Kterak blázen, Emil a manželka jeli pod Triglav

„Tak jo miláčku, tady máš peníze z našich úspor a kup nějakou spolehlivou a pohodlnou motorku.“  Tuto větu uslyší tak jeden člověk z miliardy a to ještě jen jednou v životě. Něco jako, moje kamarádka chce s náma do trojky…

Úkoly zněly jasně. Do 14ti dnů koupit stroj, uvést ho do důvěryhodného stavu, dovybavit ho zavazadly, naplánovat trasu a dovybavit manželku motohadry. (Na ducně se mnou nejezdí).

Následující dny jsem visel na inzertních serverech a samozřejmě že jsem zjistil, že na začátku sezony za ty prachy nekoupíš ani čtvrtstoletí starou CB 500 ve slušným stavu. Zato se tam válely nějaké maxiskútry. Mají velká plexi, gauče místo sedel a dost z nich i slušný topcase.

Udělám si seznam kandidátů a celý nadšený jdu za Radkem, kolegou z práce, který na x motorkách projel půl Evropy. Trochu čekám, že mi řekne, že jsem blázen. To nevadí, to je vlastně pocta, když ti někdo řekne, že jsi blázen – v určitém kontextu. Dan Přibáň projel s trabantem svět. Blázen!  Radek na mě ale nehledí jako na blázna, ale jako na (vulgarismus, začínající na písmeno D). Tady už kontext nehraje roli. „Na skútru? To tam nedojede. Je to dělaný na krátký vzdálenosti, řemen je pohon, kterej se přehřívá! Do Slovinska? To jsou Alpy! Tam potřebuješ výkon a ty jedeš ve dvou s bagáží. Další věc je počasí. My jezdíme pravidelně v červenci do rakouských alp. Necelých 200km odtud. Jeden den se holky koupou v jezeře a pak z ničeho nic dva dny sněží! Potřebuješ těžkou stabilní motorku. Kdy vůbec jedeš?“ Odpovídám mu, že za čtrnáct dní a už je mi jasný, že jsem fakt (vulgarismus, začínající na písmeno D). Přesto jdu za dalším kamarádem Michalem. On i jeho otec, zasloužilý motocestovatel, mě podpořili. Totiž, podpořili mou domněnku, že jsem (vulgarismus, začínající na písmeno D). Jet na starým skútru, kterej znám 14 dní 700km daleko do oblasti, kterou neznám vůbec… co to o mě říká? Prostě (vulgarismus, začínající na písmeno D)! Co to říká o mé manželce? Vzala si (vulgarismus, začínající na písmeno D)!

A co udělá správnej (vulgarismus, začínající na písmeno D)? No přece objíždí ty inzeráty! A abych dostál svému nově nabytému titulu na pět písmen, kupuju nejbližší, nejlevnější a nejstarší stroj ze svého výběru, a ještě se zjevnou závadou. Na mou obranu, byl na českých papírech, měl 46L topcase a hlavně, byla to Honda FES 250 Foresight, na kterou jsem na internetu nenašel jediný křivý slovo.

Kdysi dávno jankovi někdo řekl. „K Hondě musíš dospět!“  To je jako ono jo? Tak to potěš koště! Jak já sám před sebou klesl! Nemluvě o tom, že jsem (vulgarismus, začínající na písmeno D)!

 Odjezd…

Je 30. března 2017. Den před odjezdem. Manželka si ke své nové přilbě kupuje nový motorkářský komplet. Dohromady se blíží pořizovací ceně Foresightu. V tentýž den, v téže době platím za servisní úkony, které mají naddimenzovat Hondí bezporuchovost jen něco málo přes 400,- Kč. Přidal jsem ještě novou přední pneu, svíčku, antipich a hasičák. Podotýkám, že toto vše je v limitu, který jsem dostal na pořízení hujdy, tak si to dokážete představit.  S vědomím výše uvedených skutečností večer ulehám do postele. Žena se mě ještě ptá, v kolik budeme vstávat. Abych ji uchlácholil a nepřenesl na ni ani stín mých pochybností na úspěch této výpravy, odpovídám: „Až se vyspíme, klid!“

31. března 2017 09:05 hodin ráno. Startuju 20let starého Foresighta. Naskočí sice hned, ale z garáže si to šinu zpět za servisákem a kamarádem v jedné osobě. Když jsem večer tankoval, zjistil jsem, že v rychlosti nad 100km/h cítím od zadního kola rytmické klepání. Povoluje mi lanko od zadního bubnu, které mi den předtím dotahoval, že prej snad místy vyrezlej buben, ale čert ví. S nejistým výsledkem jedu pro bagáž a manželku. Kontroluji si body trasy přilepené izolepou na řidítkách. Na co navigaci že? Pojedu směr Přerov, Hulín, Otrokovice, Staré Město u Uherského Hradiště, Moravský Písek, Doubrava, Strážnice, Petrov, Sudoměřice, Skalica (SVK), Holíč, Kúty, Moravský Svätý Ján, Hohenau (A), po silnici 49 až po Dunaj, Prellenkirchen, Potzneusiedl, Neusiedl am See (Neziderské jezero), Illmitz, Apetlon, Pamhagen, Fertöd (HU), Röjtökomuszaj, Lövö, Csepreg, Szombathely, Rédics, Körmend, Bajánsenye, Magyarszobatfa, Selo (SLO), Fokovci, Moravské Toplice.

Zkrátka, chtělo to hooodně izolepy. Celkem 420km. Jen dnešní a taky jediná naplánovaná trasa. V Moravských Toplicích máme zabookované ubytování s předpokládaným příjezdem 17:00 hodin.

V případě nepříznivého počasí, nebudeme pokračovat na Triglavský národní park, ale otočíme to na Uhry, kde se na pár dní naložíme do termálů. Toť plán. Plně naložení vyrážíme vstříc… snídani. Naše první zastávka je na parkovišti našeho Lidlu. Čokoládové rolky, koblížky a kafe z automatu. Odměna za prvních 500m naší zajisté strastiplné cesty.

31. března 2017 !!10:25!! hodin. Nasedáme na nabaleného Foresighta a vyrážíme. Moje první myšlenka je výpočet přibližného dojezdu do místa určení: cca 500km při průměrné rychlosti cca 65km/h (města + okresky) za cca 8 hodin. Když připočtu pauzy na tankování, lulu a oběd, tak jsme tam tak v deset… hned se člověku líp jede, když ví, do čeho jde. Mimochodem ten výpočet mi trval podle google maps, 6km a stačil jsem během něho zjistit, že klepání od zadního kola nezmizelo, ale posunulo se až za hranici 105km/h. Drobný úspěch, ale úspěch. Nebe modré, teplota cca 16-17°C, sluníčko hřeje za krk. Cesta ubíhá až do Otrokovic jako po másle. Jestli je někdo ze čtenářů z Otrokovic, mám na vás otázku. Jak tam můžete žít? Ještě není ani čas oběda, město ucpané, po cestě potkám cca 8 - 10 semaforů 300m od sebe a na každém mi naskočí červená. Na každém!! To nebyly nevyladěné semafory, to byla šikana! Aprílový žert už 31. března. Kolony předjíždím s pokřikem z filmu sněženky a machři: „REPREZENTACE!“, ale na červenou vlnu ne a ne vyzrát. Přes pár drobných odboček, překračuji kolem oběda slovenskou hranici. Stavím na první benzínce a požaduji samolepku SK. „To ti k čemu bude?“ Táže se mně pumpař. Odpovídám, že na kufor a představuji si, kolik, jich tam jednou budu mít. Pumpař hledá, ale nenajde. To samé, druhá, třetí, čtvrtá pumpa. Na to jak jsou bratia národně uvědomělí a při mezinárodních utkáních fandí až na krev, ať už je to hokej, fotbal, nebo třeba curling, (SK) nálepky u nich jen tak neseženeš. Přestože jsme jeli přes Slovensko pouhých 43 km, trvalo nám to kvůli shánění nálepky strašně dlouho, což už tak zpožděný plán pěkně natáhlo. Doteď jsme spěchali, ale odteď už to byla stíhačka. Za Moravským Svätým Jánom odbočuji na Hohenau an der March a v něm se napojuji na silnici 49. Na mapě vypadala slibně, ale absence jakéhokoliv fotomapování ve smyslu google earth, či 3D map v celém Rakousku, z ní pro mě dělalo velkou neznámou. Naštěstí silnice předčila všechny nejoptimističtější předpoklady. Hladká, široká živice. Nebe, louky a pole jako z cukrkandlu. Viditelnost jak na vyhlídkový let a nulový provoz. Ve většině obcí platí 70km/h omezení. Tráva je tu nějak zelenější a obce tak nějak malebnější. Abych jen nechválil, je tu víc větrných elektráren, než v La Manche a celým Holandsku dohromady a hnojí se tu zásadně chlévskou mrvou a to bohužel zrovna na přelomu března a dubna. V podstatě jsme byli ale nadšení. Přesně v 15:00 hod. překračujeme Dunaj a o hodinu později obědváme v McDonaldu nákupním centru – no spíš nákupním městě – Designer Outlet Parndorf. Manželka má ze své nové přilby krásný modrý pruh na čele. Chlácholím ji. „Neboj, vypereme vložku a přestane to barvit“.

Nasedáme na tu naši strojovnu, která tu vedle Maybachů, Maserati a Porsche, vypadá jak z jinýho světa a pádíme podél Neziderského jezera na Uhry, páč na prohlídku jezera není čas. Na hranicích nás čeká kolona. Zjišťuji, že je tam rakouská pasová kontrola. Když konečně přijdeme na řadu, zjišťujeme, že se nejedná o namátkovou fádní kontrolu, ale nekompromisní lustraci. Přilby dolů, doklady důležité pohledy a listování v pase, popř. minimálně třikrát otočit občanku v rukách dokola a můžeme dál.  Jakmile překračujeme maďarské hranice, ocitáme se sice v Maďarsku, ale asi v roce 1979, soudě podle domů a aut. Kulturní šok. Tráva tu má podstatně méně zelenou barvu. V lesích lemují podél cest poházené pytle s odpadky a odpadky samotné. Sluníčko sice stále svítí, ale jakoby jen tak z povinnosti.  Vše je našedlé. S Maďarskem sice máme již s manželkou své zkušenosti, tak víme, že je to tu jiné, ale i tak pěkné, ale tuto část Uher, jsme tedy dosud neznali. Špatnou úroveň okolí předčí snad jen příšerná úroveň pozemních komunikací, která se zhoršuje zejména se vzdalujícím se Rakouskem.

Abychom byli rychle pryč, snažím se ze skútra vyždímat ještě větší rychlost, ale jeho malá kolečka na tak špatném povrchu opravdu více nedají. Už tak jedeme skoro krokem a ještě nás šikanují vesničky, připomínající cikánské osady ve východním Slovensku. Sluníčko pomalu klesá a …….

…přichází hodina velkého trestu!

Je 18:35 hodin. Znechucen posledními dvěma hodinami jízdy zapomínám, jaké mám štěstí, že vlastně vůbec ještě jedu. Říkám si, už abych byl ve Slovinsku, bolí mě z toho záda, slunce mi svítí do očí a mám nějaké matné vnitřní černé plexi. V tom najednou projíždím jednou z tisíce děr v silnici a nezničitelná Honda přestane jet. Bzučivý zvuk kol, točících se pouhou setrvačností se nemilosrdně zpomaluje a otáčení plynové rukojeti je zbytečné. Teče ze mně studený pot. V Maďarsku né!! V Maďarsku ku*va né! Do Slovinska, kde se člověk domluví, daleko. Do Rakouska, kde se člověk domluví, ještě dál. Tady se člověk nedomluví snad ani s místním učitelem angličtiny. Ze sedadla spolujezdce je prozatím ticho. Honda zastavuje. Slezu z toho a pohledem narazím na manželku. Po čele jí ztéká modrá krůpěj potu. „Co s tím je?“  „Neboj zlato, já to spravím!“  V hlavě se mi opět ozývá ďábelský smích, ale tentokrát se mi vysmívá. „Já to spravím“…. pche! Vždyť já neumím ani sundat kolo! Michal mi před odjezdem říkal, jaké nářadí si mám vzít s sebou. Nemám ani polovinu. Zato mám růžovou žehličku na vlasy, fén a kosmetiku, kterou tady neviděli ani u starosty v neděli večer v černobílé televizi. Dostávám se do tranzu ledového klidu. Velice odborně si dřepnu vedle motorky a chladnokrevně nahlas diagnostikuju, aby z toho manželka taky něco měla a nevypadalo to, že jsem to hned vzdal že… Projeli jsme muldou a přestalo to jet. Olej z toho neteče, benzín taky ne. Zkouším startér. Točí jak blbej a nic. Baterka ani startér to nejsou. Jestli to nebude ve svíčce, tak jsem v řiti. Vytahuji svého švýcarského, kapesního přítele a šroubuju kryt svíčky. Když ho sundám, vidím viset fajfku vedle svíčky. Málem jsem si ublinkl, jak se mi ulevilo. Strčím tam ruku, chvíli tam chrastím, jakože něco odborně opravuju, pak nasadím fajfku a brnk o startér a Honda už zase vrčí. Nasadím nejarogantnější xicht, který mi má křečovitá tvář dovolí, zadekluju skútra a jede se dál.

 Dál na jihozápad, proti slunci, po tankodromu. Posledních asi 30 km, projíždíme lesem. Je tu tma jak v pytli, sotva kdy to vytáhnu na 60km/h. Ten les je strašidelnej i na mě a zvířata, co mi občas přeběhnou přes cestu, rozhodně nejsou srny, zajíci, kuny, nebo snad kočky. Co to ale bylo, to vám neřeknu. „Mami já se bojím!“  Větší strach měla ale zaručeně stará paní domácí v apartmánech Škerlak v Moravských Toplicích, když jsme jí o čtvrt na deset klepali na okno, že u ní máme zabookovaný ubytování.

Sobota 1. Dubna - Jedeme na západ.

Ráno nás čeká bohatá snídaně, při které se rozhodujeme, jestli pojedem zpět do Maďarska do termálů, nebo do Triglavského národního parku. Než byly možnosti vyřčeny, manželka už objednává přes booking ubytování u jezera Bled, páč Maďarsko se včera neujmulo. Večer jsme se pokoušeli vyprat barvící vložku přilby, ale jaksi není vyjímatelná, a tudíž ani pratelná. Ale protože jsem vynalézavý, podlepil jsem vnitřní část přilby v oblasti styku s čelem samolepící intimkou s vůní Waterlily. Pohodlné a praktické. Počasí vypadá nádherně, tak poté, co nabalíme skútra, vyrážíme natankovat, koupit nálepku (SLO) na kufr a moto dálniční známku, abychom ušetřili nějakou tu hodinu. Poučeni ze včerejška vyrážíme opět po desáté ráno, přičemž na dálnici jsme až po jedenácté. Krajina připomíná vedlejší Maďarsko, ale domy a pořádek jsou na úplně jiném levelu. Čím blíže se blížíme k hlavnímu městu – Lublani, tím více vytáčíme hlavy do boku. Škoda, že jedem po dálnici, tady je na co koukat. Kopce, louky, kostely, kláštery a hrady postavené na nejnepravděpodobnějších místech. Vše, lze z dálnice zahlédnout jen na vteřiny, mezi větrnými bariérami. Dálnice je sice krásná, nová, každých 5km nouzová úniková zóna, dobře značené a osvětlené tunely. Ale pořád je to dálnice. Nuda a zase nuda. Navíc nás slavná Honda pustí jen do 105Km/h, jinak klepe. Mám čas přemýšlet a usuzuji, že takováto závažná porucha, co nás potkala již včera, po cca 350 km, je trestuhodná a na italském stroji by se to nestalo, což mě škodolibě hřeje u srdce. Závažná porucha to přece byla, vždyť to přestalo jet. S tím přece nějaký únik kapalin, nebo občasné probliknutí kontrolek nemůže nikdo porovnávat. Prej Japonci jsou nejlepší! Pche!

Zajímavostí této moderní dálnice je měření inteligence řidičů vjíždějících do tunelu. Totiž před každým tunelem je elektronická cedule, která vám změří inteligenci. Tyto IQ testy poznáte podle svítícího červeného nápisu MERIVE HITROSTI (měření chytrosti/inteligence) a oranžovým výsledkem v červeném kruhu pro konkrétního projíždějícího řidiče. Nevím, na jakém principu to funguje, ale výsledek mě vyděsil. Na každém tunelu jsem měl +- stejný výsledek okolo 84!!!!  Kdysi dávno na střední škole mě profesoři dotáhli do jídelny, plné premiantů školy a zaměstnanci Mensy ČR nám rozdali testy. Než nám je zas vysbírali, něco jsem tam naškrtal a za pár týdnů mi přišel certifikát, že jsem jako borec, že mám inteligenci horních 2% populace lidstva, (což jsem si přeložil, jakože 98% populace je blbější než já) a že se mám jako přidat k nim do gangu. Teď, o jedenáct let později, na dálnici do Lublaně 84…čili, abych byl oficiálně uznán (vulgarismus, začínající na písmeno D) už mi přebývá pouhých IQ15 bodů. Přemýšlel jsem, čím to je, takový rapidní úbytek inteligence, když v tom jsem na jedné z IQ cedulí, pod mizerným výsledkem uviděl blikající červený nápis „VY VOZITE!“ „Ahá, tak to je tím, na čem se vozím, čili na čem jedu!“ Na Cagivě a posléze na Ducati génius, 14 dní na Hondě a už (vulgarismus, začínající na písmeno D)…

Obědváme v Lublani, jak jinak než u McDonaldu. Kolony předjíždíme ála REPREZENTACE!! a snažíme se vymotat na dálnici severním směrem. Na jedněch světlech na mě někdo troubí, a když kouknu do zrcátka, vidím Fábii se středočeskou značkou a chlapík na mě mává. Ha! Jsem v Lublani na skútru. Už jsem povýšil z (vulgarismus, začínající na písmeno D) na blázna. Oficiálně! Po dálnici směrem na Bled, valíme oči jak somálské děti v cukrárně. Majestátné štíty hor se sněhovými čepicemi rostou jakoby nic ze zelených luk. Krása! Přijíždíme k jezeru, které je, jak se zdá, milionářská rekreační oblast. A taky motorkářská. Protože nehledáme zrovna přepych 4 a 5ti hvězdičkových hotelů, narvaných k prasknutí, ke kterým navíc každých 30 min. přijede další dvoupatrový autobus plný turistů (ano prvního dubna taky), doufáme, že naše ubytování, bude intimnější. Podle telefonní navigace přijíždíme do vesničky Zasip, která je od jezera teda rozhodně dál než na booking.com avizovaných 2,5km a to i vzato vzdušnou čarou. Vesnička alpského typu zasazená v kopci s uličkami tak úzkými, že i na skútru si hlídáte zrcátka, nás ale ohromila. Chvíli sice úzkými, prudce stoupajícími uličkami bloudíme, ale nakonec zjišťujeme, že naše ubytování je více než rovné zdejšímu prostředí. Je tu krásně čisto, venkovská atmosféra, kočka se vyhřívá na skalce poseté skalničkami, hned vedle prastará dřevěnice na pozadí z alpských vrcholků a pokoj jak z prospektu. Paní nám sice vysvětluje, že mají dovolenou a zapomněli stáhnout nabídku z bookingu, ale máme se tu cítit jako doma, a ujistila nás, že tu budeme sami, protože nabídky stáhli a nikdo další už nepřijede. Přestože se to na základě zjištěných informací zrovna nehodí, ji rovnou prosíme o přiobjednání ještě jedné noci a ona nám s úsměvem vyhovuje. 

Apartmány Skok.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE