Sedmihradsko 2012

Směrem východním

Rok se s rokem sešel a cyrilometudský a janohusovský svátky, coby tradiční čas dovolené nastal. Letos je cesta naplánovaná opět směrem východním, ale tentokrát více na jih. Cílem jsou hory na severu Rumunska, v krajích Maramureš a Bukovina.
Osoby a dopravní prostředky jsou totožné s loňskou dovolenou v Zakarpatí , a to:  já a DR BIG 1988, pan X a jeho DR 600 1989 a pan Y na XTZ 750 1990. Přestože zánovním strojům není třeba věnovat mnoho péče, dopřáli jsme motorům nových náplní, já si dofoukl přední kolo a pan X otřel zrcátka. Autoatlas Československo ´63 doplnila vygooglená a vytištěná automapa Maďarska ve formátu A4 a zapůjčená automapa Rumunska v měřítku 1:1250000. Průjezd Maďarskem tedy jen zhruba odhaduji nejen kvůli neschopnosti přečíst a udržet v paměti jakýkoliv název, ale především díky podrobnosti mapy, na které byla pouze Budapešť, Debrecín, Segedín a to modrý mokrý po kolena hluboký.  Přiblížení z Prahy do Košic zajistily opět ČD autovlakem, proti loňsku podražily o více než třetinu na cca 1200Kč za osobu a stroj.

Pátek 29.6.12

Po práci vyrážíme na Prahu, kde je domluven nocleh. V 9 večer pan Y z domečku, kde spíme, odjíždí do svého přechodného bydliště a za chvíli volá SOS. Při průjezdu před staveništěm chytil hřebík do zadního kola a my dva žlutí andělé mu vyrážíme na pomoc. Pod lucernou měníme duši, kterou hřebík trhnul po obvodu půlmetrovou skobou. Poskytuji svou náhradní duši, lepenou, ale funkční.

Sobota 30.6.12

Po vylodění v Košicích zastavujem na první pumpě a rovnáme plášť, který si při ruční montáži nesedl. Pomocí sprchového gelu a kompresoru sedne jak má a my pokračujem směr přechod Slovenské Nové Město/Něcojůahele.  Za vsí Velaty stavíme v kempu Mária, nocleh ve stanu 7€ na osobu, sociálky jak ve středověku, ale zase je tu prázdno. Restaurace s lahvovým Šarišem, povečeříme, po zavíračce u stanů zaženeme strach z ciziny lahví s obrázkem plachetnice.

Neděle 1.7.12

Cesta Maďarskem je nuda, kilometr rovina, před zatáčkou šedesátka, za zatáčkou skončí a další dva kilometry rovina, nebejt 36 stupňů ve stínu, člověk si tu cestu ani neužije. Tankovali jsme jednou ve městě Sárospartak!, cena benzínu přes 37Kč. Po několika hodinách jízdy nevimkudy přijíždíme na hranice s Rumunskem. Sotva vytáhnem pasy, hned frčíme dál, pámbu zaplať za spojený státy evropský.  V Satu Mare chvíli bloudíme, než najdem silnici na Baia Mare. Krajina se začíná zvedat, v dálce jsou vidět hory, v Baia Mare tankujeme, cena po přepočtu kolem 35Kč, zdá se nám to dost na to, že maj pole. Ropná pole. Berem směr Sighetu Marmatiei, za městem začíná asi 25km klikatice nahoru do sedla a zas dolu do vsi Desesti. Tam jsme už navečer, zastavujem u meganevkusného penzionu hned vedle hospody.  S paní domácí se nedá mluvit, používám hluchoněmčinu – na papír kreslim tři panáčky v postýlkách a ona připíše cifru ke každýmu panáčkovi. To se mi zdá dohromady moc, tak přikreslim pokojíček kolem všech  tří panáčků. Teta nakreslí dva panáčky v pokojíčku. Já škrtam jednomu postýlku. On napíše celkovou cifru 35€ s níž souhlasim, tak nás zavede do pokoje, který připomíná sklad ručně vázaných, pletených, nebo jak vyrobených koberců, přehozů a podobných číčovin. Nabízí že něco uvaří, nechceme riskovat, že by nakreslila psa a my v tom viděli krávu a tak odcházíme rovnou na pivo do sousední hospody. Mají studenýho lahvovýho Ursuse za 1€,  zůstáváme do zavíračky, po ní v zahradním altánku požijeme lihovinu zakoupenou v Lidlu Baia Mare.

Drum bun!

Pondělí 2.7.12

Ráno odjíždíme v původním směru, pak následuje chybou navigátora několikakilometrové kolečko,ve Vadu Izei odbočujem doprava na Bogdan Voda. Tam v bance měníme evropskou za místní, kurz asi 1 € = 4,2 RON. Dostanem hrst bankovek v nichž je nalepenej průhlednej kousek igelitu ve tvaru něčeho, co používal pán na bankovce, malíř – malířská paleta se štětcem, hudební skladatel – nota atd. V obci Sacel odbočujeme na jih směr Bistrita, na oběd stavíme v restauraci u obce Romuli. Obsluha je hezká mladá holka, jídelní lístek napsanej i v němčině a angličtině, jídlo ucházející, přírodní vepřořízek s americkýma kobzolema do čtyř €.
Dvouválec pana Y nelibě nese průjezdy nekonečnýma vesnicema v rychlosti 50km/h a začíná se handrkovat. Musí jet na dvojku, páč trojka cuká a valí se za nim černej kouř jak za Avií. Pomáhá výměna svíček, ale jen na pár desítek kilometrů. Pak musí nastoupit opětovná výměna, přičemž zpátky do válců se dají svíčky původní, očištěné a vychladlé. Ve městě Nasaud sjíždíme z hlavní směrem Sangeorz – Bai, nepovede se nám trefit jednu odbočku a zajíždíme si asi o deset kilometrů, nakonec po plynulé pantomimě s místním opilcem trefujem správnou cestu. Dojedem do vsi Lunca, ze které vede v mapě hezká žlutá okresní silnice. Tady však cesta končí, dojíždíme až na konec asfaltu. Tam se ptáme zedníků ze stavby na cestu do vsi Cosna, prý jedem správně. Pak skončí i štěrk, začíná šotolina, náherná 20 km stezka, ještě dvakrát se ujišťujeme o správném směru u místních drvoštěpů. Hned co vjedem na hlavní, ztrácí se nám pan X, páč si nevšiml, že stojíme na krajnici a kochal se přírodou. Protože si myslí, že jsme před ním, snaží se nás dojet, což logicky nelze. Po patnácti kilometrech to vzdává, oprašuje španělštinu a chystá se poptat místních na směr Šumava. V tu chvíli dojíždíme my jeho a hoch je zachráněn. Z města Vatra Dornei směřujeme na Borsu, známé to lyžařské středisko. V Ciocanesti zkoušíme penzion s hospodou, ale servírka po telefonu s vedoucím tvrdí že mají plno, možná vypadáme jako smradlavej zpocenej gang. Pokračujem dál, v Carlibabě nakupujem chleba a pivo, po další cestě hledáme vhodné místo pro přespání. Následující kilometry byly ten nejlepší kousek Rumunska, co jsme projeli, pořád do kopce, samá zatáčka, žádná vesnice, hory, panorámata, asfalt akorát na enduro, provoz nula. Na sedle Prislop  (1416 mnm) zastavujem, začíná se stmívat, zkoušíme chatu Alpina, kterážto vypadá sympaticky, už zašlou cedulkou Gambrinus u dveří. Paní domu je vtipná, ptá se, co sme zač, na odpověď že Češi, zdraví dobrý den a dobrou chuť. Ubytování (pro všechny za 22€) v malym podkrovnim třílůžáku, roztopený  lázeňský kamna v koupelce, zvenka čtyřtaktní zpěv generátoru, prostě motorkářů ráj. Vybalíme, zajdem do výčepu na Ursuse, paní je ráda že vidí nový tváře a chce si pokecat. Probere všechno od rybaření po Čaučeska, sotva svojí mizernou angličtinou stačim, hrdě ukazuje návštěvní knihu s množstvím kladných zápisů, mnoho v češtině, slovenštině a polštině. Po zavíračce na pokoji pan Y po těžkém dni s dvanáctisměnou svíček okamžitě usíná a zbytek výpravy se odebéře na balkon za účelem romantické vyhlídky na noční nebe a vyprázdnění dvou petek piva.

Úterý 3.7.12

Ráno se účastníci shodnou na západním pokračování další cesty, aby v případě smrti XTZ nemusel jet pohřební vůz tak daleko. Jak se později ukázalo, byl to nápad za všechny lamely. Při loučení mi majitelka chaty dává papírek s telefoním číslem, abych jej šířil mezi své známé s doporučením ubytování (je v popisu č.3 v projetých bodech). Sjíždíme do města Borsa, lyžařského a turistického centra, kde roste jeden hotel za druhým, pak pokračujeme směrem Sighetu Marmatiei, kde chceme přejet hranici a přes Ukrajinu dojet co nejblíž slovenských hranic. Na rumunské straně hranic jen vytáhnem pas a jedem dál. Za řekou, na ukrajinský, obvyklá procedura - voják, celní, pasová. Všichni, co jeli v naší vlně a platili vstupný, už jsou pryč a my, neplatící, trávíme na celnici příjemnou hodinku v pětatřicetistupňovym bezvětří. V tu chvíli si přeju, aby nám někdo udělal osobní prohlídku v tom mokru pod kordurovejma hadrama. Nakonec nás do svý nezkorumpovaný země vpustí i bez prohlídky.
Průjezd necelých 200 km Ukrajiny proběhl rychle, přes Chust a Mukačevo do Užgoroda, na hranicích docela nával, slovenský celnice chtějí vidět obsah kufrů, neodradí je ani mouchy kroužící kolem. Po jejich otevření jedna z celnic říká: „Já už ty motorkáře dělat nebudu, dycky na mě vybalí ten humus,“ a odchází kontrolovat autobus. Za dvě hodiny jsme zpátky v Evropě a pokračujeme na Zemplínskou Šíravu, kde nocujeme v kempu na pobřeží. Večeříme v penzionu, kde jsme loni po cestě na Ukrajinu spali, večerní alkodýchánek zajistí stánek v kempu, po zavíračce nás provokuje lahev tuzemáku tak dlouho, až jí zakroutíme krkem.

Domů, do Podolí, do lékárny

Středa 4.7.12

Dopoledne proválíme v kempu u vody, obědváme halušky v restauraci Salaš. Na pumpě v Michalovcích doplníme PHM a XTZ poté, co polkne poslední deci rumunského benzínu, zázračně ožije a je vyléčena. Poznatek: Proti kašli je třeba podávat Natural 95. Z Košic volíme západní cestu přes Smolník a Nálepkovo, nádherný a prázdný silnice, jeden by zaplesal, kdyby panu X nezačala v kopcích prokluzovat spojka. Aby toho nebylo málo, o několik kilometrů později pan Y opět píchne. Sundaváme plášť, na mojí lepený duši začal foukat flek a pan Y vybaluje svojí náhradní. V hrůze zjistí, že mu náhradní díly balil pan Alzheimer s panem Idiotem a místo přední a zadní duše veze dvě přední. Demontujeme flek, nahradíme ho novým větším a za hodinu jsme zase na cestě.  Na západě se začínají dělat mraky, těšíme se, že po tejdnu pocení trochu zmoknem. Nemoky zůstávají na dně bagáže a kvůli těm pár kapkám je nebudem vyndavat. Za deset kilometrů máme suchý jen zipy, před Breznem stavíme na večeři v restauraci/hotelu Salmo a rovnou se ptáme na ubytování. Chtějí 18€ za osobu, zdá se nám to dost, ale jsme turch a nechce se nám hledat dál. Za tu cenu nás čeká noblesní apartmán s koupelnou velikosti obýváku, motorky na zamčeném dvoře a pocit, že většího luxusu už v životě neužijem. Kuchyně v restauraci je skvělá, porce obrovské, cena přijatelná, výborné točené pivo a krásná servírka. Když nás pošlou bydlet, načnem ještě petku u televize a když už máme tu koupelnu, vysprchujem se třikrát do zásoby.

Čtvrtek 5.7.12

Ráno je po dešti, sbalíme harampádí a mažem na Banskou Bystrici, za ní nás čeká nádherná horská silnička do Turčianských Teplic. Není velkej provoz, těch pár aut si v klidu předjedem. Teda mimo pana X, protože jeho spojka se brání přidání plynu proklouznutím. Pak přes Valašskou Belou na Ilavu, do ČR se dostáváme pašeráckou silničkou přes Červený Kameň.  Obědovečeři zajistí motorest u Brumova, pak to směrujem na Zlín, kde doufáme v otevřený hobymarket, přestože je státní svátek. Zlín nezklame, pan X kupuje 32mm ořech na spojkový koš. Protože mu vrozená lakota nedovoluje koupit k ořechu trhačku za čtyři kila, místo ní bere zednickou ponkajznu za tři pětky, kterážto ji zastoupí. Odtud dojíždíme do kempu u Buchlovic, kde se ubytujeme a večer trávíme ve stánku s černohorským pivem. Pana X čeká zítra oprava a proto ho kamarádi zaženou do pyžama bez šláftruňku a sami lejou do noci.

Pátek 6.7.12 a kousek soboty

Ráno pan X demontuje víko spojky a zjišťuje pravý stav věci. Lamely jsou pět minut po smrti a pan X s úsměvem vypráví o náhradní sadě v jeho ponku, šuplíky vpravo, třetí od zhora. Pro jistotu mu zabavujeme pásek a tkaničky, pak dostane Biga a jede shánět do okolních vsí něco, čím spojku zprovozní; za vzor mu dáváme opravu v Apollu 13. Asi po hodině se vrací a od pana Matůše z Uherského Hradišťa (znovu mnohokrát děkujeme) přiváží lamelu z Jawy 350, která je rozměrově stejná, jen má zoubky na jiných místech. Z kmene stromu se stává improvizovaný ponk a pomocí pilového plátku amputujeme pár nepotřebných zubů. Složit spojku nazpět je pro pana X záležitost několika minut a pak odjíždíme směr Vyškov. Odtud do Blanska, kde máme spicha se skupinou B, skládající se ze dvou zbývajících bratří pana X a Y, který nám jedou naproti. Kousek od Třebíče pan Y opět píchne, tentokrát najdeme v plášti hřebík lepenáč. Rozborka, lepení a sborka kola je díky tréninku dílo okamžiku, za rychlost by se nemusel stydět ani tým F1. Před Týnem nad Vltavou stojí pan Y opět s prázdným kolem, už je tma, tentokrát kolo nesundaváme, ale nafukujeme sprejem, kterej sme si celou cestu šetřili pro okamžik jako je tento. Oprava přežije asi patnáct kilometrů, po přeskoku železničního přejezdu před Temelínem kolo měkne zas. V Temelíně na návsi, hodinu po půlnoci, se pouštíme do poslední opravy zadního kola pana Y. Duše pozbyla důvěry a končí v popelnici, na její místo montujeme náhradní duši do předního kola. Dva ze skupiny jedou dofouknout kolo na nonstop pumpu zpátky do Týna, pak pokračujeme přes Vodňany a Strakonice k domovu. Tam se dostanem až v půl třetí ráno a rovnou do peří. Aby se smůla nelepila jen na moje dva kumpány, druhý den ráno při vybalování zjišťuju, že petka Kelta, kterou sem si vezl ze Slovenska, se prodřela o kufr a díky tomu všechno moje oblečení získalo intenzivní pivní vůni. Škoda, že se tak nestalo hned první den.
Jak vidno na týdení dovolené jsme skoro den strávili opravami, přesto jí hodnotíme velmi kladně a dá-li pámbu, pojdeme i napřesrok. Asi na Kokořín.

Zápis v deníčku
pondělí 26.11.12:
Včera byl krásný den.
Byli jsme se s klucíma projet po mezích.
Pan X jezdí porád s lamelou JAWA 350.
Pan Y má porád v zadním kole namuchlanou tu jednadvacítku.
Prej proč se hrabat v něčem co funguje.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE