Rumunské Karpaty

Ráno jsme se za boha nemohli vyprdelit. V balení jsme se chtěli zlepšit, ale nějak nám to nejde. Já jsem strašně unavená a Viktor chodí pořád s pískem. Nakonec je ale vše na motkách a mi konečně můžeme vyrazit. Dnešní plán: dojet na TransAlpínu. Směřujem to na město Sebes přes Gilauluiské pohoří. Lidi, to jsou panoramata, tohle se u nás opravdu nevidí! Příroda je tu vážně nádherná. První foto z vrcholku je sice jen v 1400m.n.m., ale je to krása. Dáváme si opět do těla. Žlutě značená silnice je super, asfalt občas taky zmizí, ale je to pořád paráda a jak říkám, když je nač čučet! Psi, koně, oslíci a taky prasata jsou vážně všude. Docela si začínám zvykat. Přijíždíme do nějaké horské vesničky. Baráčků tu sice moc není, ale lidí jak much. Vypadá to, že si vedou domů koně. V tom proti nám vyběhne hříbě, trošku se leklo Afriky a začalo pobíhat z jedné strany na druhou. Tak sem raději přibrzdila a jak sem zaklapla plyn, prda z vejfuku a hříbě totálně zmagořený. Opět třeštím oči, i když majitelé tohoto úžasně zblblého tvorečka je měli vykulený o moc víc. Hlavou se mi honilo, jestli mě sundá, nebo uteče, ani jsem snad nedýchala. Naštěstí vzalo roha a já poslušně dohnala svého navigátora a snažila se ho držet jak klíště.
Začali jsme sjíždět zpět k obydleným místům. Vesnice byly fakt pěkný. Všude je zatím krásně čisto (až na ty hovínka, kterým se dokáže vyhnout jen Viktor). Přijeli jsme do města Alba Iula. Odtud sme to měli mít do Sebeše co by flus, jenže prekérka - opravují most a nikdo nám není schopen říct nějakou zkratku. Všichni nás posílají na druhou stranu, ale tam my nechceme. Vítěnka proto nažhavil navigaci a našel nějakou polňačku. Bylo to fakt úžasný, samej koňskej povoz a psi. Nevěřili byste, ale tentokrát měl prekérku Viktor, taky byl rád, že to při jednom předjíždění vozejku ustál. No a já, když to viděla, jsem ten povoz předjela raděj obloukem pěkně po poli. Těsně před Sebesem jsme se napojili  zase na hlavní a snažili se co nejrychleji přesunout na TransAlpinu. Ujeli jsme ale jen třetinu a začalo se stmívat. Po tmě bychom z toho měli kulový, tak jsme to zapíchli u restaurace  Oáza v nějakém nouzovém kempu. Při stavění stanu nám asistovalo asi šest čoklů. Konečně hotovo a mi jdem zase na pivko. V noci byla pěkná kosa, přece jen už jsme byli trošku vejš.Trasa: ABRUD, ZLATNA, HOREA, ALBAC, KAMPENI, SEBES, TRANSALPINA

Ujeto 268 km (celkem 1269 km).

Den 5 - středa 27.7.

Viktora jsem vzbudila už v 6.00. Chtěli jsme vyjet brzy a dojet až na TransFagaras. Zbalit se nám povedlo vcelku rychle, takže v 7.30. odjezd. Samozřejmě, že za doprovodu šesti psích kamarádů. TransAlpina je vážně krásná. Věděli jsme, že je z devadesáti procent nová silnice, ale netušili  jsme, že těch zbylých deset je kousek po kousku, po celé trase. Prostě jedete třeba 6 kiláků po novým asfaltu a pak zase 400metrů nic. Opět jsem nevěděla, kam čumět dřív. Když jsme vyjeli až nahoru, myslela sem, že padnu. To byla taková paráda, měla jsem pocit, že jsem se dotkla mraků. V tu chvíli se mi splnil můj sen a já věděla, že na tohle nikdy nezapomenu.
Vše hezké ale končí a mi opět sjíždíme dolů, do obydlené oblasti a tu nádheru necháváme za sebou. Snažíme se rychle přesunout na TransFagaras. Podle navigace Víťa vybral žlutě značenou cestu, ty totiž zatím byly super. Začátek silnice byl fakt v poho, ale za chvíli asfalt mizí a mě se dělá zle od žaludku. Já to věděla! Když sem si tu vyzobala bahno, tak ještě musím prubnou kamení. Co kamení! Já viděla jen mega šutry v děsně vyjetejch kolejích, sem tam díra, kaluž a zase výjezdy a sjezdy. Kolem jednoho kostelíčka jsem málem nevybrala zatáčku. Nevím který kolo se mi po těch šutrech šmíkalo víc, se divím, že sem si tam nikde nerozbila hubu, ale mám opravdu velmi dobrý stroj, protože sem to ani jednou nepoložila. Když jsme přijeli na krásnou luční hajvej, byla sem opět úplně vyždímaná. Chvíli sem Víťovi nevěřila, že to měla být normální silnice a myslela sem, že si zase našel nějakou zkratku, ale ukázal mi mapu a fááákt nekecal. Opět přišel na řadu cukrový dopink a černá káva. Viktor jel zatím okouknout, jak vypadá cesta dál. Přijel, že se nemusím bát, že už to vypadá líp. Bylo to opravdu o moc lepší, až na jeden menší výjezd a pak jeden sjezd. To jsem opět nechala na Vítěnkovi. Po cestě jsme potkali pět polských kolegů na endurech, chvíli jsme kecali a pak valili dál. Cesta se nechtěla lepšit a já už mlela  z posledního. Potřebovala jsem znova pauzu a Víťa jel opět sondovat. Za chvíli se vrací s cyklistou v závěsu a prý mi vede návštěvu. Borec od Mladý Boleslavi! Měl 3 týdny na to, aby ujel SK, UK, MOL, RUM, MAD, RAK, ČR. Chvíli jsme klábosili a normálně mě to tak nabilo, že po zbytek cesty jsem byla naprosto v poho. Nakonec jsme dorazili až na začátek TransFagarase, kde jsme to zapíchli v kempu Drákula. Bylo to tam fajne, vedle nás si postavili stan (teda jestli se tomu tak dá říkat) tři Poláci na KTM. Dostala jsem výbornou slivovici a spala jak dřevo.

Trasa: TRANSALPINA, NOVACI, HOREZU, RAMNICU VALCEA, CALIMANESTI, STOENESTI, SUICI, VALEA DANULUI, TRANSFAGARAS(CORBENI)

Ujeto: 209 (celem1478 km).

Den 6 - čtvrtek 28.7.

Jsme dobrý! Vstávali jsme v 6.30. a vyrážíme už za hodinku. Možná to bude tím, že snídani plánujeme někde na vrcholku TransFagarase. Když jsme vyjeli nad vesnice, hned jsem pochopila, proč každej o tomto rumunském úseku tak básní. Překrásné vodopády, úžasné kopce, čisté potůčky, prostě příroda jak z pohádky. O serpentýnách, z kterých se mi až motala hlava raději nemluvím. Tak tomuhle já říkám Ráj! Přijeli jsme až na vrcholek, kde projíždíme asi 800 m. dlouhým tunelem ve skále na severní stranu. Byla sem trošku zklamaná, nahoře to byl samej stánek, auta, autobusy a plno turistů (nejvíc snad Čechů). Naštěstí pohled na nádherné horské jezero mi vše vynahradil. Zdrželi jsme se tam jen chvíli, protože ani jeden nemusíme takové to mačkání u stánků se suvenýry. Sjeli jsme o kousek níž a konečně začali snídat. I když už to byl spíš oběd. Vážně jsem si tam připadla jak v nebi. Vůbec se mi nechtělo odjíždět. Prostě, být na chvíli součástí téhle okouzlující přírody je nezapomenutelný zážitek. Sjíždíme severní stranu, serpentýn je tu o hodně víc a já si připadám jak na autodráze. Nemůžu se koukat dolů, nedělá mi to nějak dobře, takže čumím jen do skal a před sebe jak puk. Dole na silnici jsou opět krávy a jeden malinkej, ale děsně vzteklej pes. Za chvíli přijíždíme do města Fagaras. Pos*aný velký město a debilní rumunský řidiči! Rychlost a předpisy tu dodržujem snad jen mi dva. Jedem pořád rovně, v pravým jízdním pruhu a najednou mě zleva předjíždí rumunskej pilot v nějaký bílý plečce. Když byl jeho zadním světlem těsně u mého předního kola, dává blinkr a odbočuje doprava. Stačím jen vytřeštit oči, chci troubit, ale zmateně blikám. Křičím "ču… rumunskej", ale to už vidím, jak v rychlosti najíždí přímo do Víti. Chvíli ho tlačí na svým pravým boku. Viděla sem jen, jak to Víťa naklopil na něj, aby ho nesundal, a pak konečně zastavujou (bejt to já, tak už se tam asi válím).  Rumun vylezl z auta, zjistil, že má pěknou díru ve dveřích od Víťovýho padáku a začala hádka. Ječel jak šulda, ale my mu stejně moc nerozuměli. Já se nezmohla ani na slovo, jen sem otvírala pusu jak kapr. Viktor v klidu vyklopil přilbu a zeptal se ho, jestli zavoláme policii. Rumun sklapnul a ukázal, že je vše ok a že můžeme odjet. Ani si pablb asi nevšimnul urvanýho zrcátka, Víťa mu ho vzal pravděpodobně řídítkem. Za městem jsme ale museli zastavit, páč já byla vyklepaná, jak moje cíga po offroudu. Až jsme se oba vynadávali, pokračovali jsme v cestě. Na řadě byl Bran - hrad Drákulův. Ty přesuny v tom vedru jsou vážně očistec! Nakonec jsme ale dorazili k hradu a stálo to vážně za to! Za málo peněz, hodně muziky-jak by řekl našinec. Vstupenky vyšli na pouhých 120 Kč a bylo vážně na co koukat. Na hradě se nám každý vyhýbal, jedna paní si dokonce ucpávala i nos (no ať si to vyzkouší, potit se v těch hadrech). Mělo to však svoji výhodu, nemuseli jsme se tam s nikým mačkat. Pod hradem jsme si pak dali výbornou pizzu a valili do kempu, který Viktor našel v navigaci. Zavedlo nás to do nějakého děsně snobského městečka. Všude samý tří- a čtyřhvězdičkový hotel a kemp nikde. Nakonec jsme zjistili, že ho dávno zrušili. Vrátili jsme se tedy kousek nazpět, protože se nám zdálo, že těsně za Rasnovem jsme zahlídli něco jako kemp. Nebylo to kdoví co, ale dalo se tam zůstat. Tentokrát jsme ale na noc narvali oba dva špunty do uší. Vedle totiž stanovali dvě početné rumunské rodiny a tatínkové až do tří do rána zpívali rumunské národní písně.

Trasa: TRANSFAGARAS, FAGARAS, SERCAIA, RASNOV, BRAN, POIANA BRASOV, RASNOV

Ujeto: 244 km (celkem1722 km).