Banditi na Slovensku

Doma před garáží  jsme rozbalili sepsaný seznam, který jsme smolili už 14dní po cestách na kamionu. Mapy, peníze nebo platební kartu a doklady, tak takhle přesně nám poradil náš šéf, který je také motorkář a cestuje na Harley-Davidson 1600 a nemá ani boční kufry. Na co taky? " Přece mám kartu!" A jelikož stav našich karet není šestimístný, ani pětimístný, brali jsme sebou snad vše, co je potřeba pro správného trempa. Zas abychom tu nebrečeli, máme přece krásné moto. Spacáky, stany, oblečení, to je klasika, ale co když budem spát v lese? Takže pilku a sekeru. A co když budem chtít rybařit? No tak vezmem pruty! Prostě jsme zabalili mraky věcí, které jsme za celou cestu vůbec nepoužili.

Naše cesta se měla konat původně ve dvou, ale protože se Drak čerstvě zamiloval a protože Klárka byla fakt super holka, vzali jsme ji sebou . Z Dobříše jsme jeli jen my dva a protože cestu po dálnicích fakt nemusíme, jeli jsme do Vsetína pro Kláru přes Sedlčany, Votice, Pelhřimov a na dálnici najeli až za Jihlavou. Pak jme frčeli nudně po D1 až do Kroměříže, kde jsme konečně sjeli. Hned před Holešovem potkáváme jiné dva motorkáře na silnicích a laškujem s nimi. Žádné velké závodění, to by ani s naší zátěží nešlo, ale hbitá jízda s neustálím předjížděním. Tak jsme se alespoň odreagovali a už nás vítá cedule Vsetín. Parkujem u Tondy známích, kteří nás nechají přespat ve své krásné roubence a já mám tu čest spát takzvaně přímo za pecí. Klárka se přibaluje k Toníkovi a některé "užitečné" věci se přemisťují na mého bandita.
 
Večer v klidu plánujeme, v kolik ráno vyrazíme a jdem pozdravit sousedy. V tu chvíli mě vůbec nedošlo, že jsme na Valašsku a se všemi se musím několikrát přivítat takzvaně po kalíšku!  Slivovice bylo dost a lidi fajn a ja pil a pil. Ráno vstáváme kolem oběda a už začíná boj s časem. Honem něco teplého do žaludku, kontrola motorek a jedem. Hned za Vsetínem začíná pršet a než bychom se stihli převléct do nepromoku, raději ihned zajíždíme přímo do prázdné autobusové zastávky, kam se za náma cpou další dva kluci na motorkách. Naštěstí to byla jen přeháňka, ale i za tu chvilku nám ti starší a zkušenější kluci vyčtou naše chabé oblečení, které postrádá lepší chrániče a my bohužel musíme souhlasit. Rozloučíme se a s ještě větší časovou ztrátou jedem na hraniční přechod Makov. Silnice je místy ještě mokrá a kluzká, což ihned pociťuji na zadním kole při přidání na přechodu pro chodce. Vzhledem k času, tankujem a jíme zároveň. Ze Žiliny je to na Liptovskou Maru téměř 100km, ale sluníčko již svítí, tak se valíme ubytovat do kempu. Bohužel jsme to nestihli v otevírací hodiny a proto jsme nuceni se ptát po soukromých zařízeních v Liptovském Trnovci. Všude plno, až konečně v takovém krcálku nám pán říká, že by něco měl, ale je to fakt jen na přespání. Při pohledu na menší starší baráček s rozlehlou zarostlou zahradou ani s ničím lepším nepočítáme. Motorky dáváme na zahradu a jdem se ubytovat. Pán nás vede zezadu a ukazuje na staru kůlnu na zahradě - tady to je. No, tak s tím jsme fakt nepočítali, ale vzhledem ke včerejší noční konzumaci slívy jsme již tak unavení, že v té budově opravdu usnem.
Ráno honem pryč, snídani si dáváme u stánku a jedeme navštívit Spišský hrad, který můžu vřele doporučit. Nejsem žádný vášnivý památkář, ale tohle se nám velice líbilo. Z hradby kontrolujeme motorky, které jsou zaparkované na neplaceném parkovišti a těší se zájmu turistů, což zrovna netěší nás. Na tu dálku nevidíme, co se tam děje, proto zoomujeme foťákem. Sice osahávají kufry, ale nic neberou a tak pokračujeme v prohlídce dál. Když jsme slezli zpátky dolů, na motorkách bylo vše a tak jedem směr Prešov. Cestou tankujeme a já zjišťuji povolené kufry a jeden třmen se mi prošoupává o zadní gumu. Takže v klidu sundat, přetáhnout, nandat a ono to dře znovu. To už jsem malinko vzteklejší, ale nakonec jsem to zvládnul a uklidňuji se sušenkou Mila, můžeme jet. Další zatávka je Dargov, kde si prohlížíme tank a okolo nás projíždí starý zrezivělý malotraktůrek, ve kterém na korbičce sedí asi padesátiletá paní. I přes veškerou snahu se nesmát, nám cukaly koutky a když nám pani zamávala a zasmála se, zasmáli jsme se také a zvolali "to je dost dědku, žes nás taky vyvezl". Začala se smát ještě víc, asi tuto hlášku z filmu Slavnosti sněženek dobře znala. Opět kontrolujeme stav moto a uchycení brašen a jedeme na Zemplínskou Šíravu. Opět nestíháme a v rychlosti objíždíme kempy, které jsou opravdu v bídném stavu, prázdné, téměř vybydlené. Nakonec nacházíme kemp, kde je alespoň pár lidí a přemlouváme recepční, aby nás ještě ubytovala, což se nám s pomocí tvrdé české měny a našeho humoru daří.
Získáváme dvouchatku a oba Bandity zamykáme kolama k sobě. Navíc nasazuji na přední kotouč zámek s alarmem Xena. Koupání v Šíravě nám nikdo nedoporučuje a tak je celkem plno u bazénu. Fungují okolní stánky, takže celé tři dny popíjíme pivka a neustále konzumujem vynikající langoše. Druhý den jsme šli projít okolní kempy, které byly stavěny pro velký počet návštěvníků a dokazovaly to i různě vyvěšené fotografie. NDR, Polsko, Maďarsko, ti všichni sem jezdili užívat dovolenou. Na oběd jdeme do restaurace v blízkosti kempu a já se už nemůžu dočkat, až si dám pravé slovenské halušky. Drak s Klárkou si dávají klasiku - řízek s hranolkama a já hrdě objednávám můj sen. To, co mi přinesli, nemělo s našima českýma haluškama vůbec nic společného. Žádné zelí, žádné uzené. Jen brynza a hodně omastku. O brynze jsem věděl, ale o tom, že tam nebude uzené fakt ne. Večer se jdeme pobavit do kempu, kde zní muzika a k velkému překvapení je zde celkem dost lidí, kterým zde k poslechu a tanci hraje živě místní borec na klávesy a zpívá ve všech možných jazycích. To si necháme libit a už na baru objednáváme rozličné povzbuzovadla, po kterých se jistojistě zapojíme do místních her a tanců. Asi za hodinku už zpíváme také a za dalších pár minut to rozjíždím na parketu ve freestylu a se svými sto kilogrami opravdu dobře bavím všechny hosty. Vyvrcholením bylo, když jsme testovali DJ, zda to opravdu zpívá on a zpívali s ním italsky a anglicky. Takže i když už Šírava není co bylo, my jsme odjížděli velice spokojení s krásnými vzpomínkami. Náš již předem domluvený cíl cesty Nová Sedlica, byl ještě poměrně daleko a já musím poděkovat Toníkovi, krerý řekl rezolutní NE na můj návrh, že pojedeme z Šíravy domů. Opravdu se mi nechtělo, ale jeli jsme. Cestu jsem naplánoval zkratkou přes les a mělo nám to ušetřit cca 30km. Ještě se pro jistotu ptáme kolemjdoucích, kteří nám radí kudy a zároveň kroutí hlavou. Naše zkratka trvá asi tři čtvrtě hodiny bloudění po lese, kluzkém listí a pár objezdů lesních závor. Nakonec vyjíždíme na asfaltku, sice o malinko jinde než byl předpoklad, ale jsme vpořádku a naše motorky také. Slyším hlášku "je to sice delší, zato horší cestou" na což ani nereaguji a jedeme dál. Asi 10-15km před Sedlicí je nová krásně tmavá a klikatá silnice a není na ní jediný výmol. Sluníčko krásně svítí a my už vidíme ceduli s nápisem Nová Sedlica. Při vjezdu do obce zpozorujeme babičku s trakařem  a je nám jasné, že život tady není lehký. Pomalu projíždíme a hledáme nějakou restauraci. Parkujem před jedinou, vcelku pěknou restaurací a jdem si sednout na terasu, kde na nás koukají místní a dávají se s námi do řeči. Rozumíme jim hůř, protože se tady mluví ruslínsky, ale dá se to. Popsal bych to jako něco mezi ruštinou, slovenštinou a trochu polštinou. Vedle nás sedí nějaký chudák, špinavé ruce, obličej, roztrhané hadry a je úplně na šrot. Pořád opakoval, že musí jít na brambory na pole a že my češi máme hodně peněz. Ale na pivko asi měl a nejen na jedno. Ostatní byli vstřícní a říkali, ať si ho nevšímáme. Po dobrém obědě ještě stavíme u cedule, abychom měli fotopamátku a jedeme dál. Po cestě zpět jsem vůbec nechápal, jak jsem mohl být tak líný a nechtít tam jet. Drak mě ještě na obědě lámal, ať jedem na den na Ukrajinu, ale já se bál. Vím, že se tam všem líbilo a že všichni říkají, jak jsou to milí lidé, ale já slyšel i jiné příběhy a to přímo od lidí, kteří tam odsud pocházejí, nebo od motorkářů, co měli problémy s ukrajinskou policií. Ale někdy v budoucnu tam určitě vyrazím a zjistím si skutečnost sám. Cestu zpět na Liptovskou Maru jsme nuceni jet kousky po dálnici, protože  (a to už je vážně divné) opět nestíháme:-) Jedem opravdu svižně a poprvé se oficiálně ubytováváme v kempu v otevírací době! Rozkládáme stany a jdem spát. Ráno po snídani se jdem vykoupat, voda je studená a hlavně po dvou, třech metrech už člověk nestačí, což mi nevadí, ale s dětmi bych sem určitě nejel. Sušíme se při hře pinčesu a tam vydržíme až do oběda. Nějak to začíná rychle utíkat a zbývají tři dny do konce naší první motorkářské dovolené. Balíme a jedem zase na Vsetín, kde nás po týdnu vítají naši staří známí jak jinak, než s kalíškem domácí slivovice. Tentokrát jsem si ale dal pozor a nenechal se strhnout dobrou náladou a proto hned ráno balím a  loučím se s Drakem, který zůstává u skororodiny, s Klárou, se kterou jsme si užili hodně srandy, se všemi Valachy a i s celou naší podařenou dovolenou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE