Ukrajinou

Den 5. - 22.8.2012

Ráno se budim ve 4,15 a to je fakt brzo na vyjetí. Ještě to zalomim do 7 hod. Dopisuju si deník, takže vzpomínám co včera. A do toho vymejšlim co dneska. Nevim. Včera byla docela zima, dneska svítí sluníčko, zkusil bych moře. Azovské. A co třeba na Krym?
Tak sbalim a vyrazim. Znovu projíždim kolem tý ohromný továrny. Jak jsem se včera dozvěděl, je to ocelárna. Vyfotim si ji a jedu dál.
Směrem na Prymorsk. Je docela zima a fouká zas vítr, tak z koupání nic nebude. Třeba na Krymu. Dávám si v hlavě dohromady, co je to vlastně autonomní republika, což právě Krym je.
V nějakym městečku směrem na Melitopol, stavim v krámku u silnice.


Zas nic moc na výběr, ale koupim si vodu, chleba a kousek salámu. A dopřeju si ještě nanuka. Měl jsem chuť třeba na rajče nebo tak něco, ale nemaj. Okolo silnic toho je na prodej spousta, ale nechce se mi stavět. Zkusil jsem to, abych si prohlíd ty jejich sušený ryby, ale prodavači se začli sbíhat a o překot nabízet a to na mě moc není.
Venku si ty koupený dobroty pojídám a pozoruju lidi, jak choděj okolo a pozorujou zas mě. Prodavačka si před vchodem zapálí rédo a pochválí mi Alpinku a to jsem rád. Asi jí odpustim i ten vymetenej krám.
Jen ta spojka mě začíná nějak zlobit. Špatně vypíná. To se mi nelíbí. Nechci závadu. Zkusim poštelovat na řidítkách a jinak nevim. Sakra. No, sakra jsem si neřek, ale snažim se nebejt sprostej. Slibuju Alpince, že po příjezdu domů půjde na GO. Spojka, baterka, lanka a vůbec celková kontrola. Jen mě prosím dovez domů.
A posilněnej jedu dál. Psát o silnicích nemá cenu, jsou stejný pořád dokola. Dobrý střídaj blbý a obráceně.
A ty pole tady, to nemá obdoby. Zavalej nás žrádlem kdy si vzpomenou. Slunečnice, kukuřice, louka, slunečnice, zoráno po obilí, kukuřice, zoráno, slunečnice …......
A dál na Heničeśk a přes zátoku Syvaš na Džankoj.
Ale to už jsem na Krymu. Cedule to potvrzuje.



Silnice vede po písku mezi vodou. Vpravo i vlevo úplně bílo. Myslim, že je to sůl. Prodavači sušených ryb u silnice jsou tu úplně nahusto. Míjim děla co jsou tu, jako připomínka války. Popojedu ještě kousek a stavim, že vydejchnu. Dělá se teplo. Tohle je normálně značená křižovatka, odbočka do vesnice. Pár metrů od hlavní je asfalt, pak štěrk a pak nic. Kudy jezdí nevim.
Křížim zavlažovací kanál, nebo si aspoň myslim, že je to zavlažovací kanál.


Fotim si městečko a v dáli jsou hory. Ani jsem nevěděl, že jsou na Krymu hory.


Ale jak řikal ten člověk, co jsem si ho fotil u Valky. Učit se, učit se, učit se.
Kousek před hlavním městem Simferopol začíná perfektní opravená 4 proudá silnice.
Jezdí tu samej rusák a jezdí, jak prasata. Nějaká motorka je nezajímá. Prostě uhni, nebo tě srazim. A dál na město Alušta je taky hezká, s novym povrchem.
Já dojedu někam mezi a uvidim motel a tak se jdu zeptat na cenu. Ta zní 400 hr, to se mi zdá dost, tak ještě pojedu. Zajedu k pumpě a natankuju konečně na kartu. Snad už to zas půjde. Ujedu ještě kousek a je motel u silnice, tak se ptám. Cifra je 300 hr, tak to dál nebudu pokoušet a bydlim.


Dám sprchu a zalezu si do postele. Rozbalim mapu a rozloupnu plechovku s plzeňskou dobrotou. Volám domů a vysvětluju kde jsem. Holky to zkouknou na mapě, co nám visí na zdi v pokoji a kam si maluju všechny ty svoje cesty. Chvilku povídáme a potom začnu plánovat kudy dál. Píšu si na papír jména měst. Alušta, Jalta, Bachčisaraj, zpátky na Simferopol a pak Armjanśk, Cherson, Mykolajiv a … Uvidim. Vstanu brzo a pojedu.


