Kterak blázen, Emil a manželka jeli pod Triglav

Jakmile jsme se dostatečně seznámili s naší základnou, padlo rozhodnutí, prozkoumat okolí jezera, vždyť je brzo odpoledne, sluníčko peče a jsme v Triglavském národním parku kurnik šopa! Přesto, že jsme celkem unavení, vytahujeme Foresighta a nasazujeme přilby. V tom na nás volá maminka paní domácí (odhadem 75let +), něco, čemu úplně nerozumíme, když se optáme, co že to po nás chtěla, velice pomalu a s úsměvem nám vysvětluje, že: „možno jest kolesami“ a ukazuje nám na stojan se zánovními trekovými bicykly, které evidentně patří k apartmánu. Vyvalím na ni oči, jestli je jako normální šlapat ten jejich hebl (kopec po našem) na kolech, pak výmluvně poplácám skútra, aby pochopila, že já jsem motorizovaný a hodlám motorizovaný taky zůstat.

Zmínil-li jsem, že jsme vyjížděli poznávat okolí jezera unaveni (přece jenom jsme měli za sebou 300 km po dálnici a po „velkoměstě“), tak pro to, abych osvětlil nadcházející popis jezera. Praktikovali jsme totiž s manželkou něco, co bych nazval pasivním cestováním. Mám totiž načteno, že na ostrůvek na jezeře se dá dostat půjčenou loďkou, nebo s převozníky a zde pak si prohlídnout historickou osadičku s kostelíkem. Mám načteno, že z hradu na skále nad jezerem je krásný pohled na jezero, ostrůvek a okolí. Mám načteno o hradu, mám načteno o přírodních krásách v okolí a to všechno jsme viděli. Totiž pasivně. Viděli jsme převozníky, hrad na skále, ostrůvek s kostelíkem, historické budovy a přírodní krásy a to vše, aniž bychom sesedli ze skútru. Když už jsme ze skútru slezli, ukořistili jsme lavičku, na té se natáhli ála homeless, a pozorovali průzračně čistou vodu, ze které tahal týpek v kraťáskách sivena na třpytku, labuťáka jak zahání německého boxera ze své bílé oblázkové pláže, modrou oblohu a majestátní vrcholky Julských Alp, přes které se valily bílé nadýchané obláčky. Žena mi z té krásy usnula na klíně, odkrvila mi nohu, a když už se uráčila vstát, že jako jedem, tak jsem z toho už tahal nohu za sebou jako Terry Fox.

Jakmile jsem už dopajdal ke skútru, sáhnu do kapsy a klíče nikde. V ostatních kapsách taky ne, v přilbě, ani v rukavicích taky ne. Na tachometru něco málo do 800km, což znamená něco málo do 800km domů, a my stojíme u zamčeného skútra bez klíčů. Fajn situace že? „Neboj! Já ho najdu!“ Jako houbař zapíchnu oči do země a jdu přibližnou trasou cca 300m k lavičce, kde jsme několik desítek minut kempili. Debilové ale mívají štěstí, tak jsem asi 5m od lavičky klíč v trávě fakt našel. Zaplaťsatan, za velkej, vykřičeně modrej klíček od kufru! Tu Hondí drobotinu bych fakt přehlídl. Manželce ani nedám příležitost na projevení jejího názoru, nas*aně strčím klíč do spínačky a frčíme do nejbližšího Lidlu, nakoupit čerstvé pečivo, zeleninu a italské ančovičky v oleji a odtud frčíme zdlábnout to do apartmánu. Dnes toho už bylo taky dost. Mimochodem… Vážení zákazníci! se slovinsky řekne: Zbožňovaní kupci! Tomu jsem se i usmál.

Neděle 2. dubna

Do druhého dne v Triglavském národním parku nás budí, kupodivu zase sluníčko. A ještěže tak, protože 5 minut na to začíná řvát zvon z nedalekého kostela, a to by bylo jiný probuzeníčko. To by čisté a voňavé peřiny paní domácí možná i utrpěly újmu. Čerstvý vzduch, vůně jara, květin, anebo jenom vůně trávy pokryté raní rosou, snídaně na prosluněné terase, u nohou se mi slastně sluní kočka, žádnej spěch… jsou okamžiky v životě, kdy je vám fakt fajn. Tady bych si dokázal představit žít.

V takhle easy náladě oblékáme motohadry a nasedáme na to naše žihadlo. Jedeme se podívat na jezero Bohinj. Tady to čtou nějak jako Bachyň. Divoká prasata ani Bahnité jezero tu ale nehledejte. Voda je průzračná jako v Bledu. Není tu ale tolik „atrakcí“ a turistických vymožeností. Jsou tu místa, která mi připomínají Aljašku. Teda né že bych tam kdy byl, ale tak nějak vypadají wallpapery z fotografií Aljašky. Kmen vzrostlého stromu plave na hladině, která je fakt klidná jako zrcadlo. Ani vlnka ji nerozhoupe. Hory, borové lesy Ticho. Fakt hledám na hladině nějakýho mantinela na kánoi v koženým oblečku s třásněma s liškou na hlavě a Winchestrovkou na zádech, jak vystřiženýho z Májovek.

Ticho rozřízne jen skalami se nesoucí vřískot vymazlenýho S1000RR, který nás ještě na dnešním putování po zakroucených silničkách parku ještě několikrát „mine“.  Silnice tu ne vždy mají nejhladší a nejpřilnavější povrch, ale jsou tak krásně kroucené, že mi poprvé za celou cestu chybí, má rudá taliánka. Tady bychom peklili! Tady v těch rychlých vinglech, s nulovým provozem a hlavně v tomhle skvěle akustickém Mordoru! To by bylo! Místo toho poslouchám je monotónní brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrm a zatáčky si občas okořením chrčivo-cinkavým zvukem škrtnutím stojanu. Opravdu jen škrtnutím a ne broušením, protože za každý dotyk stojanu o asfalt, dostanu z prostoru mezi sedlem spolujezdce a kufrem, bombu mezi lopatky.

Je čas oběda a poprvé je zataženo.  Na východní straně jezera je hotel s restaurací, kde chtějí za pstruha 17€, což jim rozhodně nehodlám dát, tak se přemisťujeme 500m dál od jezera, do stylové restiky, v takovým jakoby dřevorubeckým stylu. Mají teda jenom různý hamburgery s hranolkama, což mě teda moc nenadchli, když jsem předchozí dva dny obědval v McDonaldu, ale když jsem viděl, u vedlejšího stolu jak to vypadá, tak to chci taky! Za nějaký 6€, jsem dostal na prkýnku z letokruhovýho řezu, snad čtvrtku krávy v bulce a fritovací košík, plnej kořeněných bramborových hranolů s různými dipy. Teda jako s pomocí boží jsme to dali, ale těžko se nám nasedalo zpátky na stroj. Doporučuji: Hotel Rožič – Ribčev Laz (Levá ze dvou restaurací, jinak malého hotelu).

Z Azizova cestopisu z července 2014, tady na motorkářích jsem měl načteno, že se dá po vlastní ose dojet na Aljažev dom, pod vrchol Triglavu. Kopírujeme tedy tok řeky Sávy proti proudu, a já jenom kroutím hlavou nad její kýčovitě modrou vodou. Tohle už znám z rakouských a německých alp. Tam je to ale zasazeno do stejně kýčovitě krásných údolí s fialovýma krávama. Tady ten průzračný klenot protéká, přes industriální zóny a staveniště, betonovými koryty a snad i černými skládkami odpadu, ale přesto, když protéká zrovna lesíkem, nebo pěkným kusem země, a přijdete blíž, máte chuť se z té vody napít, nebo se minimálně okoupat. Já si tedy jen máčím ruce a hrudník v tílku, abych se osvěžil a pořídil vysmívající se fotografii nevěřícím Tomášům u nás doma, že tam bylo fakt hezky. Jen to slunce bylo zrovna pod mraky.

To není akvárium. To je řeka Sáva pod hladinou.

V obci Mojstrana se napojujeme na Triglavskou cestu, kde se střídá asfalt s udusaným hrubým štěrkem. Naloženej skútr na 12tkách kolech, na 25° stoupání na štěrku, nic moc. Po pár kilometrech přijíždíme k vodopádu Peričnik. Mám supr nápad v motoharech, ba dokonce s přilbami vyšlapat až nahoru k vodopádu. Místy lezeme po čtyřech a žena se se mnou přestává bavit. Po slabé třičtvrtěhodince a zdolané vzdálenosti vzdušnou čarou tak 250-300m a značném převýšení, jsme přímo u vodopádu, pod kterým je rozsáhlá zmrzlá sněhová krusta, na kterou nedosáhnou sluneční paprsky a konzervuje se a tvrdí vodní tříští, kterou máme za chvíli všude i my.

Nevím přesně, který z vrcholků v okolí je ten Triglav, ale konejším ženu, že už tam budem a tím ji nalákám dolů zpět ke skútru. Po dalších kilometrech přijíždíme na odstavné parkoviště, kde je cesta přehrazena závorou. Na parkovišti jsou ještě místy zbytky sněhu a veškeré lidstvo kromě nás, co se tu pohybuje má na nohou obuto skialpové přeskáče a nese si to na zádech skialpové lyže. Není jich tu zrovna málo. Nejsou tu ale žádné značky, jak daleko je to až na Aljažev dom, a protože jsme tu za exoty, tak se skialpinistů ptát nebudu.

Tam teda pěšky nejdu!

Otáčíme tu naši strojovnu a jedeme pomalu zpět do Zasipu, a kocháme se okolní přírodou. Mimochodem při psaní tohoto cestopisu jsem z google maps zjistil, že to bylo ještě asi 500m pěšky a žádný brutální stoupání. Jo a taky, že se to dalo objet že... co už! Pokud jsem o něco výše napsal, že – cituji sám sebe: „Naloženej skútr na 12tkách kolech, na 25° stoupání na štěrku, nic moc.“. Pak dlužno podotknout, že Naloženej skútr na 12tkách kolech, na 25° klesání na štěrku, je teprve prča. Zvláště, když si říkáte, že nesmíte brzdit předkem a chytrý japonský hlavy, který jsou vždy o něco napřed, proto svý slavný duální brzdy vymyslí tak, že můžete brzdit buďto jenom předkem nebo předkem a zadkem dohromady a nic mezi tím. Jako asi jim to funguje, protože jsme se nevymleli, ale ten pocit, že si to nemůžete dávkovat sami a spoléháte na Uko Ješitu, není úplně to, co zrovna potřebujete.

Kdo je Emil....

Pondělí 3. Dubna. Ráno v 08:00 hodin, se loučíme s paní domácí a platíme. Rázně odmítá nějaké to euro navíc, za spokojenost a mává nám s optimistickým úsměvem, který tak potřebujeme. Počasí totiž dnes nemá být nic moc, a zvláště ne v okolí alp. Zavrhujeme tudíž plánovanou návštěvu Benátek a následnou trasu přes alpy do Rakous a pádíme opět po dálnici směr Ljublana a pak Maribor. Na nezáživné dálnici bilancuji nad výletem a nad strojem. Má své mouchy, na druhou stranu, jako outsider mohl jen překvapit a to se mu povedlo.  Několik hodin ho držím na rychlosti 105 - 110km/h a neprotestuje a vždy se sebere k dalšímu zrychlení při předjíždění. „Když nemůžeš, tak přidej!“ – vybaví se mi legendární věta Emila Zátopka. Tak nějak to na tu mrchu starou pod námi sedí. Že prej to není cestovatelskej stroj, podívejte se, jak je naložená a jak si to při spotřebě pod 4L na 100km, šine dál a dál. Kdo z cestovatelů to má? Cestovatelů… snad nejznámější český cestovatel byl Emil Holub. Další Emil. Nějak se mi samotnému má myšlenka příčí, ale nebudu já tomu stroji říkat (s velkou dávkou nadsázky) Emil?

Jméno po takových velikánech si ale musí zasloužit. Při tankování manželce nadhodím, jestli skútru nebudem říkat Emil a proč a už je to Emil, ať si to zaslouží nebo ne. Velikáni nevelikání, jméno je to blbý (sorry, ale je) a ke skútru se hodí. Nevybaven navigací, sjíždím do Rakouska dříve, tak si upravujeme trasu přes rakouský venkov, opět krásný, ale opět řádně provoněný chlévskou mrvou. Dnešní den jsme si jako místo k přespání vybrali maďarské lázeňské město. Szombáthely. Na ÖMVce, se připojujeme na WIFI, a objednáváme si nocleh v Charlie Vendélgő & Panzió. V plánu je ubytovat se a pak si zajet do místních lázní zrelaxovat. Ale protože jsme v Maďarsku, a tam je holt všechno tak nějak jinak, zjišťujeme, že na avizované ulici Kölcsey F. 1, penzion jaksi není. Naštěstí zjišťujeme, že jsou v Szobmathely dvě ulice toho názvu (no jo Maďarsko), tak tam jedeme dalších 8km, abychom zjistili, že ulice nejsou dvě, ale bohužel tři a tak jedem další kilometry hledat další ulici. Fakt bych teď kecal, kdybych hádal, kolikátý pokus byl správný, ale když jsme už konečně dojeli, byli jsme tak vyplivlí, že jsme lázně nahradili horkou sprchou a pizzou na večeři. K pizze nám teda nabízeli lahev kečupu Heinz, kterou jsme s údivem odmítli. Nakonec jsme litovali, protože Pizza fakt nebyla zrovna italská a něčím bychom ji přece jen zkazit mohli. Třeba sýrem, nebo já nevím… Tenhle penzion opravdu moc nedoporučuji. Nic vyloženě strašného, ale taky nic na vychvalování.

Poslední den

Úterý 4. dubna. Počasí se drží zuby nehty. Ještě neprší, ale je už všude dost zataženo a hlavně všude strašně fouká. V okolí Neziderského jezera je to už opravdu o hubu. Všudypřítomné rákosí není zrovna slušný větrolam, a tak jezdíme v náklonu i rovinky. V tzv. Hogo Fogo restauraci na břehu neziderského jezera si dáváme Hogo Fogo zákusky s Hogo Fogo čajem a tváříme se, při tom tak Hogo Fogo, že kdyby obsluhující personál viděl, na čem jsme přijeli, zašel by si distingovaně uchichtnout do kuchyně.

Na benzínce pak kupujeme Rakouskou (A) nálepku na kufr a jedeme to samé učinit na Slovensko. To se nám daří v predajně s rozličným tovarom a pak už tradá domů. Zde nás nesmí minout bloudění, které se nám dosud téměř vyhýbalo a domů tudíž musíme přes Zlín a Holešov. To by nebylo až tak strašné, kdybychom nebyli ve Zlíně v dopravní špičce, kdy je vám i skútr na prd a navíc, kdyby nezačalo konečně pršet. Vybalujeme nepromoky a ne deštěm, ale regulérní bouřkou jedeme posledních 65km domů. V Holešově kolem nás seriózně lítají blesky a sem tam uhodí do stromu pár set metrů od nás. Opravdu grandiózní závěr cesty. S ušlechtilým pocitem zasloužilého motocestovate si mokrý a unavený prohlížím před domem zajeteleného Emila. Na jeho kufru chybí nálepka (SK). Houby tam držela, a déšť ji nepřidal. Aspoň vím, kam se vydáme příště…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE