Švýcarské alpské průsmyky

Pod vlivem krásných článků na motorkářích a s cílem si dokázat, že nejsme ještě úplně staří, začínáme již v loňském roce kout plány na cestu do Švýcarska. Zdejší horské průsmyky (plné motorkářů, jak znám z cest autem) jsou naší metou. Cíl cesty je naplánován k příbuzným na předměstí Lausanne.

Švýcarské alpské průsmyky
Proto se rozhodujeme vyrazit druhou srpnovou sobotu z Říčan. V pátek večer se scházíme v sestavě: Tomáš (vedoucí výpravy, jelikož jsem to „zpískal“ – Honda CBF600S) a dva Jirkové – Lifťa (navigátor, vybavený novým Garminem, důvěrně zvaným Gertruda, na svém Transalpu) a Jiřin (Bandit 600S). Předpověď počasí je optimistická – přes noc přejde deštivá fronta a ráno bude nádherně. Potvrzujeme si naše rozhodnutí, že nejsme závodníci, a tudíž se budeme kochat mimo dálnice. Ta je povolena jen na přejezd první a poslední den. Jedeme nalehko (spaní v soukromí, navíc v cíli nás čeká péče mojí maminky). Programujeme Gertrudu na cca 500 km na rakousko - německé hranice do Füssenu a jdeme spinkat.

1. den

Než se stačíme nasnídat a sbalit, tak začíná poprchat. Internet nám říká, že to nic není – projedeme jen malým mráčkem, ale Jiřin pro jistotu navléká nepromok již doma (dělá dobře). 1. zástavka je na jižní spojce – prší fest a nepromoky navlíkáme všichni.
Těsně za Plzní při sjezdu z dálnice se obloha čistí jak mávnutím kouzelného proutku a tak při tankování před Folmavou mizí nepromoky v kufrech.
Hlavní silnice Furth-Cham-Regensburg, dálniční průjezd městem a pak podél Dunaje na Augsburg probíhá super, doprava minimální, silnice německy kvalitní. U jedné objížďky neposloucháme Getrudu a věříme značení, což se ukázalo dobře. Augsburgem nás Gertruda provádí skvěle, a tak stavíme na prvním orientačním bodě – zámky Konigsschlösser u Füssenu. Rozhodujeme se pro ubytovaní v Rakousku, a tak míříme na Reutte. Zde nás u prvního Gasthousu navigují na opačný konec – pension Waldrast. Ubytování za 25 Euro se snídaní, majitel vyjíždí z garáže s obstarožním „medvědem“, aby nám udělal místo pro naše stroje a na večeři nás posílá do blízkého kempu. Zde skvělé čevapčiči v srbské restauraci, paní vedoucí s námi hantýruje a na dobrou noc nám přináší vynikající slivovičku. Vřele doporučejeme všem i jako kemp. Programujeme Gertrudu na první etapu druhého dne. Prostě paráda. Máme ujeto 555 km a těšíme se na další den.

2. den

Azurové modro na nebi nás příjemně ladí, nějaké foto, natankování a jedeme vstříc prvnímu cíli – Hahntennjoch -1894 m.n.m. Cestou v údolí řeky Lech nám vůbec nevadí spěchající kolegové, paráda. Dál pokračujeme na Imst, podjíždíme dálnici směrem na Pitztal, vyjíždíme na Pillerhoche (1559 m.n.m.) s nádherným výhledem na údolí Innu.
Dál pokračujeme po hlavní silnici na Švýcarsko. Za kývnutí hraničářů zamíříme na Suchs a náš první výškový cíl – Flüelapass (2383 m. n.m.).
Fotím „exota“ na Vespě, provádíme nezbytnou fotodokumentaci a projíždíme Davosem, v Tielencastel zatáčíme na Chur a jíme v lyžařském středisku Valbella (1547 m.n.m). Za Churem se rozhodujeme hledat ubytování. Nakonec spíme ve stylové ubytovně ve mestečku Disentis, ale nic moc. Po 300 km uleháme a těšíme se na vrchol naší cesty, který má přijít zítra.

3. den

Ráno je opět krásně, a tak nevěříme předpovědi o kazícím se počasí navečer (naše chyba). Na rozcvičku si dáváme stoupání na Oberalppass (2044 m.n.m).
Zde si dopřejeme kafíčko na terase (to je již hodně komfortní). Sjíždíme do Andermattu a vyjíždíme na hlavní vrchol celé cesty – Furkapass (2431 m.n.m.). Stoupáme z kantonu Uri, a pohled dolů na Wallis je úchvatný.
Motorek je zde jako tiráků na D1, kvalita silnice jakou ve středočeském kraji asi nepotkáš, všem. Všem vřele doporučuji. Cestou dolů si ještě „odskočíme“ na Grimselpass (2165 m.n.m.).
Dále již sjíždíme k Brigu. Výška je znát i ve výkonu motoru, volnoběh sotva jede, holt ten vzduch trochu chybí. V Sionu odbočíme do údolí Herens na přehradu Grand Dixence s hrází vysokou jak Eiffelofka ve výšce 2365 m.n.m.
Fotíme Mont Blanc de Cheilon (3870 m.n.m.), ale mraky již vypadají více sněhově než deštivě.
Bouřku přečkáme u kafíčka a po dešti, v drobném mrholení, se vydáváme opatrně dolů Nepromoky se opět hodí. V první vesnici Pralong cca 2000 m.n.m. se sjíždíme a chystáme vyrazit zpět do Sionu (500 m.n.m.). Otočím klíčkem a nic – ani neblikne. Porada! Co se stalo? Snad voda v kombinaci s nadmořskou výškou a stoupaním? Několik telefonických konzultací s mechanikem. Snad je to jen baterka. Po roztlačení se asi na 10 přískoků po 2-3 km na volnoběh dostáváme do Sionu.
Zde u benzínky poprvé využívám znalosti jazyka domorodců. Honda má servis kousek odsud, ale jen pro auta. Motorkáři jsou na opačném konci Sionu, ale je již pozdě. Tak se domlouváme, že nechám motorku na benzínce, bereme jen baterku, která je buď mrtvá nebo úplně vybitá, a po přeskládání věcí, vyrážíme na posledních 110 km na dvou strojích. Koneckonců zítra je volný den, a tak ho strávíme trochu jinak, než jsme plánovali. Projíždíme kolem Ženevského jezera (Montreux, Vevey), ale moc si to ve stoupání a tmě neužijeme. Na závěr za drobného mrholení nám Maminka, i pod vlivem českým televizních zpráv o motorkářích, nadává do bláznů a tak ji připomíná její časy, kdy na skútru CZ175 objela polovinu RVHP.
Pro mladší ročníky historická odbočka, encyklopedie praví: RVHP neboli Rada vzájemné hospodářské pomoci (rusky: СЭВ, Совет Экономической Взаимопомощи, Savět ekonomičeskoj vzaimopomošči) byla obchodní organizace sdružující v době studené války socialistické státy sovětského bloku. V podstatě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem.
Jinak řečeno - doba, kdy průměrným motocyklem v naších zemích byl Simpson a hvězdou byla Jawa350.

4. den

Baterka je mrtvá, naštěstí přes místního mechanika kupujeme novou. Modlíme se aby to nebylo nic jiného. Krásně prší, přesně dle předpovědi. Nová baterka je nabitá, ale elektrolyt zvlášť???, ale dle návodu je to dobře. Nalijeme elektrolyt, probíhá reakce, baterka se zahřívá a cca po 20 minutách je nabitá.
Autem zpět do Sionu vyrážíme v lepší náladě, ale pro jistotu i s vozíkem. Po namontování baterky motorka chytne napoprvé a dobíjí. Co více si přát? Zrovna chvíli neprší, a tak vyrážím zpět. Kluci se ještě staví na ochutnávce vín. U Montreux začíná pršet, ve Vevey lije a na La Croix je mlha a sodoma a gomora. Dorážím spíše po paměti. Vidět je cca na 5 metrů. Nepromok samozřejmě zůstal doma, kalhoty jsou skrz, ale bunda vydržela zevnitř úplně suchá. Nevadí. Předpověď počasí se ve Švýcarsku většinou nemýlí. Na dnešek je předpověď 40-80 mm vody, ale zítra má být sluníčko. Tomu ani v 11 večer, kdy zadáme první část trasy Gertudě , ale vůbec nevěříme. Lije a lije jako z konve.

5. den

Ráno je přesně dle předpovědi sluníčko. Měrka na srážky na 30 mm za včerejšek přetekla, ale to nemám nevadí. Odoláme výzvám, ať ještě zůstaneme a vyrážíme směrem na Bulle.
Cestou se lehce hádám s Gertrudou, ale ostatní věří mé znalosti zdejšího kraje. Po natankování v Bulle (mimochodem benzin je ve Švýcarsku výrazně levnější než u nás) vyrážíme směrem na Jaunpass (1506 m.n.m.). Krásný výjezd a hned na sjezdu potkáváme v protisměru první skupinu motorkářů. Připadá mi to, že jejich hustota v horských sedlech je obzvlášť velká, jak kdyby někteří jezdili jen tam a zpět. Všechna sedla jsou plná i cyklistů. V údolí Simmental, u rozbouřené řeky Simme, potkáváme české vodáky. Po proudu řeky dorážíme k jezerům u Interlakenu
Gertruda nás naviguje severem, kde po projetí Thunem je pěkná silnice s výhledem na hřebeny Eigeru (3970 m.n.m.) a Jungfrau (4158 m.n.m). My ale spěcháme do údolí Gadmental směrerem na Sustenpass (2259 m.n.m.).
Z naší strany je krásně sluníčko. Fotíme ledovcové pole, které je skoro tak pěkné jako Furkapass, navíc s plesem. Projíždíme asi 200 metrů tunelem a na druhé straně v údolí řeky Reuss nás čeká jen mlha. Ta naštěstí po sjetí asi 300 metrů (výškových) končí a počasí je opět snesitelné. V Aldorfu otáčíme doprava na Klausenpass (že by sláva některých Čechů byla tak velká?), který je jen 1948 metrů vysoký (tak to nemůže být pojmenováno dle našeho pana profesora) a uháníme směrem na Glarus v údolí Glarnisch podél řeky Linth. Chceme dojet až do Rakouska, a to bez dálnic. Tak máme co dělat. Proplétáme se zácpou, až dojedeme na krásnou cestu, kde přes Rickenpass (806 m.n.m.) a přes krásné středisko Wildhaus sjíždíme k Lichtenštejnsku.
Toto knížectví projíždíme rychle a za Feldkirchem se ubytováváme ve městě Rankweil. Po 400 kilometrech toho máme už dost. Kromě tmy se začíná i mračit. Pivečko, večeře a spánek. Samozřejmě plán pro Gertrudu na zítřek.

6. den

Je lehce pod mrakem, ale sucho, a tak jedeme. Na Banditovi se objevila na skříni malá skvrna od oleje v místě, kde se kdysi nedobrovolně potkal se silnicí, Jirka má trochu oleje i na botě, ale olejoznak ukazuje plnou a taktéž pod motorkou na zemi je sucho. Tak v klidu vyrážíme. Nabíráme směr na Furkajoch (neplést s Furkapassem ve Švýcarsku). Krásnou malou silničkou vyjíždíme do 1759 metrů. Je zde docela chladno, ale stále sucho. Přes středisko Damuls sjíždíme do Au, vyjíždíme na Hochtannberg (1676 m.n.m.), vynecháváme odbočku na Flexenpass a údolím Lechu (tentokrát po proudu), dojedeme do Standachu. To je jediný úsek, který jedeme tam i zpět pokud nepočítám výjezd ke Grand Dixence a na Grimselpass. Pokračujeme přes Namlos (1263 m.n.m) a Berwang (1342 m.n.m.) a zatáčíme pod Zugspitze.
Projíždíme Ga-Pa „napříč“ směrem na Bad Tölz. Ještě se stačíme vykoupat ve velmi osvěžujícím Walchensee a pak nás čeká dlouhý přesun směrem na Rosenheim, Altötting a Passau. Zde již potkáváme motorkáře mířící na Brno. Velká cena je již tento víkend. Po hlavní to pálíme na Freyung a Strážný. Pro přejezd Německa jsme Getrudě zadali nejkratší cestu ať vynechá hlavní tahy a tak nás ve Freyungu „vypekla“. Cesta nevede okolo kopce, ale přes něj. Nám to ale již ani nevadí. Před Vimperkem tankuje a jíme nejhorší jídlo za celou dobu . Vítejte doma! Po 510 km se ubytováváme ve Vimperku. Plzeň chutná skvěle a ani nedbáme na předpověď, že od zítřka přijdou opět deště.

7. den

Ráno opět dle předpovědi, prší, Internet v hotelu jasně ukazuje, že bude hůř. A tak hurá do nepromoku a vyrážíme. Lifťa se odděluje, míří na Budějovice a se zastávkou ve Velkém Meziříčí doráží domů do Zlína. My pokračujeme na Strakonice. Krokem projíždíme okolo rozestavěné dálnicí kvůli vrstvě bláta naneseného náklaďáky. Před Příbramí vyblikávám předjíždějící auto v protisměru, které si to hrne mým pruhem. Jsme přece doma! Zbraslav. V Jesenici dopravní kolaps, tak jedeme na Hrnčíře, Průhonice a na oběd jsme doma.

Cesta byla dlouhá 2400 kilometrů. Spotřeba mého CBF byla pod 5 litrů a to jsem ji v kopcích nešetřil. Motorky sloužili bez problémů. Za baterku si mohu sám svojí „skvělou údržbou“. A tak i přes vyšší ceny všeho mimo benzínu (holt Švýcarsko je Švýcarsko) tuto cestu doporučuji. Rozhodně centrální část s Furkapassem stojí za to. Plánujeme vyrazit opět, ale možná přesedláme na stroj s pár koňmi navíc...

Můžete mne zastihnou na mailu: krestak@post.cz

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.17
Známkováno: 6x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist