Švýcarské vyhlídky

Co byste dělali s pár týdny volna, jestliže je zrovna extrémně parné léto? Já vzal motorku a vyrazil někam, kde se dá předpokládat, že bude trochu rozumněji. Na hory...

Švýcarské vyhlídky

Kapitoly článku

Drama ospalého venkova

Dopoledne už nesnesitelně pálilo slunce a v moto hadrech to na dálnici nebylo nic moc. Už se těším na všechny ty letní večery, kdy slunce už pomalu zalézá za horu, na průsmyku už nejsou žádní turisté a shodou okolností je zrovna nádherné světlo na krajinnou fotku. Proč nemůže být celé dny, dejme tomu, mezi sedmou a osmou večerní? Ani bych pak netrval na tom, aby všechny dny byly pořád sobota!

Asi v takovém čase jsem dorazil kousek od Salzburgu a ačkoli byla sobota po sedmé, při stavění stanu jsem se pořád potil jako prase.

Za mohutného zívnutí časně vyrážím na kopec nad Salzburgem – Gaisberg. Za slunečného dopoledne se tu vyhřívaly na dekách milenecké páry a společnost jim dělali upocení cyklisté. Všichni tu však měli famózní výhled a kdyby někdo chtěl útočit na Salcburský Festung, tady je ideální místo na kanón. Na jihu se táhly pásy špičatých hor, proti nimž právě startovalo s mohutným hřmotem dopravní letadlo. Vystoupalo do půli hory, otočilo se nad město a zmizelo někde vysoko na severu. Idylka.


S dalšími minutami vyhlížení nenápadně začínalo nanovo pekelné vedro, které si zbloudilý cestovatel rozhodně nepřeje na rovinkách směrem Innsbruck. A aby byla zlomyslnost počasí dokonalá, s překvapivou razancí se obloha zatáhla přesně v moment, kdy se objevily první kopečky. Z bouřky nakonec bylo jen pár kapek, ale vzduch už do večera zůstal svěží. Do poznámek jsem si nakonec z dnešku zapsal značný paradox. Prchaje před bouří, zhostila se mě neočekávaná radost, násobená prvními kapkami na hledí. Tohle je přece to adventure, trocha dramatu do ospale malebného rakouského venkova!

Navigací náhodně zvolený kemp byl shodou okolností u průzračného jezera Achensee a z východu krytý vzrostlou horou. Ráno bude na balení času dost, než jí slunce přeleze, takže budík vynechám.


Jak pašovat do Švýcarska

U jezera se spalo parádně. Až ráno jsem si všiml, že vedle v malé dodávce kempí, značně opuštěná, jakási pohledná holčina. A já se večer vybavoval s nějakými cyklisty. Že já si vždycky vyberu špatné kamarády!


Za 4E se můžete, stejně jako já, vydat zkratkou po úzké silničce Deutsche Alpenstrasse, lesem kolem širokého koryta řeky Isar. Průzračná modrá voda si razí cestu klikatě mezi pískem, kamením a četnými zelenými ostrůvky. Z jara tu musí být vody asi o něco víc, soudě podle vyvrácených stromů, jejichž kořeny dnes ční ze suchého písku. Klidná scenérie však teď láká k vyloženě vycházkovému tempu, či posezení s nohama ve vodě a rozjímání o jarním tání.

První pořádný průsmyk výpravy byl Hahtennjoch. Je to zcela neznámá silnička, která ani není značená jako vyhlídková, ale ke kochání je toho tady přitom až dost. Tedy máte-li rádi onu ospalou malebnost rakouského venkova. A mimo jiné tudy objedete Fernpass, kudy jezdí všichni. A ještě něco - když se vám nechce moc přemýšlet, nechte se pak jednoduše vést řekou Inn až do Švýcarska.


Jak je dnešní evropan zvyklý courat se kudy se mu zachce, aniž by jej kdokoli omezoval, poměrně mě překvapili celníci na Švýcarské hranici. I když těžko říct, jaký smysl zde opravdu mají, pokud jen přihlížejí volně projíždějícím karavanům či motorkám. Až budete pašovat metrák trávy do Švýcarska, rozhodně si půjčte karavan!

Toho večera jsem zakempil kousek pod Ofenpassem, abych si jej ještě večer před spaním cvičně projel. Scenérie holých skal směrem na italskou stranu tak byla mou televizí k večeři. Vzpomněl jsem si na kamaráda Tomáše, který takhle u jednoho večeření u norského fjordu, hledíce na moře, obklopené horami, pronesl památnou větu – „Tohle je televize!“. A nebyl tu nikdo, abych mu vyprávěl všechny ty cestovatelské historky s Tomášem, jenž má talent na hlasitá a neopakovatelná faux pas.

Nepochopitelná psychologie hamburgeru

Je několik dobrých důvodů, proč jezdím na podobné výlety sám. Jedním z nich je to, že za průměrný den dokážu ujet třeba jen tři průsmyky, i když jsou těsně u sebe. To je příběh tohoto dne. Bernina pass směřuje na jihovýchod, cípem Švýcarska do Itálie. Dlouhé rovinky k passu vedou kolem říčky, lemované idylickou krajinkou s občasnými lesy a protnuté všudypřítomnou železnicí. Lovení červeného vlaku do fotogenické kompozice obrazu se v dalších dnech stalo poměrně častou kratochvílí. Nutno však podotknout, že bez významného úspěchu. Poznámka pro budoucí cestovatele – sežeňte si s sebou švýcarské jízdní řády. Ale nejspíš to bude pěkná bichle.


Pass Bernina je, jako většina průsmyků, poměrně nehostinné místo, Cestou nahoru je výhled na skalní stěny, pokryté sněhem, nejspíše věčným, ale až k němu se nedostanete. Široká silnice svádí k závodění nejen s vlakem, který šplhá podél trasy až nahoru. Jelikož vlak tu za dobu mého okounění jezdil s železnou pravidelností tam a zpátky poměrně často, vysnil jsem si snímek s horou, vlakem a krávou, kdoví proč polehávající až tady nahoře.


Alpské krávy jsou vůbec podivná stvoření s nepochopitelným uvažováním, neb z celé obří rozlehlosti vytyčených pustin si pro svou idylku vyberou zpravidla místo u silnice, kde kolem celý den lomozí čilá doprava. A nebo vás překvapí někde kolem dvou kilometrů výšky v mracích, těsně nad silnicí, na té nejprudší mezi, která tu vůbec je. Celé stádo. Že by krávy byly tak rády středem pozornosti?


A s takovým tvorem počítáte do svého záběru. Najdete krávu, která už půl hodiny leží a zírá nehybně vaším směrem. Krásná portrétní fotka. A sláva, přijíždí vlak. Ačkoli předtím jsem strčil krávě kameru skoro do čumáku a ani to s ní nehnulo, opodál jedoucí vlak jí probudí, kráva se začne zvedat, otáčet a je po kompozici. Indové prominou, ale na tomhle hamburgeru není co uctívat.


Z průsmyku jsem si dal serpentiny dolů k Itálii a otočil zpět na sever na Albula pass, což je daleko menší, méně frekventovaná a o to malebnější silnice, přičemž výhledů je tu i tak požehnaně.


Závěrečný Julierpass zdolávám už k večeru. Těsně u paty průsmyku je kouzelná vyhlídka na město a jezero Silvaplana, kde se k večeru proháněly desítky kitistů. Za jezerem stojí ve večerní hodinu již opuštěný hrad, jenž dodává celé vyhlídce na malebnosti. Snad proto se tu lze snadno zapomenout do doby, kdy slunce zalézá za hory a i jezero se úplně vylidní. Sjel jsem těch pár posledních zatáček a vztyčil plátěné obydlí na větrném břehu. Má-li být můj cestopis někomu užitečný, je na místě doporučit kemp Silvaplana. Tak luxusní zařízení jsem doposud neviděl. Žádný papundekl v koupelnách, ale matové sklo, luxusní keramika švýcarského výrobce, velkoformátové obrazy na zdech a ve váze na umyvadlech květiny. I spousta hotelů, kde jsem kdy byl, byla horší!


Slejvák za Itálii!

Dojem poněkud zkazilo probuzení do deště. Zíraje do map v kempovém obýváku, vyměnil jsem moudra s německými bikery, dobil baterky v čem se dalo a vyrazil směr Itálie, kde bylo na rozdíl od Švýcarů očekáváno slunce. Pojedete-li někdy ze Svatého Mořice domů, udělejte si odbočku na stezku po kopcích přes městečko Ftan. Úzká silnička tu šplhá po kopci a nabízí daleko pěknější výhledy na údolí, než z hlavního tahu. A hlavně – je tak příjemně opuštěná, že potkáte leda pár cyklistů.

O pár kilometrů dál, a úplně v jiné zemi, jsem se sunul nekonečným štrúdlem aut mezi jabloňovými sady. Bylo zároveň vedro a zamračeno, což sem tam podpořila zbloudilá kapka na plexi. Zlomové Merano jakoby před námi utíkalo o něco rychleji, než celá kolona. Milí budoucí cestovatelé, této cestě se raději, v zájmu psychického zdraví, vyhněte.

Nad Meranem mě konečně čeká dobře známé passo Palade. V radosti z volné silnice nutím Varana do otáček, na které se musel po všech těch vyhlídkových trasách trošku rozpomínat. Letím vstříc průsmyku lesem, takže vedro polevuje a nálada se zvedá. A zde je nutno vyjádřit díky jedinému protijedoucímu bikeru za přátelské mezinárodní znamení, neb v rámci mé cesty potkávám první policejní hlídku s radarem v nejmenší obci v okolí! Nejen u nás se číhá „za bukem“.

Jestli se nepletu, tenhle průsmyk už jedu potřetí. Takže už znám tu jedinou parádní vyhlídku do údolí řeky Adige, těsně za městskou zástavbou. Zajímavá je tím, že je na ní zakázáno odbočit, jedete-li zdola, což všichni směle činí. A také je tu parádní výhled na Castel Leone, jenž je s citlivostí zasazen do lesů, vinic... Zkrátka do vší té malebné kompozice.


Budím se v kempu těsně pod Palade a před sebou mám plán na den italských průsmyků, hrubě načrtnutý dle zeleně značených cest v mapě. Čtenáře ušetřím vyjmenování všech těch vyhlídek, jenž průsmyky nabízí, neb nejspíš neznám dost synonym a přívlastků, které by vyprávění o popojíždění a civění z kopců či na kopce činily pestrým. Snad jen pro mé budoucí já si stručně poznamenám trasu: Nížina mezi Bolzanem a Trentem je otravná, jako každá rovina v Itálii, je-li vedro. Průsmyk Lavaze a Costalunga – ukázková cesta lesem, kolem smaragdového jezera Carezza. Miniaturní a o to extrémněji klesající je silnice z Pellegrina, ze dvou kilometrů klikatým sešupem do hlubokých nížin. A průsmyky Aurine a Creda – ještě mrňavější silničky a rozbitější k tomu.


Někde zhruba tady jsem zjistil, že to mám domů ještě notný kus cesty a tři průsmyky, čili v kempu dřív jak za tmy nebudu. Vzpomněl jsem si na krkolomný průsmyk Mendola těsně před kempem a ani trochu se mi nechtělo zdolávat jej v noci. A přesně tady, řítíce se po úzkých silničkách nad propastí - jsem zjistil, že mě už ani ty zatáčky vůbec nebaví! Přál jsem si aspoň pět kilometrů úžasně nudné roviny! Stalo se to někdy nějakému motorkáři?


Pálil jsem to na hranici rozumné bezpečnosti, držel dvouválec v živějším spektru otáček a předjížděl nervózní Italy. Škoda, že průsmyk Rolle jsem projížděl v takovém chvatu. Hradby skalnatých vrcholků, nasvícené večerním sluncem by si zasloužily určitě víc obdivu. Úplně stejně jako stovky světýlek v dáli při pohledu z průsmyku Mendola, který se už dávno zahalil do tmy...


Nebeské zlomyslnosti

Zpátky do Švýcarska! Ač se na západě stále stahovala mračna, naivně jsem věřil optimistickým předpovědím. A po prvé zmokl na průsmyku Tonale. No dobře, bylo to asi dvacet kapek, ale dodávalo to horám, zabaleným do temné deky, na dramatičnosti. Za dalším průsmykem Aprica se mi splnilo přání roviny. Kolem Sondria se táhnou roviny takového rozměru, že uvidíte daleko - předaleko horizont před sebou, jak někde v Coloradu. Tedy tak si to aspoň představuji dle všech těch filmů. Ale tohle bylo daleko horší, neb italská rovina se svými nekonečnými padesátkami a sedmdesátkami nemá jinde obdoby. A kupodivu jsem i policejní hlídku potkal, takže nezbývalo, než jet ve štrůdlu. V horku. A najednou bylo bez mráčku. Zlomyslně!

Zatímco jižané si užívali slunného léta, jen kousek severněji by horskou ovci ven nevyhnal. Od Švýcarska mě dělil Splügenpass. Průsmyk se na italské straně tvářil se svým jezerem, nahodile roztroušenými domky a hrdě vztyčenými vlajkami idylicky. Vrcholová scéna jen o pár set metrů dál už tak roztomile nevypadala. Z větší části opuštěná a chátrající vesnička pod šedivou přehradou, vyskládanou z kamenných bloků, působila v kontextu černé oblohy, značného větru a minimálního provozu na osamělého motorkáře poněkud skličujícím dojmem. Co ty lidi táhne k tomu, aby tady nahoře, v místě, kam se půl roku pravděpodobně ani nedá dojet, zakládali osadu? Správcovství přehrady asi těžko zaměstná několik rodin a pastviny také příliš velká stáda neuživí. Jediné vysvětlení nabízí dávno opuštěné a seschlými prkny nedbale zabedněné vrcholové hostince a noclehárny pro unavené turisty. Ani zdejší minimalistický kostelík už asi nikdy neotevře.

Život se přesunul od přehrady na druhou stranu jezera, kde si přece jen pár hotelů a kaváren drží lesk prosperujícího podniku. Ale toho už si všímám jen koutkem oka, mezi kapkami deště, okem tápajícím po záchytných bodech v mlze přede mnou. Ještě pár výškových metrů a krokem se sunu utaženými serpentinami z průsmyku dolů, liduprázdnou celnicí a do cílového Švýcarska. V kempu opodál už je po dešti. Jen ta nepříjemná a neobvyklá zima zůstává. Zajímavostí dne budiž skutečnost, že toho večera jsem si po delší době pohovořil Česky. S pokladním terminálem Visa. Tohle Visa neumí kolikrát ani u nás.


Jak nepotkat celebritu

Slunného rána nešlo odolat ukázkovým serpentinám Splügenpassu. Zdejší žebřík, poskládaný z pravidelně naohýbané silnice, musí být pro dupající cyklisty utrpením – tolik úsilí a s každou zatáčkou jsou doslova jen o pár metrů výš, prakticky na stejném místě. To chce pořádnou dávku trpělivosti... A bláznovství.


San Bernardino – další průsmyk. Potkáte tu jen vyhlídkové či závodní jezdce, neb všichni, kdo chtějí přes horu z čistě praktických důvodů, pojedou tunelem. Vrch je tedy příjemně okupován výletníky, kteří posedí u restaurace, u jezera a jedou dál. Klesání na jih mnoha a mnoha zatáčkami je skoro nekonečné a hladovějícímu motorkáři se šikla cestou příhodně vystavěná vesnice Mesocco se supermaketem. Též jsem zde potkal krajanku Petru, které vděčím za aktualizaci informací v mém průvodci, jenž původně vyšel roku 1980. Mimo jiné jsem dostal tip na filmový festival v Locarnu.

Locarno jsem nechal na večer a vyrazil severně po vyhlídkové silnici k jezeru Sambuco, aniž bych tušil, že na konci cesty nějaké jezero vůbec je. Silničku lemují fascinující domy, vyskládané výhradně z placatých kamenů a to včetně střechy! Ke konci projedete ještě pár historických vesniček, kde se čas zastavil už dávno a moderní dobu připomínají jen sem tam zaparkovaná SUV. A o pár opravdu těsných serpentin výš, údolí překvapivě uzavírá sto třicet metrů vysoká, šedivá přehradní hráz, kde se v absolutní samotě, klidu a míru výborně večeří.


Život v Locarnu jsem zastihl až při pozdním stmívání. Ulicemi se zřejmě v rámci probíhajícího filmového festivalu nedbale proháněly supersporty od Lamborghini i značek tak exotických, jako je Morgan. Lidé, courajíc na pobřežní promenádě, mávali do mé kamery na helmě, s vidinou alespoň nějaké filmové slávy a jachty v přístavu, i ty roztroušené kolem břehu, se stěží hnuly v poklidném letním večeru. Seděl jsem na lavičce pod stromy, nahrnutými nad hladinou, a poslouchal vzdálený ruch města, na pozadí občasného šplouchání pode mnou a mihotavých světýlek na druhém břehu. Ani se mi nechtělo už zvedat. To se to bude dneska spát.


Přezdobenost ledovců a děs večerních hor

Italskou zkratkou přes velmi klikatou a velmi rozbitou silničku 337 mířím zpátky na sever. Máte-li rádi vláčky, můžete se pokochat železnicí, která tu často balancující vysoko nad řekou na mostech z úsporně vyhlížejících kovových nosníků, které na první pohled nevypadají dimenzované ani na drezínu.

Dvoukilometrový průsmyk Simplon je široká dopravní tepna, jenž zábavná ani trochu. Jen na vrcholu bdí nad krajinou zajímavá socha dravce ve stonásobné životní velikosti, jejíž památeční zachycení vytrvale kazil turista, sedící na pařátu v reflexní bundě. Pod průsmykem je město Brique, jenž se vyznačuje tím, že jsem zde poprvé památně projel kousek rozestavěné dálnice, nemaje dálniční známky. Podstatnější však je, že město, dálnice i já jsme se nacházeli v údolí, z něhož jen tak nějaká cesta ven nevede a je třeba se rozhodnout, zda se vydat na východ či západ. Jal jsem se prozkoumat vyhlídkově značenou silničku, končící u ledovce za Saas Fee, ale se vším tím přezdobeným pro turisty a obřími parkovišti se mi tu nijak zvlášť nelíbilo. Budou-li i ostatní vyhlídky stejné, raději zpět do chudších krajů!


Zdánlivě rovná devatenáctka k území průsmyků (můj poměrně častý pracovní název, hodící se na spoustu alpských lokalit) kolem Andermattu vede romanticky založeného bikera, s citem pro venkovskou architekturu a malebnost pustin, protnutých všudypřítomnou železnicí, přímo idealizovaným krajem. Ačkoli jsem se coural vyhlídkově a pomalu jak jen to šlo, na úpatí průsmyků jsem dorazil dost brzy. Před večeří jsem tedy zdolal ještě extra porci serpentin na horské sedlo Grimsel. Nahoře vládla značná kosa a vítr čeřil hladinu Totesee. Očumoval jsem umně usochané, plechové motorkáře pod vrcholovou cedulí a všiml si neumně malované cedule, lákající na vrcholový kemp za objektivně nízkou cenu. Ale že bych si chtěl zavzpomínat na norské mrazivé nocování, to ani ne!


Ježdění bez plánu má spoustu nesporných výhod. Mimo jiné můžete být pořád něčím překvapeni. Za vrcholem průsmyku jsem tak s úžasem hleděl na rozsáhlou přehradní hráz. Její kamenná šeď obzvláště dobře zapadala do obrazu nehostinných skal a ocelové oblohy, jen tu a tam rozpárané paprskem večerního slunce. Celá scenérie vzbuzovala zvlášť nepřátelsky děsivou atmosféru, jako by hory promlouvaly: Tady nemáš co pohledávat – je večer, zima a zůstaneš nám tu na pospas úplně sám...


Další a další prosmýkání... Doporučeno!

Probudil jsem se v nejhezčím kempu celé výpravy. Nešlo ani tak o to, že by čistý a tráva dostatečně zelená. Šlo o to, že majitelka byla příjemná, nechtěla po mě žádné papírování a kemp byl vystavěn na kraji vesnice na pozemku o rozloze jednoho statku. Všichni se tu zdravili jak u nás na vesnici. Postavil jsem své improvizované obydlí vedle srubu s posezením, elektrickou zásuvkou a jen kousíček od sprch. Nade mnou čněla obří borovice a přes cestu leštil své dobrodružné KTM další cestovatel. Nechápu, jak na něj poskládal všechno včetně skládacích židliček a přítelkyně. Hned vedle se usídlil postarší GSař a všude kolem byl mírumilovný klid. Upustil jsem tedy od záměru pokračovat někam dál a naplánoval si celodenní okruh přes přilehlé průsmyky.


Přehrady na Grimselu ve slunečném ránu působily podobně opuštěně, jako předchozího večera, ale se vší tou modří nad hlavou a jiskřičkami odraženého světla na hladině o mnoho přátelštěji. Z východní vyhlídky Grimsel passu je fascinující výhled na svah plný žlutých pampelišek a jinak barevného kvítí, jenž protíná cik-cak zaříznutá vozovka, směřující do údolí. Avšak tato se odsud na dohled – u nádraží zubaté železnice - dělí na dvě, jednu šplhající k zasněženým vrcholkům nad Furkapassem a druhá padající dál za horu, kam už odsud pohled nedohlédne. A právě tam jsem se  vydal vyfotit parní vlak. Čas i den souhlasil s jízdním řádem, ale vlak nikde. V mém letitém průvodci se kdesi v závěru píše, že bude-li mít vlak ve Švýcarsku někdy zpoždění, je to neklamná známka o blížícím se konci světa. A když nepřijel vůbec?


Při svém putování po Furkastrasse jsem však potkal zcela jiný vlak, supící směrem do kopce. Možná se divíte, proč zvu cestu krátkým úsekem kroucené silnice putováním, když takových průsmyků dáte za den i deset. Nejspíš proto, že moje cesta je plná pozorování, rozbíhání se za kompozicí tu k trsu traviny, louce modrých květů na pozadí zapadaných hor či čistého rozjímání nad krásou světa zde ve výšinách a nad zlomyslností strojvedoucích, kteří vypraví své parní vlaky zcela mimo platný řád. V dálce a hloubce pode mnou supěla parní zubačka do příkrého kopce rychlostí chůze a mohutným dýmáním dávala krystalicky čistému světu hor náležitě najevo svou přítomnost. Se škodolibým úsměvem, věnovanému sobě samému, pozoroval jsem její dlouhou pouť k vrcholovému tunelu, relaxačně usazen v obležení lučního kvítí. Všechno okolo bylo tak dokonale nudně v rovnováze.


Odpoledne pokročilo a já zabočil na Passo del San Gottardo, vstříc děsivě vyhlížejícím mračnům. Skromně jsem posvačil, vyhlížeje pohybu mračen. Nedávalo mi to smysl, neb se skoro zdálo, že se ty šedé peřiny pohybují jen tam, kam je zrovna má sugesce posunuje. Radši jsem se podíval na online předpověď, kde se říkalo, že už nade mnou dávno prší. Pobaven touto informací, sbalil jsem se na cestu k domovu.

Zbýval jeden neznámý průsmyk. Silnice na Passo della Novena byla toho večera už zase opuštěná, neb všichni rozumní cestovatelé už někde rozebírali své dnešní zážitky v tématicky laděných, horských restauracích. Já se svým korábem šplhal do slunce prosté krajiny, v níž postupně ubývalo vzrostlých, posléze i malých stromů a přibývalo holých skal, lišejníků a nespasených trav. Prostor protínalo vedení vysokého napětí, jenž na pozadí temných mračen scenérii dodávalo extra dramatického koření, zvláště zachytíte-li jej ve vysoce kontrastním černobílém snímku se zrnitým podáním historického aparátu. Na hraně průsmyku čněla do výše příhodně vystavěná větrná turbína a s uspávající rozvážností krájela ona dramatická mračna na úzké plátky. Avšak přesně té si živly příjemně vystrašený cestovatel nevšiml. Stejně jako ničeho jiného. Shora totiž bylo zřetelně vidět přesně tohle: Nic.


S dětskou radostí jsem si alespoň na špinavé závěji uplácal svého prvního letního sněhuláka a svedl sněhokoulovou bitvu s opodál nijak výrazně nadšeným motocyklem. Přesně po této scénce, zahrané pro můj reportážní velkofilm, jsem si všiml nedaleko stojícího šedého BMW s důchodci, pobavenými na můj účet. Posmívat se, to ano, ale vzdát se v hrozící sněhové bitvě bezpečí karoserie vozu, to se jim nechtělo! Ale i rozhled nakonec byl, jen o pár metrů níže, pod mrakem. Zde se do dáli rozprostřel zubatý pás širých hor, kontrastně osvícen klesajícím sluncem, jenž sem tam vrhalo prameny světla mezi rozplývajícími se mračny. Jaká to nevyfotitelná paráda!


O migrujících silničářích

Dalšího rána volím směr na Interlaken. Cestou vysedávám na břehu nedalekého Brienersee, ujídám ze zásob a před uklidňující scenérií jezerní hladiny a lemu hor spisuji deník výpravy. Do hor se mi zatím moc nechce, neb jsou zahaleny ve značně neprůhledná oblaka a pesimista by se nemusel ani trochu přemáhat, aby poznamenal, že bude každou chvíli lejt.

Když se ani před obědem počasí nechtělo rozhodnout co dál, vzal jsem to kolem jezer na západ, s cílem v údolí Emmental. Průvodce říká, že právě zde je to jediné místo, kde se vyrábí slavný sýr v každé druhé chalupě. A skutečně - reklamní poutače tomu napovídaly. Venkov tu působí tak nějak o chlup malebněji, než v bohatých částech země. Statky v dalekých odstupech jsou obloženy květinovou výzdobou, dřevem naštípaným na zimu a ještě tisíc a jednou rustikální věcí, přičemž celek nějakou záhadou nepůsobí ani trochu přeplácaně. V žádném případě však nesmí chybět na dům nalepené hnojiště. Tuhle touhu po bezprostředním kontaktu s hnojivem jsem dodnes nepochopil. Pro dokreslení nutno podotknout, že pozemky nejsou lemovány ploty ani ostnatými dráty, což dodává cestovateli o něco větší dojem, že tady není automaticky nepřítelem.

Je-li třeba vší té malebnosti něco vytýkat v rámci rovnoměrného stavu věcí, zmíním silnice. Ano, jsou přesně tak ideálně opuštěné, jak si kochající se biker představuje. Leč záplatované jsou stejně jako v Kocourkově metodou štěrkových ostrůvků na kdysi roztaveném asfaltu, jenž prověří vaši připravenost v nejedné zatáčce. Na rozjímavé koukání po krajině je tedy lepší zastavit. V krajině se však počínají toulat dlouhé stíny a předenou je ještě nejeden neznámý průsmyk.


Na ten první, Glaubenbielen, šplhá úzká a notně rozbitá silnička temnými lesy, jenž toho večera vrcholila v neprostupném mračnu. Z vyhlídky marně upírám zrak do dáli a váhám mezi nekonečnou leností se přiobléknout a křehnoucí tělesnou schránkou v jeden a půl kilometrové výšce. Přece jen už bylo po sedmé, když jsem velmi zakroucenou vozovku, na jedno vozidlo šíře, klesal k hladině Lungernersee, za stálého svícení kontrolky paliva. Jaké štěstí, že automatické benzínky mají otevřeno non stop i v mrňavých městečkách. Přes poslední průsmyk Brunig jsem už jen prosvištěl a do domovského Innertkirchenu dorazil právě včas na to, aby slunce šlo zase zaslouženě spát.


Příliš rychlé stoupání

Poslední směr, kterým jsem se z malebné vesnice vydal, byl ten východní. Na Susetenpass je to pěkných pár zatáček. Natolik pěkných, že jsem je tak nějak vyletěl bez většího rozjímání a být v pár minutách o patnáct set metrů výš, mi neudělalo moc dobře. Změna tlaku vyvolávala pocit mezi pukající hlavou a divnou nevolností. Vydržel jsem jen pár fotek vrcholového ledovce a napálil to z kopce dolů, co to jen šlo. Kamkoli, jen aby to přestalo. A jako na potvoru, východní svah průsmyku klesá velmi pozvolně. Až na silničním křížení v údolí bolest skutečně polevila. Tak nakonec to moje věčné courání má něco do sebe!


Než se vydám na sever, rozhodl jsem se přidat do sbírky ještě Oberalppass, jenž vede východním směrem z nedalekého Andermattu. Shodou okolností, ale spíše proto, že ve Švýcarsku je vlak úplně všude, vede i sem velmi fotogenická železnice. I jal jsem se cestou nahánět vlak do snímku, což se stalo většinovou náplní mého odpoledne. Však i velcí kluci si rádi hrají s vláčky! Není mi zcela jasné, kam tu pořád taková kvanta pasažérů směřuje. Možná je všechno jen o té turistické povinnosti svézt se ve Švýcarsku vlakem, přeřídit si hodinky, pověsit na očko u batohu nožík pro přežití a zobnout si kus čokolády.



Na sever jedu po opuštěné a nečekaně dlouho rychle klesající okresce na Altdorf. Odtud, tedy o údolí dál, znovu na východ za dobytím dalšího průsmyku. Průsmyk Klausen působil už od pohledu z malebně teplého a slunečného údolí značně kontrastně. Někde tam v dáli a hodně vysoko se držela tmavá oblaka a kdejaký vizionář by potvrdil, že nahoře to nebude na plavky a slunečník. Podél hory šplhala stále děravější silnička, jenž balancovala nad propastí ohraničena pouze zábradlím, s jehož likvidací by si třistakilová motorka bez větších rozpaků hravě poradila. Sem tam na vyhlídce pouštím protijedoucí autobus či větší offroad. Aspoň že si nevezou žádné stopy po dešti. Na dalším odpočívadle, již u vrcholu a temným mračnům na dohled, jsem přioblékl mikinu a obdivoval se dalekému rozhledu za sebe. Hluboko v údolí pode mnou se klikatila říčka, stékající odněkud ze skal četnými vodopády. Pár rozházených domků na svěží zeleni dávalo tušit svou mrňavostí, že dolů je to opravdu dlouhá štreka. Podobně zaujatí, právně dorazivší motorkáři mě sice ujišťovali, že cesta je suchá a za kopcem rozhodně neprší, leč ze zamračené vyhlídky zmizeli stejně chvatně, jako dorazili, jen co stačili namířit své iPhony do všech stran.


Toho podvečera jsem se ubytoval u nádherného jezera Walensee, v kempu s nejsložitější administrativou na světě. Poté, co děvče za klávesnicí uvěřilo, že s sebou opravdu nemám karavan a psa, zakempil jsem mezi popíjejícími teenagery. Byl příjemný chládek, otevřel jsem poslední miniaturní Becherovku a přichystal se k večeři. Chtělo by to něco slavnostního, říkám si a vyhrabávám jednu z posledních Adventure menu dobrot. Tentokrát si dopřeji luxus teplé večeře! Adventure menu stačí na chvíli nechat ve vařící vodě a až poté otevřít. Zkazit se to dá jen v jediném případě – vyberete-li si rizoto se sýrem. I tak s radostí žvýkám sýrovo-rýžové, těžko oddělitelné slepence a přemýšlím, co dalšího vyvedu zítra.


„There is always something new to discover!“

Další malebné ráno a přede mnou další vyhlídky a opuštěné silničky švýcarským venkovem. Těsně jsem minul Lichtenštejnsko a směřoval do chudého venkovského kraje Švýcarska, na městečko Appenzell. Taková příjemná, venkovská projížďka. Náhodná, velmi příjemná cesta s názvem Schwägalpstrasse mě nakonec dovedla do lesů, kde byste snadno nabyli dojmu, že jste už někde na Šumavě. Tedy nebýt na horizontu jistého nedbale odloženého skalního masivu, který dodával celé scenérii ten správný alpský ráz. A odtud už vedou mrňavé cesty rovnou do Rakouska.


Usadil jsem se kousek pod Furkajochem (ten rakouský Furkapass je jinde, než švýcarský) a zíral do údolí. Nebylo kam spěchat, do kempu je to kousek cesty pod kopec a tady nahoře bylo pěkně. Rozprostřel jsem do trávy Rakouskou, Švýcarskou a Italskou mapu, poskládal z nich kousek Evropy a sledoval zpětně svoje cesty. Tolik průsmyků, tolik vyhlídek, tolik zeleně značených malých silnic skrz Alpy! Sepsal jsem kus deníku a vysedávaje na kufru, polepeném všemi těmi vlajkami projetých zemí, rozmýšlel jsem kudy domů, tak aby to nebyla už mě známá cesta. Opodál zastavilo malé GSo, jezdec se chvíli rozhlížel a jako všichni osamělí cestovatelé, potkají-li někoho evidentně stejně ztraceného, přišel na kus řeči. A tak jsem znovu projel prstem na mapě svou pouť a nejen tu. Probrali jsme snad celé Alpy, kam až mapy sahaly. Nad všemi těmi vlajkami, zdobícími kufry jsem se zastavil a nahlas vyslovil myšlenku, už pár dní se toulající mou hlavou. Z jara projedu Španělsko a Portugalsko a pak už není kam jet...


Chlapík se usmál a vyprávěl o tom, jak poměrně náhodou léta pracoval v Africe a Jihoafrickou republiku projel na motorce. Nebo jak se tady v Rakousku vydává prozkoumávat šotolinové vojenské cesty. „Vždycky je tu něco nového k objevování!“ Pravil nakonec své moudro, a jako vystřižen z hollywoodské scény sedl na GSo a zmizel zpátky na průsmyku. Ještě že na západ slunce bylo dost času. Nechal jsem si to moudro v hlavě na později a vypravil se pod kopec do plánovaného kempu.

Nejen, že byl beznadějně vyprodaný, ještě mi po pár metrech došel benzín, což jen potvrdilo domněnku, že odešla kontrolka paliva. Poté, co se na mě vykašlal místní biker s radou, že půl kilometru opodál je pmupa, za záchranu vděčím náhodné divačce mého neštěstí, která složitě sehnala jediný kanystr od benzínu široko daleko, dovezla mě devět kilometrů - cestou do kopce a ještě tunelem - pro benzín a ještě našla jediný nedaleký volný kemp. Vyrazil jsem, do svitu pomalu zapadajícího slunce, co to jen šlo.


Kemp v Lingenau sestával z louky u jednoho statku s malou budovou se vším příslušenstvím. Kolem bylo úplně ticho, na protějším svahu sedláci dohrabávali poslední zbytky sena a všechno bylo zase jednou cestovatelsky tak geniální, jak jen mohlo být. Ani ráno v Lingenau neztratilo nic ze své večerní opuštěné malebnosti. S vědomím končícího výletu jsem rozvážně pobalil stan a mnohokráte nacvičeným grifem jej nacpal do absurdně malého obalu. Ranní káva za zvuků vstávajícího venkova chutnala výtečně.

V cestě na jih mě uzavírky vyhnaly až do kopců na Bludenz a Flexnepass. Však o pár průsmyků víc nemůže uškodit. Konec konců, bylo to takové symbolické rozloučení s hrami. Cestou jsem ještě párkrát zastavil z čiré nostalgie a hledíc zpět na horské štíty mlsal poslední sušenky, to jediné jídlo v zásobách. Noc u Chiemsee ve společnosti kalících partiček čerstvých post-teenagerů a zítra už ranními mlhami německého venkova přímo domů.

Nechtěje po mě statistiky, netuším kolik jsem ujel a kolik výlet stál peněz. Ale rozhodně jsme společně splnili základní zadání – mít se fajn!

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.16
Známkováno: 51x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist