Ukrajinou

Tak tenhle nápad se mi narodil v hlavě při cestě po Pobaltí. Byl jsem rád, že můžu mluvit rusky a domluvim se. A protože je tam údajně levno a krásně, tak to zkusim. Čtu teda taky hrůzostrašný historky o policajtech a celnících, ale co nezkusíš?! Tak jedu.

 Ukrajinou

Kapitoly článku

Den 1. - 18.8.2012

Budim se ráno po pátý, to je na cestu ještě brzy. Zavřu ještě oči. Malá Emmča se ke mně přitulí a taky ještě spí a Evča taky oddechuje. Holky mám doma a to se mi bude špatně odjíždět. Vždycky je mi takový divný smutno. Těšim se na cestu a zároveň je mi líto, že holky nechám doma. Ale vzhůru za dobrodružstvím.


Je 9 hod a vyrážim. Alpinka bručí spokojeně a já ji v duchu i nahlas prosim, aby mě dovezla v pořádku domů. Dáme se známou trasou, kterou volim vždycky, když se potřebuju přesunout na Šíravu. Už jsem ji popisoval několikrát, tak dneska ne.
Cesta ubíhá dobře a rychle.
Jsem rád, že zas vidim Tatry. Vršky jsou zahalený v mlze, ale i tak je to pěkný.
Musim pro benzín, sjedu k pumpě a protože koukám na Spišský hrad, tak trochu povinně cvaknu fotku.
Dál na východě potkávám dost motorek, protože na Šíravě je motosraz, jak mi psal Cypro, ke kterýmu jedu. Právě probíhá spanilá jízda, na kterou kouká. Mám na něj počkat doma v Dúbravce. Tak jo.
Čeká mě jeho mamka, která se mě, jako vždy, chystá řádně vykrmit. Takže polívka, řízek, řízek, meloun a dost, nebo prasknu. Cypro dorazil a tak pojedem na chatu, kde vyrazíme na pivo, jako vždy a bude dobře.
Volám dom, že je vše v pořádku. U piva civim do mapy, co a jak zítra.
Cypro mi předem vyměnil za E ukrajinský hřivny, tak mám ušetřenej čas. Zítra mě protáhne přes hranice a pak už to bude jen na Alpince a na mě. Mám trochu obavy, ale víc se těšim.
A trasa? Plánovaná je takhle: Užhorod, Velkyj Bereznyj, Sambir, Lvov, Brody, Dubno, Rivne. Kam až dojedu to poznám.
Tak dobrou!


Ujeto : 618 km

Den 2. - 19.8.2012

Dobré ráno!
Tak jsme to zase přehnali, jako vždy. Úplně ráno jet nemůžu, to je jasný. Tak hygoška, prochanda, ke snídani půl rohlíku zapít colou a jsem ok. Cypro už vymejšlí, co všechno „na druhej straně“ koupíme a kde se stavíme. Odmítám co to dá, já chci jet a ne nakupovat. Nedá jinak, než že mě převede přes hranice. To se samozřejmě hodí, takže je 9 hod a vyrážíme.
Přijedem na hranice SK celníci chtěj pas, ptaj se kolik benzínu mám v nádrži, kolik je na tachometru a s pasem mizí do budky. Za chvilku mi vrací pas a můžu popojet dál k UA celníkům. Patřičně od Cypra poučen, dám do pasu techničák, papír od SK celníků, kde je napsána RZ motky a počet lidí a nezapomenu přidat bankovku 5 hřiven. Takhle to dám do okýnka, tam si to přebere a za chvilku mi podává vše zpátky. No vše ne, hřivny tam nejsou. Popojedu 5 m, postavim motku, do pasu vložim zas 5 hr a jdu k druhýmu okýnku. Ten samej postup, jen se ptá, jestli už motka byla na UA. Nebyla, takže to musí zapsat do compu. Odfrkne, že má práci, ale za chvilku je hotovo a vrací mi pas a techničák, jasně že bez peněz. Je to všechno rychlý a za chvilku už fotim první foto na UA.

Protože 1 hr je 2,50 Kč, stál mě bezproblémovej přechod 25 Kč. Možná se jen dobře vyspali, nebo …......
Ještě jeden celník v maskáčích, kterej jen mávne a už sjíždim dolů do Užhorodu. Doleva na okruh a sjíždíme k benzině. Benzin neteče, tak zajdu dovnitř a ptám se jestli „možno do polna“. Že jo, tak jdu zpátky a už to maká a točim benzin za 27,50 Kč. Příjemný.
Hotovo, rozlučka s Cyprem, kterej mi ještě stihne říct, že jsem cvok a už směr Sambir.
Silnice je tak nějak, ale to se má brzy změnit. Čekám až přijedu na nějakou větší. Tahle je uzoučká a samá díra.


Odjedu dál od města a začínám projíždět vesničky, který mi připomínaj ty v RO. Lidi seděj na lavičkách před plotem u silnice. Starý, mladý a všude pobíhaj děti. Všichni mávaj a lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to nedělá dobře. Jsem tak trochu nafouklej, mávám jim taky, ale měl bych hlavně čumět na cestu, ty díry jsou o hubu.


A cesta se zvedá do kopce. V mapě to zovou Beskydy. Moc hezký kopce. Jen ta silnice. Tady už jsou díry na půl motorky. A pořád nahoru.
Tak trochu se bavim tou silnicí. To si snad dělaj prču ne? To už není silnice, ale lehčí tankodrom. Kam to jedu?

Lehce mě drtí nervozita a už to přestává bejt sranda. Je to čím dál horší. Potkávám kamion a za ním autobus, tak snad to bude průjezdný.
Tak dál. A když přijedu nahoru, tak za zatáčkou najednou závora a na ní STOP. U ní seděj dva maskovaný. Chlap a ženská, co se tvářej drsně a já čumim, jak puk. Kampak to jedu? Jsem rozděšenej, ani si neudělám fotku. A už na mě mávaj, ať se pohnu a jedu k nim. Chce pas a okoukne motku, otevře závoru a čágo. Nevim co to bylo za kontrolu, myslel jsem, že kvůli přejezdu z oblasti zakarpatský do lvovský. Ale to ne, dál to tak nefungovalo, tak asi, že jsem jel těsně u hranic s BY.
Mezi těma děsnejma dírama kličkuju vpřed. Ono teda kličkovat nemá cenu, protože jednu díru objedu a tři další vymetu. Sakra už mě to neba a Alpinku teprv ne. Dojedu na odpočivadlo, kde stojí auto a rodinka se protahuje.



Chlapík se hned ke mně hrne a už melem rusky. Ptá se odkud a kam a tak. Já se zas ptám, jak dlouho budou tyhle díry. Uklidní mě, že už jen asi 50 km! Tak to se teda asi po..
Pokračuju na Sambir. Pomalu jedu jen já, místní se s tim nemažou. Vůbec.


Předjede mě auto a za horizontem vlítne do vesnice. Tady se nejspíš potkalo  v protivce s jinym autem. Když pak projíždim, jsou všude kusy aut, lidi se už seběhli, tak jsem tu k ničemu a mizim.
Ve městě Sambir asi přehlídnu ceduli a jedu přes super tankodrom někam pryč. Zjistim to asi za 2 km, když dál už může opravdu jen Zyl. Otočim se a vrátim a ptám se nějaký babky, co vede krávu na pastvu. Pošle mě takovou cestou, že prostě nevěřim.


Fotim si louži přes celou cestu a její hloubku zjistim, když tam vjede žigul a zmizí až po okýnka ve vodě. Jen jsem otevřel hubu a fotit nestíhal. To jsem tam teda měl vjet. Chacha! Objedu ji po krajíčku a dál. Potkám dědu s vnoučkem co jedou na kole. Zeptám se a kroutim hlavou nad těma dírama a on se jen směje a že mám jet dál a dojedu na lepší silnici a na Lvov je to doleva. To se teda těšim. Takhle totiž nedojedu nikam.
Ale to už vidim silnici s provozem. Cedule tu není, ale děda řikal doleva, tak jedu doleva. Chci tak nějak podle předpisů, ale ostatní mě předjížděj, tak tak, že mě nesmetou. Musim se přizpůsobit.
Nějaký městečko a průvod stovek lidí. Nějaká pouť nebo co. Ne je to pohřeb a lidi vycházej ze hřbitova. Nejsou v černym, ale normálně ustrojený. Proplítám se mezi nima krokem.
A na druhym konci města vychází z kostela svatba. To je život no.
Od dopoledne jedu asi 250 km, jsem naklepanej jak řízek na těch dírách. Alpinky se ani neptám. Bručí nějak naštvaně. Tak jen aby mě někde nenechala.
Jedu kolem rybníka a tady je ovšem jeden výstavní kousek. Žací loď Esox. Tak tyhle loďe se vyráběly v socialismu v Litomyšli. Sloužily k vysekávání porostů ve vodě. Motorem poháněný lopatkový kola, jak parníky na Mississipi, sedačka a volant a vepředu dvě kosy, jedna vertikálně a druhá vodorovně. Původní motor Jawa 250.
Makalo to, jak divý a vyváželo se to do celýho světa. Sám jsem s ní taky pár hektarů rákosu a orobince podťal. Nostalgie. 


Jako vždy, když je ještě brzo, je kolem silnice, snad co km, to jeden motel. Snad to bude i dál za hoďku, nebo dvě. Houby! Vyjel jsem od měst a teď je taková zemědělská oblast, jenom chudý vesničky kolem silnice. Cedulka žádná a taky kde, když jsou tu jen polorozpadlý baráky. Nu což. Už bych měl bejt zvyklej.
Nějakej hotýlek u pumpy a pak ještě jeden, ale mě se ještě nechce zastavit a spát. Přebírám, jen abych nepřebral. Je tu o hodinu víc, takže ne 18, ale 19 hod.
Už od Lvova se držim podle cedulí na Kyjev. Zkusil jsem taky zapnout nav, ale shodila mě z hlavní na nějakou šílenou cestu, odkud jsem se po půl km vrátil zpátky na hlavní. Vypínám a podle cedulí.
Tahle silnice je jakž takž a teď dokonce úplně dobrá. A teď na pár km 4 proudy. Luxus. Objedu Brody a jedu na Dubno.
A tady někde projíždim městečko a kouknu doleva a u silnice čtu motel Zodiac.
Neváhám a ohnu to tam. Volno je, cena 150 hr a motka na noc za zamčenejma vratama. Pokoj s hajzlíkem a sprchou a funkční televizí. Beru, vybalim nutný věci, máznu řetěz a hodim plachtu na motku a jdu na dvě. Točený pivo nemaj, tak si dám lahvový. Sedim nad mapou a deníkem a přemejšlim, co dál. Vymlasknu ještě jedno a jdu si zalízt do pelechu. Volám Evče, ale nebere to, tak písnu sms. Kouknu na mobil a píšou mi, že mě vítaj na UA a volání mám za 42 Kč/min. To je teda dost ne? Měl jsem mít nastavený 3,90 za min + 50 za každý spojení. To je taky dost, ale tohle je síla.
Tak dneska jsem toho moc neujel, uvidim co zítra. Dojedu do Rivne a dám se na Kyjev. Na Zytomyr tu malujou nějakou větší silnici a pak dokonce dálnici. Ani nevim, jestli se platí, nebo ne.
A po Kyjevě pokračovat k cíli, městu Charkov. I když tentokrát, je to tak nějak náhodně vybranej cíl a je možný, že se změní. Takže se ještě rozhodnu.
Tak dobrou!

Ujeto : 479 km

Den 3. - 20.8.2012

Dobré ráno deštivé!
Dost deštivé. Tak to není moc dobrý, leje jako z konve a já mám ještě nějaký km před sebou. Ještě poležim, pak se osprchnu a zas si zalezu. A je 8 hod a přestane. Hned jedu. Sbaleno mám, skáču do sedla, ještě fotku Alpinky před motelem a už valim. Nebe je takový na déšť, ale zatím moc neprší, sem tam kápne.

Zanedlouho dojedu do Rivne a odtud vede dálnice na Kyjev. Místama je ve výstavbě, ale jede to dobře. Krajina kolem je děsně jednotvárná. Rovina a tak nějak nikde nic. Města se neprojíždí, vždycky je okruh okolo. Tak objedu Zytomyr a Korostyšiv a blíží se Kyjev. A já se docela těšim, že si ho projedu a budu mrkat. A už jsem tu a mrkám.



Odbočku na Charkov schválně přejedu, chci do města.
No!? Tak tenhle styl jízdy, co tu praktikujou asi nedám. Míjíme se o centimetry vpravo, vlevo, ale to jako i kamiony a náklaďáky, neurčitýho původu, šíleně kouřící a sotva držící pohromadě. Mám pocit, že se mi otíraj o kufry a to v rychlosti 70 km/hod. Nic moc.
Na focení a prohlídku města mě přechází chuť. Vlastně to tak dopadne vždycky a já jsem nakonec rád, že se vymotám ven. Kyjev mě ovšem hned tak pustit nehodlá. Sleduju cedule na Charkov, ale pak nejspíš nějakou přehlídnu a jsem ztracenej. Výborně, to je ideální příležitost pro nav, co je podle ceny a prodejce Nej. Podle mě je teda nej..zralejší k přejetí náklaďákem. Paní mele kraviny a je evidentně ztracená víc než já. Čert ji vem!
A tak si nakonec stejně to město projedu. Zachraňuje mě malá cedulka, pomalu se vymotávám, jsem rád, že bez úrazu a frčim ven. Srandovní je, že vlastně tudy, kudy jsem přijel. Tak si to zopáknu, tentokrát po okruhu a je to v poho.
Napojim se na silnici co se začne tvářit jako dálnice. Místama je ve výstavbě, jako zatím všechny silnice na UA, ale jede to. Sem tam je omezení rychlosti na 90, pak 70 a hned na 50 km/h a to se vyplatí dodržet, protože za tou 50. jsou policajti s radarem. Pokaždý!
Krajina je jednotvárná, úplně to uspává. Sakra! Vážně!
Není na co koukat, jen rovina, tráva, les, pole a nějaký baráky. Vesnice okolo silnice jsou pár domů, před kterejma sedí babky a prodávaj co vypěstujou. Brambory, rajčata, papriky a melouny.
U silnice ubývaj motely a hotely, tady fakt nic není. Začnu se poohlížet po ubyt, nechci jet za tmy.
Ještě chci natankovat, abych nemusel hned ráno. A tady už nechtěj platbu kartou. A tady ještě jo, ale zadat předem, kolik chci a tolik mi to vydá. Stará píseň. Vždyť nevim, kolik se vejde. A tady už kartu vůbec nechtěj, jen hotově a nejradši předem. Ještě se mi podaří domluvit, že si natočim plnou a pak zaplatim. Musim ukázat, že mám peníze, jinak nic. Zahučí něco do mikrofonu a chlapík, co je venku, naběhne před motku a stojí a nejspíš bude hlídat, abych neujel. Chce mi natočit a já mu ukazuju, že sám a ještě si sedám, abych dal úplně plnou. Je ve střehu a naplej, jak struna, přestože se na něj vytrvale přátelsky usmívám. Všichni u pumpy na mě civí, jako na exota. Je to tak trochu komický a já tušim, že se to bude ještě víckrát opakovat. Prostě maj jinej systém. Nejdřív zaplať a pak tankuj.
S plnou nádrží pokračuju dál a je 18,30 hod a jedu okolo motelu u silnice. Přejedu, ale hned otočim a už stojim před motelem Madrid. Zvenku děsnej kýč. Když Madrid, tak to má bejt asi ve španělskym stylu. Ovšem tohle.



Ale bydlim. Za 180 hr mám pokojík, jako dlaň, ale vejdu se a Alpinka stojí vzadu na dvoře. Obstarám ji a pak popadnu deník a mapu a jdu dolů na pivo. Pivo Baltika je nic moc, taky ho jen přeleje z lahve do půllitru. Je nějaký silný. Ptám se po něčem k jídlu, tak dostanu lístek v ruštině. Čtu v poho, ale že bych všemu rozuměl, to asi ne. Ale neva. Objednám si šašlik s chlebem. Za chvilku se to nese. Dostanu 4 ¼ krajíčky chleba a asi 6 kousků masa. Půl je toho tlustýho a druhý půl tvrdýho, tak se v tom porejpu a nechám na talíři k nelibosti servírky. Vypiju ještě jedno pivo a dopisuju si do deníku. Hotovo, dám si sprchu, slupnu jednu výbornou konzervu a pohodu z Plzně z plechu a u toho hledám na jednom ze 3 programů na tel něco koukatelnýho.
Trasu na zítra mám v hlavě. Chci vidět Charkov a pak někam dolů. Ochutnat moře. Snad tam bude teplo a bez deště.
A usínám s představou teplýho moře.

Ujeto : 640 km


Den 4. - 21.8.2012

Dobré ráno s mraky na nebi a se silným větrem. V tomhle počase nečase cestovat, mě moc neba. Ale rychle se pobalim, není na co čekat, líp stejně nebude. Ještě fotku kolegyně Alpinky, co tu přibyla. Něco mi připomíná a něco mi nesedí. Nádrž čezet a motor jawa.  A už jedu.
Směr Poltava, Valky, Charkov. Vítr fučí pořád víc.. Čekám, kdy mě sfoukne. Mám takovej blbej pocit, že mi ufoukne přední kolo ze silnice. Snad ne, to by byla držka. Do silnýho větru, ještě vzdycky přijde poryv a pokaždý z jiný strany. Je to báječný.
Fotim si ty nekonečný lány kukuřice a slunečnice, sem tam rozdělený pásem stromů. Ty pole maj ne desítky hektarů, ani stovky, ale řek bych, že tisíce. Zdá se mi to nemožný.


Obchůdky u silnice se jmenujou „produkty“, chci zkusit u jednoho zastavit a mrknout, co tam maj. Tak jo, stavim v jedný vesnici a vlezu tam. Jsem trochu zklamanej. Nemaj rohlíky, ani nic, co by se jim podobalo, jen chleba v igelitu, salámy v igelitu, zeleninu žádnou, jen cigára, vodu, drogerku a chlast. Koupim si vodu a jedu dál.
Vesnička podél silnice a tady na plotě hotový umělecký dílo. Nějakej místní umělec vzpomíná na olympiádu v Moskvě. Tak třeba se někdo z rodiny zúčastnil, nebo je to jen vzpomínka na starý dobrý časy.
Pořád je to stejně nekonečný. Rovný silnice v různym stavu. Třeba 4 proudy a rozmlácený, nebo slušný 2 proudy, ale i opačně. Celkově se mi zdá, že silnice jsou na UA hlavní téma. Jedno z hlavních. U nás řešíme výstavbu 10 km a tady výstavbu x set km. Buduje se a staví, spousty lidí i techniky maká. Ukrajinci jezdí dělat do CZ a tady je tolik práce. Než to všechno postaví a opraví a než znovu opraví to postavený, můžou dělat roky a roky.
Přijedu do města Valky a hned za kousek stojí polevu na podstavci Lenin. Před ním je velikej plac, ale všude závory a žádnej vjezd. Ale já chci fotku. Do jedný závory strčim předním kolem a už se otvírá a jedu k soše. Postavim Alpinku, cvaknu foto a radši jedu pryč, ať nedávám nějakej důvod k pokutě, protože kvůli něčemu to asi zavřený bude. Asi.


Odsud na Charkov, zatím nejlepší silnice. 4 proudy docela bez děr, někde zúžený do 2 pruhů, ale už probíhaj přípravy na rozšíření. V místě nových pruhů je už 1,5 m hluboká jáma, kterou zaváží štěrkem. To bude podklad. Kus dál ještě nejsou tak hluboko, ale odváží hlínu a dál teprv trhaj pařezy a odváží vrchní hlínu a ještě dál teprv postříkali chemií pás kolem silnice v délce snad 10km. Vzali všechno. Trávu, keře i vzrostlý stromy. Všechno je žlutý, suchý. Takže skácet, vytrhat, odvozit …...
A je Charkov.

Cíl, od kterýho už pojedu domů. Hned po vjezdu se mi začínaj ježit chlupy. Jezdí tu, co má kola a stejnej styl, jako v Kyjevě. Jenže tvrdší.
Jsou tu koleje a nejdou kolmo přes ulici, tak bacha na přejíždění. A na nich tramvaje CZ výroby z dávných let. Některý v původních barvách, jiný už dávno v jiných. Vypadaj, jako natíraný štětkou, nebo stříkaný na dvoře v prachu.
Někde v centru narazim na českou hospodu s cedulí Staropramen.

Cvaknu fotku a jedu dál. Dál, roztřískanym a špinavym městem. Jako by se po válce zastavilo. Asi přehánim, ale takovej je dojem.
Lidi v oblacích prachu choděj z práce a některý jedou namačkaný v malejch přeplněnejch autobusech. To, co dřív bejvaly parky, jsou dneska spíš smetiště, se starejma, proschlejma stromama.
Když se povyjede z centra do kraje, vedou 2 pruhy silnice ven a 2 dovnitř města. Mezi nima je širokej pás stromů a keřů a uprostřed vedou koleje pro tramvaje. A to celý je několik km.
Asi to muselo bejt někdy hezký. Když nebylo tolik aut. Lidi z fabrik skočili po šichtě na tramvaj a vezli se domů lesoparkem. Domů do paneláku, který stojej doteď, řek bych, že bez oprav a úprav a taky dle toho vypadaj. Žít bych tu nechtěl, ale to oni možná taky ne, ale co maj dělat.
A budu venku z města a potřebuju ropu, tak zajedu k pumpě. Na kartu vůbec. A dál taky ne, a dál taky ne. Chtěl jsem si hotový pošetřit, ale nedá se nic dělat. Vysvětlovat, že chci plnou a pak zaplatit, zdá se býti úkol nadlidský. A obsluha venku se tváří uraženě, když si chci natočit sám, vsedě na motce. Stojí přede mnou ve střehu. A ukazuje, abych vzal za celý, jinak vevnitř budou rozčilený, když budou muset vracet drobný. Rozčilený jsou, ale jen než jim nechám dýško.
Koupim si vodu, kousek poodjedu od stojanů, zašiju se do stínu a sleduju policajta, kterak řídí dopravu.

Snaží se řidiče donutit, aby jeli jen v levym pruhu, protože pravej se co? Pravej se opravuje. Jenže občas to někdo špatně pochopí a přejede do dvou co vedou proti a to se nejspíš o kus dál všichni diví. Polda vždycky zalomí rukama a zaleze do auta na cigáro. Mazec. A já polykám nějakou dobrotu z konzervy s chlebem  a šklebim se jak pako.

Cesta z Charkova na Doněck je slušná. Domácí si užívaj lepší silnice, takže to každej pálí, co to dá. Nesvítěj, tak jsou auta hůř vidět, bacha na zrcátka.
Rozhlížim se kolem a ty lány jsou prostě neskutečný. Na ty pole musej jezedáci vyjet jen s kompasem, jinak by byli ztracený. Tady jít krást kukuřici a zabloudit, tak tě najdou až při sklizni. Možná. A to jsou ještě ohromný plochy ladem. Zúrodnit a oset třeba pšenicí, tak je vážně pro celou Evropu. UA obilnice Evropy asi opravdu platí. Kdybych si tu domluvil kontrakt, nemusel bych každoročně naše jezedy prosit o pšenici na krmení ryb. Pár tisíc q, co to je, odsud by mě zavalili.
Dál jsou vidět veliký kopce. Umělý.



Protože se tu těží uhlí a tohle je vyvezená hlušina. Aspoň myslim. Mezi těma kopcema jsou města. Míjím Doněck po okruhu a držim se podle cedulí na Mariupol. To je přístavní město a pro mě vidina teploučka a odpočinku někde u moře. Pryč z týhle průmyslový krajiny. Továrny a kouř, to se mi nijak nelíbí.
Vítr fouká celej den, jednou zprava, pak zleva, hezky na střídačku. Vodí mě po silnici, jak chce, mám to co vyrovnávat.
Už to mám jen kousek, bude večer, ohlížim se po nějakym ubyt, ale chtěl bych někam k moři. A pak je Mariupol. Nevěřim tomu, co vidim.


Na kraji města je továrna, tak obrovská, že nechápu. Z komínů se valí kouř. Úplně černej.
A vjedu do města a zas ten chaos. Vidina romantiky a klidu vzala za svý. Tak to už dneska nedám. Otočim a kousek se vrátim, po levu jsem viděl nějakej motel. Gostiničnyj centr.


Ptám se po ubyt a jo, bydlim za 200 hr. Alpinka bude stát na dvoře pod plachtou a s čerstvě namazanym řetězem. Nějak se mi nepozdává spojka.
Je to tu zase na pohled krásný, až kýčovitý a pak třeba sprcha a vůbec řemeslný provedení na pokoji mizerný. Vybalim a jdu platit. Obsluha je starší paní a chce se evidentně pochlubit, jak to tam maj hezký. Pustí mi vodu do fontány, ukáže veliký akvárka s rybama a vykládá, jak je tu pořád narváno. Kromě dneška asi. Jsem tu sám. 
Jsem utahací a tak brnknu dom, vymlasknu u mapy plechovkový a u deníku usnu.
Dobrou.

Ujeto : 674 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.07
Známkováno: 60x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist