Devět sedel v sedle

Ne, nebudou to Alpy, nebudu psát o druhém konci světa, ale to víc se budu snažit zaujmout jak u nás na Moravě říkáme „storym“.

Devět sedel v sedle

Kapitoly článku

Pátek

Vyrazili jsme v podvečer, jeli po asfaltu a večer se ožrali. Brzy ráno v 11 jsme začli balit a jeli dál. Na oběd jsem měl řízek s bramborovým salátem a večer jsme se ožrali. Aj … můžu začít znovu?
Na technickém popisu cesty by  nebylo nic zajímavého, tak to zkusím pojmout více jako příběh, protože to bylo spíše o zážitku a jelikož stromy, asfalt a Suzuki SV každý zná, fotky jsem nedělal a stejně by jen rušily.

Zhruba půl roku se mluvilo o jarním  výjezdu a nikdo se k ničemu neměl, tak jsem vyhlásil  trasu po krásách Slovenských pohoří , datum a čekal kolik se vyklube  účastníků.  Moc jsem tomu nevěřil, protože rodinné  důvody jsou rodinné důvody a ač sám rodinně bezdůvodný, vím, že  tohle nelze brát na lehkou váhu a očekával single výlet. Nakonec se k mému údivu sešli další tři odvážlivci a tak jsme vyrazili ve složení Já – nahá Suzuki 650 SV (SV), Honda 600 Transalp (TA), Suzuki 500 GS (GS) a skůtr Yamaha Versity 300 (YV) .

Z  Valašského Meziříčí jsme vyrazili  spolu s nejistým počasím  v pátek v podvečer směr Orava ve složení YV,  TA a  SV.   Stíhací  jízdou nás pak měl dojet GS, protože  je to hamoun a ještě vyráběl  peníze  prací, aby je mohl následně prohnat výfukem. Navigačně jsme byli jištěni hned dvakrát.  Jednak elektronickou GPS navigací a jednak mým papírovým „roudbůkem“ vypracovaným v dakarském stylu: „u chcíplého psa  doprava“ a lepící páskou přilepeným na nádrž.  Tohle dvojí jištění se později ukázalo  jako velmi prozřetelné.  Cesta přes Bečvy na Bílou ke Slovenským hranicím probíhala pohodově a studené  údolí ochladilo počáteční horečnaté nadšení na únosnou mez. Krev ale stejně  rozproudily  serpentýny prvního sedla na Konečné.   V Klokočově hned za čárou měl přijít první test mé analogové navigace v podobě odbočení z hlavní silnice na bezvýznamnou boční  cestičku  údolím, která je sice delší, než kdybychom jeli po hlavní, ale  zase tam byla podstatně horší cesta, což umožnilo 30letému  TA zavzpomínat  na „mládí“ a kvalitu vozovek na Ukrajině.  Analogová navigace se zakreslenými tvary křižovatek a průjezdnými městy fungovala skvěle až do Čadce. Tam  se trochu selhala komunikace nádrž – hlava a v domění, že jsme odbočku minuli jsem předal velení YV s GPS navigací.  Ta  danou  odbočku, která ještě nenastala úspěšně minula a skóre bylo k mé spokojenosti dorovnáno na  1:1. Po  korekci směru  ubíhaly Slovenské vesničky jedna báseň a plynulou jízdu narušovalo jen časté ubírání plynu kvůli retardérům pohybujících se zpravidla v přiléhavých šatech po chodnících a to po obou stranách. Jo zemský ráj to napohled mají i bratři sousedi. Věřte, že krční páteř si na naháči nenamůžete jen na dálnici při 150km/h.  Takto jsme kroutili hlavama až  k dnešnímu druhému sedlu do Oravské Lesné, kde byl plánován divoký nocleh v divoké přírodě a jak se později ukázalo, také s divkokou přístupovou cestou. Odbočili jsme na lesní asfaltku, která se po 5km změnila v šotolinovou neasfaltku,  místy vymletou dešti a nechyběly ani prudší výjezdy. Což o to, mně to nevadilo, mám na svém SV oproti standardu o 2cm vyšší zlatá endurová řídítka, což  stroj automaticky pasuje do kategorie enduro a ve stoje jsem to krásně vrknul až před totálně rozmoklou louku na jejímž vrcholu jsme měli spát. Celých 200m do mírného kopce jsem se sliky zdatně sekundoval TA na špuntech a až na samém vrcholu, když už jsem skoro stál mi někdo škubnul předním kolem do strany a já jsem má zlatá endurová řídítka v nulové rychlosti  odložil na zem.  Příčinou byla brázda neviditelná  ve vysoké trávě.  Postavili jsme stany, zhodnotili  panorámata Malé Fatry a zjistili, že GS u nás bude po 22. hodině. Jelikož zbytek výpravy rychle požil, bylo mi jasné, že celou enduro vložku  si dám ještě jednou a potmě, abych GS dovedl na místo z hlavní cesty. Byl jsem rád, líbilo se mi to. Mezi tím  ovšem došlo k významné události, která ovlivnila celý zbytek trasy. YV ve snaze vytáhnout GPS ze zásuvky vytrhnul zásuvku ze skútru  a to tak, že dráty zůstaly hluboko uvnitř plastů. GPS byla ze hry a souboj s technikou jsem vyhrál technickým KO, což ale naložilo odpovědnost na má bedra.

Sobota

Ráno jsme se až na jednoho člena výpravy shodli, že YVho stan vyhrál v akustickém souboji  s neznámým lesním živočichem  jak  z hlediska hlasitosti projevu, tak i v délce, když to evidentně vysílené lesní zvíře nad ránem zabalilo. Se zablácenými stroji hodných motokrosaře jsme vyrazili k Oravské přehradě a  dál  směr Polsko vybaveni seznamem měst s šipkami  a z Googlu vytisknutou mapkou Slovenska o velikosti A4 na které byla Bratislava, Žilina a Košice. Krásnou krajinou jsme pokračovali až do Zuberce, kde jsme  odbočili pravoúhle vlevo jak analogová navigace přikazovala. Po 5km lesní cesty  nás zastavila  závora a za ní kopřivy.  Sundám helmu, usměju se a říkám:  Ale byla to hezká cesta, ne? Do úsměvu se totiž nadává hůře. Jsme zpět v Zuberci a říkám si:  Odbočka bude asi ještě později, pojedeme rovně. V zápětí se objevily krásné serpentýny nahoru a pak dolů, tak jsem ostatním trochu poodjel, což jsem využil k nápovědě od přítele a zaklepal na první obydlené dveře. Otevřelo 3 leté dítě, s čímž  jsem nepočítal a připravený dotaz na cestu do Polska jsem po zralé úvaze přehodnotil na dotaz,  zda jsou rodiče doma, což mi teda po vyslovení taky nepřipadalo zrovna ideální. Ale to už přiskočila starší žena, schovala se  za dveře a lehce přivřela. Sevřeným hlasem poradila, že musím zpět do Zuberce  a dveře s úlevou zavřela.  Otočil jsem  motocykl a v klesání stopnul zbytek výpravy.  Tento druhý neplánovaný  fakultativní výlet se asi podepsal na YV, protože pod tíhou stesku po domově a nedostatečného odění prohlásil, že  to  otočí a pojede zpět domů.  Tak jsme přišli nejen o  GPS, ale o celého YVeho a dále pokračujeme jen ve třech. Po doptání v Zuberci místní mladík poradil, že odbočka je tam ta cesta zasypaná šotolinou, která vypadá jako by to byla jen cesta na parkoviště k přilehlé bytovce. Tam se papírová navigace opět chytla a přírodou jsme projeli až do Polska.  Jestli někdo nadává, že je u nás značka obec u každých tří domů vedle sebe a musí ubírat plyn, je Polsko ještě o  kus dál. V každé zatáčce kde není vidět na konec je 60tka a přes půl obce běžně 40tka. No horší jak v Maďarsku. Není divu, že takto zpěněnou krev jsem musel vyplavit v serpentýnách za Zakopaným šedesátka nešedesátka kolem celých Tater až zpět na Slovensko. Na hranici je velké parkoviště, tak jsme si dali něco dobrého a začlo pršet, což byla hrozba pro poslední funkční papírovou navigaci na nádrži a tak jsme sebe i motorky přestěhovali pod přístřešek. Než jsme dojedli, déšť ustal a frčíme dál po Tatranské magistrále. Zastavili jsme ve Smokovci s tím, že taky ukážeme, že jsme bohatí západní turisté a dáme si kávu se zákuskem v centru.  Sedli jsme si do zahrádky, aby kolemjdoucí viděli, že na to máme a pomalu vychutnávali opravdu vynikající zákusky.  Asi to zabralo, protože kolem třikrát prošly dvě héééérečky tam a  zpět a evidentně čekaly, že je taky pozveme. Jenže nic se nekonalo, dělali jsme, že jsou nám fuk.  Nádrže byly prázdné, my celkem švorc a to nás ještě čekal poplatek 1,8€ za hodinový parking každé motorky.
Zatáčky na magistrále ubíhaly, mraky se po obloze honily a slunce se střídalo s mokrou cestou, jen my jsme nějakým zázrakem či nedopatřením kličkovali mezi deštěm. Za jednou zatáčkou najednou  mokrá cesta  a po  stech metrech stojí v protisměru Goldwingář i s přívěsem a zuřivě se  cpe do nepromoku.  Až zajede  za tu zatáčku,  kterou vidí a zjistí, že tam je suchá cesta  a svítí slunce, propotí ten nepromok vzteky.
V  Liptovském hrádku v Lídlu stojíme dlouhou frontu u pokladny a jakmile pokladní zahlásí, že si můžeme přejít k druhé pokladně, vyhráváme s GS  sprint a jsme tam jako první následováni slovenským harlejářským párem.  Pozdravíme se, usmějeme a on říká:  Len aby niekto prišiel. Už sa mi to raz stalo, že nikto neprišiel. Na to s úsměvem na tváři kontruji, že to se u nás na Moravě nemůže stát.  Haryk: Ozaj?  U nás áno,....... my sme taký vtipnější národ!  Asi desetinu sekundy jsem zvažoval jestli si to můžu dovolit, protože předemnou byla ještě zavřená pokladní závora a neměl bych kam utéct, ale riskuju  a  dodávám: Nejste …..... To byl vtip.  Všichni čtyři jsme vybuchli nahlas smíchy a celý obchod se díval, co to zase ti motorkáři dělají za bordel.
Při šplhání do dalšího sedla přes Nízké Tatry nám ale úsměv ztuhnul a po pár minutách jízdy v lehoučkém deštíku měkneme a navlékáme nepromoky.  Přece jen máme před sebou ještě jeden den cesty.   Po pár  kapkách  a pár stech  metrech nás ovšem čeká Goldwingářova pomsta. Oobloha se trhá a do nepromoků paří slunce, tak pod kopcem zase do dresu a v seznamu odškrtáváme položku cvičení civilní obrany  splněno.
Jsme  poblíž oblíbeného kempu nekempu Medzibrod, tak pro dnešek končíme zde.  Kemp tady spočívá v kousku posečené  louky u Hronu a cedule na stromě, že se má dojít kousek  dál do hospody zaplatit 1€ za osobu  … ano, čtete dobře 1€ a je tam možno se i osprchovat. Jak později  zjišťuji,  pokrok mílovými kroky zachvátil také Slovensko, neboť zde za dobu mé nepřítomnosti nainstalovali na strom halogenové osvětlení. Jsme ale tvrďácké romantické motorkářské duše, tak tuto vymoženost ignorujeme, stejně jako sprchu. Známe to tu ze sjíždění Hronu a vždy jsme tu byli sami, tak nevyspání kvůli hluku kempařů nehrozí.  …. a na tu trať s frekvencí dva vlaky za hodinu se dá konec konců taky zvyknout. Postavíme stany a do hospody jdeme za deště.  Šestičlenná osádka vedlejšího stolu sonduje odkud jsme a navazujeme družbu. Nejaktivnější je vysmátý muž mezi šedesátkou a neurčitem, který  se na Moravě na vojně prý málem oženil.  Zeptal jsem se tedy, co  se stalo, že se tak nestalo a odpověď byla vševysvětlující.  Vieš .. ona mala mať a ta mala takový (po rybářsku  rukama ukazuje rozměr)  zadok a ta mladá........odmlčel se …... mala nábeh!!!!  Pořád pršelo a chlapi byli z toho nešťastnější než my, protože museli evidentně proti své vůli sedět v krčme a nemohli ísť domov ku svým žienám.  Po chvíli se debata stočila na problematiku nemocničního personálu a jak oslovit muže , který je ve funkci sestřičky. No preca  mu nemožem povedať  sestřička a brat znie taky divno.  Ako  by si ho  oslovil? ….... Buzerant!!! Řeší problém šmahem postarší vojín skoroMoravák. To už ale přestává pršet, problém je vyřešen a tak se všichni  rozcházíme do svých obydlí.  Já ze svého plážového stanu vyleju trochu vody a nafouknu si polštářek pod hlavu aby mi ji udržel nad vodou a neutopil jsem se pro  případ, že by  v noci pršelo a zase mi tam nateklo. Karimatka by mne nad vodou neudržela, neboť je za ta roky rozervaná jako duše básníka a lehce izoluje už jen ze soucitu a nostalgie. Jsme celkem utahaní, tak oceňujene absenci podnapilých kempařů, rychle usímáme a  rytmus oddechování nám odměřuje přilehlá technopárty. Dobrou.


Neděle

Nad ránem bratři Slováci potvrzují, že jsou opavdu vtipným národem, neboť nějací  odpadlíci z technopárty zkoušejí klukům odkolíkovat stany a vzhledem k tomu, že můj ušetřili, dá se to považovat za vtip.  V pět mrknu na oblohu a olověná deka se táhne od obzoru k obzoru, což mi  moc optimismu nedodá a zkouším to ještě zalomit.  Kolem šesté už sem tam vykoukne sluníčko a v sedm je komplet azuro.  Než zabalíme  stany jsme propocení  a do motorkářských hader se nám vůbec nechce.  Jedeme do Banské Bystrice, pak na Harmanec a tady je to nejlepší z celé trasy.  Krásné zavřené serpentýny ve kterých nemusíš jet 100km/h a více, aby sis užil náklon. Pravda, cestu dolů by slabší povahy označily za offroad neboť i záplaty byly záplatovány a ty co nebyly byly děravé. Ale co, mám zlatá endurová řídítka.  Serpentýny končí až před Turčianskými Teplicemi.  Zde  papírová navigace ztrácí na chvilku opět signál, ale v právě otevírajícím baru jsem provedl kalibraci a frčíme si to  dále na Nitranské Pravno.  Klukům  se chlubím, že teď by měly přijít  další serpentýny, které mám   zakresleny klikyhákem, jen co odbočíme  vpravo.  V pravo  odbočíme,  serpentýny  přicházejí, ale názvy obcí poněkud nesedí s těmi na nádrži.  Ano, jsme opět  mimo trasu.    Kluci mne následují v domění, že je vedu po vytyčené trase a já improvizuji. Jedu  dál  a čekám, až se objeví nějaká známá návěst., protože slunce je pod mrakem, teda nad mrakem a lišejníky na motorce nemám, tak netuším, jestli máme vůbec správný směr. Najednou  vidím směrovku na Rajec, což vím kde zhruba je a odtud  už  přinejhorším nějak trefím domů. V Rajci tankujeme a jdu s pravdou ven, že už nějakou dobu jedeme  tak trochu na slepo, ale je to   moc nezajímá.  Cesta je  pěkná, serpentýny byly …. proč se vzrušovat.  Na benzínce měli  naštěstí  vyvěšenou mapu a tak jsem si  půjčil od obsluhy průpisku a přepsal poslední kilometry neznámé cesty. (a to se mi v úvodu smáli, že  papírová gps nedokáže přepočítat trasu)  Zdárně jsme dorazili do Půchova. Nějak intuitivně jsem se probil centrem k Váhu a tady už to znám, tak vzhůru na předposlední sedlo  Kohůtka ležící na hranici. Letní počasí se opět vrátilo k zatažené obloze a na hřebeni teploměr ukazoval krásných 12 stupňů, tak se zahříváme v hospodě čajem a polívkou.  Dolů do Karlovic, posledním sedlem přes Soláň do Rožnova a za cedulí Valmez, začíná mokrá cesta s lehkým mrholením. To už máme domů ale jen pár metrů a výlet vyšel naprosto na jedničku.


Bilance:

Najeto: 700km včetně šolichacího koeficienntu a neplánovaných fakultativních výletů
V sedle: 12 hod
Spotřeba: SV + TA cca 4,5l /100km, GS pod 4 jak ho znám
Újmy na technice:  vytržená zásuvka, blátíčko, navlhlý papír v navigaci
Újmy na těle: otlačená pr … hmmm … hýždě
Újmy na duši: 0
Ztráty na životech:  349 mušek na plexi
Ztráty na účastnících:  25%
Koeficient dobré nálady: k nezaplacení

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 32x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist