Divočácí Plzeň, výprava na Východ

22.5.2009

jsme se odpoledne v 17:30 sjeli v české Bříze k hospodě a za všeobecného rozlučování s rodinami a kamarády nabrali směr Praha. Tam se k nám na Evropské připojil poslední člen výpravy Daf a pokračovali jsme směrem na nádraží. Tam jsme přijeli asi v 19 hodin. Pak jsme byli odbaveni, najeli na vagon, přikurtovali mašiny, rychle nakoupit nějaké to pivko a ve 22:05 již to upaluje směr Poprad. 
Ujeto 99 km

23.5.

ráno v 5:30 jsme přifrčeli do Popradu. Ráno nám průvodčí uvařil kávu a pak jsme se vydali odkurtovat a napakovat motorky a vyrazili směrem k Ukrajinské hranici. V 8 hodin jsme zastavili na Shellce v Prešově a dali si nějaký ten gáblík k snídani a asi za půl hodinky pokračovali směrem na Košice a dál na Michalovce.
Bohužel idylka netrvala dlouho a v obci Horovce se objevily první potíže. Lorovo Pegaso přestalo dobíjet a v první chvíli to vypadalo, v jeho případě, spíše na návrat na odtahovce, než na pokračování v cestě. Jako na zavolanou se na místě objevil asi 12ti letý místní hoch Palo, který sehnal zdejšího opraváře a po dalších anabázích a měřeních, jeho kolega sehnal jiný regulátor dobíjení, sice jen dvoufázový, ale funkční. A tak jsme asi po pětihodinovém zdržení, naštěstí u hospody, mohli pokračovat dál. Hlavní poděkování patří Palovi a partě místních motorkářů Divé Osy.
Takže pokračujeme směr Vyšné Nemecké a Užhorod. Na hranicích je trochu větší opruz, o kterém se nebudu rozepisovat a v 18 hodin překračujeme hranice na Ukrajinu. Projedeme okolo Užhorodu a jedeme do Mukačeva, kde si chceme prohlédnout střed města. Po prohlídce jedem natankovat (benzín 12 korun) a vyrážíme na venkov do vesničky Vjerchna Vyznica, kde se má údajně nacházet kemp nebo tábořiště. K něčemu podobnému tábořišti jsme přijeli asi v půl osmé. Přivítal nás starší Rusín, postavili jsme stany a večer vypili nějaké to místní pivko a v 11 šli na kutě. 
Ujeto 280 km

24.5.

Všeobecný budíček ráno v 7 hodin, hygiena, snídaně, balení a odjezd asi v 9 hodin. Našim cílem byla dnes Koločava a poté přejezd do Rumunska. Vyrážíme z kempu zpět na hlavní směrem na Svaljavu a dál potom na Volovec.
Jenže! Trochu jsme přejeli odbočku na Volovec, ukazatel směru někdo porazil a museli jsme se asi 10 km vrátit. Jak jsme se vraceli, tak jsme byli odchyceni místními policajty. Napřed zastavili Husu, Loru a Dafa, já, Lukáš a Jirka jsme jeli dál. Kousek za vesnicí jsme si všimli, že ostatní nejedou. Jel jsem se podívat kde jsou a to byla chyba. Naložili Husu do auta a vyrazili směrem k nám. Sebrali nám všechny doklady a museli jsme jet za nimi. Tam dali Husovi a Jirkovi dejchnout. Husa byl bohužel pozitivní a Jirka ne. To je zřejmě trochu zmátlo a o nás třech tvrdili, že jsme taky pili, ale dejchnout nám nedali. Pořád jen vyhrožovali bolnicou atd. Takže jejich poslední verdikt byl, že jim my čtyři dáme každý 200 euro, doklady nám vrátí a můžeme pokračovat. V tu chvíli nám nic jiného nezbylo, než to zaplatit, překousnout a pokračovat v cestě. Největší štěstí měl Daf. Koupil kufry od diplomata, poldové se báli nálepky CD a tak ho jen zkontrolovali.
Tak jsme pokračovali dál na Volovec, pak Myžhirju, kde jsme odbočili na Siněvir a pokračovali ke Koločavě. Ukrajinské hory Poloniny jsou velmi krásné, je tam nádherná příroda a po hřebenech Polonin se dá různě řádit na endurech, kroskách nebo čtyřkolkách. Kousek před Siněvirem jsme se zastavili na jednom hřebeni na kafe a pak už jsme sjeli do Koločavy, zakarpatské vesnice, kde se v roce 1921 točil film Nikola Šuhaj Loupežník.
Ve vesnici je opravená četnická stanice kde se nyní nachází ubytovací hostinec. My jsme si tam dali oběd, zakoupili trička, levné cigarety a pokračovali v cestě již po prašných silnicích směrem na jih do Rumunska.
K Rumunské hranici jsme přijeli asi v 18:30. Málem jsme byli já s Knedlíkem opět odchyceni, ale vjeli jsme již do celního pásma a ozbrojená ukrajinská celnice je vyprovodila. Po trochu menším opruzu než při vjezdu jsme překročili řeku Tisu a byli v Rumunsku. Hranici jsme přejeli na přechodu Solotviny - Sighetu Marmatiei. Rumunsko je země o trochu civilizovanější, protože už jsou součástí EU. Rychle jsme si vyměnili na benzíně peníze a vyjeli za město hledat bivak. Kousek za městem jsme to švihli do stráně a rozložili jen tak celty a spali nadivoko. Večer nás navštívil bača, co tam pásl ovce. Dali jsme mu napít kořalky, nevyhnal nás a v deset jsme šli na kutě. 
Ujeto 311 km

25.5.

Ráno budíček v 5:30 našeho času, Rumuni mají čas posunutý o hodinu dopředu, takže jejich času bylo 6:30. Snídaně a odjezd směr vesnice Sapanta, kde je veselý hřbitov. Veselý hřbitov je nádherná atrakce, která stojí za to vidět. Jsou to vesele ručně barevně nakreslené náhrobky, buď jak ten člověk zemřel nebo čím se za života živil. K vidění je tam toho dost. Po prohlídce hřbitova nabíráme směr zpět na Sighetu Marmatiei a dál na Viseu de Sus, kde máme naplánovanou další zastávku.
Stavíme ve městě Viseu de Sus, kde do nedávné doby bývala v provozu lesní železnice. Původně sloužila ke svážení dřeva z okolních hor, ale v posledních letech vozila po horách turisty. Bohužel před několika lety byla neopravitelně zničena povodní. Pokračujeme dále přes Mosei a Borsu, lyžařská střediska, kde jsou vidět již lepší domy a probíhá výstavba hotelů a penzionů. Vyjíždíme na sedlo Prislop 1416m nad mořem, cestou míjíme stáda krav a ovcí. V sedle si dáváme kafe, fotíme okolní místy zasněžené kopce a pokračujeme směrem na klášter Moldovita. Pod klášterem si dáváme oběd a jedeme nahoru na prohlídku. Klášter je krásně malovaný a rozhodně stojí za shlédnutí.
Pak pokračujeme po horších cestách při řece Moldovita a Suha přes městečko Stulpicani a přes sedlo Tarnita 1200m, okolo otřesných rozpadlých továren plných nejrůznějších odpadků a toulavých psů. Tady jsme se normálně báli zastavit, aby se na nás ti čoklové nevrhli. Pak jsme pokračovali neustále vesnicemi až k přehradě Izvorull Muntelui, kde jsme po chvilce bloudění našli azyl v chatce pro šest osob v motelu Cristina. Konečně jsme se mohli po třech dnech umýt v teplé vodě a vysrat na inteligentním hajzlu.
Ujeto dnes 383 km

26.5.

Vyspáno dorůžova v normální posteli, budíček asi v 7 hodin. Snídaně, balení, mazání řetězů a odjezd směr Bicas kaňon asi v 9 hodin. V ústí kaňonu se nachází několik vápenek a cementáren. Je tu vidět, že prostě postaví novou fabriku a starou nechají ležet ladem až se rozsype. Silnice v kaňonu je celkem dobrá, po výjezdu nahoru dáváme kávu a marlenku. Většinou jíme stejná jídla, aby v tom nebyl hokej. Máme to jako závodní stravování.
Pak pokračujeme po krásné zatáčkovité silnici do městečka Gheorgheni. Bohužel v zátočinách jsme měli menší nehodu, Davidovi uletěl jeden kufr. Naštěstí se vše obešlo bez úrazu. Kufr trochu poškrábán, ale šel přidělat a pokračovali jsme dál. Po krásném sjezdu ve vesničce Ghindari mě prasklo lanko od spojky. Rychle bylo vyměněno a pokračujeme směrem na Sighisoaru, rodiště Hraběte Drákuly. V Sighisoaře si dáváme oběd, opět stejná strava, vepřový špíz hranolky, salát a nealko pivo. Je pěkně teplo a ve trojicích vyrážíme na prohlídku starého města na kopci.
Asi okolo čtvrté vyrážíme z města směrem k Fagaraši. Jedeme kousek po silnici, ta ale za městečkem Agnita končí a pokračuje prašná. Trochu blbneme a po kravině, kdy zastavili tři kluci vedle sebe, jsem měl asi v rychlosti 70km vteřinu na rozhodnutí co provedu. Brzdil jsem zadkem a vletěl mezi Lukáše a Davida, kde byla mezerka jen na motorku a trefil jsem Lukyho zrcátkem do lokte. Ten se lekl a upustil mašinu na zem. Té se naštěstí nic nestalo a Lukymu taky ne. Tak jsme pokračovali již opatrně přes pár cikánských vesnic k vesničce Nou Roman, kde rozděláváme tábor. Naproti máme Fagaraš jako na dlani.
Stavíme stany a najednou okolo nás projel povoz se dvěma cikánama. Projeli a najednou se vynořili dva hromotlukové. Trochu jsme měli vítr, ale ten brzy přešel. Starší z kluků tvrdil, že mu to tady dokola patří a že mu cikání chodí krást trávu. My že mu nevadíme vůbec, říkal, že má taky mašinu, Kawasaki. Tak jsme se ho ptali jestli jde Fagaraš přejet. Tvrdil že ne, že jeho brácha tam byl minulý týden a jsou tam 3 metry sněhu. V duchu jsme si říkali, aby to nebyla pravda. Vypili jsme každý ty svoje čtyři piva a hajdy na kutě. 
Ujeto 270 km

27.5.

Budíček asi v půl sedmé, snídaně, balení a odjezd směr Fagaraš. Sjíždíme dolů ze stráně, přejíždíme hlavní a kousek za odbočkou už je cedule zákaz vjezdu. Nicméně pokračujeme dál. Dojedeme do sedla, kde je stanice lanovky, pár trhovců a občerstvení. Dole stojí policajtské auto, v něm nikdo a za zatáčkou je další zákaz vjezdu. Po krátké poradě vyrážejí Jirka z Davidem přes zákaz vjezdu nahoru. My zatím dáváme kávu a jdeme vyfotit okolní nádherné přírodní scenérie. Asi za dvacet minut přichází od Jirky SMS, že je to neprůjezdné, ale ne třímetrovou hradbou sněhu, ale pětimetrovou. 
Sjíždíme proto dolů a musíme fagaraš objet po hlavní. Všechny nás to velmi mrzí, ale bohužel s tím nic neuděláme. Jedeme do města Talmaciu, kde odbočujeme směrem na Brezoi. Silnice je celkem dobrá, ale Rumunští řidiči jsou šílení. S kamionem předjíždějí do zatáčky, děděk z Dacií se nás při předjíždění snaží vytlačit ze silnice, no zkrátka jsme si všichni oddechli, když jsme v Brezoi z té hlavní odbočili.
V Brezoi nabíráme směr na Petrosani a zatím ještě nevíme co nás čeká. Silnice se pěkně vine okolo přehrady, ale za vesnicí Voineasa končí a pokračujeme asi 80 km po prašné. Přejíždíme dvě sedla Curmátura Vidrutei 1571m a Groapa Seaea 1575m. Mezi sedly je polovypuštěná přehrada Laka Vidra. Před městem Petrosani zastavujeme u potoka, dáváme si svačinu a v asi 8 stupňů teplé vodě probíhá hygiena.
Asi tak po hodinové zastávce jedeme do Petrosani, kde tankujeme a vyrážíme směrem k městu Targu Jiu. Jedeme po rovině do města. To vypadá jako po atomové válce. Rozbité oprýskané paneláky, divní lidé, no zkrátka rychle pryč. Odbočujeme na městečko Pestisani, kde nakupujeme nezbytná piva a vodu. Naproti bába prodává ovoce a zeleninu, tak k ní vyrážíme koupit si banán. Kupování banánu byla taková legrace, že se tomu smějeme dodnes.
Povídám česky bábě, že chci jeden banán. Bába chápe a cenu napíše na papírek. Jenže já to nemůžu nějak přečíst, tak jí dávám jeden Lei. Zřejmě je to málo, protože bába klepe na to číslo a já jí z vážnou tváří povídám ,, Jo aha, ty chceš ještě jeden, tovíš já ti hovno rozumim‘‘, v tu ránu Lukáš leží smíchy na zemi, bába se taky směje a dva dědkové vedle povídají ,,Češi?‘‘ A my jo Češi.
Jedeme dál do vesnice Tismana, kde má být údajně kemp. Něco jako kemp nacházíme, ale přespat nás nenechávají. Jedeme proto ještě kousek a za vesnicí Baja de Arama to ohneme do hory najít tábořiště. Do kopce jsem ztratil pivo o které se Lukáš přerazil, pivo zachránil, ale vzteky zahodil rozmačkaná rajčata, která měl za bundou.
Po krátké poradě na cestě vyrážím sám nahoru najít nějaké místo na spaní. Po pěkném krosení po cestách jsem našel palouček, kde se daly postavit stany. Vyjíždíme ještě kousek nahoru a tam stavíme stany do řady za sebe. Poprvně si rozděláváme oheň, večeříme a dáváme se do piv. Celý večer nějak divně kukala kukačka a furt tam něco šramotilo. Asi medvědi. V noci trochu sprchlo.
Ujeto 372 km

28.5.

Budíček v půl osmé, spaní dobré. Po snídani odjíždíme směrem na lázně Baia Herkulane a k Dunaji na přehradu Železná Vrata. Jedeme opět v krásných horách, kocháme se pěkným kaňonem a vjíždíme do lázní Baia Herkulane. Napřed to nemůžeme najít, v jednom místě to ale hrozně smrdělo po sirovodíku. Projíždíme město a ptáme se po lázních. Slečna nás posílá do míst kde to prve tak smrdělo. ,,Lázně‘‘ na první pohled vypadají otřesně.
Prohlašujeme, že tam akorát chytnem filcky. Jsou to dva bazénky, nic moc čisté s vodou teplou asi 45 stupňů. Takže filcky by asi pochcípaly. Jdeme do toho. Koupel je to příjemná, ještě se po bazénky pěkně osprchujeme. 
V lázních potkáváme první rumunské Čechy z vesnice Šumice, která je nedaleko odtud. Rozloučíme se a asi okolo poledne přijíždíme k Dunaji do města Oršova. Dunaj je tady široký jako velké jezero. Je to způsobeno přehradou, ležící kousek pod městem.
Pokračujeme tedy po proudu až k přehradě Železná Vrata, která je co do objemu zadržované vody, největší v Evropě. Přes zákaz focení hráz přehrady fotíme. Pak přichází nějaká ochranka, tak radši aparáty schováváme a pokračujeme proti proudu Dunaje směrem na Moldovu Nou. Jsou asi dvě hodiny odpolední a ozývá se kručení v břiše. V Oršové tedy stavíme na oběd, ale když si nás po půlhodině čekání nikdo nevšímá, pokračujeme dál a stavíme na oběd až ve vesnici Dubova. Dáváme si opět jídlo jako v závodce; přírodní kuřecí plátek s hranolkama a nealko pivo. Servírka se hrozně diví, že nechceme chleba ani salát. Začíná trochu pršet.
Po obědě a po dešti vyjíždíme dál. Jedeme pořád proti proudu podél Dunaje. Silnice je místy nová, místy ve výstavbě a místy stará úzká, vypadající jako Jadranská magistrála. Občas nějaký pěkný úsek fotíme. Cestou stavíme u sochy národního hrdiny Decebala. Obličej sochy je vytesán do skály nad Dunajem.
Dojíždíme do vesnice Coronini a odbočujeme do české vesnice Svatá Helena. Oproti loňskému roku je příjezdová cesta do vsi vyasfaltovaná. Vesnice oproti loňskému roku trochu změnila ráz, mnohé domy mají opravené fasády a celkově působí upraveněji. To ovšem trochu narušuje původní ráz, ale místní lidé jsou za komunikace a opravené domy rádi. Zaparkujeme stroje před krámem U Pepsiho a dáváme si pivo. Ve vsi všichni lidé až na pár vyjímek mluví česky a udržují české zvyky. Domlouváme si s Pantátou, místním obchodníkem, že večer přijdem na pivko.
Jdeme se ubytovat k místním lidem Lojzovi a Barče. Byli jsme srdečně přivítáni místní slabou slivovicí a srdečným stiskem ruky. Ubytováni jsme po třech a sotva se zabydlujeme, Barka svolává k večeři. Večeříme něco na způsob plněných paprik, ale je to zabalené do zelného listu. Po jídle jdeme na pivo, kde s místními občany, zvláště drmolícím Štěpánem, probíráme situaci. Většina z nás jde po jedenácté na kutě, jen Lukáš s Jirkou se jdou ještě dorazit do hospody U Kuny. 
Ujeto 222 km

29.5.

Ráno individuální budíček a prší. Okolo deváté máme snídani, chleba, lečo, prejt, tlačenku, kozí sýr a já nevím co ještě. K pití čaj a já si ještě dávám půllitr mlíka od krávy. Po snídani jdeme na pěší procházku asi na tři kilometry vzdálenou vyhlídku na Dunaj. Cestou míjíme políčka místních sedláků. Některá jsou v takových kotlinách jako po díře od granátu. Pak se v hospodě dovídáme, že je tam nejúrodnější půda. Vyhlídka na Dunaj je na skále asi 200m nad řekou. Pozorujeme jedoucí loď, vypadá jako hračka. Vracíme se zpět do vesnice, u Pepsiho dáme pivo a jdeme na oběd. Barka uvařila výbornou květákovou polévku. Pak si jdeme na chvilku dát dvacet.
Odpoledne se vyjasnilo a tak odstrojujeme mašiny a jedeme na prohlídku po okolí a do další české vesnice, do Gerníku. Cesta vede spíš necestou, míjíme několik lesáckých Romanů. Cesta se pořád zhoršovala a zužovala až jsme nakonec zabloudili. Naštěstí jsme vyjeli z lesa a v dálce viděli políčka. Vyrazili jsme tedy směrem k polím a za chvíli jsme byli v Gerníku. Tam jsme přijeli k hospodě, kde potkáváme partu čtyřkolkářů z Dobřan. Také jsme potkali pana Piečka, švagra pana Němečka, který bydlí u nás v České Bříze v bytovce a pochází z Gerníku. Dáváme si pivo a razíme zpět do Heleny. 
K večeři máme vepřové, klobásu a opečené brambory. Pak jdeme na pivo ke Kuně. Dáváme čtyři a jdeme spát, protože ráno nás čeká dlouhá cesta.
Ujeto asi 90 km

30.5.

Ráno vstáváme v 7 hodin, k snídani máme vdolečky od včera, chleba marmeládu, tlačenku atd. Zbytek nám Barka balí s sebou. Balíme, trochu prší a jedeme do Moldovy natankovat. Pokračujeme na přechod Kaluderovo a vjíždíme do Srbska. Počasí se umoudřilo a je docela hezky. Přes Bílou Cerkev a Pančevo vjíždíme do Bělehradu, který projíždíme a najíždíme na dálnici směr Záhřeb. Jedeme pořád po dálnici, fouká protivítr a počasí se začíná zhoršovat.
Přejíždíme do Chorvatska a mám drobnou poruchu, při rychlé jízdě se mi vyklepaly šroubky od výfuku. Rychle jsme to opravili a pokračujeme dál. Asi 150 km před Záhřebem začíná pršet. Jedeme pořád dál. Na další benzínce mi to přestává startovat, ale na roztlačení to chytá na drc, tak to neřešíme. Závodní stroje se musí taky roztlačovat. Stále hrozně leje. Přijíždíme do Záhřebu a na pumpě dáváme teplý čaj a radíme se co dál. Jsme celkem suší až na Lukyho a Dafa. Ti oblékají nemoky a v dešti pokračujeme směrem na Maribor.
U vesnice Krapina sjíždíme z dálnice a hledáme nějaké ubytování. Na kluzké silnici máme já, Husa a Lora kolizi se žlutým Twingem. Vše dobře dopadlo a podaří se nám ve vsi najít ubytovací hostinec Pod Starim Krovovim. Motorky dáváme do garáže a jdeme se ubytovat. Spíme v něčem jako apartmán, tři ložnice a koupelna. Věci dáváme sušit na půdu. Jdeme koupit nezbytná piva, vodu už nepotřebujeme a vaříme na pokoji polívku. Cena za nocleh je 18 euro na osobu a je to i se snídaní.
Ujeto 640 km

31.5.

Ráno vstáváme v 7. Je polojasno, ale docela kosa. Věci máme suché, balíme a v osm jdeme na snídani. Dáváme si míchaná vajíčka a jedem. Kontoja chytá na otočení a pokračujeme na Maribor. Asi v devět už jsme ve Slovinsku. Jedeme po normální silnici, abychom nemuseli kupovat drahou Slovinskou dálniční známku.
V Mariboru stavíme, tankujeme a kupujeme Rakouskou vinětu. Do Rakouska vjíždíme před Grazem a mastíme to směrem na Linz. Jedeme tak 110 až 120. Rychleji to s těmi našimi endury nejde. Asi v polovině cesty do Lince stavíme na benzíně na svačinu. Pak už to rychle ubíhá a ve dvě přijíždíme do Lince. Zastavujeme na Shellce, tankujeme a pokračujeme do Čech. Po třetí hodině překračujeme českou státní hranici v Dolním Dvořišti. Domů už je to coby kamenem dohodil. Pokračujeme přes Budějovice směrem na Písek. Tam se loučíme s kamarádem Dafem, který pokračuje směrem na Prahu.
My už pokračujeme bez zastávky na Plzeň. Tu projíždíme ve formaci a v půl sedmé vjíždíme po deseti dnech do rodné vesnice. Tam jsme bouřlivě přivítáni rodinami a kamarády. V hospodě nás čeká večeře a pak už se unaveni, ale šťastni rozjíždíme do svých domovů. Ujeto 620 km

Cesta trvala 10 dnů a ujeli jsme cca 3300 km. Tím naše výprava na východ končí a už se připravujeme na srpnový výlet do Slovinska a Chorvatska.

Jirka ,, Muskej ‘‘ Valeš
BMW F-650 GS Dakar
Pepa ,, Husa ‘‘ Šantora
BMW F-650 ST, Antishock
Jirka ,, Cipís ‘‘ Krýsl
Cagiva ,, Kontoja ‘‘ Canyon 600
Lukáš ,, Knedlík ‘‘ Mačas
BMW F-650 GS
Pepa ,, Lora ‘‘ Rollinger
Aprilia Pegaso 650
David ,, Daf ‘‘ Fantyš
BMW F-1150 GS