Motovýprava Dukla 2010

7:00 hodin mě budí bubnování kapek o střechu stanu, ještě chvilku ležím a přemlouvám se jestli mám vstát, nakonec mi to nedá a vystrkuji hlavu ze zipu a zjišťuji, že je venku pěkně hnusně, ale neprší, voda padá pouze ze stromů a to se zní jako relativně dobře. Vyskakuji ze stanu celej a hned za mnou Macek a jdeme budit ostatní. Víťas už pomalu leze ven, ale ve zbylých dvou stanech je mrtvo. Kopeme do těch jejich plátěných budov a jdeme se mýt. Při návratu zjišťujeme, že se nic nezměnilo a je stále mrtvo. V klídečku začínáme balit a buzení několikrát opakujeme. Když už máme skoro sbalený stan, tak na nás svým ještě silně společensky unaveným ksichtem kouká Brsla. A co se prý jako děje, že spal dvě hodiny. Pánové a dáma totiž objevili ještě jinou restauraci, ve které se zmrskali a odkulhali až v pět ráno ( jako kdyby nevěděli, že se ráno pojede dál :-) ). No nic je 8:30 my máme sbaleno a tak jedeme do města na snídani a domlouváme si sraz u Tesca, který je na trase. Oproti včerejšku teploměr ukazuje těsně nad dvacítku a to je pro cestování přeci jenom tak akorát. V klídku snídáme a čekáme na opozdilce. V 9:20 už to nemůžeme vydržet a vyrážíme na trasu.

Po napojení na hlavní silnici odbočujeme k hraničnímu přechodu Svrčinovec. Přímo na hranicích opět zastavujeme a naši opozdilci si šli vyměnit Koruny na Valuty. Brsla zamířil k prvnímu okýnku a Patrik se prošel o kousek dál a za stejné množství Korun dostal o deset Éček víc :-)…. a to se vyplatí! Jsme na Slovensku a vůdčího skupiny se jal chopit Víťas a hned při rozjezdu za to tahá jako blázen, já se držím o kousek dál s rozhodně klidnějším zápěstím, protože to tuším. A taky že jo, po několika stech metrech radar. Naštěstí pro Víťase měli zrovna plno, jinak tam byl :-). Od té doby už byl klidnější a pohodovým tempem pokrčujeme na Čadcu a Krásno n. Kysucou. Tady odbočujeme na Novou Bystřicu a dál na Oravskou Lesnou. Přejezd z Kysúc na Oravu opravdu stál za to, škoda jen to, že jsme se během přejezdu hor dostali do mraků a nebylo toho moc vidět, ale zážitek z této oblasti je dost silný. Z Oravské Lesné pokračujeme na Námestovo a další pauzu děláme na hrázi Oravské přehrady, kam přijíždíme ve 13:00 hod., děláme fotografie a usuzujeme, že „naše“ přehrada Les království je hezčí! Po chvíli pokračujeme v cestě a naše prázdné místo v žaludcích vyplňujeme v obci Nižná ve Slovenském srubu, kde se někteří z nás jali hned v první hospě ochutnat halušky s brynzou. Neudělali špatně, docela to šlo… Ve čtvrt na tři jsme nacpaní a pereme to kolem Západních Tater a Liptovské Mary do Liptovského Mikuláše, kde stavíme na Shellu. Tady nakrmíme taky ty naše strojovny a sebe obšťastníme kávomatovou kávou. O půl čtvrté vyrážíme směr Vysoké Tatry. Projíždíme Lipt. Hrádkom, Pribylinou a v 16:15 přijíždíme na Štrbské pleso, kde parkujeme načerno v nějaké odbočce a jdeme se podívat na vodu. Naštěstí se protrhala obloha a je příjemně, takže jsme se zdrželi o trochu dýl. Před pátou hodinou už nás trochu tlačí čas, tak pokračujeme v zájezdu. Projíždíme tatranskou magistrálou a obdivujeme tu spoušť, co tu nechala vichřice, ale zase je plnohodnotný výhled na panorámata. Ve Starém Smokovci jsem špatně odbočil a tak jsme si udělali neplánovanou lehkou zajížďku, ale po pár kilometrech jsme se dostali zpět na magistrálu. Projíždíme Tatranskou Lomnicí a Tatranskou Kotlinou končíme s turisticky významnou oblastí. V Tatr. Kotlině odbočujeme na obec Lendak a hned na nás dýchl „východ“, z asfaltu je jen hlavní silnice, zbytek je hlíněný, neuvěřitelný počet kabelů nad silnicí vedoucích snad odevšud kamkoli, dřevěné stožáry shnilé, naklánějíc se na všechny směry a tak podobně. To jsme ale netušili, co nás čeká za pár kilometrů. Hned další vesnička se skutečně opodstatněným názvem, obec Výborná. S klidným svědomím můžu říct, že tolik tmy přes den jsem ještě neviděl. Nepřizpůsobivý spoluobčané byli snad úplně všude, byli jich stovky, lemovali celou silnici z obou stran! Přecházeli sem a tam a bylo jim úplně jedno, že někdo jede. Jsem nesmírně šťasten, že jsem to já i moje Capo přežilo, protože tam kdyby to chcíplo, tak je konec a neměl by ani kdo napsat tenhle cestopis. V dostatečné vzdálenosti jsme museli zastavit a rozdejchat to. To že se jedná o obec Výborná jsem se dozvěděl až z mapy, protože tam pochopitelně chyběly všechny značky a hned jsem si vzpomněl, že o této „vesnici“ v nějakém cestopisu již padla nějaká zmínka, ale bylo to ještě horší než jsem si při čtení myslel. No nic, tu hrůzu máme za sebou a jedeme přes Slovenskou Ves a úsekem opuštěné krajiny do Spišské Staré Vsi, kde odbočujeme do Červeného Kláštora. Tady to vypadalo jako oáza, mezitím čím jsme posledních padesát kilometrů projížděli. Slovenské centrum Pieninského národného parku bylo jak ze škatulky, prostě paráda! Hned na začátku městečka byl krásný kempíček s restaurací a na střeše poutač Pilsner Urquell , tomu jsme nemohli odolat. Navíc majitel kempu byl velmi vstřícný a netrval ani na nějaké pevné ceně, prostě řekl „ráno se nějak domluvíme“. Je 18:10 jsme v kempu a obsadili jsme místa v blízkosti ohniště, zabrali jsme lavice, rozbalili stany a hurá do restaurace pro točené plzeňské! Padlo jich opravdu hodně, jen Víťas se jako obvykle pouze zavodnil jednou nějakou desítkou a dále pokračoval ve svých colorumech. To hovado vylemtalo celej litr (rumu, nikoli coly, té se skoro ani nedotkl) a o půlnoci se z toho pob..l :-). Já jsem večer dostal záchvat smíchu z Brslovýho pseudostanu a celkově dobrou náladu jsme rozpustili před jednou hodinou ranní.

Den 3.   Červený Kláštor - Dukelský průsmyk – Brezno   442 km

Dnes nás čeká cíl výpravy, s manželkou se budíme v 7:45 hod. a zjišťujeme, že nejsme vzhůru první. Patrik s Evou jsou již plní elánu ( né jako ráno minulé :-) ). Postupně se scházíme u ohniště na snídani a poslední dorazivší Viťas raději nesnídá. Mezím mi drnčí telefon, volá Marcel, přijel z Itálie a bude razit za námi, jen je u nás dost hnusně, tak bude vyjíždět až se udělá líp. Vysvětluji mu kudy podjedem, tak se snad někde potkáme. V kempu čekáme na příchod pana majitele kempu, abychom se tedy nějak dohodli, ale bylo půl desátý a nám se již nechtělo čekat. Nakonec jsme dali dohromady každý pár éček, nechali jsme mu je u slečen servírek v hospodě a mazali jsme vstříc „východu“. Jedeme přes Starou Ľubovňu , Ruskou Voľu nad Popradom, Gerlachov a Bardejov do Svidníku. Cesta uběhla jako voda, krásné úseky nových silnic i úplná oraniště, prostě od všeho trochu. Ve Svidníku jsme o půl dvanáctý, tankujeme a zase kávička. Všichni jsme trochu jako na trni, protože cíl máme za humny. Hned po vyjetí ze Svidníku vidíme první tanky na podstavci, po pár kilometrech stavíme u německého hřbitova, kde nás překvapila hořící svíčka a kytky u jednoho ze stovek a stovek pomníků. Tady na nás ta atmosféra opravdu dýchla. Pokračujeme dál po sil.č. I/73 na Vyšný Komárnik, zde míjíme letoun na podstavci a v dáli se začíná tyčit vyhlídková věž Dukelského průsmyku. Ve 12:15 hod. stojíme u památníku Dukly, na tachometru ukrojeno 814 km ze Dvora Králové n.L.. Obcházíme, fotíme, diskutujeme. Po dvaceti minutách máme vše prohlídnuto a skáčeme na stroje a valíme na věž. Přijíždíme nahoru a ejhle, pondělí = zavřeno! Tak to mě při plánování vůbec nenapadlo (za tuto administrativní chybu se nyní všem zúčastněným velice omlouvám :-)). Tak jsme si vylezli aspoň na protiletadlový kanón… Po několika minutách marného bouchání na dveře vyhlídkové věže skáčeme do sedel a jedeme obhlídnout všechny stroje na podstavcích. Nejprve uděláme společnou fotku u T 34 a pak popojedeme k letadlu. Zprvu ho jen okukujeme a pak padne návrh společné fotografie i zde. Jenže tady není na co postavit foťák, není stativ. Brsla se jal přivézt svého Talpa pro použití jako stativ. Tak ho přivezl, jenže kolečkama nahoru. Prostě se chtěl na trávě otočit na „pětníku“ a nevyšlo to :-). Nicméně sbírat naloženého Talpa proti kopci ani ve dvou žádná sláva. Nakonec se ho pochopitelně povedlo postavit tak jak má a následně se povedla i ta fotka! Ve 13:30 hod. opouštíme Dukelský průsmyk, jedeme kousek zpátky po stejné silnici a za Nižným Komárnikem uhýbáme vlevo a zapadlýma vesničkami východního Slovenska míříme na nejvýchodnější bod této výpravy a tou byla obec Havaj. Šlo pouze o tu společnou fotku pod touto značkou, žádný jiný důvod to nemělo :-) Je 13:50 hod., 834 km daleko, fotka je, tak a můžeme pokračovat směr Stropkov. Zde jsme se objevili po druhé hodině odpolední a je hlad. Zastavujeme u jedné restaurace a dáváme něco teplého k obědu. Většina z nás neodolá segedínu s devíti knedlama a Birella k tomu. To nebyla špatná volba! Nacpaní k prasknutí chceme pokračovat dál na Turany nad Ondavou a z ničeho nic uzavírka silnice. Bez žádný předchozí značky, ani žádné oranžové šipky značící objížďku, nic. Říkám si „Tak to půjde asi nějak jednoduše objet, když to není ani značený“, odbočuji tudíž na nějakou vesničku. Jedeme několik kilometrů a přijíždíme do Brusnice, zde na křižovatce klopím doprava abych přirozeně objížděl tu uzavírku. Za jednou ze zatáček se přede mnou objeví zadní část Karosy. HURÁ zajásám si do helmy, tudy tu uzavírku objížděj linkový autobusy. Tak si to s plesajícím srdcem hrnu za tou Karosou uzounkou silničkou asi pět kilometrů a najednou v obci Krišľovce autobus zastaví, přirozeně zastavím za ním, u autobusu se rozsvítí zpátečky a klaksonem troubne. Co se to děje? Dobrá, objedu ten autobus a koukám jak bouchlý kolo, přede mnou nic, žádná silnice, jen vjezd někomu do garáže. Má dobrá nálada byla ta tam… Otáčím se a mířím k okýnku otáčejícího autobusáka a ptám se kudy tudy… Pochopitelně zpět až do Stropkova, tam neoficiální objížďkou zkratkou přes Šandal a pak dále do Giraltovců. OK, tak mažeme zpět, krásná hodina v trapu. V Brusnici se ještě ohlídnu, jestli jsem blbej já a přehlídnul jsem značku označující slepou silnici. Pochopitelně, že tam žádná nebyla, takže já blbej nejsem…Po neoficiální objížďce jsme dorazili do Giraltovců, pak svižnějším tempem až do Prešova. Z Prešova jsem oproti plánu zvolil zrychlený přesun po D1 ke Spišskému hradu místo naplánovaných II.třídách. Na dálnici ze mě trochu ten vztek z promrhané hodiny spadnul, až jsme se trochu nechali unést a málem zmizeli Patrikovi, který svého Talpa nechtěl tolik honit :-). Prý úžasné serpentýny přes Branisko jsme též vynechali a vzali jsme to tunelem pod ním. V tunelu žádná sláva, vzduch hnus a skoro 5 km je dlouhá doba. Hned při vyjetí z tunelu byla silueta hradu jako na dlani. Těsně před pátou přijíždíme na parkoviště pod hradem a já po sesednutí ze stroje málem padám na zem v křeči se záchvatem smíchu. Brsla projel tunelem s odkrytým plexi, jen ve slunečních brýlích a teď vypadá jak horník po rekordu :-). Vyšplháme se na vrchol ke hradu, okukujem a možnost prohlídky nikdo z nás nevyužije, tudíž po půl hodině zvedáme kotvy směr Spišská Nová Ves. Po cestě zase potkáváme pár moc hezkých ghett v Dobré Voľe a v Jamníku. Ve Spišské N.V. nakupujeme jídlo na večeři a následnou snídani. Ptám se našich Talpařů, zda-li chtějí tankovat – prý né, mají necelou půlku. Tak netankujeme a sypeme si to do srdce Slovenského ráje, po sil.č. II/533 přes Novoveskou Hutu jsme vyjeli do sedla Gajnár (1023 m.n.m.) a následně sjíždíme po dosti rozbité a zanedbávané silnici k vodní nádrži Dedinky, kde má být kemp. Přijíždíme a zjišťujeme, že již nejedná o kemp, nýbrž o veřejné tábořiště bez jakéhokoli zázemí. Tak nic a jedeme dál, do obce Dobšiná. Zde mě má na jaře zakoupená mapa kempů SR opět vyšplouchla, jelikož kemp je podle místních obyvatel několik let mimo provoz. Začíná se mírně smrákat a začínám být lehce nervózní, ale to není nic proti našim Talpařům , kterým se značně ztenčují zásoby benzínu v nádržích. Další kemp je podle mapy 40 km směrem na Brezno, tak jedem ať nebloudíme za tmy. Slovenský ráj, jižní úbočí Nízkých Tater a Muránská Planina je krásná, téměř nedotčená krajina, která mě uchvátila, ale užil bych si ji lépe nebýt časového presu. Jedeme na půl plynu, aby Talpaři jeli na spotřebu, ti navíc již při delších sjezdech vypínají motor. Při jednom klesání vidím proti motorku, už už zvedám ruku, jak ho pozdravím, a hle on Marcel. Nikde nikdo, jen samé opuštěné vesničky, absolutně žádný provoz a najednou Marcel… Hned jsme zastavili on to otočil a dali se do řeči. Talpaři nervózní jak sáňky v létě, řve na ně hladový oko už přes třicet kilometrů, tak musíme ject dál. Přijíždíme do další vesnice, kde podle mapy sídlí kemp. Podle zrezivělých směrových tabulek dojíždíme k zavřené bráně a za bránou dvoumetrová tráva. Jinak se nedivím, celá vesnice je úplně opuštěná. Trhám nově zakoupenou mapu kempů SR a odhazuji ji do popelnice – úplně k h….u! Navíc stále žádná benzínka, tak Marcel zapíná svoji navigaci, aby nás dovedl někam natankovat a přespat. Ve 20:15 přijíždíme k nějaké benzínce uprostřed ničeho za obcí Pohorelá. Otevřeno mají do 20:00 hod., ale naštěstí pracují i přesčas, to že je to nějaká jezeďácká benzínka s nejdražším benzínem v Evropě nás vůbec nezajímá, kromě Víťase, který je zvyklý do svého Capouše cpát pouze V-power, ale nakonec natankuje i on. Brsla do své sedmnácti litrové nádrže nacpal 17,3 litru benzínu, takže klikař :-), ten to dojel opravdu na výpary. Po dotankování už honem někam, kde budeme spát. My pánové jsme nebyli proti někde to zapíchnout a prostě přespat, ale kvůli těm našim batožinám jsme to nemohli udělat. Marcelova navigace nás vede přes Brezno do obce Rohozná, kde konečně ve čtvrt na deset nacházíme pěkný kemp vlastnící nějací Holanďané. U paní domácí lámanou slovenštinou dohadujeme ubytování a formality. Pivo si můžeme brát v lednici dle libosti, rozbalujeme stany, rozděláváme oheň a grilujeme zakoupené klobáse a u toho chlemtáme lachouty. Dnes to bylo docela hektický a tak celkem střízliví v jednu hodinu počůráme oheň a jde se spát.