Ujeto : 489 km

Den 6. - 23.8.2012

Dobré ráno po noci téměř probdělé.
Dal jsem si budíka na 5 hod, ale ani nemusel. Vzbudil jsem se v noci a myslel jen na spojku. Co s tim budu dělat. Já, technickej antitalent hergot. Každý řazení slyšim. Ještě můžu kouknout na olej, ten mám sebou, tak můžu dolejt a ještě zkusim ten šteluňk na řidítkách. Když to nepomůže, tak nevim.
Zkoušim usnout, ale nejde to, jsem už úplně vzhůru. Tak ležim, čumim do stropu a přemítám kudy pojedu domů, co všechno jsem viděl a co všechno jsem ještě chtěl vidět a neviděl, protože se to nedá stihnout, co si z toho všeho pamatuju, co holky doma a taky, že jsem nikomu neposlal pohled, protože jsem nehledal poštu a jinde je nemaj a že až sem pojedu příště, tak určitě nevynechám ty přehrady na Dněpru, na který jsem se těšil a vynechal a že ta navigace za balík peněz mě pěkně štve a …
Je 5 hod, tak na východ, sprcha sbalit pár švestek a jedem. Nejdřív dám věci do kufrů a pak mrknu na ten oil. Je ho dost, ale malinko doleju, motka stála nakloněná na měrku. Poladim ještě lanko a vyrazim. Je to lepší, ale možná si to jen nalhávám.
Zvládnem to! Je tu další den mý cesty. Tak jen bezpečně a bez závad.
Jedu do kopce a je to tu moc hezký. A pak sjezd dolů do města Alušta. Taky hezký, jen škoda, že slunko svítí proti, tak z fotek nic moc není.


V kopcích stojí vesničky i samoty a taky vidim vinohrady. Do kopce proti mně šplhaj trolejbusy, některý prehistorický, ale jedou.
A já už mám před sebou město Jalta.


Známý letovisko. Zastavim, abych udělal nějakou fotku a po chvilce ke mně přijde motorkář, co zastavil opodál. Je ukrajinec, mluví rusky(kupodivu), tak dáme pár vět a je to příjemný. Doteď jsem potkal pár motorek, spočítám je na prstech u rukou a z toho byli asi čtyři cesťáci, co mávaj už zdálky a jsou rádi, že potkaj stejnýho cvoka, jako jsou sami. Aspoň já to tak mám. To není stejný, jako zvedat ruku každou minutu a spíš jen tak mávnout, tohle je pozdrav od srdce. Nějaký km jsem už najel a zdravim vždycky a všechny, ale do pozdravu mezi cesťáky dám něco navíc.
Jaltu si trochu projedu a klasicky se smotám někam nevim kam. Zkusim garmin a paní je zmatená a za chvilku ztracená. Cesta na Bachčisaraj je pro ní neřešitelná. Jedu tak nějak s davem, odbočim doprava, když říká doleva, kde žádná odbočka není a jak stojíme a popojíždíme v koloně, prohodim do jednoho otevřenýho okýnka: „Bachčisaraj?“ a ozve se, že je to tudy. Dobrá. A pak jedu do kopce mezi barákama a už se mi to zdá divný, ale vtom se chytá nav. Ovšem pouze na chvilku, pak hlásí doprava, jenže tady odbočka není a pak zas, ale ani tady není a to už toho mám dost já. Chcípni sráči!
Jedu pořád nahoru do prudkýho kopce, takovejma kraťoučkejma, utaženejma serpentýnkama.


A nahoru a nahoru, pořád ty serpentýnky. Je jich tu mraky. Musí se opatrně, protože na silničce je písek i štěrk. Taky tu někdy někdo vezl beton a tady mu asi půl kubíku „ukáplo“ a bude to dýl, protože je to úplně tvrdý a všichni to objížděj a už to asi k týhle trase patří.
Jede se lesem, není nic vidět, jen ta uzoučká silnička. Žádný závody. A dojíždí mě nejspíš místní domorodec, kterej to tu dobře zná. Valí se stařičkou volhou a má to asi najetý, protože jede, jak prase. Nechtěl bych ho potkat!
A o kousek dál už začínaj výhledy dolů na moře a na město. Krásný.

Opravdu krásný. A čím vejš, tím krásnější. Po těch rovinách a pláních, co mám projetý je to balzám na oči. A pořád stoupám a bude 1.000 m a už je skoro 1.200 m a to je jako Sněžka.
A jsem nahoře. Tržiště se všim možnym a všichni prodejci mávaj „zastav, nakup u mě, něco si u mě dej“ . Odolám.
Zírám na obrovský vysílače, nebo přijímače, nebo co to je.

Nevim přesně co to je náhorní plošina, ale takhle nějak by to mohlo vypadat. Je to tu hezký. Kvetou tu v louce barevný kytky a popadne mě chuť se do nich na chvilku natáhnout. Ale i tady odolám. Jen zastavim a trochu se protáhnu.
Ještě kousíček nahoru a pak se začne silnice zase vlnit do serpentýn a začne se sjíždět dolů. Zase ty malý utažený serpentýnky. A proti mně šplhá autobus a dodávky tu lítaj závody do vrchu.


Nekonečnej počet zatáček, ale kolínkáři nechť se netěší a zůstanou v Buchlákách. Tohle není nic pro rychlíky. V každý zatáčce je štěrk, kámen, osobák, dodávka, nebo Zyl.
A budu dole. Hezký skály a silnice se vine mezi, nebo podél nich. Vesničky, co v nich lidi žijou postaru.


Projedu kolem města Bachčisaraj na Simferopol a dál na Krasnoperekopśk. A tady poznávám, co jsou stepi. Nekonečný rozlohy od sluníčka vyprahlý země se žlutou trávou a od požárů zničených remízů. A mezi se potulujou krávy a koně a sháněj obživu. Tady skončili prodavači ovoce a zeleniny a všeho ostatního u silnice. Když už, tak med. Ten tu ke koupi je. Přístřešek, co je zároveň úl slouží jako prodejna. Jak tady ty včelky hledaj kytky, to nevim.
Nekonečný suchý pláně.


Já od rána nic nepil a už jsem celej vyprahlej. Zajedu k pumpě, který taky prořídly, ale jsou. Benzin natočim, ale vodu nekoupim, protože je inventura, takže zavřeno. Mám malou vodu v kufru, jako železnou zásobu, tak je na ni pravej čas. Naleju ji do sebe, jen zasyčí a není. U další pumpy si koupim vody dvě a jednu hned vychlastnu a druhou zas uložim, kdoví co bude.
Jedu si a přemejšlim o spojce. Zdá se mi, že je to opravdu lepší. Tak jen v pořádku dojet domů. A tam bude slibovaná generálka.
Přede mnou stojí napravo u krajnice auto a jak se blížim, vyskakujou z něj lidi a dělaj rojnici přes silnici a mávaj rukama, jak větrný mlejny. Copak potřebujou? Ježíš vždyť oni to jsou cikáni, tak to nejspíš potřebujou moje prachy, za nějaký zaručeně dobrý zboží.  Tak to ne holoubci. Plnej a prostředkem rovnou mezi. Neochotně a docela na poslední chvíly se rozběhnou do stran a já prolítnu. Máme teda všichni štěstí.
Step skončila.
Blížim se k městu Cherson. Vjedu do něj a křižuju Dněpr.

To je teda obr řeka. Zatím to mám s policajtama dobrý, tak je nebudu dráždit focením z mostu. A v plnym provoze by to bylo i o hubu. Zkusim sjet a vyfotit něco zdola. Mám loď a most. Není to moc, ale jak jsem psal : Já se vrátím.
A dál na Mykolajiv.


Tady přejíždim záliv a pak se smotám a když zapnu nav, tak mě tentokrát bezchybně vyvede na Oděsu. Asi tuší, že ji hodlám zahodit.
A jedu co to dá ( a nejen já ), směr Oděsa a kolem silnice už jsou zase tržiště. Zastavim až ve vesničce a v krámku si koupim další vodu a hned ji do sebe zas naleju a pálim dál.
A protože toho začínám mít plný brejle, začnu se rozhlížet po ubyt. Ve městečku Koblevo míjím hotel a naproti tržnici.


Točim zpět a už se ptám na cenu. Za 210 hr, neřešim a bydlim. Pro motku si sjednám místo vzadu na zamčenym dvoře.
V hotelu jsou dveře na kartu. Já to ještě neviděl. Strčíš kartu do strojku, vyndáš, rozsvítí se zelená a otevřeš. Svlíknu se a rozložim věci po věšákách a skočim do sprchy. Světlo nesvítí a voda neteče. Dopr.. To se jako mám oblíkat a jít dolů na recepci? To snad ne. Svalim se do křesla čekám, že se to nějak samo vyřeší.
Civim do blba a pak se zakoukám vedle dveří. Copak je to za strojek? Vyskočim, popadnu kartu, co jsem s ní odemknul a už ji tam cpu. A rázem všechno funguje. Dobrý.
Vyrazim se mrknout na tržnici naproti. Tady už neodolám a dám si nějakou smaženou rybu a zeleninovej salát. Porce jako kráva, tak tak to snim. Pochutnal jsem si. Ještě jdu do prodejny ryb. Pach, ze kterýho by se leckdo skácel, mi zas tolik nevadí a zírám na množství různých ryb, různě upravených. Vařený, pečený, smažený, uzený, sušený, marinovaný, nakládaný v nálevu a kdoví, jak ještě. Všechno na prodej a ukřičený prodavačky se předháněj v nabízení. Ryb.
Ještě projdu zbytek, koupim si hrozen vína a vodu a pivo v pet a bude tma, tak se vrátim bydlet. Hezky si umeju to víno a dám se do něj. Zalejvám ho pivem a vodou. Copak z toho bude? Snad nic, jen dobrej pocit.
Volám Evče a pak si zalezu do postele a píšu si deník. Venku začínaj hromy a blesky, zatím bez deště. Alpinka má na sobě plachtu, ke který mi Evča našila takový gumový popruhy na knoflíky, takže neulítne.
Ještě si musim rozmyslet cestu. Dlouho koukám do mapy a nakonec usnu.Dobrou noc!

Ujeto : 611 km

Den 7. - 24.8.2012

Dobré ranko!
V noci pršelo, přímo lilo, tak snad se to vyřádilo a přes den bude klid. Už po 6hod sedlám Alpinku a vyrážim. Je nějaká vysoká vlhkost vzduchu, než dám pár věcí do kufrů, jsem celej mokrej. Ještě pořád váhám, jestli pojedu přes MD, nebo na Uman po silnici, co na mapě vypadá jako dálnice a tam doleva přes zakarpatí a SK dom. Udělám si pár fotek a jedu a mám směr Oděsa.
A už ráno je mi jasný, že tenhle den bude pernej.
Hned na začátku Oděsy je ukazatel na Uman, tak to tam střihnu a je rozhodnuto. Vychutnám si UA do konce a udělám kolečko se závěrem na začátku. V Uzhorodě.
Na chvilku zastavim za Oděsou u zálivu, když vidim, jak chlapi chytaj ryby na pruty.




Je to zábava, pořád jim to bere, chytaj jen malý kapříky, jelce, karásky a podobný rybky. Všechny končej ve vezírkách a pak pravděpodobně sušený na trhu, jak jsem včera viděl. To už taková zábava není. Rybí trh nasáklej vůní (?) ryb a mořskejch potvor a potvůrek. Sušená ryba. Jak asi může chutnat? Nezkoušel jsem to. Škoda. Nebo ne?
A tak se odtrhnu od rybářů a myšlenek a pohodlně se usadim, s cílem dojet co nejblíž k SK. To bude štreka. Ale výzva. Pojď!
Dálnice je opravdu jako dálnice, jen se tam dá odbočit vlevo, jsou tam vjezdy a výjezdy a často zpomalení na 70 až 50 km a samožřejmě za značkou policajti. Takže se vyplatí pomalost dodržet. Za krajnicí vesele probíhaj trhy s ovocem a zeleninou. Stejně jako na Krymu, jen tady už není cibule krásně svázaná a všechno úhledně upravený, ale je to na hromadě, nebo v pytlích. Obchoduje se ve velkým.
Dálnice je slušná, vlní se nahoru a dolů a sem tam do mírný zatáčky. Ale fakt mírný.


Snažim se dodržovat rychlost, ale postupně na to kašlu. Zaujmu posez, kterej jsem vymyslel na H dálnici. Naklonim se trochu dopředu, sklopim si nohama zadní stupačky a nártama se za ně zaháknu. Takže záda se prohnou trochu jinak, makaj jiný svaly a je to dobrý. Asi si to dám patentovat.
Zastavim na tankování a zas nechtěj kartu, tak musim platit hotově.
A budu v Umanu, dolů z dálnice a doleva na Hajsyn, Nemyriv a Vinnycja. Dojedu kluka s holkou na motce a jedu dlouho za nima. Nemažou se s tím, sotva jim stačim. Je to dost monotónní jízda, musí se ovšem dávat bacha na díry a koleje v silnici.
Sjedem k pumpě, oni na cígo a já natankovat. Jdu se zeptat, jestli můžu platit kartou a odpověď je „terminal nerabotajet“. Jděte už do prdele. Vy totiž buďto nechcete, nebo to neumíte, přece si nebudete přidělávat práci. Hezky hotově.
Zastavim u kuřáků a dáme pár vět. Oni budou odbočovat a já pokračuju na Chmelnyćkyj, Ternopil, Berezany. Ve městech a vesnicích zpomaluju, jinak to smažim co to dá a co zvládnu. Místama je silnice dobrá, místama na zabití. Vím, že to píšu pořád dokola, ale ono tak je celou cestu po UA.
V Berezanech doleva na Burštyn. Tady je hezká krajina. Kopce, políčka a hodně odstínů zelený. Fotit to nejde, slunko pálí přímo proti. Škoda, ty barvy by byly pěkný.
V Burštynu konečně zavolám Evče. Těšim se na ni, i na malou Emmu. Jen co se vrátim, pojedem na společnou dovču. Někam do tepla. K vodě.
Vezmu to nějakou zkratkou na Kaluš.


Zkratkou po žlutý silnici. Kdo neviděl, neuvěří. V zemi, kde i červený silnice občas nejsou, se vydej na žlutou. Chacha! Když přijedu do města Kaluš, jsem rád, že má Alpinka kola. Zastavim u pumpy natankovat a jdu se zas ptát jestli můžu plnou a platit kartou. Paní nechápavě kouká z okýnka a že jako proč ne? Takže natočim a jdu platit a „nět problema“. Jinej kraj, jinej mrav.
A dá se se mnou do řeči chlapík, co je obsluha venku. Vždycky někdo sedí u kasy a venku je jeden, nebo víc, podle velikosti pumpy a ti tankujou do aut. Já si tankuju sám, někdo to bere a někdo je uraženej a ve střehu. Tenhle chlapík je fajn a tak si povídáme a já u toho vyžahnu láhev vody. Nějak jsem to dneska nestíhal. Povolil se mi zas držák nav, on si toho všimne a už shání klíč. Vevnitř nenašel, tak se hrne k žigulu, co zrovna tankuje, něco prohodí s majitelem a už se hrabe v kufru a běží s klíčem. Bleskově utáhnu matičku a než zaplatí, klíč je na svým místě. A přijede další žigul, jezdí jich tu spousta. Vyskočí dva kluci a jeden kouká na CZ na kufru a ptá se, jestli jsem z Čech. Česky. Jo jsem a co ty? A on, že u nás studoval a teď pracuje tady a jezdí do Prahy za maminkou. Tak chvilku povídáme a pak už jedu.
Jedu a bude na tmu, tak bych měl dneska končit. A zítra bude další pernej den. Je úžasný utvrzovat se v tom, že jsme s Alpinkou výbornej tandem. Dokazovat si, co všechno zvládnem. Pořád nový hranice. Hranice, který posunujem jen my dva. A tak se spolu touláme světem. A snad se budem toulat dál.
Dojedu do města Dolyna a mám toho dost a u silnice je hotel. Stavim, ptám se  a za 180 hr bydlim.
Rychle máznout řetěz a plachtu na motku a letim do sprchy a pak do „restoranu“. Schlastnu pět piv (obsluha nevěří) a dám si UA jídlo, co je jako taštičky s tvarohem, ale bez tvarohu, nahoře se špekem a na polití smetana. Mastný a neslaný, zhltnu to a myslim ještě na něco, ale čtvrtý pivo mě zaplácne a pátý dosytí, tak si sedim u deníku a jsem spokojenej.
Plán na zejtra je jasnej. Na Užhorod a přes SK domů. Karpaty si nechám na příště spolu s nádržema na Dněpru. Už teď se těšim. Těším. Ještě mrknu na motku na parkovišti a jdu se svalit. Ráno zase brzy a čeká mě domov. Holky. Těšim se. Těšim.
Tak dobrou noc!

Ujeto : 870 km

Den 8. - 25.8.2012

Dobré ranko!
Plán ze včera platí, tak vyskočit a do sedla. Dneska večer už budu doma.
Jedu na Stryj, při úpatí Karpat dál na městečko Svaljava a to už jsem na vrškách a nahoru a dolů. Hezký.


Pár fotek udělám, ale Karpaty stojej samozřejmě za pořádný projetí. Příště určitě.


Kochám se a frčim. Je tu kupodivu hezká silnice, tak se dá jet. Pravdu měl včera domorodec, kterej mi tuhle trasu doporučil. A serpentiny nahoru a dolů. Pěkný. A tady v jedný moc pěkný leží kamion na boku. Čerstvě. V pravý zatáčce ho to vyneslo a leží nalevo na boku. Prostě to nevytočil a převrátil se. Ještě že nikdo (ani já) nejel proti, byla by z něj placka.
Krajina s kopcema, hezká zatáčková silnice, co víc si přát? A to už se sjíždí dolů na Mukačevo.
Projíždim směrem na Uzhorod, míjím zas ten policejní ostrůvek s kukaní, dávám bacha na rychlost a vlevo už vidim hrad. Hezká dominanta.
Copak vlevo, ale za mnou! Přiřítí se policejní auto pod majákem a se sirénou a jede za mnou. Nevim co se děje, tak uhejbám na stranu, ale on taky a to je jasný, že jde po mě. Vyskočí policajt, letí ke mně a tváří se, jako by zatýkal hledanýho teroristu. Pas, techničák a řidičák, o který si nevybíravě řek, mizí u něj v kapse a že mám jet za nim. Ptám se, co se děje, ale to už sedí v autě a otáčí zpátky. Jedou auta, tak čekám až bude volno a bleskově přendavám větší hr z peněženky do kapsy. A jedu za nim.
Staví u tý kukaně u domu a vede mě nahoru do místnosti, kde je jen stůl a dvě židle. Znovu se ptám, co jsem udělal a dozvídám se, že jsem neuposlechl výzvu k zastavení. Rozhodně nesouhlasim, nikdo mě nestavěl. Vytahuje knihu a ukazuje mi, že je to pokuta ve výši 1.350 hr. Já na to, že mě nikdo nestavěl. A on zas tu svou. Začne vypisovat protokol, že zajdu do banky, zaplatim a až přinesu potvrzení, budu moct jet dál. Odsud i přes hranice, jinak ne.
Tak to vypadá, že to myslí vážně. Ale to já taky. Sakra, objedu celou UA a tady se na mě bude vytahovat nějakej polda?! Nic jsem neudělal a peníze nemám.
Zkusí teda, že je tu přechod a u něj stopka. Já na to, ať mi ten přechod ukáže, že podle mě tam žádnej není. Zdvihne se a mávne rukou, že jako tamhle je, ale není, takže nikam nejdem.
Ptá se, kolik mám u sebe peněz. Je mi jasný, o co mu jde, ale jsem rozhodnutej nedat mu nic. Ptá se po eurech, po korunách, když nemám hřivny, takže je znalej. Já pořád, že nemám peníze ani u sebe, ani na kartě, po který se taky ptá a vytáhnu peněženku a na stůl vysypu 7 hr v papírových.
Zmizí a nejspíš mě chce nechat vydusit. Sedim na tý židli a jasně, že se tak nějak bojim, co bude. No, to se uvidí.
Vrací se a vytahuje poslední trumf. Pochopitelně foukat. Šteluje přístroj a ptá se, jestli jsem za posledních 48 hod pil alkohol, že ten strojek to pozná. No, večer jsem vypil pět piv, ale vim, že přiznat to rozhodně nesmim. Tak se ukaž. Řikám, že nepil už celej tejden a to mi nevěří a viditelně jásá a dává mi dejchnout. Jenže ten displej má otočenej k sobě a to ne. Chci se na něj podívat, jinak nefoukám. Ten je nasranej! Zas něco šteluje, pak ukazuje 0,00  já mu to rychle beru a fučim a modlim se. Konec 0,00. Vztekle s tim praští na stůl, postaví se, já taky a on mi flusne pod nohy, s výrazem tak znechucenym, že je mi k smíchu. Hajzl! A že mám jet a těšit se na hranice. Tak si sbalim doklady a těch 7 hr ze stolu a jdu. On si jde stoupnout ke kumpánům na ostrůvek a já si musim rychle promyslet, jak odsud vyjedu. Když to vezmu rovnou, tak přejedu plnou čáru a už mě maj s přestupkem. Tak to ne.
Musim jet kousek zpátky na kruhák a z něj vyjet zas na Uzhorod. Čuměj na mě všichni tři a čekaj. Jenže maj smůlu. Všechno podle předpisů. Když jedu potom kolem nich, neudržim se a mávnu jim s prstama tak trochu neslušně postavenýma. Svině! Dneska jste mě nedostali.
A zas jedu okolo výhledu na hrad, ale ani se mi nechce stavět a fotit ho. Zkazili jste mi celej dojem. Přemejšlim si a jedu, objíždim Uzhorod po objezdu a netěšim se na hranice. Jestli jim dali nějaký echo?
Ještě si naposled natankuju benzín za levno a koupim Emmče veliký bonbóny, aby měla něco od táty z cesty.
Trefim odbočku na přechod na SK. Dvě 5 hr už mám připravený. Dojedu na přechod a nejdřív mě staví celník v maskáčích. Dostanu papírek, že jsme jedna motorka a jeden člověk. Sjedu k budkám a přede mnou stojí dvě auta, ale jde to rychle a už jsem na řadě. Tak jednu 5hr do pasu a k prvnímu okýnku. Chvilka a už druhá 5hr do pasu a k druhýmu okýnku. Tady chce ten papírek zeshora a taky techničák od motky. „Je tady v pase“ řikám mu. Zamručí, já se diskrétně otočim, zmizí 5hr a už mi vrací doklady. Hotovo. Můžu k SK celníkům. Uf.
Mají plno, tak je spuštěná závora, kterou asi zvedaj až odbydou auta, co tam stojej. UA celnice v maskáčích (stejná jako před tejdnem) si mě pamatuje a ptá se jak bylo. Dobře. Říká mi, že až ji zvednou (tu závoru), mám jet až dolů k budkám a nečekat ve frontě. Dobrá.
Je horko, jak v peci ve chvilce jsem mokrej, jako bych slít do vody. Všechno se dá ždímat. Bude to asi na dýl, sundám si bundu a čekám. Skoro se kácim, jaký je mi horko.
Ale už jde kdosi v uniformě rozvážnym krokem nahoru a zvedá závoru. Všichni se tlačej a já taky, abych byl v tom odměřenym počtu, co se vejde mezi budky a závoru. Jsem za závorou a teda definitivně venku z UA.
Míjím uniformovanýho a ten mi okamžitě s úsměvem hlásí, že nesmim předjet, nebo mě vrátí až nakonec. Jen čumim, moc nechápu, ale co. Stojim ve frontě, co se nehejbe a potim se. Ale už se spíš šklebim, než zuřim.
Jsem na řadě. Přijde celník, ptá se co vezu, kolik mám v nádrži benzínu, vezme pas a zaleze do budky. Vyleze a říká : „Co s vámi? Aspoň horní kufr mi otevřete.“ Tak jo. Otevřu, zavřu a on zas zaleze a já se dál potim. Je to nekonečný, ustrojim se a čekám.  Pak se objeví v okýnku ruka s pasem a zvedne se závora, tak vytlačim motku a dostrojim se. Mrknu na hodiny a zjistim, že přejezd hranic trval 1hod a 50min. Jsem do poslední nitky mokrej, musel bych se převlíknout komplet a nahoru zas mokrý moto obleč, tak to asi nemá cenu. Uschnu za jízdy.
Vezmu za to a pálim k domovu. Michalovce, Prešov, Poprad, Žilina. Zastavim jen u Popradu natankovat. Snažim se podle předpisů, když už jsem uniknul těm UA zmetkům, abych neplatil tady. Ale jak se blížim domů, pořád zrychluju.
V Rožnově koukám na ceduli u pumpy a čumim, jak puk. Co to s těma cenama za tejden udělali? Natural 95 za 42 Kč!?
Natankuju u menší pumpy za 38,50 a frčim dál. Letim a už budu doma, proletim Hlinsko a za chvilku vidim rybníky, troubim a holky mě vítaj na zápraží. To je pocit!! V pořádku doma.

Ujeto : 886 km

Ujeto celkem : 5.267 km

za benzín 8.300 Kč
za ubyt 3.500.Kč

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE