Grossglockner 2011

Bylo vlahé letní ráno 2. července 2011. Zpěv ptáků a svist větru rušil jen skřípot otevírajících se vrat. Sousedovic pes se ospale převaloval v boudě a zpoza mraků na to všechno prosvítalo slunce. Do krásného ranního ticha najednou zaburácel Hondí dvouválec a ospalej pes skoro vyskočil z kůže, když se k životu probral i druhej motor, jen si nasraně zaštěkal a spal dál.

Grossglockner 2011

Kapitoly článku

Už někdy začátkem roku jsme začali plánovat dovolenou na motorkách, volba nakonec padla na Rakouský Alpy a Grossglockner. Vrchní plánovač Jarda sehnal ubytování, naplánovala se trasa a už jen stačilo dát do pucu mašiny a doufat, že se vydaří počasí.

Den 1 - sobota 2.7.2011

Vyrážíme v sobotu ráno ze Žamberka… já na Hondě Transalp 600 a naši – Pavel a Zdena na Transalpu 650. Cestou nakládám Denisu a o dalších pár kilometrů dál se k nám připojuje Jarda s Míšou na třetím Transalpu. Už ve skoro kompletní sestavě vyrážíme směr jih do Havlíčkova Brodu, kde dáváme pauzu na protažení a vyvenčení, kafe na zahřátí, a trochu ruskýho benzínu od Lukoilu. Tady se k nám připojuje poslední mašina, pro změnu Transalp 650 v sedle s Mírou a Hankou. Romantický letní ráno se tváří jako by už měl začít podzim, žádný extra teplo není, tak sedáme zpátky na mašiny a vyrážíme.
Pokračujem na Humpolec, Pelhřimov, Tábor a někde na Třeboňsku zastavujem na oběd...konečně! Doba oběda je dávno v háji a žaludek hlásí vážnej krizovej stav. Výpečky s knedlíkem výrazně zlepšujou náladu a zpoza mraků vykukující slunce taky najednou hřeje tak nějak víc, no prostě paráda! Posilněni dobrým obědem vyrážíme dál k hranicím. Počasí má asi jinej názor na začátek prázdnin, než my a z plexi na helmě za chvíli otírám první kapky vody. Frčíme po E55 a užíváme si pohled na pár místních sociálních pracovnic klepoucích se zimou víc než veverka na mých řidítkách, přehlídka exkluzivity to zrovna není, takže bůhví, jestli tam bez zahřátí nestojí dodnes.
Dolním Dvořišti dáváme krátkou pauzu na vyvenčení a protažení a hurá do Rakouska. Chvíli přemejšlim jestli sem neusnul...jedu po silnici na který nejsou díry, všude krásnej rovnej asfalt... Zřejmě holt asi lepší oddíl. Jedna přeháňka střídá druhou, chvílema se snaží vykouknout slunce, ale další přívaly vody ho umlčí, takže zastavujem na benzíně, tankujem a kupujem dálniční známky. Ženská za kasou je evidentně zvyklá na individua, co neumí německy kváknout, takže nákup je bez problémů. Pavel a jeho nová bunda se chystá na pořádnej křest se slovy „by mně zajímalo, za jak dlouho ta bunda promokne, bez membrány," no a jak se ukázalo, odpověď „Hned!“ nebyla moc daleko od reality. Ještě chvíli čekáme, až přejde slejvák a když pořád nic, necháme se ukolíbat pohledem na světlejší mraky na obzoru a když trochu poleví, vyrážíme.
Kus před Linzem najíždíme na dálnici, otáčíme plynem zas o kus víc a letíme směr Salzburg. Chvíli to vypadá, že nás největší slejvák mine, ale jak to tak bejvá, je to přesně opačně, takže po chvíli zastavujem na odpočívadle a soukáme se do nepromoků. Ty naše vypadaj jako montérky z Černobylu, ale za ty prachy... snad v tom bude aspoň sucho. Další cestu tak zpříjemňuje akorát romantický šplouchání vody v botách a vykulený pohledy osádek okolo jedoucích aut. Mít sebou lyže, tak jsme mohli zkusit vodní lyžování pro pokročilé. Neujedeme snad ani padesát kiláků, když se mraky protrhávají a konečně vykukuje slunce, za chvíli sjedem z dálnice a dáváme si svačinku u romantickýho rybníčku, kdesi v Rakousku. K cíli nám zbejvá necelých sto kiláků, Denisa žhaví foťák a zbytek cesty jen slyším někde za sebou cvakání spouště. Na mokrou silnici začínají dopadat stíny okolních hor, nad údolím se vznáší mlžný opar, který prosvětlují poslední slunečné paprsky a naše výprava slavnostně vjíždí do malebné podhorské vesničky Maria Alm.
Jedeme přímo k místní Shellce, která sousedí s penzionem, kde máme domluvený ubytování. Plníme nádrže co se do nich vejde a pak už se vyrážíme ubytovat. Nakonec nebydlíme hned u benzínky, ale asi o sto metrů níž v samostatný chalupě patřící pod náš penzion Tyrol. Dneska naposledy sedáme na motorky a sjíždíme k chalupě, odstrojíme stroje a hurá do pokojů. Já s Denčou zabíráme pokoj v patře s překrásným výhledem do zalesněný stráně. Vedle nás naši a zbytek spí ve dvou pokojích dole. Vybavení je parádní..na pokoji velká postel, sprcha, umyvadlo a skříň, na chodbě druhá koupelna a záchod a společná kuchyňka s televizí, lednicí a tak. Vytahujem panáky a za chvíli už se nalejvá slivovice na šťastný ukončení dne. Ještě jdem na večeři nahoru do hlavní budovy. Obsluha jsou český, celkem hezký a příjemný holky, takže pohoda. Nadlábnem se, dáme kafe, pivo a pak už vyrážíme zpátky a hurá do postele. Cesta sem byla přes pětset kiláků a mě už celkem bolí prdel, takže lehám a usínám jak zabitej.

Den 2 - neděle 3.7

Ráno vstáváme kolem osmý hodiny, počasí se na nás tváří pořád stejně blbě, ale aspoň neprší. Jdeme na snídani, kde nás čeká jídlo formou švédských stolů... co si kdo nabere, kolik si toho nabere, no prostě paráda! Po snídani přebalíme věci do kufru a vyrážíme na výlet po okolí. Nejdřív míříme do Zeel am See, mašiny necháváme na parkovišti kousek od promenády a jdem se projít k jezeru. Všude plno turistů a po němčině je mezi lidma asi nejvíc slyšet čeština, což mě docela překvapuje.
Původní plán vykoupat se v jezeru nakonec pod nátlakem počasí padá, navíc na promenádě není ani žádný pořádný místo, kde tam nějak pohodlně vlízt, tak snad někdy příště. Ještě si prohlídnem stánek se suvenýrama, vyfotíme pár přežraných kačen a labutí, líně se houpajících na vlnách jezera a vyrážíme zase dál. Cestou potkáváme kolonu starých hasičských aut, který tady mívaj každoročně sraz a spanilou jízdu až na Gross, bohužel dneska tahle sláva končí, takže je potkáváme jen na odjezdu z města.
Jedem dál, užíváme si dlouhý tunely a krásný silnice, trochu zabloudíme, takže dáváme malou pauzu na sváču a zorientování se. A shodou náhod zastavujem akorát před parádní hasičárnou, kterou jakožto dobrovolní hasiči okamžitě vyrážíme prozkoumat. Za chvíli ze vrat vyleze nejspíš správce a kouká na nás jak tele na nový vrata. Když mu rukama nohama, anglicko německy vysvětlíme co jsme zač, tak nás pozve dál a ukazuje nám všechnu techniku kterou místní jednotka disponuje. Něco vyfotíme, rozloučíme se a vyrážíme dál na cestu. Zastavujem ve městě Sankt Johann im Pongau, před místní hospodou, kde si dáme kafe a jdeme se projít po městě plným krásných domů a jiných kulturně historických hodnot. Další nevídaná věc je, že po ulicích, hlavně v centru, stojí volně zahradní párty lavičky, výčepní zařízení a různý podobný věci, nejspíš z předchozího dne. Bez řetězů, zámků a přitom nezničený a pořád na svým místě. Holt asi jinej kraj, jinej mrav. Když nasedáme zpátky na mašiny, přijíždí na parkoviště místní motorkářská omladina. Holky, kluci jako u nás, akorát že místo fichtlů a simsonů jim pod prdelema bzučí malý motardy a skútry.
Startujem a míříme dál do hor, až k mýtnici na Grossglocker, počasí se zlepšuje, je polojasno a chvílí přemejšlíme, jestli nahoru nevyjet už dneska. Nakonec zůstáváme dole, slintajíc na okolo jezdící mašiny a nádhernej vodopád tekoucí odkudsi z mraků, mezi kterejma občas prosvitne zasněžená hora. Blíží se večer, takže po nezbytných pár (set) fotkách vyrážíme zpátky do naší rozmilé chalupy na večeři, pivo a slivovici čekající v lednici. Večer se ještě jdeme projít po Maria Alm. Skoro z každýho balkónu místních domů visí nádherný kytky, nikde žádnej velkej provoz, zastavujem se u místní hasičárny (zase), která vypadá spíš jak romantická chalupa. V centru míjíme pár hospůdek a kaváren, kde ještě večer sedí na terasách lidi, občas kolem probzučí místní omladina a jinak nádhernej klid. Ještě zamíříme k místnímu kostelu. Jeho vysokou věž jsme viděli už při příjezdu a z blízka vypadá opravdu impozantně. Hroby na místním hřbitově zdobí kovaný kříže a jiný umělecký díla. Procházíme úzkou ulicí vedoucí skoro do centra města, ještě míjíme místní pobočku Billy a míříme zpátky k naší chalupě. Večer ještě kecáme a jdem brzo spát.

Den 3 - pondělí 4.7.

Pondělní ráno – den D. Počasí jak malovaný, skoro jasno, venku už to je na tričko, takže to snad všechno klapne jak má. Po snídani vyrážíme s jasným cílem: dobít Grossglockner, nebo se nevracet.
Cesta malebnými podhorskými vesničkami ubíhá, občas míjíme divoce skotačící průzračnou říčku a zdáli nás pozorují všudypřítomné krávy, líně přežvykující sytě zelenou horskou trávu.
K mýtnici dorážíme se skupinou dalších motorkářů, platíme mýto, lepíme na mašiny samolepky a startujem. Hned za mýtnici je dlouhý stoupání a silnice se začíná klikatět, po pravý straně se otevírá výhled do údolí, kocháme se, za hlavou mi zběsile cvaká foťák a já se snažím stíhat čumět na cestu i okolo sebe. Za chvíli zastavujeme na vyhlídce, děláme pár fotek a pokračujem dál. Kochám se nádhernou přírodou, až si občas příjdu jako v ráji, na druhý straně údolí jsou vidět dva vodopády tekoucí z ledovců, někde tam jsou i malý světlý body - všudypřítomný krávy a před náma se jako had klikatí silnice. A ku..a, silnice! Proberu se ze snění, až když předním kolem skoro brousím Mírův vejfuk, ubírám, brzdím a nechávám ho zas poodjet, asi bude lepší sledovat víc tu silnici. Čím víš jsme, tím míň je okolo stromů a otevírá se nám lepší a krásnější výhled. Kdo neviděl a nezažil, nepochopí. Pod náma sráz, nad náma krpál jako kráva a občas kus silnice, která tu je už někdy od dob strýčka Adolfa.
Zastavujem u parkoviště na vyhlídce, a po krátký poradě se rozhodujem sjet s tátou zpátky k mýtnici a vyjet si to ještě jednou. Ostatní zůstávají na terase u kávy a my vyrážíme. Táta jede sám, já s Denčou zběsile mačkající spoušť foťáku. Pádíme zpátky do údolí a tentokrát si místo výhledu užíváme pocit z jízdy.Dojíždíme autobus, kterýmu smrdí brzdy jak se sune dolů, všude je krásnej rozhled, v zatáčce prázdno, za zatáčkou prázdno, tahám za plyn a pokládam mašinu do zatáčky, za chvíli je autobus sotva patrnej v zrcátku. Paráda, ale člověk aby furt brzdil. Cesta dolů trvá tímhle tempem pár minut, dole se otáčíme, foťák jde do režimu video a vyrážíme nahoru.
V prvních úsecích se silnice ještě tak neklikatí, pádíme mezi stromy, občas předjedem nějaký auto nebo mašiny co se kochají výhledem do údolí. Do zatáček není skoro třeba brzdit, stačí zavřít plyn a kopec nás zpomalí až dost. Zatáčky sou lahoda, nikde ani kousek štěrku, je krásně vidět jestli není nic v protisměru, dojíždíme auto zrovna před zatáčkou, řidič pomalu točí volantem, kopu tam dvojku, dávám plyn na doraz, trojka, čtyřka a už sme v další zatáčce, auto asi sto metrů za náma. Zavřít plyn, dvojka, náklon, že škrtám botou o asfalt, srovnat a zase plnej  řadím na trojku a rovinka zase končí a před náma vracečka, zase zpátky dvojku, naklopit mašinu a plnej, trojka, čtyřka, Denisa do mě zarejvá prsty jako by mi chtěla vyoperovat slepák. Další zatáčka a tak to jde pořád dokola, dokud nedorazíme zase zpátky k vyhlídce, kde jsme nechali zbytek výpravy. Necháme mašiny odpočinout a jdem se podívat na terasu, dáme nanuk a užíváme si nádhernou vyhlídku na údolí který se táhne až k dalším horám. Nad vrcholama občas propluje pár bílých mraků, ale jinak všude kam se člověk podívá, krásný zelený stráně, skalnatý svahy, vodopády a krávy.
Vyrážíme dál, k vyhlídce Fuschertörl (2428 metrů nad mořem), prohlížíme všudypřítomnej krámek se suvenýrama, a pozorujem označený vrcholy okolních hor. Odtud už je vidět i špička Grossu, ještě společné foto a můžem jet dál. Sjedem pár zatáček o kus níž, objedem horský jezírka a vyjíždíme až k průsmyku Hochtor (2504 metrů n.m.) – nejvyššímu bodu Grossglockner-Hochalpenstrasse. Před tunelem zastavujeme na parkovišti..na stráni tu je asi metr sněhu a nás samozřejmě nenapadá nic lepšího, než začít se koulovat. Po prdeli si to sjedu zase dolů k motorce, nasedám a pokračujem. Projedem tunel a po dalších pár kilometrech přijíždíme k cíli. Parkoviště a vyhlídka Františka Josefa 2369 m.n.m. hledáme místo na zaparkování, což se nám po chvíli daří a pak už jen uložit věci do skříněk na helmy a hadry – vynález výrazně zpříjemňující cestování. Přímo proti nám se ukazuje monumentální vrchol nejvyšší hory pohoří Vysoké Taury – Grossglockner s nadmořskou výškou 3798 metrů.
Dole pod náma je sráz k ledovci a někde tam dole vidíme maličký postavičky lidí. To by jeden neřek, jak to je hluboký. Procházíme se po parkovišti, očumujem motorky a v místním obchodě se suvenýrama nakupujem něco na památku. I tady je dost slyšet čeština. Pak ještě sváča a opalujem se na slunci, který příjemně hřeje. Chtěl jsem vidět sviště, tak jsme se s Denčou vydali po pěšině k ledovci, ale asi po tisíci schodech, kdy jsme nebyli ani ve čtvrtině, jsme se zas otočili a začali stoupat nahoru. Motorkářský hadry holt na pěší turistiku moc nejsou. Čas ubíhal a než jsme se vyškrábali nahoru, byl čas odjezdu. Loučíme se pohledem na zasněžený vrchol Grossu a startujem motory. Cestou zpátky si ještě vyjedem na vyhlídku Edelwersspitze 2571 m. n.m. odkud je krásnej výhled na všechny strany a na silnici klikatící se pod náma. Po dalších minutách vzdychání nad božským výhledem a okolní přírodou, sedáme na mašiny a pomalu sjíždíme po kostkatý cestě na hlavní silnici a stáčíme to zase dolů k dočasnému domovu
.
Dalším překvapením je, když uprostřed grossglocknerský silnice potkáváme českou sanitku z Karlovarskýho kraje – asi kluci trochu zabloudili! Cestou ještě potkáme pár magorů na koloběžkách, viděli jsme je už nahoře a teď sviští dolů, na tachometru mám 70 km/h a čekám, kdy mi někdo z nich přistane pod kola, tak radši tahám za plyn a nechávám je svýmu osudu. Projedem mýtnicí a vyrážíme přes hory doly směr Maria Alm. Teď jedem jinou cestou, okolo dalších krásných hor, párkrát zastavíme na kochačku a pár fotek. Projíždíme krásný horský vesničky, všude nádherný chalupy jak z rakouský telenovely a vysoko v horách, kde bych čekal kamzíky... ano, krávy.
K večeru se vracíme do dočasného bydliště, tankujeme a parkujeme mašiny před chalupu. Teď ještě další výborná večeře a pak pivo a na televizi prohlížíme fotky z dnešního dne. Večer jdeme s Denis prozkoumat, jestli tu mají koupaliště nebo ne, nakonec, asi po třech kilometrech v nohách, ho daleko za posledním barákem opravdu objevujeme, tváří se vcelku dobře, ale bohužel zavřeno, tak snad zejtra. Teď už hurá do sprchy a do postele.

Den 4 - úterý  5.7.

Další den začíná opět přežraním u snídaně a probráním dnešní trasy. V plánu jsou Krimmlerské vodopády patřící svojí celkovou výškou 380 metrů mezi největší vodopády v Evropě.
Cesta parádní, skoro jako včera na Gross, jen je tu míň zatáček. Po kratším bloudění dorážíme na místo, mašiny necháváme na parkovišti a věci v blízkých skříňkách pro motorkáře. Dál musíme po svých. Ke spodní části vodopádu to je kousek, škrábeme se po skále až skoro pod vodopád, voda se tu rozstřikuje, že jsme za chvíli všichni jako zmoklý slepice. Vyrážíme ještě o kus výš, po pěšině ideální tak na sjezd na horským kole, všude zástupy lidí, ale čistá příroda.
Relativně i klid. Na další vyhlídce se zastavujeme a kocháme pohledem na vodopád, který přímo před náma padá kamsi do hloubky, kde jsme ještě před půl hodinou stáli. Uděláme pár fotek a pomalu se vracíme zase dolů k motorkám. Nasedáme a vyrážíme na cestu.
Občas potkáme silničáře opravující silnici, bůhví proč to nedělaj tak profesionálně jako u nás, vybagrujou celej jízdní pruh a udělaj ho od základu novej... A pak se může člověk divit, že tam jsou silnice jaký jsou. Přijíždíme k chalupě, svlíknem motorkářský hadry, naložíme plavky a v pantoflích a kraťasech odjíždíme prozkoumat koupaliště. Nikde nikdo není, jen u stolu sedí nějakej chlap, patrně správce, kterej nás tam bez problému pouští a nechce ani cent za vstup. Koupaliště je parádní, nerezový bazény, v jednom umělej proud a ještě tobogán a to všechno jen pro nás. Takže naskáčem do vody a po zjištění, že je vyhřejvaná litujem, že jsme nepřijeli už dřív. Takhle se tam válíme asi dvě hoďky, pak vylezem a vyrazíme na nákup a na večeři. Nakonec to byla dost dobrá tečka za místním pobytem, dopíjíme zásoby piva, slivovici a jdem spát. V noci začíná pršet, tak uvidíme jak bude ráno. Zejtra už nás čeká jen cesta domů.


Den 5 - středa 6.7.

Ráno balíme všechny věci, doteď nechápu, jak je možný, že se nám to na cestu domu nevešlo tak krásně jako tam. Plnej kufr a tankvak a eště musíme dát něco na nosič na kufru. Ostatní maj na mašinách kufry a brašny, takže sou zbalený hned a čekaj než dořešíme úsporu místa. Natankujem, nasnídáme se, zaplatíme účet a vyrážíme. Tentokrát nejedem po dálnici, ale berem to vesničkama do hor. Cestou míjíme nádhernou řeku Salzu, ráj vodáků. Navigace zase krapánek zahaprovala a jsme bůhví kde, před mýtnicí. Nechcem se vracet, tak platíme mýto a jedem dál. V jedný zatáčce to trochu přehánim s náklonem a na vlhký silnici mi podkluzuje zadní kolo. Na poslední chvíli tam strčím nohu, sice mě nabere zadní stupačka, ale na tlamu jsme nešli. Projíždíme mezi lesy, okolo skály, stoupání, klesání, parádní vracečky a najednou ejhle krávy. Ale tentokrát ne někde v dálce, ale přímo uprostřed silnice. Řadim jedničku a pomalu projíždíme okolo nich, nechaj se pohladit a jen znechuceně otočej hlavou, když beru za plyn a pomalu odjíždim pryč. Po pár kilometrech v klesání vjíždíme do další parádní vracečky, nad silnicí svah jak hovado, pod silnicí rokle a v zatáčce se válej další krávy. Kde se tam vzali asi nemá cenu řešit, tak se s nima loučíme a pokračujem dál.
Sjíždíme do údolí, a jedem okolo jezer Wolfgangsee, Traunsee a dalších. Slunce začíná připalovat, tak dáváme na benzíně pauzu a pozorujem jachty houpající se u břehu jezera.
Čas utíká, tak sedáme na motorky a jedem dál. Kus před českýma hranicema se silnice stáčí přímo do černých mraků, říkám si, že snad nebude lejt, ale Denča radši schová foťák pod bundu, právě včas. Vjíždíme do tunelu a když se blížíme ke konci vidíme venku stěnu z vody, v tunelu zastavovat nebudem, tak hurá do toho. Vyjíždíme z tunelu a v tu chvíli mi je, jako by na mě někdo chrstnul kýbl vody. Má drahá spolujezdkyně se přitiskne ještě víc, ani ne tak kvůli intimnostem, jako proto aby zůstala víc v suchu. Na benzíně zastavujeme a čekáme až se počasí umoudří. Když trochu přestane, startujem a jedem dál. V Dolním Dvořišti překročíme hranici a upalujem k domovu. V Humpolci se odpojuje Jarda s Míšou a v Havlbrodě Míra s Hankou. K domovu nám zbejvá asi sto kiláků a čím blíž jsme tím rychleji jedem. Prdel mě bolí jako bych seděl na nůžkách, takže jedu každou chvíli ve stupačkách a zpestřuju tak Denče výhled dopředu. Domů dojíždíme se soumrakem, utahaný a rozlámaný, ale plný zážitků.
A závěrem...doma je doma, ale Alpy jsou nádherný! Počasí vyšlo jako na obědnávku. Krásný čistý silnice, krásná příroda, co jsme potkali tak i slušný lidi. Prostě paráda, jen škoda, že jsme neviděli ani sviště, ani kamzíky a z tý spousty krav nebyla ani jedna fialová, takže aspoň je důvod vrátit se. Celkem jsme za 5 dní ujeli 1622 kiláků, dvouvál papal průměrně 4,45 litrů na sto, takže paráda.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.17
Známkováno: 24x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist