Horo(r)motorkářství 2007

Motorkáři jsem asi označován za alpinistu a horaly zase nezajímá, čím se člověk do hor dopraví, pro mě však představuje tato kombinace zdroj maximálních zážitků. Projíždět si horské serpentiny a pak zdolávat, pokud to hory dovolí, jejich vrcholy, je nezapomenutelné. To, že jezdím sám, zážitky ještě povyšuje. Letos má úchylka vyústila v akci, při které jsem přejel 9 horských sedel, najezdil asi 2000 km a vylezl - během čtyř dnů na nejvyšší hory Německa, Itálie a Slovinska.

Horo(r)motorkářství 2007
Během čtyř dnů na nejvyšší hory Německa, Itálie a Slovinska.

Příprava

Základní přípravou bylo nahlášení mé motorkářsko-horolezecké sólo dovolené rodině. Učinil jsem tak s ročním předstihem, řka po minulé společné dovolené, aby se mnou příští rok nebylo počítáno. Takže mi schválili, lépe řečeno tiše se skřípěním zubů strpěli, vyrazit na týden až 14 dní s motorkou do hor. Z důvodu pracovního vytížení mi zůstaly z mých původních smělých plánů jen tři pracovní dny volna.
Ale lepší než nic, řekl jsem si, zkorigoval program a od víkendu předcházejícímu odjezdu do úterý jsem si chystal věci a balil. Bohužel už jsem se nemohl ohlížet na předpověď počasí. Věci jsem nosil do garáže na hromadu, abych včas přestal, pokud by toho bylo moc.

Měl jsem tři kufry a tankvak. Nikam se mi ale nevešly hůlky a cepín, tak jsem vezl ještě na sedadle spolujezdce přikurtovaný batoh. Krámů to bylo dost, kompletní motorkářská, kempinková i horolezecká výstroj, včetně vybavení na ledovec. Jídlo jsem už neměl skoro kam dát, tak jsem vezl jen nejnutnější s tím, že si budu po cestě dokupovat.
Motorku, Yamahu XJR 1200, r.v. 1998 jsem na cestování vybavil držákem kufrů Hepco + Becker a třemi kufry Giwi. Dále jsem instaloval vyšší cestovní plexi, na které jsem přísavkou připevňoval i navigaci. Zdrojem proudu pro navigaci a nabíječku baterií byla cigaretová zástrčka, kterou jsem namontoval pod sedlo v blízkosti baterie. S navigací jsem byl spojen pomocí sluchátek.

Den první – úterý 14.08.07, cesta

Po práci, kolem 16 hodiny dotankuji v Liberci nádrž a vyjíždím na připravené motorce směr Praha, Plzeň, Mnichov, Garmisch-Partenkirchen. V 18 hodin tankuji u Domažlic , ve 20 hodin v Pentlingu .

Veselá historka 1: Už byla tma, na dálnici jsem si musel odpočinout a po výjezdu z parkoviště jsem zjistil, že mi nesvítí světlo, jen parkovačky. Jel jsem tedy pomalu asi 30 km za kamionem, zajel jsem do Mnichova a hledal benzínku. Nemohl jsem nic najít, tak jsem dojel někam do sídliště a tam našel jednu, která měla poslední minuty otevřeno. Bylo 22 hodin. Natankoval jsem, vymontoval žárovku jako vzorek a koupil novou. Mezitím zavřeli a zhasli, takže jsem musel žárovku měnit při čelovce. Jenže problém: nová taky nesvítila! Podle Stopařova průvodce jsem nepropadal panice a snažil se najít chybu v kabelech. Přitom jsem zjistil, že já vůl si drknul na dálnici do vypínače světel a přepnul nevědomky na parkovačky! Vůbec tenhle vypínač nepoužívám, stejně se svítí trvale, tak jsem si to neuvědomil. Stačilo kdekoliv přepnout a jet dál. Takže trpně montuji starou žárovku a jedu dál.

Tady poprvé přichází ke slovu moje navigace, nasadím ji a perfektně mě vyvede z centra Mnichova. Pokračuji přes Garmisch-Partenkirchen a do Hammersbachu, východiska tůr na Zugspitze, dorážím po půlnoci. Po krátkém hledání místa pro nocleh to vzdávám a na velkém parkovišti vybaluji spaní, kochám se hvězdnou oblohou a po doušku rumu pod širákem usínám. Pro vysvětlení: ty smysly vyšponované při řízení v noci je třeba otupit, jinak bych nemohl usnout.

Najeto cca 600 km.

Den druhý – středa 15.08.07, Zugspitze

Moc jsem se stejně nevyspal, jak jsem později zjistil, jiné parkoviště tu není, takže už od 4 hodin se štrachali horolezci z aut. Tradiční ranní koncert vařičů, ešusů a lžic pro hladové krky. A jiná auta přijížděla. Vzdávám pokus o další spaní a při čelovce balím na túru. Tohle mě nejvíc leze krkem: hledat věci, přebalovat, třídit – nekonečné. Všechno máš šestkrát v ruce, to co hledáš je vždy až ve třetím kufru. Navíc potmě. Cepín jsem neměl kam dát, do kufrů se nevejde, tak jsem ho nadrzo strčil skrz motorku v místě motoru doufaje, že mi ho nikdo neukradne. (Neukradl) Jestli to pak viděl nějaký motorář, musel se divit co je to za divný tuning. Nakonec po ranní kávě ještě za tmy vyrážím, zatím najít, kde vůbec začíná cesta do hor. Za svítání nacházím ukazatele a asi po půl hodině stoupání dosahuji vstupu do Jeskynní soutěsky – Höhlentalklam.

Normálně se do ní platí vstupné 3 Eura, jsem tam ale dostatečně brzo a výběrčí ještě někde spí. Takže stoupám soustavou jeskyní a tunelů podle potoka a vodopádů po lávkách. Přírodně zajímavá stezka vede soutěskou i pod mírnými vodopády a doporučovaná pláštěnka není od věci.




Když soutěska končí, pokračuje se údolím kolem chaty Höllentalhütte V průvodcích popisované obtížné skalní úseky „Žebřík“ a „Deska“ jsou proti tomu, co mě čeká směšné a
překonávám je bez problémů.


Stoupám v dobrém čase údolím až k ledovci. Podle popisu, by měl jít lehce bez pomůcek překonat. K mé hrůze však dolinu uzavírá pás lesklého vodního ledu, na němž nelze bez maček udělat ani dva kroky. Mačky a cepín jsem nechal dole u motorky. Rezignovaně pozoruji davy lidí, jak si před ledovcem obouvají mačky nebo aspoň nesmeky. Já vůl!


Těch lidí byly opravdu davy, Německu byl ten den svátek a bylo hezké počasí. Stoupali údolím jak mravenci v takřka souvislém zástupu. Už se smiřuji s tím že se budu muset vrátit a zkusit to znovu zítra. Tak proto jsem v dolině potkával vracející se lidi! Pak však koukám, že jeden nešťastník, myslím že to byl Francouz, to zkouší bez maček, do toho bych se tedy já nepouštěl. Ale jak jsem ho pozoroval hledat cestu, napadlo mě, že bych to obešel úplně z gruntu. Než se vracet… Sestupuji údolím zpět asi čtvrt hodiny a u levého okraji ledovce se snažím stoupat po suti a skalních prazích. A ono to jde! Sice se musím občas vracet, vyhýbat a korigovat směr výstupu, ale stoupám! Doslal jsem se nahoru nad strmou část ledovce a po jeho mírné a neklouzavé horní části jsem dlouhým traversem s pomocí hůlek přešel k nástupu na feratu. (Francouz to otočil a česká chytrost tím opět zvítězila.)


Nasazuji sedák a přilbu a vyrážím. Ferata nebyla vyloženě těžká, ale už jsem byl vyčerpaný a pražilo slunce, takže jsem často musel odpočívat. Pak už se mi objevuje vyhlídka na vrchol a z hřebene na druhou stranu , na jezero Eibsee.

Asi za půl hodiny dosahuji vrchol Zugspitze (2962 m). Nejdříve ten s křížem, kde je sice trochu plno, ale ještě to jde. Horší je to na vedlejším vrcholu s lanovkou, stánky, hotely a restauracemi. Mraky lidí, nikam se nedá prodrat, václavák. Chtěl jsem si prohlédnout zvláštní stavby, nějakou jakoby raketu, ale vzdávám to.

Vystojím frontu a dám si pivo, však jsem si ho za ty nervy na ledovci zasloužil a ani zdolané převýšení není zanedbatelné: 2200m.

Ale pak už rychle pryč z toho cirkusu a od japonských turistů. V několikapatrovém komplexu nacházím stanici lanovky. Cena jízdy dolů mi vyráží dech: 26,50 Eur, ale už nemám čas ani sílu řešit sestup jinak. Nažerte se!

Lanovka mě rychlou jízdou dovezla k jezeru Eibsee, což je ale nějakých 12 km od Hammersabachu kde parkuji. Naštěstí jsem se v lanovce seznámil s jedním horolezcem z Ga-Pa, který měl také auto na parkovišti. Ukázal mi cestu a šel jsem s ním na vlak, který nás tam dovezl. Vyprávěl mi, že dříve byl ledovec opravdu formalitka, ale globální oteplování z něj udělalo nebezpečné místo. Prý tu zrovna před 14 dny měli pátračku se šťastným koncem: našli zmraženýho chlapíka v trhlině dva dny do pádu a přežil to.
Parkoviště bylo mezitím naprosto zaplněné a kout, kde jsem měl motorku ty debžové obstavili tak, že jsem musel sundat oba kufry, abych mohl motorku vytlačit. Nejdříve jsem ale musel usušit věci (v noci byla rosa jak kdyby pršelo) a přebalit. Moje oblíbená činnost  a navíc bylo úmorné vedro. Horko já snáším hůř než zimu. Před další jízdou jsem se musel osvěžit.
Přejíždím jen v kraťasech a tričku zpět k jezeru Eibsee, vedrem zpitomělý jsem nadvakrát hledal parkování. Tam jsem se v horsky chladné vodě konečně osvěžil. Potom jsem kousek poodjel a v lese se najedl a připravil na další jízdu. A to do milovaných Dolomit, kde je mým troufalým cílem nejvyšší hora Itálie.
Takže tradá přes hranice do Rakouska, výjezd na sedlo Fernpass (1209 m) , kousek po dálnici a dále po silnici č. 180. U Nauders „lížu“ hranice se Švýcarskem a po přejetí sedla Reschenpass (1504 m) se dostávám do Itálie. Cestou jsem musel u benzinky dokupovat vodu, vypil jsem už snad 6 litrů.
Po silnici č. 40 a pak po vedlejší cestě se dostávám do Sulden, kde cesta končí, lze jen zpět. Hledám ubytování, ale nemůžu nic najít, 50 Eurů za nocleh je mi moc. Nepropadaje panice jsem nakonec našel malý penzion Rosim Haus za 27 Eur na noc a ještě si tam budu moci nechat ve skladu věci až půjdu na túru. Víc jsem si ani nemohl přát. A pomohli mi tam ještě víc: po kolečku po místních hotelích jsem zjistil, že neseženu večer mapu Ortleru a budu muset následující den čekat až otevřou infocentrum. Sympatická dcera majitelky penzionu mě však půjčila svojí, dokonce podrobnou Tobacco mapu, takže budu moci vyrazit ráno do hor včas.
Ještě jsme pokecali: odkud jedu, co chystám a pak v penzionu nevídané požitky v podobě sprchy a noci v peřinách. Měl jsem takovou radost, že jsem tam v té záplavě komerce sehnal solidní ubytování, že jsem to trochu s šláftruňkem přehnal a to co jsem si ten večer namlouval do MP3 je velice veselé (a nepublikovatelné).

Najeto asi 250 km

Den třetí – čtvrtek 16.08.07, Ortler

Přesto nervy pracují a já se už v 5 hodin opět budím. Balím tedy a nejprve s čelovkou vyrážím po cestě č. 4 ze Sulden (1850 m) na Tabaretta-chatu (2556 m). Tady jsem si uvařil čaj. Počasí nebylo moc dobré, mlha, občas mrholení. Když se ale cestou na chatu mlha chvíli roztrhla a já viděl masiv Ortleru, trochu mi spadla čelist. Kam se to cpu?!
Normálně se z Tabaretta-chaty chodí doprava serpentinami chodníkem a zpět doleva na další chatu Payer. Já ale volím cestu přímu stěnou, novou Tabaretta-feratou. Když už, tak už. Rozhodnutí to bylo trochu troufalé, ferata je nová, těžká, moderní. Má spoustu kolmých až převislých míst bez stupů. S těžkým baťohem s ledovcovou výbavou to byl problém a jedno klíčové místo jsem málem nevylezl.V popisu varují, že toto místo sílu v rukou přímo užírá. Já to dolezl s maximálním vypětím a funěl jsem jak snad ještě nikdy. Dlouho jsem nemohl popadnout dech, absolutní vyčerpání. Jinak ferata krásná, vedená v pevné skále, totálně exponovaná. Mám z ní radost. A žádný lidi tu nejsou, potkal jsem jen jednoho člověka, což je po těch zástupech na Zugspitze balsám na nervy.


Dolézám na hřeben kousek nad Payer-chatou a přemýšlím co dál. Normální postup je: první den výstup na tuto chatu, nocleh , druhý den vrchol a sestup do Sulden. Měl jsem však dobrý čas, bylo před polednem a mlha se trhala, takže jsem se rozhodl pokračovat na vrchol. Zítřejší počasí bylo nejisté a i když jsem toho měl plný kedsky, šel jsem dál. Teď už přestávala sranda, výstup vede po hřebeni nahoru a hned dolu, místy velmi exponovaně a občas jištěn řetězy. Pořád jsem potkával vracející se skupinky, většinou s horskými vůdci. Odrazovali mě od výstupu, ale byl jsem rozhodnutý. Půjdu, ale jen tak dlouho, abych se mohl za světla včas vrátit. Pospíchal jsem, takže oblézání sestupujících bylo nutné, ale nebezpečné. Dostal jsem se na konec skalního hřebene a dál pokračoval ledovec.

Obul jsem mačky, sníh se bořil, takže se mi lépe šlo s hůlkami, bez cepínu. Boříc se namáhavě stoupám a pak uvidím skalní práh a nad ním Lombardi-bivak. Ten práh bude problém, nevidím nikde kudy rozumně přes něj. Zeptám se slaňující dvojice, poradili mi pravou část. Sníh přechází do stále strmějšího ledu, už musím použít cepín abych se ke skále dostal. Vidím skoby, takže podle nich stoupám, ale dobrý pocit nemám. Je to tak na hranici, mačky smekají, odhaduji obtížnost III. Pak se skála pokládá a já jsem u bivaku. Uff, další opěrný bod dobit! Zde bych mohl v případě nouze přenocovat.


Nechávám v něm nějaké věci a trochu odlehčen pokračuji. U bivaku také potkávám poslední lidi to odpoledne.
Odsud se mi naskytne i nevšední pohled z nadmořské výšky 3200 m na serpentiny do Passo Stelvio, motorkářsky vděčné to místo.

Pokračuji strmým prahem, naštěstí se sníh boří, takže nebezpečné to není, leč únavné. Po jeho zdolání je postup mírnějším svahem s několika prahy. Moc toho nevidím, je mlha a vítr hodně zesílil. Oblékám si vše co mám s sebou.

Asi v 15 hodin jsem na vrcholu Ortleru (3905 m), od rána jsem zdolal přes 2000 výškových metrů. Na nějakou euforii ale nezbývá čas, výstup končí, jak známo, až na chatě a tuším, že nejhorší mě teprve čeká. Takže rychle pár fotek s vrcholovým křížem a rychle dolů.

Což šlo o trochu lépe, nahoru už jsem v tom sněhu a ledu nemohl. Opatrně jsem překonal kolmější úseky a dostal se k bivaku.

Tady nastal ale opravdový problém: sestoupit skalní práh na ledovec. Lano jsem neměl dost dlouhé, abych slanil. V bivaku jsem našel kus nějaké kroucené šňůry a s její pomocí jsem se trochu jistil a sestupoval. Pak jsem protáhl skobou mé lano, a sestupoval dál. Těsně nad ledovcem jsem si musel ještě u skoby obout mačky. Tady jsem se opravdu vybál, byl jsem sám, skobám jsem nevěřil a pode mnou ledovec jak obrovský skokanský můstek. Fuj! Ještě pomocí maček a cepínu překonat strmý ledový svah pod skálou a dostal jsem se na sníh.

To jsem si oddechl. Asi to nebylo kdovíjak obtížné, ale kombinace únavy, samoty, nedostatku času a mohutnosti okolní krajiny udělala s mojí psychikou své. Po sestupu ledovcem mě čekali ještě nepříjemné exponované výšvihy na hřebeni, které šli směrem dolů samozřejmě hůře. Pak jsem ale za skalní průrvou uviděl chatu a věděl, že mám vyhráno. Vedl k ní už turistický chodník a já si konečně mohl vychutnat radost a štěstí z vydařeného výstupu.

Na chatě jsem byl asi v 18 hodin. Domluvil jsem si spaní (18 Eurů) a u piva trávil večer ve společné místnosti kde se topilo a tím pádem tam bylo moc příjemně. Spal jsem pak na společné ubytovně v posledním patře jsem a byl jsem tam úplně sám, ostatní spali na pokojích. Měl jsem na výběr z 35 postelí.

Den čtvrtý – pátek 17.08.07, přejezd do Slovinska

Utahaný jsem byl tak, že jsem nemohl ani v klidu spát, už ve 3 hodiny jsem byl vzhůru. V noci se počasí zkazilo, do střechy bubnovali kroupy, pršelo. Ještě dobře, že jsem nezůstal v bivaku. Rozmýšlel jsem tam nahoře i variantu přespat do druhého dne a počkat až se bude někdo vracet z vrcholu a spojit se s ním na slanění skalního prahu. Vařič i trochu jídla jsem měl. Ale to bych tam pěkně „zkejsnul“, v tomhle počasí by nahoru nešel nikdo.
Ještě jsem trochu zabral, vstávám v půl šesté a venku vařím v dešti čaj.

Po zabalení věcí sestupuji po chodníčku za stálého deště na Tabaretta- chatu. Tento úsek jsem při výstupu „ošidil“ ferátou. Dále pokračuji do Sulden. Před vesnicí si ještě pod stromem u studánky vařím kafe. A pak zase do civilizace: první se stavím v infocentru, chtěl bych nějaké materiály o ferátě Tabaretta protože jsem ji skoro nefotil. Bohužel nic nemají, jen plakát, takže aspoň ten si fotím. Slečna mě upozorňuje, že feráta je velmi těžká a já jsem pyšný, že jí můžu říct: „Já vím…“

Pak do penzionu, vracím mapu a vyzvedávám si věci. Pořád lije, tak pod balkonem přebaluji, v dešti je to obzvlášť milá činnost.

Balím i sebe a to do nepromoků – kombinéza, boty, rukavice. Po sestupu promočený, jsem rozhodnut jet domů. Motorkářsky povinné Passo Stelvio si budu muset nechat na jindy, škoda. Po nějakém čase jízdy v dešťových přeháňkách mě začalo vrtat hlavou, že domů to můžu otočit vždy, co kdybych zkusil dojet do Slovinska, třeba tam bude lépe. Mapu Julských Alp mám už několik let koupenou, (měl jsem ji i s sebou) ale zatím mi vždy do toho něco vlezlo.

Takže jedu alpskou etapu: Merano , Bolzano, přejíždím Passo di Castalugna a dostávám se do Canazei. Zde beru benzín a dokupuji potraviny, pití a baterie. Několikrát jsem tu už spal v kempu, takže ve zdejším samošce už vím kam sáhnout. Po odpočinku pokračuji přes sedla Pordoi a Falzarego do Cortiny d Ampezzo, dále za soumraku přejíždím sedlo Mauria.

Počasí bylo proměnlivé s dešťovými přeháňkami. Jednu část cesty se zatáhlo nebe a setmělo se, přišla bouřka. Silnice se změnila v koryto vody, musel jsem se schovat pod most. Padaly kroupy a lilo tak silně, že se schovávali i auta, nejen motorky.



Později najíždím na dálnici A21, před Slovinskem ještě v Tarvisiu tankuji a sjíždím z dálnice. U Rateče překračuji hranice Slovinska a pod Julskými Alpami jedu přes Krajnskou Goru do Mojstrany. Zde bych měl odbočit do hor, chvíli hledám cestu, moje navigace totiž neobsahuje Slovinsko. Pak najdu odbočku a po šotolinové, občas betonové cestě se pomalu blížím k chatě Alžajev Dom kde bych chtěl nocovat. Jízda 11 km po polní cestě s jedním 25% stoupáním, které jsem musel jet na jedničku, byl takový bonbónek na závěr.

Přijíždím na centrální parkoviště, asi 10minut pěšky od chaty, kde trochu tápu. Už je půlnoc, ale k chatě ještě přijíždí nějaká ženská, zvedá si závoru. Tak jsem se zeptal, zda bych mohl s motorkou až k chatě, řekla mi ať si objedu závoru, že tu nebude čekat. S kufry to bylo tak-tak, ale projel jsem a přímo u chaty zaparkoval. Zrovna se tam také někdo ubytovával, takže v recepci ještě byla paní. Moc se jí nelíbilo, že motorka nezůstala na parkovišti, ale už mě nechala. Domluvil jsem si spaní ve společné místnosti a nanosil to nejnutnější. Po rychlé sprše ve studené vodě (teplou už vyplácali) konečně uléhám.
Celá dnešní jízda byla, kromě úseku po dálnici byla jen po serpentinách, zatáčka za zatáčkou, už toho bylo skoro moc najednou. Škoda, že jsem si je nemohl plně vychutnat, v dešti se to bojím klopit.
Při jízdě mě nesnesitelně bolelo za krkem mezi lopatkami, už ani přestávky nepomáhali. Nakonec jsem vyvinul techniku jízdy, při které ta štiplavá bolest polevila: Prsa i spodní část helmy mám plnou váhou opřenou o tankvak, takže jsem schovaný za plexi štítem a zádům ulevuji. Vypadá to trochu divně, jedu rychlostí kolem stovky, zalehlý jsem jak kdybych jel třístovkou, ale hlavně, že to jde bez bolestí.

Najeto asi 450 km

Den pátý – sobota 18.08.07, Triglav

Zase jsem si moc nepospal, v noci tam pořád někdo chodil a hlavně mezi střechou a stropem půdy dupali strašně nahlas nějaká potvory, snad veverky. Tak v 5 hodin vstávám, snažím se nevzbudit ostatní spáče. Donáším si zbývající věci z motorky a opět to nešťastné přebalování věcí – proměna z motorkáře na horolezce. Snažím si toho vzít co nejméně, abych měl lehký batoh. Z svítání vyrážím, míjím pověstný památník partyzánům ve tvaru karabiny v nadlidské velikosti a stoupám údolím pod Triglavem do sedla Luknja.

Od jisté výšky je hora zahalena v mracích a v této mlze bude více nebo méně probíhat celý výstup. Při výstupu jsou na zemi na kamenech občas mloci, jsou po nočním chladu ztuhlí a špatně se hýbou. Z prvního jsem nadšený a fotím, jenže postupně vidím, že jich tam je mraky a skoro po nich šlapu.


Konec cesty přímo do sedla vede nepříjemnou strmou sutí, člověk udělá jeden krok nahoru a o dva proklouzne zpět. V sedle krátký odpočinek a pak začíná ferata. Slovinci co jsem se s nimi bavil mě ujišťovali, že není potřeba zvláštní vybavení, ale feratový set bych docela užil.

Později při výstupu stěnou vidím, že to jsou to tu jiní borci než Italové v Dolomitech. Takové exponované výšvihy, které se tu zdolávají bez jakéhokoliv zajištění by v Dolomitech měli určitě ocelové jistící lano a možná i stupy. Takže na feratě používám k jištění ruce sevřené na ocelovém laně a později stoupám stěnou, lany velmi spoře zajištěnou. Dostávám se na plato jehož rozlehlost mě fascinuje a hledám další cestu. Objevil jsem pokračování feratou do sedla a po ubíhajícím hřebeni k vrcholu.
Na vrcholu je bivakovací krabice ve tvaru rakety, tak pro dva stojící lidi. Fotím se a nechávám se fotit. Výstup trval asi 7 hodin. Zatím je to super, symbolicky třetí slezená hora je Tří-hlav – Triglav (2864 m). Plán je vícenežsplněn.

Teď se ještě dostat v pořádku dolů. Sil už je opravdu málo a hrozně mě bolí kolena, takže pomalu s mnoha přestávkami sestupuji do údolí stejnou cestou (Bambergovou), jako jsem šel nahoru. Úsek před chatou už nevím jak bych šel, jsem na pokraji smrti kolenama, ale stálo to za to! Asi v 16 hodin jsem na chatě, dávám si zasloužené pivo a odpočívám.

Přespím zde ještě jednu noc a ráno pojedu domů. Dopřávám si slovinskou klobásu a pak se na pokoji seznamuji s mladým Angličanem. Perfektně jsem si rozuměli byť já neumím ani slovo anglicky a on samozřejmě ani slovo česky. Byly jsme takové spřízněné duše: on taky sám na cestách - po evropských horách. Takže pomocí rukou, posunků, kreslení, map a anglicko-slovinského slovníku se dozvídám kde už byl a informuji ho o mém čundru. „Poroučím“ mu, že nesmí vynechat Česko a naše pivo. Ještě platím chatu, abych mohl ráno odjet, stojí 11 EUR za noc. A ani nemusím platit parkoviště, to je myslím za 3,5 EURa.
Snažím se pak jít co nejdříve spát abych si odpočinul. V noci, cestou na záchod na mě z vikýře juklo to hrozný zvíře, co tam běhají pod střechou a dělají hrozný hluk.. To jsem se lekl! Nějaký plch nebo co to je, něco jak veverka z Doby ledové.

Den šestý – neděle 19.08.07, cesta domů

Vstávám v šest hodin, vynáším si věci na chodbu před pokoj abych nebudil kolegy a balím na cestu. Většinu navěsím na motorku a u chaty si ještě vařím čaj. Teď za svítání se občas trhá mlha, takže můžu Triglav konečně vyfotit.

Přes závoru parkoviště se prosmýknu na šotolinovou cestu a po ní jedu na hlavní silnici. Cestou uposlechnu před 25 % klesáním pokynu a řadím jedničku. Motor ale kopec neubrzdí, jednička se rozjíždí, musím pomáhat brzdou.

Za Mojstranou uhýbám na sedlo Podkoren, je tu hranice s Rakouskem a mě se chytá navigace.

Zjišťuji také jaké má nevýhody, nedaří se mi zadat cestu přes Rakousko s vynecháním dálnic. Chtěl jsem jet nějak přes hory, ale vždy mě to aspoň kus po dálnici vedlo, takže to vzdávám, kupuji dálniční známku a jedu tupě po dálnici domů. Trasa: Vilach, Salzburg, Linz, České Budějovice, Praha, Liberec. Mezi Vilachem a Salzburgem platím Tunel – 9,50 Eur, jak za auto, to mě trochu rozladilo, že nerozlišují motorku. V Rakousku mají v nedělo obchody zavřeno, takže se stravuji u benzínek. Tankuji u Salzburgu, v Dolním Dvořišti a u Turnova.

Veselá historka 2: Před Benešovem jsem sjížděl z táhlého kopce a předjížděl dlouhou kolonu aut. Auta mi uhýbala skoro do příkopu, tak jsem to využil, že jsou k motorkáři tak ohleduplní a pěkně rychle předjížděl. Po nějaké době mě konečně napadlo podívat se do zrcátka a hned jsem se poslušně zařadil – za mnou jela přibližně mojí rychlostí sanitka. Ale nehoukala, jen blikala, takže jsem jí dost dlouho neregistroval.

Najeto: asi 700 km

Shrnutí:

Akci jsem v tomto rozsahu neplánoval, cíle jsem zdolával „per partes“, po částech, např. na Ortler jsem se jel nejprve jen podívat , pak jsem myslel, že Tabaretta ferata bohatě stačí atd. Po sestupu z Ortleru jsem už byl rozhodnut jet domů. Ale vše tak pěkně navazovalo a fungovalo, že i přes nepřízeň počasí by bylo škoda to nevyužít.

Příznačné bylo vypuštění odpočinkových dnů - Odpočíval jsem na motorce nohám od chození a při chození a lezení jsem odpočíval od bolestí za krkem od řidítek. Bohužel odpadly ty „vegety“, na pořádný odpočinek čas nezbyl, ani na spaní moc času nezbylo. Přesto mám radost že jsem to dokázal, budu zase nějaký čas mít z čeho čerpat. Nejvíc mě těší, že jsem na ty kopce vylezl těmi NE nejlehčími cestami a sám.
Motorka mě v žádném ohledu nezklamala, chytala i v dešti a zimě na první škrtnutí. A výkonově samo sebou, těžký náklad jsem nepocítil. Jediné co mě zarazilo byla vyšší spotřeba, asi 10 l / 100 km, způsobená asi vyšší cestovní rychlostí, nákladem a velkým odporem vzduchu. Poprvé jsem měl na delší cestu vyklápěcí helmu a velmi se mi osvědčila.

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že nejsem žádný hazardér, v horách i na motorce se pohybuji skoro 30let a vím co si mohu dovolit, kde jsou hranice a kdy to otočit. Přesto byla moje dávka odvahy vyčerpána do dna, o čemž svědčí i to, že jsem po návratu vrátil narozeninový dárek – poukaz na seskok padákem. Já mám vybráno, takhle „uměle“ ať se bojí jiní…

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 11x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist