem, byl typ Trail 80/K 15. Stal se oblíbeným hlavně v Severní Americe, kde se začal prodávat v roce 1965 a v USA byl znám pod názvem K 15 Hill - Billy.

Kapitoly článku

Pro pohon byl použit osvědčený motor z modelů K 10/11, jednoválcový vzduchem chlazený dvoutakt o objemu 79 cm3 a výkonu 8 k při 7 500 ot/min. Tak jako všechny ostatní dvoutakty ve výrobním programu Suzuki využíval i tento motocykl vstřikování Posi – Force s olejovou nádržkou na 1,3 litru (bližší informace o tomto systému i jeho nástupci CCI naleznete v předchozím článku o dvoutaktní řadě T a GT). Do benzínové nádrže se vešlo 6 litrů paliva. O správný poměr paliva a vzduchu se staral karburátor Mikuni. Řidič mohl využít čtyři převodové stupně. Nový motocykl řady Trail se mohl pochlubit nízkou suchou hmotností pouze 80 kg. U tohoto modelu Suzuki poprvé použila na sériově vyráběném motocyklu hrubé terénní pneumatiky s rozměry 2,75 x 17 a výše upevněný přední blatník. Malý motocykl byl jednosedadlový s rozměrným nosičem zavazedel a pouze nejnutnější výbavou. Chyběly například ukazatele směru. Drobné inovace se dočkal motocykl pro rok 1967, kdy byla pozměněna nádrž a nosič zavazadel, jinak vedená byla také výfuková trubka s novou koncovkou výfuku. O rok později byla výroba ukončena.

Trail 80/K 15 - 1965

Trail 80/K15 - 1967                    B 105 P Bearcat - 1967

Protože vstup osmdesátky na trh proběhl vcelku úspěšně, začal se od roku 1967 prodávat motocykl B 105 P Bearcat. Technici nyní použili motor o obsahu 118 cm3 z velmi úspěšného cestovního modelu B 120 a designově vycházeli s již vyráběného typu Trail 80 K 15. Oba motocykly měly hodně společných dílů. Výkon motoru byl 11 k při 7500 ot/min. Převodovka byla čtyřrychlostní, oproti menšímu modelu se mírně zvýšila hmotnost motocyklu bez náplní na 88 kg. Zúžila se přední pneumatika na 2,5 x 17, zadní zůstala 2,75 x 17. Také prodej tohoto motocyklu probíhal hlavně na americkém trhu.

Pro modelový rok 1968 dostal nový název KT 120 Trail a jeho cesta motocyklovým světem se tento rok také uzavřela. Další rok trvalo, než byl představen jeden z nejdůležitějších motocyklů Suzuki šedesátých a sedmdesátých let, typ TS 250. Stalo se tak v roce 1969. Před ním už Suzuki prodávala výše uvedené motocykly typu Trail, které byly ceněny hlavně pro svoji robustnost a praktičnost, ale světový trend už se ubíral jiným směrem - k lehkým sportovním motocyklům typu Enduro. Vedení firmy muselo na tento fakt reagovat a Suzuki představila model TS 250, který vybavila úplně novým jednoválcovým vzduchem chlazeným dvoutaktem (vrtání 70 mm x zdvih 64 mm) o objemu 246 cm3 a výkonu 23 k při 6500 ot/min. Motor byl umístěn v jednoduchém, pod motorem rozdvojeném trubkovém rámu s plechovým krytem ve spodní části. Vybaven byl karburátorem Mikuni VM28SC a také systémem CCI, druhou generací přídavného mazání pohyblivých částí motoru se samostatnou olejovou nádržkou na 1,8 litru. Motocykl pracoval s 5 rychlostní převodovkou a suchou spojkou. Bez provozních náplní vážil 123 kg, maximální rychlost atakovala 120 km/h. K odpružení předního kola byla použita nová teleskopická vidlice, vylepšeno bylo i zadní odpružení. Nová byla také obě kola, obutá vpředu pneumatikou 3,25 x 19 a vzadu 4,00 x 18. Palivová nádrž měla kapacitu 9 litrů. Na rozdíl od motocyklů řady Trail bylo nové enduro dvoumístné a řidič využíval kromě rychloměru i otáčkoměr. Standardně se montovaly ukazatele směru. V USA se tento typ prodávalo jako TS 250 Savage, v Japonsku jako Hustler 250.

TS 250 - 1969

Typ TS 250 se vyráběl až do roku 1979. V průběhu let byl samozřejmě modernizován jak motor, tak i podvozek, ale motocykl zůstal v zásadě stejný. Motor měl stejné vrtání i zdvih a tedy i objem. Výkon poslední verze pro modelový rok 1979 byl stále 23 koňských sil, motor ho dosáhl při nepatrně nižších otáčkách 6000 za minutu. Od roku 1977 se montoval dvojitý rám z ocelových trubek. Nijak zásadně se neměnil ani design motocyklu, vývojem prošel tvar nádrže (poslední verze měla kapacitu 10 litrů), podsedlových schránek a polstrování sedla. Vylepšováno bylo také odpružení, kdy zejména zadní se u posledních verzí nechalo nastavovat v pěti polohách. Také kryt výfuku se během let měnil. Mezi roky 1973 až 1977 bylo možné zakoupit motocykl se dvěma typy předního blatníku. Chromovaným, který kopíroval kolo a pevným zvýšeným. Takto upravené motocykly se prodávaly pouze na evropském trhu. Od roku 1976 nahradil plastový blatník původní plechový. Od modelového roku 1974 se zvětšilo přední kolo na 21 palců, zadní zůstalo osmnáctipalcové. Poslední model z roku 1979 vážil bez náplní 121 kg.

TS 250 Savage - 1973                              TS 250 - 1973

TS 250 - 1976                                     TS 250 - 1978

Motocykl TS 250 nebyl jedinou novinkou Suzuki v kategorii enduro. Spolu s dvěstěpadesátkou se v roce 1969 do výroby dostalo ještě menší enduro TC 120 Cat, což byl jakýsi kompromis mezi sportovním strojem TS 250 a staršími typy Trail. Vzduchem chlazený dvoutaktní jednoválec s karburátorem Mikuni VM20 byl přímým pokračovatelem motoru použitého v posledním provedení populárního Trailu KT 120. Měl stejný objem 118 cm3 a dával nepatrně vyšší výkon 12 k při 8000 ot /min. Na motor navazovala speciální šestistupňová převodovka dual-range 3x2, která měla tři pomalejší převody do terénu a tři rychlejší na silnici. Nastavení bylo třeba provést před jízdou pomocí páky na levé straně převodovky. Obě kola byla osmnáctipalcová. Zdvihy pérování sice nebyly tak velké jako u TS 250, přesto dokázal tento motocykl zdolávat i náročnější terén, jak bylo patrné z dobových testů, kde překonával i vodní toky. Spodní část dvojitého rámu byla pod motorem doplněna o krycí plech. V následujícím roce se za sedlem objevil malý nosič zavazedel a výfuková soustava měla černý lak. Typ TC 120 se vyráběl celkem tři roky a do posledního roku produkce dostal zcela zapouzdřený řetěz. Název TC ale nezmizel, protože ho Suzuki využila u zcela nové řady motocyklů do náročnějšího terénu.

TC 120 Cat - 1969                           TC 120 Cat - 1970

Pravý boom motocyklů kategorie enduro nastal v letech sedmdesátých. Stroje určené k jízdě po silnici i v terénu potvrzovaly skutečnost, že se motocykl stal hlavně náčiním pro volný čas. Suzuki, po velmi úspěšném vstupu do této kategorie s modelem TS 250, připravila hned v roce 1970 další dva nové motocykly TS 90 a TC 90 s totožným motorem. Jejich export směřoval opět převážně na severoamerický trh, kde se prodávaly jako Honcho, respektive Blazer. V Japonsku zůstalo pro řadu TS označení Hustler. Řada TC se na tamním trhu neprodávala.

TS 90 - 1972                                         TC 90 - 1972

Do obou motocyklů se montoval nový vzduchem chlazený jednoválcový dvoudobý motor o objemu 89cm3 a výkonu 11 k při 7000 ot/min. Model TC využíval speciální převodovku dual-range 4x2 s osmi rychlostmi, hrubší pneumatiky, výš umístěný přední blatník, kratší sedlo a nosič zavazadel. Tady vzniklo pozdější rozdělení, kdy některé modely enduro se stejným motorem byly nabízeny jako TS s klasickou převodovkou pro jízdu po silnici a lehčím terénu a TC s duální pře-vodovkou, terénními pneumatikami a menší výbavou pro jízdu v těžším terénu. Zatímco první dva roky produkce se motocykly dodávaly se stejně širokou přední i zadní pneumatikou, od roku 1972 měla přední pneumatika rozměr 2,75 x 18 a zadní 3,00 x 18. Nepatrně jiná byla také hmotnost, kdy modely TS vážily bez náplní 89 kg a TC 90 kg. Od roku 1973 vy-řadila Suzuki oba typy ze svého nabídkového katalogu, až do roku 1980 však probíhal prodej přepracovaného motocyklu TS 90 na japonském trhu. Japonský model byl prakticky nový motocykl. Měl jiné provedení nádrže, sedla i podsedlových schránek. Nový motor v novém rámu, spodem vedenou výfukovou trubku, která vyúsťovala na opačné straně a pod svět-lem uchycený přední blatník. Výkon motoru byl 10 k při 7500 ot/min. Během let se měnil minimálně, od roku 1977 se prodával už ve stejném provedení.

TS 90 Hustler - 1974                             TS 90 Hustler - 1977

 TS 50 Gaucho - 1973                           TS 50 Hustler - 1973

V roce 1971 přišly do výroby další tři modely, nejmenší padesátka a dva motocykly střední třídy. Jednalo se o typy TS 50, TS 125 a TS 185. U modelu TS 50 měl motor objem 49 cm3 a výkon 4,9 k při 8000 ot/min. V Japonsku měl tento malý motocykl udávaný výkon 6 k při 8500 ot/min. Celý motocykl vážil bez náplní jen 71 kg. Měl pětirychlostní převodovku a sedmnáctipalcová kola. Provedení se lišilo podle legislativy zemí, kde se motocykl prodával. Např. v USA, kde se prodával jako Gaucho, neměl zpočátku ukazatele směru, v Japonsku si vystačil jen s jedním zpětným zrcátkem, ale ukazatele směru měl již první model z roku 1971. Výfukové potrubí bylo vedeno pod motorem a poté před pružinou zadního tlumiče šikmo dozadu. Od modelového roku 1977 byl výfuk veden za odpružením. V roce 1978 vyjel zcela nový model s novým motorem a moderním designem. Výkon motoru se pohyboval od 1,7 k při 5500 ot/min až do 6k při 8000 ot/min. Nejmenší výkon měl moped vybavený šlapadly, který se těšil velké oblibě ve Francii. Poslední čtyři roky výroby probíhal prodej současně s novou padesátkou TS 50 ER. Od roku 1979 Suzuki řadou ER postupně nahrazovala starší typy endur.

TS 50 P - 1978                                        TS 50 - 1981

TS 125 Hustler - 1973                          TS 125 Hustler - 1979

Zpět k novinkám roku 1971. Stopětadvacítka TS se mohla pochlubit hliníkovou hlavou válce. Dvoutaktní, vzduchem chlazený jednoválcový motor měl objem 123 cm3 a výkon 13 k při 7000 ot/min. Karburátor VM24 dodala firma Mikuni. Se suchou hmotností 90 kg a maximální rychlostí přesahující 110 km/h nový motocykl nijak nezaostával za konkurencí. Nastartovat ho bylo možné pouze nožní pákou. Palivová nádrž měla kapacitu 7 litrů, přídavná olejová (systém CCI) pak 1,2 litru. Standardem se stal rychloměr a otáčkoměr. Na přední kolo se montovala pneumatika 2,75 x 19 na zadní 3,25 x 18. Výfuková trubka vedla pod motorem a pak šikmo nahoru. Kryt svodu měly v prvním roce pouze modely prodávané v USA. Na britských ostrovech byl motocykl vybaven nosičem zavazadel. Od modelového roku 1972 nosič zmizel a naopak kryt svodu už měly všechny modely. Vylepšeno bylo také odpružení, jehož tuhost bylo možné nastavit na přední teleskopické vidlici ve třech krocích, odpružení zadní kyvné vidlice pak v krocích pěti. K rozsáhlejší inovaci došlo v roce 1974, kdy motocykl dostal novou hlavu válce, přičemž výkonové parametry se nezměnily a hlavně přední 21palcové kolo, které výrazně přispělo k lepší ovladatelnosti. Od roku 1976 se montovaly plastové blatníky.

Zcela nový motocykl představila Suzuki pro rok 1977. Vše bylo nové, poplatné moderním trendům. Nový motor s nezměněným objemem dával nyní výkon 14 k při 8000 ot/min. O jeden litr se zvětšila kapacita palivové nádrže, suchá hmotnost naopak klesla na 94 kg. Výfukové potrubí bylo nyní vedeno horem za pozměněným podsedlovým krytem. V tomto provedení se typ TS 125 prodával ještě v roce 1981. Jak se v sedmdesátých letech stalo u Suzuki zvykem, od základního modelu TS byl odvozen typ TC, známý též jako Prospector. Ten se začal prodávat v roce 1972. Výkon motoru byl stejný, hlavní rozdíl spočíval v provedení převodovky. Zatímco typ TS využíval 5 rychlostí, typ TC pouze čtyři. Tyto čtyři rychlosti však bylo možné využít hned dvakrát, rychlejší při silničním provozu a pomalejší převody v terénu. Změna převodu se musela provést před jízdou přesunutím páky nad převodovkou. Motocykly řady TC byly navíc vybaveny nosičem zavazadel a do konce roku 1974 hrubším vzorkem pneumatik. Se suchou hmotností 95 kg byly též nepatrně těžší. Výroba tohoto typu skončila v roce 1977, ale na rozdíl od modelu TS už nebyl modernizován. Po celou dobu se prodával s předním devatenáctipalcovým kolem. Typ TS se na severoamerickém kontinentu prodával jako Duster, v Japonsku pak jako Hustler.

TS 125 Duster - 1975                               TC 125 Prospector - 1975

TS 185 Sierra - 1972                          TS 185 Sierra - 1973

Model TS 185 měl podobnou historii jako typ TS 125. V USA a Kanadě nesl název Sierra. V jednoduchém, dole rozdvo-jeném rámu byl umístěn stojatý, vzduchem chlazený dvoudobý jednoválec o objemu 183cm3 a výkonu 17 k při 7000 ot/min. O přísun paliva se staral karburátor Mikuni řady VM26SH. Už od prvního modelu byl výfuk veden vrchem, v průběhu let se měnil pouze postranní kryt. Samozřejmostí byl i plechový kryt pod motorem, jakož i dvojice měřících pří-strojů. Odpružení bylo nastavitelné ve stejném rozsahu jako u slabšího typu. Pětirychlostní převodovka, nádrž na 9 litrů paliva, suchá hmotnost 99 kg. Do roku 1973 měla kola rozměr 3,00 x 19 a 3,50 x 18 od roku 1974 až do konce produkce v roce 1980 pak 2,75 x 21 a 3,50 x 18. Počínaje rokem 1976 byl motor s převodovkou lakován na černo a zcela přepraco-vaný motocykl začal sjíždět z výrobních pásů v roce 1977. I přesto, že motor a převodovka byly zcela nové, tak na výkonu se to neprojevilo. Za zmínku snad stojí, že karburátor VM26SH nahradil novější typ VM26SS, do palivové nádrže se vešlo 8 litrů a suchá hmotnost motocyklu stoupla o 3 kg na konečných 102 kg.

TS 185 - 1976                                      TS 185 - 1977

 TC 185 Ranger - 1974                        TC 185 Ranger - 1975

Více na praktičnost byl zaměřený odvozený typ TC 185 též zvaný Ranger. Za povšimnutí stojí opět převodovka dual-range, nyní v provedení 5x2. Co se vývoje modelu týče, platí pro něj to samé, jako u TC 125. Zásadní rozdíl spočíval právě v převodovce, když typ TC 185 využíval stejný počet základních stupňů jako typ TS, kdežto TC 125 pouze čtyři oproti pěti u modelu TS. Prodej řady TC probíhal převážně mimo Evropu, hlavně v Severní Americe a v Austrálii.
Když Suzuki začala v roce 1971 prodávat svůj první motokrosový motocykl, typ TM 400, bylo jen otázkou času, kdy se začne vyrábět také jeho silniční verze. Stalo se tak o rok později, kdy byl představen model TS 400, zatím nejsilnější enduro, které Suzuki nabídla zákazníkům. Jako základ posloužil právě motor z modelu TM 400. Jednalo se o vzduchem chlazený, dvoutaktní jednoválec, který měl stejný objem 396 cm3 ale snížený výkon na 34 k při 6000 ot/min. Motor společně s pětistupňovou převodovkou a karburátorem Mikuni VM32 byl umístěn v jednoduchém trubkovém rámu. Výfukem vedeným pod motorem kopíroval model TS 400 tehdejší závodní motokrosové speciály Suzuki. Se suchou hmotností jen 125 kg byla nová čtyřstovka pouze o 20 kg těžší než TM 400 a patřila ve své kategorii k nejlehčím motocyklům na trhu. Palivová nádrž měla objem 9 litrů, olejová nádrž systému přimazávání CCI pak 1,2 litru. Maximální rychlost atakovala hranici 140 km/h. Součástí podvozku byla vpředu moderní teleskopická vidlice, zadní kyvná vidlice byla nastavitelná v pěti polohách. Ke komfortu jízdy přispívala též široká řidítka s hrazdou a rychloměr s otáčkoměrem. Výfuková trubka byla pod motorem chráněná plechovým krytem. Během šesti let produkce se motocykl měnil jen minimálně. Od modelového roku 1974 ustoupil jednoduchý trubkový rám dvojitému, přední 19palcové kolo nahradila vhodnější jednadvacítka a o přípravu směsi se staral modernější karburátor, typ VM32SS. Od roku 1976 pak byly plechové blatníky vyměněny za plastové. Model TS 400 musel bohužel v roce 1977 ustoupit stále náročnějším ekologickým normám a ve výrobním programu ho Suzuki nahradila podobným, ale složitějším čtyřtaktním motocyklem.

 TS 400 - 1972                                    TS 400 Hustler - 1973

 TS 400 Apache - 1974                           TS 400 Hustler - 1976

V modelovém roce 1973 Suzuki pro trhy mimo Japonsko nahradila modely TS/TC 90 dvěma novými motocykly TS 100 a TC 100. Oba používaly stejný jednoválcový dvoutaktní vzduchem chlazený motor o objemu 97 cm3 a výkonu 11 k při 7000 ot/min . Suchá hmotnost 91 kg (TS 100) respektive 93 kg (TC 100). U typu TS byla použita pětistupňová převodovka. Jak už bylo pravidlem, model TC měl hrubší terénní pneumatiky, nosič zavazadel a pouze čtyřrychlostní převodovku, která ovšem mohla využít systém 4x2 popsaný výše. Na některých trzích byl k dostání i upravený motocykl TC 100 F. Měl rozměrnější nosič, jen jedno sedlo a na předním blatníku jakousi zástěrku. Jeho určení bylo ryze pracovní. Společně se motocykly řady TS a TC prodávaly až do roku 1977, kdy byla produkce typu TC ukončena. Na rozdíl od silnějších modelů řady TS se stovka po celou dobu prodávala s předním devatenáctipalcovým kolem a nezměnilo se to ani po modernizaci pro modelový rok 1978. V nabídkovém katalogu Suzuki byl tento motocykl ještě pro rok 1981. Pro severoamerický trh nesly motocykly přídomek Honcho resp. Blazer. Původní řadu TS ještě v roce 1975 doplnil typ TS 75, který se v Japonsku prodával jako CM 75. Malý motocykl určený pro začínající teenagery měl jednoválcový dvoutaktní motor o objemu 72 cm3 doplněný karburátorem Mikuni VM16SC a čtyřrychlostní převodovkou. Vzhledem k využití měl vpředu kolo 2,50 x 16 a vzadu 3,00 x 14. V Severní Americe, kde se prodával nejvíc, nesl jméno Colt.

TS 100 Honcho - 1973              TC 100 Blazer - 1973

TS 75 Colt - 1976                                   TS 75 Colt - 1976

Společnost Suzuki nabízela koncem sedmdesátých let kromě řady TS/TC i motocykly řady TF a DS. Obě řady svým způsobem navázaly na modely TC, které se přestaly prodávat v roce 1977. Blíže jim byly rozhodně motocykly TF. Tato řada zahrnovala celkem tři typy TF 185, TF 125 a TF 100 a byla určena hlavně pro drobné zemědělce a farmáře jako dvoukolový pomocník při jejich práci. Všechny tři motocykly se začaly prodávat v roce 1978 a vycházely z inovované řa-dy TS. Výkon motorů jednotlivých typů byl mírně seškrcen a konkrétní hodnoty byly tyto. TF 185 13 k při 5500 ot/min, TF 125 9,6 k při 6000 ot/min a TF 100 7,6 k při 6000 ot/min. Nejsilnější model využíval pětirychlostní převodovku, oba slabší šestirychlostní. Motocykly byly pouze jednomístné s rozměrným nosičem za sedlem, malé přední světlo chránil před poškozením drátěný kryt. Hrubé terénní pneumatiky, zástěrky na blatnících a kryt pod motorem dávaly tušit, k čemu se motocykly hodí. Standardně nebyly montovány ukazatele směru, ale bylo možné je dokoupit. Motocykly řady TF nabízela Suzuki ještě v roce 1983 celosvětově, pak je prodávala několik let hlavně na trzích Austrálie a Oceánie aby je od roku 1989 na několik let vrátila do prodejního katalogu. Typ TF 125 tam zůstal i pro rok 2016. Zdá se to až neuvěřitelné, ale je ve stejném provedení jako stroje z počátku osmdesátých let.

TF 185 - 1978                                   TF 185 - 1981

TF 125 - 1981                               TF 125 - 2004

 DS 125 - 1978                             DS 185 - 1978

Řada DS se začala prodávat ve stejném roce jako TF, ale její využití bylo dost odlišné. Sloužila jako hobby nářadí vyznavačům jízdy v terénu. Vybrat si bylo možné ze čtyř motocyklů. Nejsilnější model DS 185 používal plnohodnotný motor z typu TS 185 se stejným výkonem 17 k při 6500 ot/min. Stejná byla i převodovka. Suchá hmotnost klesla skoro o 10 kg na výborných 93 kg. Kapacita nádrže zůstala stejná u všech modelů. Typ 185 používal hrubší terenní pneumatiky 2,75 x 21 vpředu a 3,50 x 18 vzadu. Slabší DS 125: výkon motoru 13 k při 8000 ot/min, 5 rychlostí, suchá hmotnost 87 kg (TS 125 94 kg) a kola 2,75 x 21 3,25 x 18. Prostřední DS 100: výkon motoru 11 k při 8000 ot/min, 5 rychlostí, kola 2,75 x 19 3,00 x 18. Nejslabší DS 80 byl zcela nový malý motocykl s dvoutaktním jednoválcem o objemu 79 cm3 a výkonu 6,5 k při 7500 ot/min. Díky malým kolům 2,50 x 14 vpředu a 3,00 x 12 vzadu a tím i nižší výška sedla nad zemí byl předurčen pro odrostlejší děti. Vybavení motocyklů řady DS bylo opravdu spartánské. Chyběly palubní přístroje, zadní stupačky, opravdu nouzové bylo i osvětlení. První rok bylo vpředu malé kulaté světlo, od roku 1979 ho nahradilo obdélníkové. V roce 1980 došlo ke změně designu, který nyní vycházel z řady TS ER. Typ DS 185 se přestal vyrábět na konci roku 1980, slabší dva v roce 1981. Pouze osmdesátka se prodávala dál a v roce 1983 se dočkala výrazné modernizace. V této úpravě byla v nabídce až do konce roku 2000.

DS 80 - 1986                                            DS 80 - 1993

V roce 1974 rozšířila Suzuki svůj výrobní program o motocykl, který patřil do kategorie strojů určených pro specifickou sportovní disciplínu trial. Nový model se jmenoval RL 250 a měl jednoválcový dvoudobý motor o objemu 246cm3 o výkonu 18 k při 6000 ot/min. Převodovka měla 5 rychlostí. Nízká hmotnost 103 kg mu dávala dobré předpoklady k úspěchu.

 RL 250 - 1974                                           RL 250 - 1975

Trialový motocykl se prodával ve dvou provedeních, přičemž oba byly jednosedadlové. Vývozní modely dostaly jméno Exacta, neměly žádná světla ani ukazatele směru a nemohly tedy jezdit po silnici. Pouze nepatrné množství modelů bylo uzpůsobeno silničnímu provozu. K dostání byly u prodejců Suzuki pouze v letech 1974 a 1975. Oproti tomu všechny modely pro Japonsko byly vybaveny světly i ukazateli směru a měly i zpětné zrcátko. Tento typ byl v japonském nabídkovém katalogu Suzuki ještě v roce 1977. Za zmínku stojí, že dovozce motokrosových motocyklů Suzuki do Velké Británie Graham Beamish se rozhodl i po zastavení výroby RL 250 pokračovat v prodeji tohoto typu. Jeho firma upravila rám, vyladila motor na vyšší výkon a pod názvem Beamish-Suzuki tyto motocykly vcelku úspěšně prodávala až do konce sedmdesátých let. V poslední verzi jako RL 325 se zvýšeným objemem motoru na 325 cm3.
Po celá sedmdesátá léta minulého století sbírala Suzuki tituly z motokrosového mistrovství světa jako na běžícím pásu. Tyto úspěchy chtěla samozřejmě co nejvíce využít také marketingově a tak se zrodily motocykly řady PE. Troufnu si tvrdit, že to byly možná nejlepší enduro motorky, které Suzuki nabídla běžným zákazníkům. Během osmi let, kdy byla řada PE ve výrobě, se zrodily celkem tři typy a to PE 175, PE 250 a PE 400. Jako první se v roce 1977 začal prodávat model PE 250, který byl jakýmsi mezičlánkem mezi motokrosovou RM 250 a endurem TS 250. Dalo by se říci, že to vlastně byla motokrosová motorka se světly. Jako hnací agregát byl použit mírně upravený vzduchem chlazený jednoválcový motor právě z typu RM 250. Měl stejný objem 246 cm3, ale výkon byl snížen na 28 k při 8000 ot/min. Osazen byl karburátorem VM36SS. Převodovka měla 5 rychlostí. Motocykl jezdil na 21palcových kolech vpředu a 18palcových vzadu, obutých do pneumatik s hrubým vzorkem. Zdvihy dvojice předních i zadních tlumičů japonské firmy Kayaba byly nižší, než u motokrosového speciálu a dosahovaly u obou kol 190 mm. Suchá hmotnost byla vynikajících 109 kg. Nové enduro bylo zajímavé také použitím 12litrové hliníkové palivové nádrže. Přední malé kulaté světlo kryla drátěná mříž, která ho chránila proti poškození při jízdě v terénu. Nad světlem byl umístěn plastový držák s číselnou tabulkou. Spartánská přístrojová deska obsahovala pouze otáčkoměr. Samozřejmostí byla široká řidítka s hrazdou a horem vedený výfuk, zakončený tlumičem na levé straně. Motocykl bylo možné nastartovat jen pomocí startovací páky. Stejně jako jeho motokrosový vzor se prodával jen ve žluté barvě. Hlavní prodejní úspěchy slavil tento model a později celá řada PE v Severní Americe, zejména v USA.

PE 250 - 1977

U modelů pro rok 1978 došlo ke změně partie kolem předního světla, kdy světlo dostalo plastový kryt a číselné tabulky už neměly bílý podklad, jako u prvního typu, ale byly celé žluté. Prodloužen byl blatník zadního kola a červené koncové světlo, dříve samostatné, bylo nyní jeho součástí. Výkonové a jízdní parametry zůstaly stejné. Modely od roku 1979 měly zvýšený výkon motoru na 30,5 k při 8000 ot/min. Došlo k další úpravě předního světla a ke zmenšení číselné tabulky. Nová byla přední teleskopická vidlice s větším zdvihem. Nyní 230 mm oproti předchozím 190 mm. O deset milimetrů, na 200, se zvětšil i zdvih zadního kola. Začala se montovat plastová nádrž. Od roku 1980 se změnil i design celého motocyklu a výkon motoru vzrostl na 38,5 k při 8000 ot/min. Nové byly zadní tlumiče a v převodovce přibyl jeden stupeň, takže nyní byla šestirychlostní. Přes tyto změny zůstala suchá hmotnost na 109 kg. Mírně se snížila kapacita palivové nádrže na 10,5 litru. Zdvih předního kola dosahoval 250 mm, zadního už 257 mm. V tomto provedení se typ PE 250 vyráběl až do roku 1983, kdy byla jeho výroba po sedmi letech ukončena. Některé modely bylo možné dovybavit směrovými světly a prodej probíhal poslední roky jen na vybraných trzích, kde se ještě v roce 1984 doprodávaly skladové zásoby.

PE 250 - 1978                               PE 250 - 1979

PE 250 - 1981

PE 250 - 1980                                        PE 250 - 1982

PE 175 - 1979

V roce 1978, rok po uvedení modelu PE 250, se začal prodávat typ PE 175. Ten byl, na rozdíl od dvěstěpadesátky, vybaven zcela novým, vzduchem chlazeným dvoutaktním motorem o objemu 172 cm3 a výkonu 24k při 9500 ot/min. První modely z roku 1978 používaly karburátory VM32SS, ale hned následující rok už se montoval typ VM34SS a výkon se zvýšil na 26 k při 9500 ot/min. Převodovka byla šestistupňová, hmotnost bez náplní 98 kg. Do nádrže se vešlo 11,5 litrů paliva a byla, stejně jako u silnější dvěstěpadesátky, z plastu. Pro některé trhy se však montovala nádrž hliníková. Rozměry kol byly totožné s modelem PE 250. Pro modelový rok 1980 prošel motocykl kompletní modernizací, která zahrnovala stejné prvky, jako u dvěstěpadesátky. Výkon motoru už dosahoval 27,5 k při 9500 ot/min. Suchá hmotnost se zvýšila na rovných 100 kg. Kapacita palivové nádrže klesla na 10,5 litru. K další výrazné změně došlo v roce 1982. Rok po motokrosových modelech RM se i typ PE 175, jako jediný z celé řady, dočkal zadního centrálního odpružení Full Floater a tím pádem i nové kyvné vidlice. To ale nebyla jediná změna. Nové bylo sedlo a podsedlové plasty, které motocykl opticky odlehčily. Ke změně došlo také na předním kole, které bylo vypleteno strměji. Zdvih obou kol byl nyní už 270 mm. Výfuková soustava dostala nový tlumič. Vylepšení z roku 1982 bylo poslední, kterého se typ PE 175 dočkal. Až do konce produkce v roce 1984 se vyráběl beze změn, co se konstrukce týče. Pouze pro rok 1984 došlo k drobné změně přístrojového panelu, řidítek a krytu předního světla. Rám a prachovky předních vidlic byly v modré barvě. V roce 1985 už se pouze doprodávaly skladové zásoby.

PE 175 - 1980                                              PE 175 - 1981

PE 175 - 1982                                                  PE 175 - 1984

Jako poslední z trojice motocyklů řady PE se začal v roce 1980 prodávat její nejsilnější zástupce, typ PE 400. Tento motocykl měl, stejně jako jeho dva předchůdci dvoutaktní, vzduchem chlazený jednoválcový motor, nyní o objemu 397 cm3 s výkonem 41,5 k při 7500ot/min. O správnou kombinaci paliva se staral karburátor Mikuni VM36SS. Motor s pětistupňovou převodovkou byl zabudován do stejného rámu, jaký využívala i dvěstěpadesátka. Konstrukčně byl motor totožný s motokrosovým typem RM 400 a jeho výkon byl o pouhých jeden a půl koňské sily nižší. Rozměry kol 21 palců vpředu a 18 vzadu byly stejné pro všechny tři modely PE. Do nádrže se vešlo 10,5 litrů paliva. Suchá hmotnost pouze 113 kg spolu s výkonným motorem dělaly z nového endura Suzuki vynikající náčiní pro sportovní jízdu v terénu. Přestože se čtyřstovka objevila na trhu jako poslední, tak se prodávala nejkratší dobu, jen čtyři roky a koncem roku 1983 byla její výroba ukončena. Suzuki byla nucena stále víc omezovat svojí dvoutaktní produkci a nahrazovat jí ekologičtějšími čtyřtakty. Díky rozdílným legislativním předpisům se v některých státech prodávaly motocykly řady PE s drobnými úpravami oproti sériové produkci. Tyto úpravy spočívaly např. v rozdílné velikosti zadní koncové svítilny, dodatečné montáži houkačky nebo směrových světel. V některých zemích musela být plastová nádrž nahrazena hliníkovou.

PE 400 - 1980

PE 400 - 1981                                              PE 400 - 1982

Přestože Suzuki koncem sedmdesátých let začala prodávat své první čtyřtaktní enduro, budeme i nadále pokračovat ve dvoutaktním rytmu a představíme si dvoudobé motocykly let osmdesátých. Jak už bylo naznačeno výše, nástupcem pů-vodní řady TS se staly motocykly řady TS ER. Vývojové oddělení Suzuki se jim snažilo vtisknout moderní vzhled a úplně změnilo tvar nádrže, plastů po stranách motocyklu a kolem světla, kdy světlo bylo v jakémsi krytu. Lehce upraveny byly i motory, hlavně s ohledem na emisní normy. Nová řada zahrnovala motocykly s objemem motoru 50, 100, 125, 185 a 250 cm3 a začala se prodávat v roce 1979. V roce 1981 k nim přibyla ještě malá osmdesátka. Nejsilnější typ TS 250 ER měl vzduchem chlazený dvoudobý jednoválec o objemu 246cm3 s výkonem 20 k při 5500 ot/min. Pro některé státy, hlavně v Evropě byl výkon ještě snížen, např. v Německu se tento motocykl prodával s výkonem jen 17 koní. Do Severní Ameriky už se řada ER vůbec nedovážela. Dvěstěpadesátka měla pětirychlostní převodovku, nádrž na 10 litrů benzínu a hmotnost bez náplní 121 kg. Standardem bylo jednadvacetipalcové kolo vpředu a osmnáctka vzadu. Bez jakýchkoliv změn se tento typ přestal vyrábět v roce 1983. Další v pořadí, typ TS 185 ER, měl a vlastně má zcela odlišnou historii. V roce 1979 vyjel k zákazníkům s lehce sníženým výkonem motoru na 16,5 k při 5500 ot/min a vlastně od nich nikdy neodjel. Suzuki ho prodávala na vybraných trzích i roce 2016, sice v novém lakování ale se stejným srdcem, jako v roce 1979.

TS 250 ER - 1980

TS 185 ER - 1991                                   TS 185 ER - 2016

Další dva modely TS 125 ER a TS 100 ER měly hodně společného. Nejenom, že byly prakticky totožné ale i jejich motocyklový život byl téměř stejný. Silnější typ s atmosférickým jednoválcem o objemu 123 cm3 a výkonu 13,5 k při 8000 ot/min (v Německu 10 koní) se šestistupňovou převodovkou a suchou hmotností 97 kg měl vpředu kolo 2,75 x 21 a vzadu 4,10 x 18. Slabší stovka s motorem 98 cm3 a výkonem 10,5 k při 8000 ot/min s pětistupňovou převodovkou a hmotností 91 kg měla vpředu devatenáctku a vzadu osmnáctku. V tomto provedení jejich motocyklový život skončil rokem 1981. Reinkarnaci zažily hned následující rok, kdy se už jako TS 125/TS 100 vrátily k životu. To už ovšem byly úplně jiné motocykly s modernějšími motory i podvozkem. Přesto i je zasáhly emise a Suzuki je po pouhých dvou letech stáhla ze svého celosvětového katalogu. Stopětadvacítka se však ještě v půlce devadesátých let prodávala na méně rozvinutých trzích, kde to umožňovala legislativa. Výkony nových motocyklů byly prakticky totožné s řadou ER, nový podvozek už se mohl pochlubit centrální pružící a tlumící jednotkou Full Floater. Tuto novinku použila Suzuki o rok dříve u prodejních motokrosových modelů. Přístrojový panel si nově vystačil pouze s rychloměrem. Designem se návrháři vrátili k tradičnějšímu provedení, oba modely byly až na výjimky shodné. Rozdíl spočíval v pojetí přední vidlice, kdy TS 100 měl klasickou otevřenou, u modelu TS 125 kryly kluzáky gumové prachovky. Silnější typ měl také větší zdvihy pérování.

 TS 100 - 1982                                      TS 125 - 1982

Oba nejslabší modely TS 80 ER a TS 50 ER byly také téměř totožné. Jejich jednoválcové, vzduchem chlazené agregáty měly tyto parametry. TS 80: objem motoru 79cm3 a výkon 5,9 k při 7000 ot/min. TS 50: objem motoru 49 cm3 a výkon 3 k při 6000 ot/min. Osmdesátka měla v převodovce 6 rychlostí, padesátka pět. Výroba typu TS 80 ER skončila v roce 1983, zato padesátka pokračovala jako TS 50 ERA s třírychlostním automatem ještě několik let. Jedna zajímavost. Model TS 50 ER se v některých zemích, třeba ve Francii, prodával kromě základního provedení také v úpravě ER 19 a ER 21 jako moped se šlapadly a jak je z názvu vidět, s rozdílnými předními koly.

TS 80 ER - 1981                                  TS 50 ER - 1980

Po vzoru motokrosových modelů začala Suzuki v první polovině osmdesátých let postupně nahrazovat u svých dvoutaktních ofroadových motocyklů vzduchem chlazené motory moderními kapalinou chlazenými agregáty. První se objevil nejmenší model řady TS, konkrétně typ TS 50 W v roce 1983 a o rok později také TS 80 X. Názvy jsou trochu matoucí, protože se jménem TS 50 X se v témže roce začala prodávat i jiná nová padesátka a ta měla ještě vzduchem chlazený motor. Model TS 50 W se první rok prodával s kulatým krytem předního světlometu, hranatý dostal hned následující rok, společně s dvěma dalšími novinkami. Jeho jednoválcový kapalinou chlazený motor 49 cm3 měl výkon obdivuhodných 7,1 k při 8000 ot/min. O přípravu směsi se staral karburátor Mikuni VM16SH. Řidič mohl využít celkem 6 rychlostních stupňů. S plnou sedmilitrovou nádrží i nádržkou systému CCI vážil malý motocykl jen 85 kg. Přední kolo 2,50 x 21 vedla klasická teleskopická vidlice, zadní kolo 3,00 x 18 pak kyvná vidlice s centrální pružící a tlumící jednotkou Full Floater. Chladič byl schován v pěkném plastovém krytu. Nechyběl ani malý nosič zavazadel. Odvozený typ TS 50 X měl téměř shodné tvary, lišil se motorem a přední vidlicí, kde kluzné plochy kryly prachovky. Nově vyvinutý jednoválcový agregát se mohl pochlubit výkonem 6 k při 8000 ot/min. U tohoto motoru byl použit karburátor nižší třídy VM15SH. Převodovka měla jen 5 rychlostí. Rozměry kol byly totožné, do nádrže se vešlo 8 litrů paliva. Pohotovostní hmotnost 85 kg byla o něco vyšší. Od roku 1991 byl tento motocykl nabízen jako TS 50 XK a také jako TS 50 XA s třírychlostním automatem. Prodej obou typů i modelu TS 50 W byl ukončen v roce 1999. Po celou dobu produkce se padesátky vyráběly beze změn, pouze v jiném barevném provedení.

TS 50 W Hustler - 1983                                         TS 50 W - 1993

TS 50 X - 1984                                                   TS 80 X - 1986

Osmdesátka TS 80 X měla nový, kapalinou chlazený jednoválec, nyní s objemem 79 cm3, výkonem 9,5 k při 6000 ot/min a karburátorem Mikuni VM20SS. Motor spolu s šestirychlostní převodovkou byl umístěn v ocelovém, pod motorem rozdvojeném rámu s krycím plechem na spodní části. K jízdě plně připravený motocykl vážil necelých 100 kg. Zajímavé bylo použití shodné přední teleskopické vidlice, jakou měl typ TS 50 X. Model TS 80 X měl o hodně kratší život než padesátky, jeho prodej skončil v roce 1986. Rozdíl ve výkonu v porovnání s TS 50 W nebyl až tak markantní a zákazníci dávali přednost levnější padesátce.
Kromě výše popsaných malorážek se během roku 1984 k prvním zákazníkům dostaly další dva zcela nové motocykly řady TS, které z větší části nahradily modely v roce 1983 ukončené řady TS ER. Prvně byly představeny a prodávány v Japonsku a na tamním trhu nesly jména RA 125 a RH 250. Proč toto netradiční označení? Protože se tak jmenovaly tovární motokrosové speciály, se kterými se Suzuki účastnila mistrovství světa v motokrosu ve třídě 125 a 250. Celosvětově se pak, až na výjimky, oba typy prodávaly pod zavedenou značkou TS, konkrétně jako TS 125 X a TS 250 X. Mezi výjimky patřila např. Francie, kde se celá nová řada, tedy včetně modelů TS 50 prodávala až do roku 1988 jako RH aby se v roce 1989 vrátili i tam k označení TS. Francie byla vůbec specifická, protože i předchozí modely TS ER se zde prodávaly jako ER 50,80 a 125. Dvojici motocyklů doplnil v modelovém toce 1985 ještě typ TS 200 X.

RA 125 - 1986                                TS 125 X - 1984

RH 250 - 1984                           RH 250 - 1988

Informace o redaktorovi

Josef Kubát - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (25x):



TOPlist