Po Rhodosu s Peggim a Piggim

Od první myšlenky opustit sychravý podzimní domov a aspoň pár dní si zajezdit po některým z řeckých ostrovů, jsem řešil vlastně jen tři věci: na který ostrov se vydám, jestli si půjčit skútr či motorku a najít CK, která nabízí ubytování i pro jednotlivce. Po několika družných gloglo rozhovorech se známýma jsem zvolil ostrov Rhodos, volbu stroje jsem si nechal na tam podle toho, jak se to celý vyvrbí, a tak jediný větší problém byl s cestovkou, bo když už některá nabízela ubytování pro jednoho, rovnalo se to zaplacení téměř plný ceny za druhou osobu. Po dlouhým hledání se to však podařilo a odlet byl stanoven na 6. října v 18:20 hod.

V den odletu jsem vyjel ze Vsetína s dostatečným předstihem, bo každý víme, jaký je spolehnutí na Český dráhy. Abych jim nekřivdil – vlak byl v Práglu včas, zato letadlo mělo na odletu hodinu a půl zpoždění. Díky tomu jsem se dostal do hotelu ve Faliraki pár minut před půlnocí.

1. den (7. října): ujeto 117 km

Ráno jsem nemoh ani dospat, jak jsem se těšil, až si vyzvednu nějakýho toho prda. Nejdřív ale rychlej telefonát delegátce, zda lze přes jejich cestovku zajistit zapůjčení jednostopýho vozidla. Odpověď, že půjčování motorek a skútrů již nezajišťují pro častý úrazy, mě docela překvapila. Ještě připomněla uvítací pohovor v 17:30, ale to už jsem si to hrnul k hlavní štráse, abych co nejdřív našel nějakou tu půjčovnu. Vpad jsem do první, kterou jsem uviděl a za 170 € plus 50 € za plný připojištění jsem si půjčil skútr Piaggio X8 200. Pokřtil jsem ho jménem Peggi, nakrmil ho a vyrazil k pláži Anthony Quinna hned za Faliraki.

Na propagačních fotkách vypadala dobře a v reálu je tuta mini pláž v uzavřený zátoce ještě hezčí. Pro docela velký množství lidí je ale lepší ji navštívit až na sklonku dne. Po zhotovení několika fotek svým zastaralým mobilem (foťák nevozím) jsem se přemístil k tankovým věžím volně ložených nedaleko pobřeží. Proč tam leží nevím. Nejsou na žádným betonovým „soklu“, aby v nich mohla být nějaká obsluha. Prostě se tam jen tak válí. To mi připomnělo vtip o válce mezi USA a ČR, kdy po pár hodinách od útoku přišli Američani o tři tanky, bo jim naši nepřizpůsobiví občani ukradli za jízdy pásy.

Po návratu na čtyřproudou silnici EO95 jsem se krátce po nahození zelený na semaforu pro změnu válel já. Já se díky váze a tření zastavil hned, za to Peggi plachtil dalších šest metrů, než jeho let ukončil protější obrubník. Poté, co jsem pochopil, proč cestovka nezajišťuje půjčování skútrů a motorek, jsem postavil Peggiho na kola a used do sedla. Tím jsem nejspíš přítomný ujistil, že jsem v pořádku a všechna auta se rozjela. Nato, že jsem při 30 ºC ve stínu jel v tričku a kraťasích, jsem dopad hodně dobře – jen lehce dodřený levý zápěstí a loket. Štěstí, že jsem nestačil nabrat rychlost, víc jak třicet jsem určitě nejel. Peggi měl dík hlavnímu stojanu pouze lehce dodřený levý bok a na obrubník narazil předním kolem, a ještě pod úhlem, takže taky dobrý. Nejdřív jsem si myslel, že za to vděčím kluzkýmu asfaltu, který je v jižních státech běžný. Když jsem tama ale projížděl druhý den znova (tentokrát po hlavní) a stál na červenou, všim jsem si, že uprostřed křižovatky je mírný zvlnění asfaltu (připomínalo to tak trochu rošt), který je sotva viditelný. Kombinace levýho náklonu, kluzkýho asfaltu a ztráty přilnavosti kvůli nerovnosti zkrátka udělala svý.

Peggi i po utrpěným šoku chyt na první dobrou a já moh konečně na svůj první hrad tohoto ostrova – Hrad svatýho Jana nad městem Archangelos. Moc z něj nezůstalo. Když neberu kapli, která je nejspíš mladšího data, tak jen obvodový hradby a část věže. Následoval hrad Feraklos nad obcí Charaki. Z toho sice zůstalo ještě míň, za to byl postavený na pěkným místě a pod hradem je navíc volně přístupná jeskyně. Dalším cílem byla turistická „bomba“ ostrova, citadela v městě Lindos. Tady už se vstupný platí (12 €) a lidí je tu i mimo hlavní sezónu jak ....... Středověký opevnění zde bylo postaveno na místě původní antický akropole na skále nad Středozemním mořem. Skloubení starověký a středověký architektury a jedinečnost samotnýho místa rozhodně stojí i přes davy lidí za návštěvu.

Abych se necoural jen kolem pobřeží, využil jsem k návratu do hotelu cesty ve vnitrozemí. Vzal jsem to přes Lardos směrem na Laermu, před kterou jsem odbočil na silnici vedoucí nad přehradou Gadoura. Udělal jsem krátký zastavení v obci Eleousa, kde mě zaujala opuštěná budova, a za Archipoli u kostela Aghios Nektarios. Po zjištění, že do uvítacího pohovoru zbývá skoro hodina a půl, jsem se rozhod navštívit další turisticky atraktivní oblast ostrova – Sedm pramenů. Krom onoho místa, kde se nachází těch sedm pramenů, je zde k vidění i starý akvadukt, který vede skrz kopec. Komu nevadí ledově svěží voda, nebojí se tmy a netrpí klaustrofobií, může tímhle akvaduktem skrz kopec i projít. Na druhý straně, o něco níž pod východem z tunelu, je malá přehradní hráz, která je až po okraj zanesena naplaveninou. Podél akvaduktu se dá dojít na místo, z kterýho je výhled do údolí řeky Loutanis.

Do pohovoru chybělo necelých dvacet minut, takže jsem popustil otěže Peggiho dvanácti koním a i přes troje semafory jsem se do hotelu dostal včas. Po pohovoru následovala večeře spláchnutá pivkem, na pokoji zhlédnutí čehosi v televizi (dokonce měli dva programy v češtině), sprcha a brzká okupace celýho letiště, abych dospal předchozí noc.

2. den (8. října): ujeto 41 km

Ráno probuzení do deště. Podle předpovědi mělo přestat pršet kolem desátý, pak už chcát nemělo. To jsem uvítal, bo nepromoky jsem s sebou samozřejmě nebral. A opravdu, v deset azuro. Hopsnul jsem tedy na Peggiho, Peggi zařehtal a už jsme pádili směrem k městu Rhodos s přibrzděním na severním okraji Faliraki, abych pořídil nějaký to foto. Tam jsem si všim, že se z jihu blíží bouřkový mrak. S důvěrou v předpověď jsem pokračoval do Kallithea Springs, což jsou mořský lázně postavený Italy před 2. světovou válkou, kdy jim ostrov patřil. Po zaplacení vstupnýho 3 € jsem si prošel celý areál, a když jsem se chystal odejít, přišel řádný slejvák, který trval asi hodinu.

Hned jak přestalo, jsem se vrátil na parkoviště za Peggim. Ten uražen, že jsem ho v tom nečase nechal samotnýho, odmítal nastartovat. Domlouvání nepomohlo, tož nezbylo než zavolat majiteli půjčovny a vysvětlit mu situaci. Přijel za dvacet minut, udělal pár oživovacích pokusů a pak uznal, co jsem mu tvrdil už do telefonu – že Peggi zkrátka nedal vlhkost. Naložil mě tedy do auta a vez zpátky do půjčovny s tím, že se pro Peggiho vrátí někdy příště. Cestou jsem se dozvěděl, že ten den pršelo poprvý po pěti měsících. V půjčovně jsem nafasoval Peggiho identický dvojče, kterýmu jsem udělil jméno Piggi. I když měl Piggi sériový výfuk, vydával zvuk jak s namontovaným akrapovičem, do kterýho někdo prorazil několik děr šroubovákem. Jak jsem pozděj zjistil, mělo to jednu velkou výhodu.

Po dotankování jsem pokračoval podle původního plánu, tím bylo podívat se do hlavního města ostrova. Jenže se začlo znova zatahovat a ve chvíli, kdy jsem překročil hranice města, ten nahoře otočil kohoutkem. Schovat se nebylo kde a než jsem prokličkoval mezi autama a zaparkoval v podloubí historický budovy v přístavu, byl jsem mokrej skrz naskrz. Sotva jsem se schoval před deštěm, tak přestalo – klasika. Piggiho jsem zanechal v podloubí, kdyby zas začlo padat z hůry, a vydal se prohlédnout Rhodos, jeho zachovalé hradby s mohutným příkopem a palác velmistra (vstupný 6 €). Návrat do hotelu před 22. hodinou.

3. den (9. října): ujeto 169 km

Z hotelu jsem vystartoval v 09:20 směrem k první plánovaný zastávce, kterou byl byzantský klášter a pozůstatky starověkýho osídlení na kopci Filerimos (vstupný 6 €) JV od města Ialysos. Vzal jsem to přes obec Pastida, z kama jsem chtěl jet po „okrsce“ na úpatí kopce a po východním svahu nahoru. Silnice to ale byly jen na mapě a vzhledem k dešti předchozího dne se z povrchu těchto polňaček stalo blátivý kluziště. Piggi lítal ze strany na stranu, já to dorovnával nohama a už po pár metrech jsme oba byly jak prasata. Po skoro čtyřech kilometrech bruslení jsem se dostal k odbočce pod východním svahem. Jenže tuta cesta na kopec se ukázala vhodná tak pro endura – Piggi začal po cca 50 metrech hrabat na místě a já usoudil, že lepší bude scouvat těch pár metrů (sklon neumožňoval se otočit), než pozděj celý hebl. To se bez újmy obou podařilo. Vydal jsem se k severu, dokud jsem nenarazil na asfaltku a vrcholu (kopce i pocitového) jsem nakonec dosáh ze severní strany po luxusní silnici.

Po prohlídce kláštera a rozvalin a návštěvě vyhlídkovýho místa s mega křížem (mimo archeo areál, takže zadara) jsem sjel k pobřeží, dal se na JZ a kousek za letištěm pak na jih k Valley of Butterflies (vstupný 3 €). Piggiho jsem nechal na parkovišti a udělal si výšlap nahoru ke klášteru Kalopetra, z kama je výhled do údolí. Díky stromům a potoku jsem si v Údolí motýlů v porovnání s vyprahlým pobřežím připadal jako v ráji. Jen jsem teda neviděl žádnýho motýla.

Další zastávkou byly rozvaliny starověkýho města Kamiros (vstupný 6 €). Následoval hrad Kritinia, po jehož prohlídce (jakási budka tam byla, ale vstupný nikdo nevybíral) jsem pádil přes kaňon „Canyon von Siana“ na Aghios Isidoros a vesnici Embonas, před kterou jsem zah na Apollonu. Kolem Sedmi pramenů jsem dojel na silnici EO95 a po ní k hotelu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE