Wales 2022

Ráno nemůžu opět dospat. Né že bych byl tak natěšený, ale celkově jsem zvyklý vstávat brzo. Postupně se budí i Martin (skoro vůbec ne mou vinou), strojíme se, balíme, kontrolujeme počasí... bude pršet... a bude pršet hodně... a skoro pořád... až do večera. Jóóó, dobrých zpráv není nikdy dost. Snídani jsme si objednali na 7:15am, abychom mohli v 8:00am vyrazit. Klasicky si dáváme anglickou snídani. Po snídani beru ručník z koupelny a jdu otřít motorky. Ještě check-out a Salutation Inn je pro nás minulostí. Personál byl velice příjemný, jídlo vynikající, pokoj super... celkově nemá důvod nedoporučit. Určitě bych se tam klidně ubytoval znovu.

Nejdřív standardní předodjezdová procedura - odemknout moto a zámek do baťohu, baťoh přidělat na sedadlo, zapnout navigaci, telefon do držáku, napájení, sluchátka do ucha, kukla, helma, rukavice, klíček do polohy on, sytič, start a rázem je vzhůru celá vesnice. Po chvíli dávám sitič dolů a motor se zklidní a razantně ztiší. Čekám na Martina. Konečně jsme oba ready. Zvedám Duknu ze stojánku abych mohl vycouvat a všechna voda ze zrcátek mi vyteče na rukavice. Super. Ruce mám mokrý a ještě jsme se ani nehli z místa. Martina to ale poměrně dost pobavilo. No, alespoň někoho z nás.

Vyjíždíme z parkoviště, točíme doleva a najíždíme na A487, po které jsme včera přijeli, a pokračujeme dále na sever. Dnes nás čeká dalších cca 200 mil. První větší město by dnes mělo být až Aberystwyth za 76 kilometrů, ale naše první plánovaná zastávka je až tankování v Dolgellau, což je okolo 100 mil, tedy 160 kilometrů daleko. Zatím neprší, ale na silnici je místy voda. Nasazujeme cestovní tempo a držíme se předepsaných limitů, tedy plus mínus zhruba 5 mil v hodině. I přes nepřízeň počasí to nic nemění na tom, že ve Walesu je nádherná krajina a na každým metru je co obdivovat. Silnice je kvalitní, poměrně rovná s táhlými zatáčkami a tak se dá opravdu jet. Občas na nás v dálce vykoukne moře. Dnes je hodně rozbouřené. Po dvanácti kilometrech míjíme Cardigan.  Asi po půl hodině na cestě začne padat z nebe takový ten jemný bordel, který se snad nedá ani označit za déšť, ale je dost nepříjemný a když je v něm člověk dostatečně dlouho, tak prostě promokne. Provoz je minimální, je neděle a angličani si rádi přispí, a tak nám kilometry rychle ubývají. Tedy zatím. Stále se držíme na A487, po které pojedeme až do 64 mil vzdáleného Machynlleth. Dnešní první část cesty je hlavně o přesunu, žadný zastávky, pouze jet a polykat kilometry. To jsme si ještě včera a ráno dnes mysleli. Jak se však časem ukáže, tak přesně o tom bude ve výsledku celý den. Holt místní počasí dokáže někdy plány pořádně zhatit.

Někde u Aberaeron potkáváme první brzdu plynulosti anglického provozu - karavanista. Zarputile drží třicítku ať už se jede ve vesnici nebo mimo. Vzhledem k tomu, že jsme asi na pátém a šestém místě v pořadí v koloně a v kombinaci s rozmanitostí zatáček, provozu a ne uplně našlapaných strojů pod našimi zadky, se tu chvíli zdržíme. A podstatně delší chvíli než bychom si přáli. Nemusíme sice letět dvěstě v městě, ale při tomhle počasí je každé zdržení vyloženě na nervy jdoucí. Jediné chvíle, kdy nám tahle situace nevadí je, když je vidět moře. Ten výhled si prostě oba užíváme. Po chvíli se nám podaří dostat alespoň hned za karavan. Martin při každé sebemenší příležitosti hledá místo k předjetí. Ale bezpečně by to moc nešlo, tak se vždy radši stáhne. Až do chvíle, kdy řidič před námi lehce zpomalí a Martin to tedy zkusí. Jenže ve chvíli, kdy vybočí doprava, udělá řidič karavanu to samé aniž by dal znamení blinkrem. Prostě začal objíždět u kraje odstavené auto a vůbec ho nezajímalo, že by za ním mohl někdo jet. A aby toho nebylo málo, ve stejné chvíli projede auto v protisměru. Martin se vrací za karavan na poslední chvíli. Myslím, že právě tohle byla nejkrizovější situace z celého tripu. Loudavého dovolenkáře předjíždíme "na prasáka" ještě na konci města a nasazujeme opět svižnější, byť stále legální tempo.

Nepříjemné "mrňkání" se mění v regulérní déšť. Chvíli prší míň, chvíli víc, ale prší pořád. S krátkými vyjímkami již téměř po zbytek dne. Míle ubíhají stejně, ale už mi to tak nepříjde. Cítím, jak mi od loktů pomalu stéká voda k zápěstím. I v botách už dávno nemám pocit sucha a o rukavicích ani nemluvím. Vlhko pomalu, ale jistě, začínám cítit po celém těle. Cestu po A487 nám zpestřuje sebevražedný pták, možná racek, možná obyčejný holub. Namíří si to z jedné strany silnice na druhou a přelétá Martinovi (dle mého odhadu pozorovatele zezadu) ani ne půl metru před helmou. Vsadím se, že zkušený ornitolog by v tuto chvíli poznal, zda se jedná o samečka nebo samičku. Aberystwyth se pomalu blíží. Podle wikipedie by se mohlo jednat o docela zajímavé město, nicméně pro nás je to pouze jeden z několika průjezdných bodů dnešního dne. Nezastavujeme. Není čas, není to v plánu a s čím dál více mokrým oblečením neni na zbytečné zastávky ani nálada. Do Machynlleth zbývá 19 mil, kousek před ním však ještě zastavujeme na odpočivadle a dávame "čurpauzu", dneska jednu z mála.

Původně bylo v plánu za Machynlleth, po přejetí Dyfi Bridge, odbočit doleva a jet do Dolgellau podel pobřeží po silnici číslo A493. Nakonec odbočujeme v pravo a držíme se stále na A487. Zároveň tímto momentem vjíždíme do Národního parku Snowdonia, největší příčiny dnešních dešťů. Hory v parku totiž zastaví nebo alespoň zpomalí cokoliv, co příjde od moře. Proto si to dneska tolik užíváme i my. Začínáme stoupat. Rozlehlé, doposud poměrně rovné pastviny se začínají čím dál více měnit v kopce a lesy. Asfalt je zde ve vynikajícím stavu, škoda toho mokra. To jak se silnice vlní mezi kopci ve mne zanechává velký dojem. Je to něco, co si ihned zamilujete. Je to ale v mostrózním rozporu k počasí, které budete během chvíle naopak nenávidět. Dá se říci, že začínám mrznout. Neni žádná extrémní zima, teplota se odhadem drží okolo 15ti stupňů, ale v kombinaci s mokrým oblečením to dost kazí zážitek z jízdy. Na křižovatce u Cross Foxes měníme A487 za A470. Na té se ovšem zdržíme jen tři míle, abychom ji na kruhovém objezdu před městem vyměnily za A494 a tu následně zhruba po 400 metrech opustili ostrou odbočkou vlevo a zamířili vedlejší silnicí do města. Po pár minutách zastavujeme na místní benzinové pumpě Texaco.

Oba povinně tankujeme a jak už je zvykem, Martin opět platí méně. Mně vyšlo doplnění paliva na krásně zaokrouhlených £13 a to jsem se nijak nesnažil. Zaplatíme a odstavíme motorky na kraj abychom nebránili nijak ostatním. Dáváme si na zahřátí horkou čokoládu. Kontrolujeme počasí a podle Martina, až se přežene nynější mrak, který je na déšť opravdu vydatný, mělo by to být v pohodě. Abych tolik nemrzl, sundávám promoklé oblečení a přímo na tělo si oblékám suchou mikinu. Následné opětovné oblečení mokrých svršků udělá tento čin lehce kontraproduktivním. Jenže ona ani samotná bunda neni nijak zvlášť suchá, takže je to prašť jako uhoď. Pauza nakonec trvá asi 20 minut. Smysl pro humor nás ani teď neopouští. Děláme si srandu z welšanů, jak si o nás řikají, že si kluci vyjeli užit krásného počasí. Těsně před odjezdem zjišťuju, že se mi nechce nabíjet telefon. A protože nechci přijít o GPS záznam trasy, vypínám navigaci a spoléhám se čistě na Martina. 

Předpověď nelhala, skutečně se mrak přehnal a začalo jen mírně krápat. To bychom ovšem tu průtrž mračen nesměli dojet. Suchá mikina mi byla naprosto k ničemu. Stav totálního mokra se dostavil do pěti minut po odjezdu. Příští zastávka, ne pouze průjezdný bod, ale opravdová a od prvopočátku plánovaná zastávka, je město Harlech. Myslel jsem si, že kousíček za Dolgellau sjedeme na A496 a pojedeme podel pobřeží asi 20 mil až do města. Jenže cestou zjišťuji, že mám něco, co by mohlo připomínat mořskou zátoku nebo ústí řeky do moře po pravé ruce, místo po té levé, kde jsem to očekával... Až doma ze záznamu vidím, že jsme neodbočili na již zmíněnou  A496, ale zůstali jsme na A470. A tak místo abychom klesali k pobřeží, zase se proplétáme mezi kopci. Místo dvaceti mil jich ujedem 27, což neni velký rozdíl. První část cesty je hlavně přírodou, občas nějaké osamocené stavení. První opravdová vesnice, co míjíme, je Trawsfynydd, pravěpodobně pojmenovaná podle jezera, u kterého stojí. Ona teda ne že je jen první, ale na téhle silnici také jediná. Po třech mílích, tam kde se A470 stáčí do prava, my jedeme rovně a pokračujeme po A487. Projíždíme kolem Gellilydan a začínáme pomalu klesat. Martin poslouchá hudbu, docela si to užívá. A to tak, že přejíždíme odbočku na Maentwrog. Takže zastavit, otočit se a vrátit se. Naštěstí to bylo asi jen 200 metrů. Silnice A496 je podstatně užší, velice často lemovaná minimálně z jedné strany zdí. Klikatí se po levém břehu ústí řeky Afor Dwyryd (welština je zajímavá řeč, s angličtinou to nemá vůbec nic společného). Protože jedu bez navigace, nemám absolutně tušení kde jsme a jak je to ještě daleko. Cesta se o něco zhorší, to proto, že jsme najeli na B4573. Do Harlechu sice vedou obě silnice, ale náš bod zájmu je nastaven do jednosměrné ulice a proto musíme do města dojet "z vrchu".

Po chvíli zahlédnu ceduli Harlech Castle a kousek za ní se po pravé straně vynoří i hrad. Ze silnice je na něj krásný výhled. Počasí nám v tuhle chvíli celkem přeje, neprší, neni mlha. Hrad ale neni náš cíl. Naším cílem je Ffordd Pen Llech, nestrmější ulice na světě. Se sklonem 37,5% je strmější než Baldwin Street ve městě Dunedin na Novém Zélandu a v roce 2019 jí tento rekord uzmula. Martin sice díky navigaci ví, kam jede, ale pro změnu neví, že jedeme přesně do půli téhle ulice. Já sice vím, že jedeme přesně na tuhle ulici, ale pro změnu absolutně netuším za jak dlouho tam dorazíme. Znenadání Martin odbočuje prudce do prava a já poznávám domy z fotek z Google map. Jsme na začátku ulice. Je úzká, oblkopená starými domky a vůbec neni nijak strmá. Pomalu pokračujeme vpřed a do cíle nám zbývá pár metrů. Stejně tak pomalu začíná silnice vést čím dál víc z kopce. Stále se ovšem nejedná o nic neobvyklého. Najednou Martin za jednou ze zatáček zastavuje. Dojíždím ho a zastavuju vedle něho. Tak jo, tenhle úsek je teda jiná liga. Úzký pruh asfaltu, ne o moc delší než deset metrů a na jeho konci ostrá levá a skála. Martin nevypadá, že by se mu chtělo pokračovat v cestě. Jenže nahoru už to nejde. Vybírá si místo, kam to případně opřít o přední kolo aby si způsobil co nejmenší škody. Já si vybírám místo kam to rozhodně neopřít, což znamená zůstat na silnici. Dávám obě nohy na zem, držím spojku se zařazeným prvním kvaltem a pomalu pouštím přední brzdu. V tuhle chvíli jsem opravdu rád, že mám ve předu dodělávaný i druhý brzdový kotouč, narozdíl od Martina. Půlkama bych mohl štípat stovky hřebíky. Těsně za zatáčkou zastavujeme a narychlo si vyměňujeme pocity. Strach, respekt, vzrušení, radost. Mimochodem, žádné video ani fotka nevykreslí realitu ani z 30%. Dojedeme zbytek ulice a hledáme nějakou retauraci. Nejblíže je restaurace vzdálená asi 450 metrů. Vyrážíme tam a přejíždíme koleje. Jsou to první koleje co přejíždíme. První koleje co jsem od pátku vyjel. První koleje po zhruba najetých 800 kilometrech. Hotel s restaurací je bohužel zavřený a vypadá, že na trvalo. Pravděpodobně nepřežil covidové šílenství. Martin hledá jiný cíl a nakonec se vracíme zpět na kopec, asi 100 metrů od místa, kde jsem odbočili na Ffordd Pen Llech.

The Plas naštěstí normálně funguje. Parkujeme motorky přímo před vchodem. Musíme být personálu k smíchu, kape z nás jak z hastrmanů. Zamíříme si to do zasklené terasy s výhledem na moře a svlékáme ze sebe mokré oblečení. Vše rozkldáme na topení po celé restauraci doufajíce, že na další část cesty vyrazíme alespoň trochu v suchu. Ne jen, že mi rukavice pustili barvu, na záchodě zjišťuji, že mi kalhoty udělali totéž. Vypadám jak šmoula. K obědu si objednávám haggis (tradiční skotský pokrm, podobný na český prejt) za  £13.95. Prostě standardní cena za jídlo. Koukáme z okna na moře v dešti a zjišťujeme, že náš humor v Dolgellau z welšanů ohledně ohledně počasí, nebyl žadný výstřel do prázdna. Krom rozbouřeného moře a průtrže mračen se nám naskytuje pohled na místní obyvatelstvo užívající si krásné letní počací a hrající golf. Jinej kraj, jinej mrav. Než nám přinesou oběd, domlouváme se na úpravě trasy. Už včera večer jsme se dohodli, že vynecháme průjezd přes Pwllheli a Nefyn a pojedeme pouze do Portmeirion - vesničky vystavěné mezi lety 1925-1975 v italském stylu. Teď se však shodujeme, že vynecháme i tu a zamíříme rovnou do Conwy. Ve stavu v jakém jsme a za počasí, které tu panuje, bychom si ji neužili. Oběd je minulostí a opět se soukám do mokrých triček a kombinézy. Zároveň to vypadá, že znovu bavíme místní osazenstvo. Připevňujeme věci na motorky a pro změnu začíná opět pršet. Čekáme tedy v chodbě do restaurace. Uběhne minuta, dvě minuty a čekání vzdáváme. Tohle prostě lepší nebude a mohli bychom tu tak zůstat až do večera. Nabíjení telefonu mi opět stagnuje, tak zamykám displey a jedu jen podle hlasové navigace, abych měl alespoň minimální představu o tom, co bude následovat. Naštěstí vede Martin.

Vracíme se zpět po B4573 a A496, na které zůstamene až do Blaenau Ffestiniog, kde se opět napojíme na A470. Když neprší, tak padá voda ze stromů. Nemám vůbec tušení kudy jedeme, kolik mil zbývá do cíle a jak dlouho ještě budu trpět. Tahle část cesty se změnila v prostý přesun z bodu A do bodu B. Asi jako zbytek celého dne. Vyjímečně trošku víc zatáhnu za plyn, abych Ducati provětral a předjíždím Martina. Asfalt je tu přímo výstavní a navíc jsou tu krásné táhlé zatáčky, do kterých je i přes okolní les nebo lemování zdí, krásně vidět. Naprosto zapomínám na vodu na silnici, protože motorka drží jako bych jel na suchu. Martina ztrácím z dohledu. Během chvilky dojíždím kolonu aut, která se mi nechce předjíždět. Jede se mi krásně, ale ze všeho nejvíc se chci vrátit bezpečně domů, takže neblázním. Narozdíl od nějakého šílence v BMW, který to tu nejpíš považuje za rychlostní vložku na Rally Wales. Neblbnu a ve vhodnou chvíli, když je místo, zpomaluju a rukou mu ukazuju, že může jet. Stejně tak mávnu Martinovi. Ve chvíli kdy projíždíme Blaenau Ffestiniog si mohu hlavu ukroutit. Všude okolo jsou kopce z břidlice, která se tu těží. Nevím kam koukat dřív. Za jiných okolností bych tu asi zastavil a užil si ten výhled. Na výjezdu z města začínáme znovu stoupat. Na kvalitě povrchu silnice se nic nemění, nicméně je z obou stran obklopená zdmi a tak zde neni žádná úniková zóna. V dálce ještě zahlédneme šílence v baworáku, jak předjíždí jednou dvě auta, podruhé i tři auta najednou a mizí. 

Co vede nahoru, musí zákonitě vést i dolu. A tak začínáme i my opět sjíždět do nížin, protože Conwy leží u moře. Ještě nám ale zbývá dobrých 35 mil cesty. A tak prostě jen koukám na silnici a snažím se zůstat soustředěný. Občas pouze trochu víc zbystřím, jako třeba ve chvíli, kdy Martin odbočí o 10 metrů dříve než jsme měli. Navigace mi hlásí: "odbočte vlevo, odbočte vlevo, odbočte vlevo, otočte se do protisměru...". Koukám na Martina. Ten krčí rameny, takže je jeho navigace ve stejných místech jako ta moje a jako Baťa s dřevákama. On má ovšem k dispozici obraz, takže ví, kam dál. S drzostí si to namíří do jednosměrky v protisměru, já za ním. Ulice má s bídou právě těch deset metrů, o které jsme zabočili dříve. Na jejím konci musíme jen zahnout doprava a jsme tam, kde jsem měli správně být. Náš prohřešek ovšem nezůstane bez povšimnutí. Okolo projíždějící pár v autě nám dává důraznými posunky vědět, co si o nás myslí. Nebýt zmrzlý na kost, možná bych jim rukama taky něco ukázal. Dvacet pět mil před Conwy zastavujeme na benzinové pumpě. Benzínu sice máme dost, ale dostavila se akutní potřeba toalety. Jak už je v Anglii zvykem, pokud se nejedná o velký servis na dálnici, můžete na toalety rovnou zapomenout. Křoví to ovšem jistí.

Po několika minutách na cestě už nás začínají vítat návěsti na Conwy. Jakékoliv odbočky a instrukce mé navigace Martin zarputile ignoruje. Konečně vjíždíme do města. Po menším proplétání se městem podjíždíme dálnici číslo A55, několik posledních zatáček, poslední stovky metrů, dva kruhové objezdy a najíždíme na most přes řeku Conwy. Před námi se nám otevírá majestátní výhled na hrad nad zátokou, po levé ruce řeka a po pravé ruce již zmiňovaná zátoka. Jsem lehce zmaten, protože jsme k hradu přijeli z druhé strany, než jsem předpokládal a plánoval. Pod hradem, na kruhovém objezdu volíme druhý výjezd, následně odbočujeme znovu vlevo a po pár stovkách metrů zastavujeme vedle místního infocentra. Slíbil jsem domů přivézt nějaké suvenýry a protože jsme tu už dříve byli, jevilo se mi Conwy jako idealní místo k nákupu. Martin je tu poprvé, ale z jeho reakcí soudím, že ne naposled. Mě osobně Conwy trošku připomíná York. Město je obehnané hradbami, po kterých je možné se projít, s úzkými uličkami a malebnými domky v historickém centru. Největší rozdíl zde je, že York neleží u moře.

Čeká nás posledních 18 mil dneška. Mám pocit, že to zároveň bude ta nejnáročnější část cesty. Už se mi totiž totálně nechce. Tak jo, obléct, nastartovat a vyrazit dál. Kousek městem a následně se stočit na A55 směr východ, respektive směr Chester, Manchester, ovšem my jedeme pouze do Rhyl. Navigace mi každou chvíli hlásí, použijte výjezd vlevo, kdežto Martin jede stále dál. Nejspíš jsem si zapoměl vypnout "vyhnout se dálnicím". Když dostanu prostor, zrychluju a dávám najevo, že už toho mám vážně plný zuby a chci to mít dnes už za sebou. Předepsaných 70 mil v hodině nedržím ani náhodou, pohybuju se spíš okolo 80 mil za hodinu. V Pensam na sjezdu 23A opouštíme dálnici a poslední 4 míle pojedeme městem. Vlastně více městy, ale pozná se to jen podle cedule, jinak se jedná o nepřerušenou zástavbu. Konečně slyším kýženou větu "váš cíl je po pravé straně". Premier Inn, ve kterém jsme ubytovaní, stojí přes silnici u místní pláže a vyšel nás na noc £42. Uděláme rychlý check-in, jdeme si zanést věci na pokoj a co nejrychleji přeparkovat motorky ze zákazu stání dozadu za hotel. Nejdříve však musíme do systému zadat naše registrační značky a uvést, na kolik nocí se zdržíme. Parkuju první a chvíli po mně dojíždí i Martin s divným zvukem vycházejícím z motorky. To nám ještě scházelo, řešit ke konci tripu v neděli pozdě odpoledne a totálně promrzlí nějakou opravu. Naštěstí se ukázalo, že se jen uplně nevrátilo startovací tlačítko, takže Virago "startovalo" i za jízdy. Oprava na 5 sekund. Ale ta úleva byla obrovská.

Do sprchy jdu první, musím se celý "odšmoulit". Mezitím pokojový fén jede na plný výkon a postupně střídá boty, rukavice, bundy a moje kalhoty. Vše ostatní jsme poprosili personál, jestli by nešlo usušit v hotelové sušičce. Od začátku tripu říkám, že si ve Rhyl dám Fish n´ Chips, u moře na to mám vždycky chuť. A tak vyrážíme do města, jenže jak se v zápětí ukáže, v neděli na večer je celé město jaksi mrtvé. Jediné co tu jede na plný obrátky jsou kasina. Chceme se zeptat postaršího páru, jestli by nám neporadil, kde se tu dá najíst. Paní, když nás viděla (Martin naboso s ubalenou cigaretou v puse a já v roztrhaném tričku na spaní), nás nejspíš považovala za houmlesy a nebo jinou pochybnou existenci a bez ohlížení se přidala do kroku. Pán nám nicméně vysvětlil, že nejsou místní a že taky nevědí. Obejdeme blok, zanecháme snahy najít nějakou restauraci a vracíme se na hotel využít, dříve nám nabídnutý meal deal za £23 na osobu. Jedná se o kombinaci večeře o hlavním jídle, předkrmu a nápoje a zároveň snídaně stylem sněz co zmůžeš. Večeři s předkrmem na půl sotva sníme (druhý předkrm si berem na pokoj, kdyby byl později hlad). Standardně tam pošleme opět dva cidery a jsme rádi, že neusneme u stolu. Cestou na pokoj vyzvedneme usušené oblečení, na chvíli ještě zapneme fén, ale brzo padneme do postelí jako zabití.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE