Okruh Tureckem 2021

Směr Troja - 4.den, středa

Den začal pěknou snídaní ve dvoře hotelu. Večer mi recepční nabízel, ať tam dám motorku. Dokonce přinesl dvě cihly, abych překonal asi 20-ti cm schůdek ve vstupní hale. Pro offroudisty legrace, ale já jsem to vzdal, když přední kolo cihly rozhodilo a zadní se pak na mramoru beznadějně protáčelo.

 

Cestou Balkánem do Turecka jsem si říkal, jaký je tam civilizovaný provoz, asi jako u nás. Teda myslím tím, že to nebylo horší. Změna začla už na hraničním přechodu, žádné: račte - až po vás prosím - ne, ne to vy jste přijel první... Jakmile ve frontě někdo zaváhal, už tam byl Turek! A tak tady jezdí všichni.

 

Kousek za Canakkale, kam jsem se přes úžinu Dardanely dostal trajektem, je Troja s pěknou budovou muzea. A před muzeem jsem se poprvé potkal s tureckým psem. Působí vyloženě přátelsky, má krásnou zlatavou barvu a na dotek hrubou srst, obrovské tlapy a hlavou je vám tak do pasu, váží něco přes 50 kg. Později jsem si dohledal že jde o rasu Anatolský pastevecký pes a že stáda nepomáhá pást, ale brání je před vlky. Ve městech jich polehává plno na ulicích, před obchody a v parcích, nejsou ale úplně nadivoko, protože v uchu mají cvaknutou známku a do misek dostávají granule. Ale taky jsem jednoho viděl žrát trávu, takže úsloví „jde ti to jak psovi pastva“ je možná ve zdejších končinách pochvala.

Dolů na jih po západním pobřeží se jelo většinou takovou skoro dálnicí - čtyři pruhy, sem tam křižovatka. Ty křižovatky tam používají levné a myslím, že poměrně bezpečné řešení - v jejich místě je dělící pás rozšířený tak, aby se tam vešlo na čekání několik aut které chtějí sjet nebo najet doleva. V jednu chvíli tahle luxusní komunikace skončila, protože tunel pro ni se teprve staví a všichni museli po úzké silnici šplhat nahoru a pak zase dolů. Směrem dolů byl asfalt, možná tím, že na něj celý den pálilo slunce, takový leskle černý a vypadal jakoby politý naftou. Necítil jsem, že by mi to někde vyloženě uklouzlo, ale to by taky mohlo být pak pozdě - že jo, takže jsem radši jel do zatáček skoro rovně.

Na nocleh jsem dojel do města Ayvalik, kde jsem si dal vydatné místní menu - polévka, doner, k pití ayran. Ayran je trochu slaný jogurtový nápoj, ve vedru opravdu skvělý na osvěžení.

 

 

Přes Bergama (Pergamon) do Izmiru (Smyrna) - 5.den, čtvrtek

Ráno jsem popojel z Ayvalik jen 60 km do Bergama, kde jsem navštívil ruiny Asklepionu. Jsou to v podstatě antické lázně, zajímavé je, že tam tehdy nesměli vstupovat umírající - asi kvůli špatné reklamě, ale ani těhotné.

Nad archelogickým areálem je kopec, a tak, abych si místo prohlédl i shora, vyjel jsem ten kus nahoru a sjel kvůli fotce i kousek z asfaltu. V tom se ale objevil nějaký domorodec na motorce menšího obsahu, v holinkách a dost zamračeně se ptal, co tam dělám, tak jsem mu to vysvětlil a odjel. Tohle mi utkvělo v paměti, protože to bylo jedinkrát, kdy na mě byl v Turecku někdo trochu nepříjemný, jinak jsem se setkával u místních s přátelským chováním. A do toho počítám i policajty, co mě jednou zastavili kvůli rychlosti.

V Bergama je kromě Asklepionu ještě jedna starověká památka, a to je Agora, která se tyčí na jiném kopci. Když jsem tam přijel, tak mě prodavač suvenýrů u vstupu zdravil „Ahoj“ - poznal podle značky. Jsou to tam ale rozumný lidi, žádné suvenýry k naložení na motorku mně nenutili. Areál jsem prošel, na chvíli sednul pod olivovníkem uprostřed a tu chvíli než přišli další lidi využil k fantazírování, jaké to tam asi bylo kdysi.

Cílem dnešního dne je Izmir, je to jen málo přes 100 km po dobré silnici, takže mě překvapila navigace, když ukázala čas jízdy 3 hodiny. I když je navigace nová, nemám o ní valné mínění. Takže jsem si pomyslel, že jí jen nedělá horko dobře na procesor, a tak prostě blouzní. Bohužel, ukázalo se, že 3 hodiny jsou krutá pravda. Asi půlku cesty jsem jel po opravdové dálnici s mýtem 20 Kč, skutečně luxusní mimochodem. Jak jsem se přiblížil k městu, které má 3 mil. obyvatel, tak začaly zácpy dané jistě i časem podvečerní špičky. Někde jsem se protáhl, ale jednak s kufry jsem trochu širší, a taky jsem to nechtěl moc hrotit, takže jsem ke konci necítil na levé ruce prsty od spojky. Tady musím říct, že noclehy si vybírám pokud možno v centru města, no teď to tedy bylo v centru opravdu velkého města. Jak tak jedu plně nacpanou ulicí, která je jednosměrná a má čtyři až pět proudů, tak vidím, že svůj hotel jsem jaksi minul, a navíc je na druhé straně než jsem aktuálně já. Co teď? Rozhodl jsem se pro řešení na místní způsob, takže jsem nejdřív přejel všechny proudy zprava doleva, tam jsem se otočil o 180 stupňů a protisměrem jsem se těch asi 200 metrů hezky vrátil k hotelu! Ostatní řidiči z toho nedělali událost a při kraji mi pak vytvořili i místo, abych se dostal zpátky. Do ubytka jsem vpadnul tedy vyloženě vyšťavenej, bylo 34°C. Když jsem na recepci vyplňoval přihlašovací formulář, tak trochu trapas - rukávama bundy jsem jim ho namočil...

Zotavit jsem se šel na promenádu k moři, kde je také opravdu velký park se spoustou lidí posedávajících ve skupinkách na trávníku. Skoro každý tam něco popíjel  - a koukám, že je to většinou pivo v plechu! Za chvíli jsem objevil jeden nápojový obchod, ale ukázalo se, že už je těsně po hodině, do kdy je povoleno alkohol nabízet. Prodavač to s někým rychle prodiskutoval a ve výsledku jsem si odnášel dvě plechovky. Cestou z hotelu jsem nedával pozor kam jdu, takže při návratu jsem začal tápat, i když to nebylo daleko. Vidím dva policajty jak pokuřují před služebnou, zeptám se jich. Nebyl to ale dobrý nápad, chlapi byli opravdu ochotní ale asi to tam v okolí moc neznali a mluvili jen turecky. Nakonec jsem byl rád, že mi vrátili telefon, na kterém jsem jim ukazoval fotku hotelu a že jsem se s nimi mohl rozloučit.

 

Přes Efes do Denizli - 6.den, pátek

Ráno kouknu ze snídaňové terasy hotelu dolů na ulici, jak si stojí motorka a nevěřím svým očím. Ze tří stran je obestavěná zaparkovanými auty, a z té čtvrté je vysoký obrubník. Naštěstí se majitel jednoho z aut našel rychle a věc se tím hladce vyřešila.

 

 

Popojel jsem 85 km do Efesu, kde jsem bloumal mezi pozůstatky antiky pěkných pár hodin. Fyzicky to bylo dost náročné, 34°C, lidi většinou v kraťasech, tričku a nějakých ťapkách - zatímco já, pravda také v tričku, ale v kevlarkách a botách teplých tak, že takové nenosím ani v zimě. Rozhodl jsem se, že příště se před procházkou přezuju, on by ty moje moto-boty stejně asi nikdo nechtěl. Před vstupem do areálu jsem si domluvil s prodavači suvenýrů pohlídání motorky, ale dalo mně práci nekoupit od nich jednu knihu - o Celsově knihovně, a jednu flétnu. Jeden z nich mi taky nabízel, že vymění moji motorku za tu jeho vránu, co stála vedle pultu. Dal jsem mu naději, že o tom budu přemýšlet, ale celkově byli milí. U prodeje vstupenek jsem ještě zkoušel přesvědčit prodavače, že jsem Turek, aby mně prodal lístek za 60 TL, ale nepovedlo se - měl jsem to za 120 pro cizáky. Vlastně za 160, protože jsem si přikoupil vstup do terasových domů, což jsou starověké nájemní vily.

 

Po prohlídce už bylo dost pozdě odpoledne, ale rozhodl jsem se pro přesun do Pamukkale, necelých 200 km východním směrem. S dopravními předpisy si tady hlavu většinou nelámou, když Turek pospíchá, tak přes křižovatku přefrčí i na čistou červenou. Aspoň že po sobě všichni koukají, jinak by to tu ani nešlo, to by se všichni pozabíjeli. Pamukkale je jen vesnice pod známým bílým travertinovým kopcem, proto jsem si za cíl zvolil blízké větší město Denizli. Ačkoliv jsem si do své TomTom navigace zadal centrum města, tak mě dovedla někam mezi domky se zahrádkama, což centrum nepřipomínalo ani trochu. Už byla tma, ještě že jsem si ten den pořídil místní simku, a tak mě mohly zachránit Google Maps. Nechápu drzost výrobce, který za centrum města prohlásí bod vypočtený nejspíš z plochy na mapě, to se s opravdovým centrem může shodnout leda náhodou. Pokoj v pěkném hotelu Piskin byl za 170 TL.

 

Přes Pamukalle do Burdur - 7.den, sobota

Po snídani jsem se šel podívat do města, hlavně kvůli výměně dalších lir. Kurz, který měla směnárna vyvěšený jsem buď nepochopil, nebo to byla učiněná loupež. Radši jsem tedy místní měnu vytáhl z bankomatu. Cestou mě zaujala pražírna kešu ořechů, cena za kilo 50 Kč. Na ulicích zase polehávali a pospávali ohromní turečtí psi se známkou v uchu, kteří asi patří všem místním dohromady.

 

Pamukkale je bíle svítící kopec, plno obchůdků dole a spousty turistů. Na vrchol vede cesta šikmo svahem vzhůru a návštěvníci na ní z dálky vypadají jako mravenci. Vedro tedy bylo zase strašné, k tomu oslepující bílá všude, kam se podíváte. Na cestu jsem si vzal tenisky, ale ty šly stejně brzy do ruky protože po celé cestě teče voda. Procházka na boso je moc příjemná a tam, kde není usazená jemná vápencová kaše, to vůbec neklouže, také protože čeření protékající vody vytváří plastický otisk v hornině usazované na cestě. To až úplně nahoře rostou kluzké řasy, a proto si tam dali upozornění jako na letišti - pozor, kluzká podlaha. Když jsem odjížděl, tak se ukázala velmi vysoká teplota 39°C, která ale za chvíli klesla na 38°C a po nějaké další době byla jen mírně zvýšená na 37,5°C. To nemluvím o nějakém chudákovi nemocném, ale o zdejším povětří.

Cestu do Burdur jsem volil pokud možno po vedlejších silnicích a vyplatilo se, pěkná krajina. V hotelu neuměl nikdo anglicky, slečně recepční vypomohl nějaký přítel na telefonu a internetový překladač. V jídelně-bistru, kam jsem zašel na večeři, mně jako pozornost podniku nezapočítali ayran, když jsem jim při placení řekl, odkud jsem a jakou cestu podnikám. Byli opravdu příjemní a myslím, že mi přáli šťastnou cestu. Zpátky do hotelu jsem viděl svatbu a venkovní dražbu starožitností a taky falešný báwo... V jednom obchodě jsem zkusil uplatnit svoji znalost asi deseti tureckých slov, když jsem při nákupu vody a piva řekl „kolik?“ turecky. Dostal jsem bryskní odpověď - a byl jsem tam, kde před dotazem, tak to už dělat nebudu.

 

Siesta na chatě za městem - 8.den, neděle

Ráno bylo vedro jako obvykle, a tak se mi moc nechtělo zase na sebe všechno navléct, takže jsem lelkoval a vyjel kolem poledne. Za chvíli jsem najížděl do vzácně zatáčkovitého úseku. Že to je něco extra naznačovalo i vozidlo policie zaparkované u kraje. Z amplionů mně ještě stačili popřát šťastnou cestu - bylo to turecky, tak nevím určitě. Pro jistotu jsem ty dvě smradlavé dodávky předjel, až když strážci zákona zmizeli za první zatáčkou.

Po čase mě opět zlobila navigace, zajel jsem tedy ze silnice do stínu k domům, abych ji nějak přiměl znovu ukazovat normálně. Člověk, co šel kolem si prohlížel se zájmem moji motorku a ukázalo se, že má dealerství Yamahy v nedalekém městě Isparta. Bayram, jak se jmenoval, říkal, že přijel s manželkou vyzvednout bratra a že jedou k rodičům na návštěvu na chatu za město - a ať jedu s nimi, že bude občerstvení. To jsem nemohl odmítnout, a tak jsem za chvíli popíjel čaj v rodiném kruhu, bylo tam 6 dospělých a jedno dítě. Seděli jsme venku ve stínu pod přístřeškem a najednou to vedro se dalo docela dobře vydržet. Dostal jsem k čaji moc dobrý zákusek, prý tradiční svatební. Taky jsem zkusil jíst nějaká neloupaná semena, ale neumím šikovně vyplivovat šlupky, jako moji hostitelé. Nahrávku kterou jsem pořídil včera na svatbě v Burdur identifikovali jako populární svatební tanec. Škoda že s angličtinou to bylo slabší, ale s překladačem jsme dělali, co se dalo.

Když jsem se pak rozloučil s rodinou, zvedli se ještě Bayram s bratrem a nedali jinak, než že mi musí dotáhnout uvolněný řetěz. Fakt je, že ten mně tam tam začal odcházet nečekaně brzy. V garáži u bratra, který tam měl dvě Yamahy, mně ještě dolili deci oleje. Zlatý kluci, díky!

 

Mají tam krásný jezero Egirdir Golu, kolem kopce, škoda že se nemůžu všude zdržovat. Dál byla krajina také pěkná, hodně zemědělská s horami na obzoru. Mají tady většinou opravdu dobré silnice, ty čtyřproudé bývají často. Je to dané i charakterem terénu, který to dobře umožňuje. Zatímco u nás je údolí široké většinou do několika km, tak tady jsou často roviny mezi kopci z jedné a z druhé strany široké několik desítek km. Je znát, že řidiči tu na zatáčky nejsou moc zvyklí. Pokud nějaká je, tak většinou pěkně široká a pravidelně vykroužená a stejně je před ní 50-ka, kterou všichni v podstatě dodržují. Ale po rovince pak jezdí jak draci.

Kolem sedmé večer jsem byl v Beysehir, město také u jezera. Před hotelem jsem potkal švýcarský pár na dvanáctistovkovém géesu, mám pocit, že jsem potkal skoro krajany. Při procházce městem jsem viděl už zavřený moto/kolo obchod, zítra tam zkusím koupit tu potkávačku, co odešla v Srbsku.

 

 

Hvězda televize města Ermenek - 9.den, pondělí

Se Švýcary jsem se ráno u snídaně jen pozdravil, seděli v koutě u notebooků a vypadali pracovně. S nákupem žárovky jsem neuspěl, nakonec posvítit si můžu i dálkovým.

Jel jsem dál nejdřív po zdejší standardní silnici, která je jak když střelí, ale pak jsem se brzy dostal do kopců. V jedné vesničce jsem se zastavil v hospodě na čaj a pro vodu. Bylo to tam trochu v zatáčce, a tak když se v ní jednu chvíli vynořil bagr s ohromnou lžící, tak to vypadalo, že nás všechny vezme na lopatu. Když jsem chtěl platit, tak se ukázalo, že jsem byl pozván jedním z místních.

 

Krajina se stávala čím dál zajímavější, při vjezdu do přírodního parku přišly i krásné zatáčky nahoru a dolů. K večeru jsem akorát přijel do horského turistického města Ermenek, a tak jsem začal hledat nocleh. Vybral jsem si jeden ze tří hotelů na mapě, když tu cestou k němu mě předjelo auto, zastavilo a dva, co z něj vyběhli - že prý jestli mám čas, že by se mě chtěli zeptat na pár věcí. Moc se mi to nelíbilo, v duchu jsem si říkal, že v lepším případě to jsou policajti, ale oddychl jsem si, když vytáhli novinářské průkazy - šlo jim o interview s turistou. Ptal jsem se, jestli tedy budu slavný v Turecku, ale to prý zatím ne, ale u nich ve městě ano. Nu což, každý nějak začínal... Řekl jsem jim na kameru pár vět a pak jsem se jich zeptal na ten hotel. Nabídli se, ať jedu za nimi. To jsem byl rád, protože jak je to město v prudkém kopci, tak je tam plno slepých ulic a moje navigace zas měla zjevně problém s orientací. Přijeli jsme k hotelu, super výhled dolů na město a na hory, ale bylo obsazeno. Dostal jsem čaj a zatímco jsem konverzoval na terase s jedním hostem hotelu, tak moji noví přátelé mi začali shánět náhradní ubytování. Podařilo se jim udělat mi po telefonu rezervaci v jiném hotelu ve městě. Tam jsem tedy přijel už jako očekávaný host a ne jako nějaká turistická žebrota z ulice.

 

Přístavní město Mersin - 10.den, úterý

Snídani jsem si chtěl dát venku na terase, ale zpátky dovnitř mě rychle zahnaly vosy. Z Ermenek do Silifke byly úžasné zatáčky, někde silnice nová, jinde ještě původní. Řidiči si poměrně často narovnávají zatáčky přes středovou čáru, takže pozor. S poklesem nadmořské výšky šel ruku v ruce vzestup teploty. Vyfotil jsem si palubku když teploměr ukazoval 40°C, ale bylo tam pak i 40,5°C. Dole podle řeky jsem kousek jel po hodně vedlejší silnici, když jsem zastavil kvůli fotce, tak jsem měl pocit, že pokud se zas nerozjedu do minuty, tak se usmažím.

 

Mersin má podnebí nejen horké, ale protože je to u moře, tak také vlhké. Vražedná kombinace. Město samotné působí dost ušmudlaně a taky některé typy které potkávám na ulici na mě nepůsobí tolik přátelským dojmem, jako dosud.

 

 

Tarsus a otočka na sever do kopců - 11.den, středa

Tenhle hotel tedy byl proti včerejšímu sešup o několik pater, při ceně nižší jen o čtvrtinu. Ale zase v recepci se na mě smáli, ráno jsem se v pořádku probudil, takže vlastně žádný problém. Popojel jsem 30 km do města Tarsus, rodiště apoštola Pavla. Cesta byla plná náklaďáků a semaforů, takže často jsem měl těžkou volbu, jestli se radši nechat přiotrávit čmoudem z výfuků, nebo na světlech mezi nimi všelijak manévrovat s naloženou motorkou.

V Tarsu jsem se na chvíli posadil v kavárně v Parku svatého Pavla na sklenku tureckého čaje. Někde je tam ještě muzeum a studna. Klima bylo stejně pekelné jako včera v Mersinu, vedro a vlhko. Když jsem tedy konečně obrátil k severu a začal se od jižního pobřeží vzdalovat, byl jsem rád, že jak jsem stoupal do kopců, tak se začalo ovzduší rychle zlepšovat. Místy jsem pak zaznamenal teploty kolem 24°C.

Při průjezdu jedním malým městečkem jsem zahlédl krámek řezníka, kterému nešlo odolat. Popsat by se to dalo třeba takhle: „Za devatero horami a sedmero řekami, za oponou z klobás je krámek a tam prodávají výborné grilované ovčí kotlety se zeleninovým salátem a čerstvým plackovým chlebem“. A kousek dál prodával někdo med, ve sklenicích i v plástvích. Chvíli jsem zalitoval, že motorka nemá kufr jako oktávka.

 

 

Na noc jsem zůstal ve vesnici Ihlara, kde je strmé údolí hluboké 100 m, v němž se v délce několika kilometrů nacházejí křesťanské kostely vytesané do skály, většinou z 10. století. Ubytování v příjemném venkovském hotelu. Na večeři venku, když padla tma, tak mně bylo v tričku a kraťasech zima - konečně! Je to tady ve výšce asi 1000 m n.m.

 

Skalní kostely v Ihlara a pískovce v Göreme - 12.den, čtvrtek

Procházka údolím byla nádherná. Jsou do něj dva vstupy, prvním skoro nikdo nechodí a tím jsem šel já. Měl jsem tak několik kilometrů údolím k druhému vstupu prakticky jen pro sebe. Ten druhý slouží spíš masové turistice, je tam velké parkoviště pro autobusy. Cestou jsem viděl několik skalních kostelíků s původní výmalbou v různém, ale spíš větším, stádiu poškození. Když jsem stoupal z údolí po chodech nahoru, bylo už skoro poledne a teplota v úzkém uzavřeném údolí byla docela vysoká, nahoře to bylo celkem dobré.

 

 

Do další zastávky na své cestě jsem nemusel jet daleko - bylo to do Göreme, což je turistického centrum Kappadokie. Znáte všichni ty fotky homolovitých pískovcových věží s horkovzdušnými balony vznášejícími se na nimi, že? Je to pohádková krajina a musela být ještě úchvatnější dřív, než se z toho udělala turistická ždímačka na peníze. Když jsem se na vyhlídce moc netvářil na kafe za 65 Kč, tak mně turistický byznysmen hbitě uklidnil, že je to jen 2,5 Euro. Tak v Alpách by to bylo kafe za babku, to je pravda.

 

 

Přejezd z Kapadokie k Černému moři - 13.den, pátek

Noc byla strašná. Nebylo to hotelem, ten byl pěkný. Ale mohu zodpovědně prohlásit že ten, kdo má v Göreme na starosti pouštění modliteb, nebude moc bystrý exemplář. V obci jsou většinou hotely a v nich, jak to tak bývá, turisti. A tak asi z propagačních důvodů jim to perou do oken na dobrou noc o půlnoci a pak v pět ráno na příjemné vstávání. Mě si tím tedy nezískali.

Přejíždím k Černému moři do Trabzon. Asi v polovině cesty jsem se zastavil na jídlo ve městě Zara. Podnik byl hojně navštívený místními, takže jsem se rozhodl také vstoupit. Jídlo bylo skvělé, ale celkově dost divočina.

Do cíle jsem přijel za soumraku, sjížděl jsem tam k moři z pěkných hor. Škoda, že všechna horská údolí, a tedy i silnice, vedou v zásadě kolmo k pobřeží, takže při zpáteční cestě směrem na západ je minu. Při hledání hotelu se dal se mnou do řeči nějaký místní týpek, který říkal, že Czechoslovakia zná, že čezety jsou bezva pistole a jednu taky má. A taky říkal, že se nemám čeho bát, jelikož mě bere i s motorkou pod svou ochranu. Tak to mě uklidnilo. Ale ten hotel poblíž měl stejně plno, takže jsem se musel přesunout na území zřejmě jiného ochránce. V hotelu jsem se seznámil s tureckým klukem, který tam byl na výletě na velké Africa Twin a Birol nedal jinak, než že musím motorku přes noc přizamknout velkým řetězem k té jeho. Kladl mi taky důrazně na srdce, že až budu v Istanbulu, tak ať motorku pořádně zamykám, i kdyby to mělo být jen na chvilku. Naše země je v tomhle regionu asi docela populární, protože ráno na ulici před hotelem jsem mluvil s nějakým chlapíkem a ten mimo jiné povídal, že jako dřív, za mlada, u nich ty naše..ehm..filmy pro dospělé fakt frčely.

 

Podél pobřeží na západ - 14.den, sobota

Po snídani jsem se vydal shánět vypálenou potkávačku. Dostal jsem se do oblasti autoservisů, jeden vedle druhého a po dvou dotazech, kudy do obchodu, jsem slavil úspěch. Udělal jsem si památeční foto krámku i s majitelem. Je to příjemnější, když na palubce zas po čase nesvítí nic, co by nemělo. Kousek od hotelu jsem objevil pěknej vrakáč motorek, možná rozjedu byznys. Ještě před odjezdem z města jsem se zastavil v Hagia Sophia, původně řeckém kostelu, nyní přeměněném na mešitu.

 

 

Po poledni jsem už ujížděl většinou podél pobřeží západním směrem. Města, která jsem míjel, vypadala dost panelákově. Na noc jsem zastavil v Samsun, které má asi 700 tis. obyvatel a příjemné, večer živé centrum. Jo, prudký sjezd na parkování do hotelové garáže byl trochu adrenalin - ABS pořád funguje.

 

 

Dopravní policie a tekoucí asfalt - 15.den, neděle

Mířím do Sinop, což je město kde žil v sudu filosof Díogenés. V plánu mám dojet dnes do Karabük, to je už zase ve vnitrozemí. Prvních 40 km za Samsun za moc nestálo, hustý provoz, samé semafory, ale pak cesta začla hezky ubíhat. Chystám se předjet nějakého loudu, co jede pomalu v levém pruhu, když - a sakra, ve stínu podjezdu je dopravní policie... Zastavili mě, že jsem jel 104 a za to u nás pokuta 300 TL! Byl kolem toho dost velký úřad, vytiskli mi krásný protokol. Celkově ale byli slušní, hlavní policajt mně říkal, ať příště jedu maximálně 99, víc že tolerovat nejde. V každém případě jet do 99 na pěkné poloprázdné 4-proudovce při teplotě 35 až 39°C, to skoro nejde. Myslím, že ta silnice nebyla dálnice, takže to by pro motorky platila 80-ka, ne-li dokonce 70-ka. Když jsem později jel opravdu na dálnici, tak jsem se na pumpě ptal Turka na motorce, kolik tam teda můžu jet, a řekl, že 120 - to je limit pro auta, motorka by tam měla mít 100 podle toho, co se všude píše. Takže fakt nevím, jak to tam mají ofiko. Obecně bych řekl, že tamní řidiči nejsou zvlášť úzkostliví v dodržování jejich dopravní vyhlášky. Tu pokutu jsem měl platit na hranici při výjezdu, ale nic tam po mně nakonec nechtěli.

 

Jak jsem se dostával od moře dál do vnitrozemí, tak teploměr zase začal atakovat 40°C. Objevil se nechvalně známý černý asfalt ve všech pruzích, v pravém byl trochu mastnější. Snažím se tedy pokračovat vpřed bez prudších akcí v řízení a najednou vidím snad fata morganu. V pravém pruhu jede normální posypový vůz zimní, ne - letní údržby, a sype silnici pískem. Jestlipak mají v místní televizi taky ve zprávách šoty jako „..naše správa silnic je na letní sezónu dobře připravena, zásoby inertního posypu..“. Silnice byla v tomhle exotickém stavu dost dlouho, při čekání na jedněch semaforech jsem mohl pozorovat charakteristické půlkruhové šmouhy písku z rozmetadla. Ale jestli by to pomohlo motorce ze smyku v asfaltu, to teda fakt nevím. V restauraci na obědě měli „pramen ayranu“ - super vynález. V Karabük v hotelu mi poprvé změřili teplotu - měl jsem 36,5. Taky jsem se nechal ostříhat, v salonu u Yusufa, dostal jsem čaj před a kávu po.

 

Istanbul - 16. a 17. den, pondělí a úterý

Příjezd do centra Istanbulu, kde jsem měl vyhlédnutý hotel, byl až překvapivě hladký. Přejel jsem ohromný most přes Bospor a byl jsem zas v Evropě. Hotel je blízko známé věže Galata Kulesi, v prudkém svahu a mezi úzkými jednosměrkami, takže dá práci se k němu dostat ze správné strany. Zábrany proti vjezdu tady mají pěkně ostré zoubky. Zaparkovat i motorku tam dá dost práce. Od pomocníka recepčního jsem se při tom dověděl, že studuje strojírenství, řekl jsem mu, že s tím se tedy neztratí a přátelsky jsme si ťukli pěstmi na rozloučenou.

Čas jsem trávil couráním po ulicích v centru, na náměstí Taksim, nakukováním do obchodů a tak podobně. Hlavní turistická lákadla jsem tentokrát vynechal, protože je už mám už proběhané z dřívějška. Kdo tam ještě nebyl, tak tomu bych určitě doporučil: výhled ze zmíněné Galatské věže, palác Topkapi, Modrá mešita, chrám Hagia Sophia, cisterna Yerebatan, Velký krytý bazar, náměstí Taksim a okolí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE