Wales 2022

Ráno první co, tak zapínáme fén. Každá minuta je dobrá. Část snídaně je formou bufetu a část je na objednání. Lze si objednat anglickou snídani na přání, což znamená, že si nahlásíte kolik vajec, kolik párků nebo plátků slaniny chcete, nebo co naopak nechcete, a kuchař vám to připraví. Objednat si půl kila slaniny jsme ale nezkoušeli. Zbývá nám zabalit a ustrojit se. Protože mám kombinézu stále poměrně vlhkou, oblékám si vše dvakrát. Dvoje spodky, dvoje ponožky, dvě trička, mikina... cítím se jak panáček Michelin. Dnešek je pouze o cestě domů, žádné extra zastávky. Check-out se provádí pouhým vhozením karty od pokoje do boxu u dveří.

Opět probíhá standardní procedura přípravy před jízdou. Když jsme hotovi, sedám na Martinovo Virago. Už v sobotu ráno jsme se dohodli, že když bude příležitost, čas a podmínky, že si na chvíli vyměníme motorky. A lepší šance už nebude. Silnice je relativně suchá, nikam nespěcháme a pojedeme jen přes město, pouze 2 míle na Shellku a zas si to vyměníme zpět. Tentokrát má od mých zrcátek mokré rukavice Martin. Naštěstí nemá sportovní, takže ho to trápí méně než mě včera ráno. Já jedu na chopperu poprvé v životě. Pokaždé když se rozjíždím z křižovatky, snažím se dát nohy na stupačky pod sebe místo před sebe. Holt zvyk je železná košile. Za těch pár zatáček nemůžu říct, že by chopper byl něco pro mne, ale zároveň na to nemůžu říct nic špatnýho. Jelo se mi na tom příjemně, nic línýho, vše je o zvyku, ale zatim si teda na nic jinýho, než na mou příšeru zvykat nechci. Překvapilo mě však, že i přes sluchátka v uších a jízdě na jiné motorce, jsem neustále slyšel dunění výfuků Ducati. A to jsme jeli pouze pomalu městem. Poslední problém jsem měl se stojánkem. Nohou jsem ho prostě nenašel takže ho dávám dolu rukou.

Poprvé za celou dovolenou se mi stalo, že mi obsluha nezapla stojan, dokud jsem seděl na motorce. Helma položená na stojanu, rukavice hozený na budíkách, klíče v zámku nádrže, ale obsluha má strach, že jim ujedu. Než bych se oblekl, už jen proto, že mám brýle a nasadit helmu neni otázka pěti sekund, stihl by mě složit i důchodce s artrozou v kolenech v pokročilém stádiu. Tohle jsem fakt nepobral. Nikde něměli problém, když jsme tankovali v helmách i na motorce. Prostě Shell. Konečně sedám zpět na svého Bumblebee. To bušení pod zadkem mi prostě chybělo. Škrtnout o startovací tlačítko a jedeme dál. Přes Rhyl po A525 a na A55. Jedeme spolu posledních 28 mil a naprostou většinu z nich po dálnici. Jen na poslední míli, možná poslední dvě, sjíždíme u Broughton na městskou komunikaci. Ta nás přivede k místnímu obchodnímu parku, kde se rozdělíme. Bylo to poslední možné místo, kde jsme spolu mohli dát ještě řeč před tím, než se Martin vydá směrem na jih do Bristolu a já směrem na východ zpět do Dewsbury. Dokonce zjišťuji, že to co jsem celou dobu považoval za zvuk jak mi řetěz mlátí o kyvku, bylo ve skutečnosti to střílení do Martinova výfuku. Trvalo mi to dva dny a skoro 500 mil jízdy, abych to zjistil na posledním společném kruhovém objezdu. Na posledních společných sto metrech. Martin balí cigaretu, využívá možnosti toalety aniž by musel řešit věci na motorce, hodnotíme trip. Od teď každý na sebe. Domů to mám o 90 mil blíže. 

Že domů pojedu po dálnici a ne po okreskách jsem se rozhodl už včera večer. V mém oblečení a za tohodle počasí by to bylo prachsprosté sebemrskačství. Nastavuju opět navigaci a najíždím na přivaděč na dálnici. Po "Á padesát pětce" objedu Chester a najedu na dálnici M53. Následně několikrát měním dálnici. U Stoak na M56, Warrington objíždím z východu po M6 a u Risley najíždím na M62, která mne dovede před Manchester. Přes Manchester jedu po M60. Aby toho nebylo málo vjíždím do deště. Do hodně silného deště. Myslím, že jsem dojel ten včerejší. Místy nevidím ani auto 100 metrů přede mnou. Stále ale držím tachometrových 80 mil v hodině a nejrychlejší jízdní pruh. Jediný suchý díl oblečení, který mám na sobě, je kukla pod helmou. Za Manchesterm opět najíždím na M62 a ta mne dovede skoro až domů. Cestu už znám, takže přibližně vím, jak jsem daleko a co mne ještě čeká. Po 14ti mílích na M62 míjím lehce proslavenou Stott Hall Farm, jejíž majitelé kdysi odmítli vzdát se pozemku a tak farma stojí uprostřed dálnice mezi jednotlivými směry. Posledních devět mil po dálnici, poslední dvě stoupání, abych v klesání u města Brighouse použil sjezd číslo 25 a následně na kruhovém objezdu výjezd číslo 3. Dálnice je nadobro za mnou. Okamžitě zastavuju a musím si odskočit do křoví. V tom mokrým oblečení je vážně děsná kosa. Pak už jenom po A644 přes Mirfield a Ravensthorpe a jsem v Dewsbury. Ještě proletím kolem domu a jedu natankovat, abych měl co nejlepší představu o tom, kolik jsem projel benzínu. Domů to mám možná míli kličkování po městě. Po zhruba 72 hodinách Ducati opět stojí na stejném místě, odkud se v pátek vydala za dobrodružstvím. Jsem na kost zmrzlý, ale bylo to super.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE