Rumunsko 2011 - Divočácí Česká Bříza

Sestava se nakonec ustálila na pěti členech. Náš výborný kolega Daf bohužel onemocněl a Lora nedostal v práci dovolenou. Jirka ,, Muskej ‘‘ Valeš Honda 750 Africa Twin Pepa ,, Husa ‘‘ Šantora BMW F-650 ST, Antishock Jirka ,, Cipís ‘‘ Krýsl Yamaha 750 Supertenere Lukáš ,, Knedlík ‘‘ Mačas Honda 750 Africa Twin Štěpán ,, Šťíp ‚‘‘ Benda Honda 750 Black Windows

Den 1 - čtvrtek 9.6.2011

Odpoledne v 17:00 jsme se sjeli v České Bříze k hospodě, rozloučili se s rodinami, kamarády a nabrali směr Praha. Na nádraží jsme přijeli přijeli asi v 19 hodin, kde už na nás čekal kamarád Daf, který nám přivezl pivo a přišel se s námi na nádraží rozloučit. Odbavování proběhlo trochu s komplikacemi. Šťíp si totiž zapomněl zelenou kartu a nastal problém. Naštěstí po rychlém vyřízení mu byla zaslána mailem na nádraží a mohl s námi pokračovat v cestě. Nádražácí byli neúprosní a na vlak by ho nepustili. Pak jsme již najeli na vagon, přikurtovali mašiny a ve 22:10 to upaluje směr Poprad. Ujeto 100km.

Den 2 - pátek 10.6.

Ráno v 6:15 jsme dorazili do Popradu. Ráno nám průvodčí uvařil kávu a pak jsme se vydali odkurtovat a napakovat motorky a vyrazili směrem na Spiškou Novou Ves. Rozhodli jsme se, že do Maďarska pojedeme přes Slovenské Rudohorie, aby cesta byla trochu zpříjemněná přes kopce. Před Rožňavou zastavujeme na kolibě Soroška, kde si dáváme něco k snídani dle chuti. Klobásu, polévku, vejce, čaj, kávu. Pak už pokračujem pod Košicemi směrem do Hungárie. Hranice přejíždíme v Seně a jedem směrem na Forró, kde odbočujeme směrem na Tokaj. Tam zastavujeme, nakupujem nějaké víno a pokračujem směrem na Nyígeryházu, neumim to ani vyslovit, maďarština je hrozná, Máteszalka a hraniční přechod do Rumunska Czenger. Za hranicemi přijíždíme do města Satu Mare. Objíždíme náměstí a zastavujeme u jedný restaurace na pivko. Po pivu a nezbytné výměně peněz sedáme na mašiny a jedem směrem na Baia Mare. Po cestě jsme se trochu zamotali, ale to nevadilo. Ve vesnici Ville Satu Mare jsme nakoupili Bučegi a po blátivokamenných cestách dorazili ke vsi Ruseni. Tam jsme za křovím rozbili první tábor. Dorazili jsme tam po sedmé večer a v 10 šli na kutě. Ujeto 430 km.

Den 3 - sobota 11.6.

Budíček ráno v 7:30, snídaně, balení stanů a okolo půl devátý odjezd směrem k Baia Mare. Po cestě jsme přejeli řeku Somes u Caraseu po speciálním mostě, zřejmě postaveným rumunskými partyzány. Pak už jedem přes Cicarlau, kde tankujeme, do Baia Mare. Projedeme město a pokračujeme na jih podél řeky Somes. Jedeme nejprve po silnici přes obce Pribilesti a Miresu Mare. Tady silnice končí a začíná rozbahněná polňačka. Projíždíme přes bezejmenné cikánské vesnice, kde není možné zastavit. Stavíme až kousek za vsí, kde jsou žebrající cikánské děti. Mají na sobě starý hadry, některý nemají boty a nudle u nosu mají jako joja. Dali jsme jim pár lei a oni běžely šťastný k mámě. Pak už se znovu žebrat nevrátily. Jedeme dál přes Jibou, Balan do Racasu, tam stavíme a dáváme pivko v místním obchodě. Přijíždí další cikánskej vůz a lehce obdarováváme další cikánské děti. Ti běží opět za mámou a ta jim kupuje za vyžebrané peníze cukroví. Šťastné děti se nám jdou pochlubit, že jim máma koupila cukroví. Místní babi potvrzuje, že je to možná jejich první cukroví v životě. Sedáme na motorky a jedeme dál přes Hidu, Almasu a Huedin. Kousek za Huedinem dáváme u řeky polní oběd. Pak už jedem jen přes malé vesničky, kde v Ráchitele kupujem zásoby na večer a pak už po frčíme po lesních cestách v horách Apuseni přes sedlo Prislop směrem na chatu Padis.Jedeme přes osadu Doda Pilli, podél řeky, míjíme rybářský kemp a jedem nahoru. Cesta se dost zhoršila, posledních asi 18 kilometrů jedeme skoro dvě hodiny. Večer kolem osmé dorážíme za mlhy a v dešti k osadě Padis. Tam je parta Maďarů na čoprech. Přijeli z druhé strany a zítra budou pokračovat kudy jsme přijeli my. Předem je litujem. Ubytování jsme nakonec sehnali v přívěsu, který nám trochu uklidili a připravili na nocleh. Dáváme v chatě pivko a jdeme se ubytovat. Asi za hodinku, po nešťastném zakopnutí venku na kluzkém terénu, padám na levej palec, který jsem si v domnění vykloubil. Dopad a konec palce dopisuji dole. Ujeto 219km.

Den 4 - neděle 12.6.

Ráno máme budíček okolo sedmé hodiny, venku je krásné azuro a konečně vidíme krásnou okolní krajinu Ještě během noci měl jednu anabázi Jirka. Nevydržel chrápání Husy a Štěpána a spal venku pod Lakatošem. Trochu na něj kapal olej, ale jinak byl v pořádku. Hladoví psi ho neohlodali. Ráno jsem měl ruku trochu oteklou, tak jsem si ji stahnul obvazem - snad bude schopná jízdy. Od přívěsu mi sjel s motorkou Jirka a po zkoušce zmáčknutí spojky jsem bez problémů pokračoval dál v cestě. Jedeme dolů po místy blátivé, místy štěrkové cestě. Není to tak náročné jako výjezd z druhé strany nahoru, ale pro Štěpána na čopru je to dost náročný. Dojíždíme do vesnice Pietroasa, zastavujeme v obchodě kde se po dvouhodinové cestě dolů občerstvujeme a odkládáme pár svršků. Dole už je nádherné teplo. Nasedáme a jedeme do městečka Sudrigiu kde odbočujeme doleva a jedeme směrem na silnici přes pohoří Muniti Bihor. Je asfaltová a krásně se vine podél potoků přes hory. Další veselou příhodu zažíváme o pár kilometrů dál, když na silnici najednou pobíhá bachyně se třemi mladými. Normální růžová prasátka, kolem dokola nikde nikdo a žádná chalupa v dohledu nestojí. Trochu jsme je prohnali a jedem dál. Po přejezdu sedla Vartop přijíždíme do krásného údolí, kde je vidět vliv unie. Spousta nových sjezdovek, lanovek, restaurací apod. V jedné takové, Pensiunea Juliana stavíme na oběd. Všichni si dáváme flákotu vepřovýho, jen Husa pořád shání čevapčiči. To nemají, tak si dává špíz. Tam má ale pět deka masa a samou zeleninu. Pokračujeme dál a u města Campeni dostáváme strašnýho plaváka. Nezbývá než jet kousek dál. Ale okolo městečka Abrud vjíždíme do hrozný bouřky, že nám nezbývá nic jiného, než se schovat v novostavbě pod balkón. Asi za hodinku můžem pokračovat dál přes Zlatnou do města Alba Iulia. Tam zastavujeme v Kauflandu na nákup a kousek za městem směrem na Sebes stavíme v motelu Hanul Dintre na noc. Obsluha motelu je příjemná, dokonce nám půjčují nádobí na přípravu večeře. Asi v 11 jdeme na kutě. Ujeto 217km.

Den 5 - pondělí 13.6.

Ráno budíček v 7:30 snídaně a odjezd přes Sebes a Petresti. V Sasciori odbočujeme na silnici 67C nazývanou Via Transalpina. Dole ve vesnici Capalna stavíme, proti nám jde děda a ptá se odkud jsme. Když zjistí že od Plzně, začne mluvit lámanou češtinou a vypráví nám, jak léta pracoval v Horšovskym Týně a v Domažlicích. Pokračujeme dál místy po nové silnici a místy po takových offroadech, že i parta Němců jedoucích s námi se vrací. Jeden má silničku a ve dvou jeden úsek není schopen přejet. Hory, které přejíždíme, nesou název Muntii Surean. Cestou míjíme tři jezera Tau Bistra, Oasa Mica a Laka Vidra. Tam přijíždíme na křižovatku Brezoi Petrosani, kde jsme již projížděli před dvěma lety. My jedeme směrem na Brezoi, abychom se přiblížili k Fagaraši. Cestou došel Štěpánovi benzín, tak jsme trochu načepovali do flašky od Bučegi a Husa ho jel zachránit. Dole v Brezoi jsme si dali oběd. Vepřový s bramborem. Husa opět sháněl marně čevapčiči. V hospodě byli domorodí tanečníci kteří se vraceli z nějakého vystoupení. Předvedli nám svoje tance a pak zmizeli. My jsme pokračovali přes Calimanesti, kde jsme trochu zabloudili, směrem na Suice. Tam byl rozbitý most, tak jsme vesnici objížděli horem. Kdyby bylo napršeno, tak by to byl nadlidský výkon! Pro nás na endurech to bylo super, ale Štíp toho měl plný zuby. Pak už byl asfalt. Cestou jsme potkali jsme kočovný cikány a vlevo jsme již viděli Fagaraš. Přijeli jsme do Curtei a jeli nahoru do Corbeni. Tam vidíme po pravé straně na zahradě několik přívěsů, tak jsme se s majitelem domluvili na stanování na zahradě. Vše probíhá hladce, jen majitel nám večer vypije rum. Pivo prý mu nechutná. Když jsme sjížděli na parcelu s přívěsy, po straně měl pán malej rybníček. Tam kvákaly žáby jako vo život. Povídám, pojďte si to postavit kousek dál, v noci bude koncert! Jirka povídá, v noci žáby že nekuňkají. My jsme to dali z Husou kousek dál... a v noci byl koncert příšernej! Luky prý několikrát vstával a házel tam šutry. Bylo to samý kvá, kvá, brekekeke. My jsme to z Husou zaspali:) Ujeto 253 km.

Den 6 - úterý 14.6.

Vstáváme okolo osmé hodiny, odstrojujeme veškeré zátěže z motorek a vydáváme se k pravému Drákulově hradu Poienari. Je vzdálen asi 20 km od nás směrem do hor. Po cestě míjíme pár kempů a hospod s Drákulovým jménem. Dole pod hradem zastavujeme na parkovišti a vyrážíme směrem k hradu. Cesta nahoru je ukrutná, je to 1480 schodů a my cimbálové jsme si nevzali s sebou ani vodu! No nahoru jsme se nějak doplazili. Hrad Poienari je vlastně zřícenina vystavěná na skále nad údolím. Je z něj nádherný rozhled na obě strany. Jak do hor tak směrem do údolí. Zřejmě měl funkci strážního hradu při přechodu Fagaraše. Při cestě zpět jsme koupili pár suvenýrů. Dolů už jde cesta rychleji a veseleji. Dole právě otevřeli stánek s pitím a zmrzlinou a plechovkový pivo jenom zasyčelo, jakou jsme měli žížeň. Jirka se nás snaží přesvědčit, abychom Fagaraš přejeli ještě dnes. Rezolutně odmítáme. Vracíme se zpět do tábora a my jedeme ještě se Štípem do města natankovat. Já si kupuju ještě fastum gel a stahováky na ten palec. Tomu cesta na hrad viditelně neudělala dobře. Na motorce je to OK, ale při chůzi to trochu bolí. Za hodinku jsme byli zpět, kluci mezitím uvařili oběd, výborný guláš a vyrážíme na pěší výpravu směrem do obce. Po cestě je vidět, kdo má peníze a kdo ne. Rozestavěný pěkný domky vedle zalátovaných chatrčí. Došli jsme až ke Drákulově pensionu. Pak se pomalu vracíme, zastavujeme v jednej hospodě, kde není ani noha, na točený pivo. Všichni po něm pořád touží. Pivo není žádnej zázrak. Jdeme dál a stavíme v obchodě, kde si dáváme lahváče a jsou tam alespoň lidi. Kupujeme k večeři, pěkný klobásy, piva, dřevěný uhlí a nějakou místní kořalku. Paní prodavačka se nám klaní a jde nás vyprovodit až ke vchodu. Zřejmě to byl nejdražší nákup za poslední měsíc. Klobásky děláme na grilu a jsou vynikající. Večer si k nám přisedá majitel a opět v něm kořalka mizí. V deset jdeme na kutě, ráno nás čeká Fagaraš, na který se všichni těšíme. Majitel ještě volá synovi, jestli se dají hory přeject, protože dole je cedule se zákazem vjezdu. Dostává odpověď že ano, ale jen pro motocykly. Pro auta je to ještě uzavřené kvůli sněhu!